předchozí
Pařížské ulice v oné době

Cimourdain

II
následující
Místečko nesmočené stykem

Devadesát tři

2. díl - 1. kniha V PAŘÍŽI

Autor: Viktor Hugo

Cimourdain byl člověk ryzí povahy, ale zasmušilý. Nosil v sobě absolutno. Býval knězem, což je závažné. Člověk může právě tak jako nebe zářit temným jasem: stačí, aby nějaká událost vnesla temno do jeho nitra. U Cimourdaina způsobilo toto temno kněžství. Kdo byl jednou knězem, už jím zůstane.

Temnotou v duši mohou však prosvítat hvězdy. Cimourdain byl pln ctností a pravd, které však zářily v tmách.

Jeho příběh lze vylíčit krátce. Býval vesnickým farářem a vychovatelem v šlechtickém domě, pak zdědil malé jmění a stal se nezávislým.

Byl to především člověk tvrdohlavý. Používal myšleni asi tak, jako jiní používají kleští. Domníval se, že nemá právo upustit od myšlenky, dokud ji nedomyslil až do konce. Přemýšlel vášnivě. Znal všechny evropské jazyky a zčásti i jiné. Neustále studoval, což mu umožňovalo udržet si čistotu, ale není nic nebezpečnějšího než takové odříkání.

Svůj kněžský slib zachoval, ať už z hrdosti, či náhodou, nebo z povýšenosti ducha, ale víru si zachovat nedovedl. Věda ji zabila, dogma vy větralo. A když pak zpytoval své nitro, cítil se jako zmrzačen, a protože nemohl ze sebe vypudit kněze, snažil se ze všech sil obnovit v sobě člověka. Zvolil však způsob příliš drsný. Když mu byla odepřena rodina, přijal za svou vlast, protože nesměl mít ženu, zasnoubil se s veškerým lidstvem. Taková nesmírná vnitřní šíře je ve skutečnosti prázdnotou.

Jeho venkovští rodiče ho dali na kněze, neboč si přáli, aby se povznesl nad prostý lid. On se však vrátil k lidu.

A vrátil se k němu nadšeně. S neskonalou něhou si všímal všech trpících. Z kněze se stal filozofem, z filozofa bojovníkem. Ludvík XV. ještě žil, když Cimourdain se už cítil v duši republikánem. Ale jaké republiky? Snad Platónovy, ale možná též Drakonovy.

Protože mu nebylo dovoleno milovat, začal nenávidět. Nenáviděl lži, nenáviděl monarchii, teokracii, svou kleriku. Nenáviděl přítomnost a přivolával mocným hlasem budoucnost. Tušil ji, předvídal ji, cítil, že bude hrozná a velkolepá, aby byla odstraněna strašlivá bída lidstva, chápal, že musí přijít nějaký mstitel, který bude zároveň osvoboditelem. S vášnivou touhou očekával dějinný převrat.

Když tento dějinný převrat roku 1789 nastal, zastihl ho připraveného. Vrhl se do této úžasné obnovy lidstva s logikou, což u člověka jeho povahy znamenalo tolik jako neúprosně. Logika je neobměkčitelná. Prožil velká léta revoluční, jejichž mocné záchvěvy v něm nalézaly svůj odraz, rok 89 - pád Bastily, konec poroby, 19. červen roku 90 - konec feudalismu, rok 91 - Varennes, konec království, rok 92, nástup republiky. Viděl, jak se rodila revoluce, nelekl se tohoto velikána, naopak, s rostoucím vývojem událostí jako by oživl, a ačkoliv byl téměř starcem - bylo mu padesát let a kněz stárne rychleji než ostatní, začal růsti též. Viděl, jak rok od roku události spějí k vrcholu, a sám dospíval s nimi. Zpočátku měl strach, aby se revoluce nezvrhla, bedlivě ji sledoval, a protože rozum i právo bylo na její straně, přál jí úspěch, čím byla děsivější, tím větší cítil uspokojení. Chtěl, aby tato Minerva ověnčená hvězdami budoucnosti byla zároveň Palladou a měla místo štítu masku s hady. Chtěl, aby její božský zrak, bude-li zapotřebí, dovedl metat na démony pekelnou zář a oplácet jim hrůzu hrůzou.

Tak přišel rok 93.

Rok 93 - válka Evropy proti Francii a Francie proti Paříži. A co je revoluce? Vítězství Francie nad Evropou a Paříže nad Francií. Proto je tento strašlivý okamžik tak úžasný a rok 93 významnější než celý zbytek století.

Nelze si představit nic tragičtějšího: Evropa napadla Francii a Francie napadla Paříž. Drama, jež má velkolepost epopeje.

Rok 93 je nabitý událostmi. Bouře v něm zuří s plnou zběsilostí a v celé své velikosti. Cimourdain se v ní cítil ve svém živlu. Tato zmatená, divoká a nádherná doba vyhovovala jeho rozletu. Neboť tento muž se podobal mořskému orlu: vnitřní klid se v něm spojoval s odvahou k nebezpečí. Jsou takové povahy, divoké a klidné zároveň, jež jsou stvořeny pro velké větry. Jsou to bouřné duše.

Při tom všem byl Cimourdain schopen i soucitu, ale ten si zachoval jen pro ubožáky. Skláněl se před utrpením budícím hrůzu. Nic ho neodpuzovalo. Byl to jeho projev dobroty. Byl milosrdný hrůzně, božsky. Vyhledával rány, aby je líbal. Dobré skutky, jež jsou napohled ošklivé, jsou ze všech nejtěžší, dával jim přednost před jinými. Jednou umíral v nemocnici člověk, který měl na krku nádor tak velký, že se dusil, byl to ohavný, páchnoucí vřed, možná i nakažlivý, který bylo třeba okamžitě vytlačit. Cimourdain byl náhodou přítomen. Vysál vřed ústy, vyplivl několikrát hnis, když měl ústa plná, a zachránil tak muži život. Jelikož tehdy nosil ještě kněžské roucho, někdo mu řekl: "Kdybyste tohle udělal králi, stal byste se biskupem." "Já bych to králi neudělal," odpověděl Cimourdain. Tento čin a tato odpověď ho učinily miláčkem chudých čtvrtí pařížských.

Jeho obliba byla tak veliká, že mohl dělat co chtěl se všemi, kdo trpí, naříkají a vyhrožují. Za všeobecného rozhořčení proti lichvářům, kdy došlo k tolika přehmatům, zabránil Cimourdain jediným slovem vydrancování lodi s nákladem mýdla v přístavu Saint-Nicolas a rozptýlil zuřící dav, který se vrhal na přijíždějící vozy u mýta Saint-Lazare.

Dva dny po 10. srpnu vedl lid k tomu, aby svrhl sochy králů. Když padaly, zabíjely. Na náměstí Vendómském byla jedna žena, Regina Violetová, rozdrcena Ludvíkem XIV., když trhla provazem, který mu uvázala kolem krku. Tato socha Ludvíka XIV. tu stála právě sto let, byla postavena 12. srpna 1692 a svržena 12. srpna 1792. Na náměstí Svornosti byl jakýsi Guinguerlot, který nazval bořitele chátrou, ubit na podstavci sochy Ludvíka XV. Socha byla rozebrána. Později z ní nadělali mince. Jen jedna paže se zachovala, byla to pravá paže Ludvíka XV., vztyčená po způsobu římských císařů. Na žádost Cimourdainovu daroval lid a deputace předala toto rámě Latudovi, člověku, který byl sedmatřicet let zahrabán v Bastile. Když Latude s obojkem na krku a s řetězem kolem pasu hnil zaživa v kobce vězení, odsouzen oním králem, jehož socha vévodila Paříži, kdo by to byl řekl, že toto vězení padne, tato socha padne, že on sám vyjde ze svého hrobu a místo něho tam sestoupí monarchie a že on, vězeň, bude pánem této bronzové ruky, jež podepsala jeho ortel, a že z tohoto hnusného krále nezůstane nic než to bronzové rámě.

Cimourdain byl z těch lidí, kteří naslouchají svému vnitřnímu hlasu. Tito lidé se zdají roztržití, není tomu tak, jsou pozorní.

Cimourdain věděl všechno, a přitom neznal nic. Věděl všechno, čemu učí věda, ale ze života neznal nic. Proto byl tak přísný. Měl oči zavázány jako Homérova Themis. Měl slepou jistotu šípu, který vidí jen svůj cíl a k němu směřuje. V revoluci není nic strašnějšího než přímočarost. Cimourdain kráčel vpřed jako osud.

Cimourdain věřil, že při velkých společenských přerodech je nejradikálnější stanovisko nejspolehlivější, je to obvyklý omyl lidí, kteří nahrazují rozum logikou. Cimourdain předstihl Konvent, předstihl Komunu, byl členem Biskupství.

Spolek nazývaný Biskupství, protože konal své schůze v síni starého biskupského paláce, byl spíše náhodným seskupením lidí než skutečným spolkem. Stejně jako v Komuně i zde se účastnili schůzek tiší, ale významní diváci, kteří, jak říká Garat, měli u sebe "tolik bambitek co kapes". Biskupství bylo podivnou směsicí, směsicí světoobčanskou i pařížskou, což se nevylučuje, neboť Paříž je místo, kde bije srdce národů. Tady žhnul plamenný žár plebejského ducha. Ve srovnání s Biskupstvím byl Konvent chladný a Komuna vlažná. Biskupství bylo jedním z těch revolučních útvarů, jež se podobají útvarům sopečným, všechno se tu mísilo dohromady: nevědomost, hloupost, poctivost, hrdinství, zloba i policie, Brunšvický vévoda tu měl své policejní agenty. Byli tu lidé hodní žít ve Spartě i lidé patřící na galeje. Většinu však tvořili vášnivci a poctivci. Gironda pronesla ústy tehdejšího předsedy Konventu Isnarda tato hrůzná slova: "Mějte se na pozoru, Pařížané. Z vašeho města nezůstane kámen na kameni a jednou budou lidé hledat místo, kde stála Paříž." - Tento výrok dal popud k vytvoření Biskupství. Lidé, a jak už bylo řečeno, lidé všech národností, cítili potřebu semknout se kolem Paříže. Cimourdain se připojil k této skupině.

Tento spolek bojoval proti zpátečníkům. Zrodil se z oné obecné potřeby násilí, jež je strašnou a záhadnou složkou revolucí. Posilováno touto mohutnou silou, Biskupství si rázem získalo přívržence. Při všech pohnutých událostech v Paříži Komuna pálila z děl a Biskupství zvonilo na poplach.

Cimourdain ve své neúchylné prostotě věřil, že vše, co slouží pravdě, je správné, to mu umožňovalo ovládat i nejextrémnější živly. Darebáci cítili, že je počestný, a dělalo jim to dobře. Zločincům lichotí, předsedá-li jim ctnost. Je jim sice na obtíž, ale líbí se jim. Palloy, architekt, který dovedl využít rozboření Bastily ve svůj prospěch, prodávaje z ní kamení na svůj účet, a který, když mu bylo uloženo, aby vybílil vězení Ludvíka XVI., ze samé republikánské horlivosti pomaloval stěny mřížemi, řetězy a obojky, Gonchon, podezřelý řečník z předměstí Saint-Antoine, jehož stvrzenky za úplatky se našly teprve později, Amerikán Fournier, který 17. července střelil po La Fayettovi z pistole, kterážto rána prý byla zaplacena samým La Fayettem, Hanriot, který vyšel z nalezince a který byl nejdříve sluhou, provazolezcem, zlodějem a špiónem, než se stal generálem a zaměřil děla proti Konventu, La Reynie, někdejší arcivikář v Chartres, který zaměnil breviář za Otce Ducbesna - všechny tyto lidi držel Cimourdain na uzdě obávanou čistotou svého charakteru, jeho zářivý příklad často stačil zabránit pokleskům i u těch nejhorších. Takovým způsobem udržoval Saint-Just ve strachu Schneidera. Avšak většina Biskupství, již tvořili lidé chudí a prudcí, v jádře dobří, věřila v Cimourdiana a šla za ním. Jeho zástupcem či pobočníkem, chcete-li, byl jiný republikánský kněz, Danjou, kterého lid miloval pro jeho vysokou postavu, nazývaje ho Šestistopým abbém. Za Cimourdainem by byl šel třebas do ohně i onen chrabrý vojevůdce, kterého nazývali "generál Píka", i odvážný Truchon, řečený "Velký Mikuláš", který chtěl zachránit paní de Lamballe, nabídl jí rámě, aby ji převedl přes mrtvoly. Bylo by se mu to podařilo, nebýt surového žertu holiče Charlota.

Komuna hlídala Konvent, Biskupství hlídalo Komunu. Cimourdain, duch přímý a štítící se intrik, přetrhl nejednu tajnou nitku, kterou upředla ruka Pache, toho "černého muže", jak ho nazýval Beurnonville. Cimourdain vycházel dobře se všemi členy Biskupství. Dobsent a Momoro se s ním radívali. S Gusmanem mluvil španělsky, s Piem italsky, s Arthurem anglicky, s Pereyrou vlámsky, s Rakušanem Prolim německy. Dovedl urovnat všechny rozpory. Z toho pramenila temná síla jeho postavení. Hébert se ho bál.

Cimourdain měl v těchto revolučních skupinách oné doby moc, jakou mívají neúprosní. Byl to člověk bezúhonný, který se domníval, že je neomylný. Nikdo ho neviděl plakat. Ctnost nepřístupná a ledová. Byl to strašlivý spravedlivý.

Pro kněze není v revoluci střední cesty. Kněz se nemohl vrhnout do tohoto úžasného dobrodružství, leda z pohnutek zcela nízkých, nebo z pohnutek nejvznešenějších, musil být bud ničemou, nebo duchem vznešeným. Cimourdain byl vznešený, ale vznešený svou osamoceností, jako trčící sráz v nehostinném vzduchoprázdnu výšek, vznešenost uprostřed zejících propastí. Vysoké hory mají takovou děsivou panenskost.

Cimourdain vypadal jako obyčejný člověk, šatil se nedbale, chudě. V mládí měl tonzuru, v stáří pleš. Pokud mu zbyly nějaké vlasy, byly šedivé. Měl široké čelo, a kdo je bedlivě pozoroval, spatřil tam zvláštní znamení. Mluvil prudce, vášnivě a slavnostně, jeho hlas byl úsečný, s velitelským přízvukem, ústa smutná a zatrpklá, oko jasné a hluboké, v celém obličeji jakýsi výraz rozhořčení.

Takový byl Cimourdain.

Dnes nikdo nezná jeho jméno. V dějinách se vyskytují takoví strašní neznámí.


předchozí
Pařížské ulice v oné době
Cimourdain
Devadesát tři - Obsah
následující
Místečko nesmočené stykem

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!