předchozí
Ptus quam civiliabella

Dol

II
následující
Malá vojska a velké bitvy

Devadesát tři

3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI

Autor: Viktor Hugo

Dol, španělské město Francie v Bretani, jak je označuji archiváři, je spíše ulice než město. Velká stará gotická ulice, velmi široká, vroubená zleva i zprava domy na pilířích, jež nestojí v přímkách, nýbrž tvoří různé výběžky a zákoutí. Zbytek města je jen spleť uliček, které ústí do této velké průseční ulice jako potoky do řeky. Otevřené město bez bran i hradeb, ovládané Dolskou horou, by nesneslo obléhání, ale ulice by mohla odolávat. Výstupky domů, jež bylo možno vidět ještě před padesáti lety, a podloubí pod pilíři na obou stranách ulice z ní činila důkladné bojiště, na němž bylo možno se bránit. Co dům, to pevnost, bylo by nutno dobývat jednu po druhé. Asi uprostřed ulice stála stará tržnice.

Hostinský od Croix-Branchard měl pravdu, v Dolu se rozpoutala krutá řež v okamžiku, kdy o tom mluvil. Ve městě se strhla náhle noční potyčka mezi bílými, kteří přišli zrána, a modrými, kteří sem vtáhli navečer. Síly nebyly vyrovnané, bílých bylo šest tisíc, modrých patnáct set, ale obě strany si byly rovny. Pozoruhodné bylo, že oněch patnáct set napadlo těch šest tisíc.

Na jedné straně nespořádaný dav, na druhé vojenský útvar. Na jedné straně šest tisíc venkovanů se srdcem Ježíšovým na kožených vestách, s bílými stužkami na kulatých kloboucích, s křesťanskými emblémy na rukávech, s růženci za pasem. Měli více vidlí než šavlí a karabiny bez bodáků, děla táhli na provazech, byli špatně vystrojeni a vyzbrojeni, byli neukáznění, ale zběsilí. Na druhé straně patnáct set vojáků v třírohých kloboucích s tříbarevnými kokardami, v kabátech s velkými šosy a výložkami, s řemeny křížem přes prsa, s krátkými ohnutými šavlemi s měděnou rukojetí a puškami s dlouhými bodáky, vycvičení, seřazení, poddajní i divocí, lidé, kteří uměli poslouchat právě tak jako rozkazovat, sami také dobrovolníci, ale dobrovolníci své vlasti, v hadrech a bosi. Za monarchii se bili selští reci, za revoluci bosonozí hrdinové. Duší vojska byl na obou stranách velitel: u royalistů stařec, u republikánů mladý muž. Na jedné straně Lantenac, na druhé Gauvain.

Revoluce má vedle mladých velikánů, jako byli Danton, Saint-Just a Robespierre, také mladé idealisty, jako byli Hoche a Marceau. K těm patřil Gauvain.

Třicetiletý Gauvain měl vzhled Herkula, vážný pohled proroka a smích dítěte. Nekouřil, nepil, neklel. I ve válce nosil toaletní skřínku, velmi pečoval o své nehty, zuby a krásné tmavohnědé vlasy. Ve chvílích oddechu si sám oprašoval svůj prostřílený a do béla zaprášený velitelský kabát. Ačkoliv se vždy slepě vrhal do nejprudší vřavy, nikdy nebyl raněn. Jeho velmi něžný hlas dovedl, když to bylo nutné, velitelsky zaburácet. Spal se svým mužstvem na holé zemi, za ostrého severáku, za deště, ve sněhu, schoulen do pláště, půvabnou hlavu položenou na kameni. Byla to duše hrdinná a nevinná. Šavle ho však proměňovala. Měl onen zženštilý zjev, působící v bitvě hrozivě.

Navíc byl myslitel a filozof, mladý mudrc, Alkibiades pro toho, kdo ho viděl, Sokrates pro toho, kdo mu naslouchal.

V té nesmírné improvizaci, jakou je Francouzská revoluce, se stal tento mladý muž rázem vrchním velitelem.

Jeho sbor, který sám sestavil, byl jako římská legie - jakási dokonalá armáda v malém. Tvořila jej pěchota a jízda, měl harcovníky, zákopníky, mostaře, a jako římská legie měla katapulty, měl jeho sbor děla. Tři kusy s dobrou přípřeží dodávaly sboru síly a neubíraly mu na pohyblivosti.

Lantenac byl velitelem ještě obávanějším. Byl zároveň rozvážnější i smělejší. Skuteční staří hrdinové jsou chladnokrevnější než mladí, protože mají daleko za sebou jitro života, a smělejší, protože mají blízko smrt. Co mohou ztratit? Tak málo! Odtud prýštila šílená smělost a zároveň rozvážnost Lantenacových operací. Celkem vzato měl Gauvain v tomto tvrdošíjném zápase téměř vždy vrch. Bylo to spíše štěstí než co jiného. Štěstí přeje mládí. Vítězství je tak trochu dívka.

Lantenac byl na Gauvaina rozzuřen předně proto, že ho Gauvain porážel, a také proto, že byl jeho příbuzný. Jak jen mohl ten Gauvain, ten darebák, jeho dědic, jeho prasynovec, téměř jeho vnuk, neboť markýz neměl děti mít takový nápad a stát se jakobínem! "Ach!" říkal si tento skoro dědeček, "jestli ho dostanu, zabiju ho jako psa!"

Ostatně republika dobře věděla, proč se má bát Lantenaca. Jen se vylodil, vše se před ním třáslo. Jeho jméno proběhlo vendéským povstáním jako zápalná jiskra a Lantenac se stal ihned jeho duší. Objeví-li se v takové vzpouře, kde jeden žárlí na druhého a každý si střeží svoje houští a svou rokli, někdo vyšší, sjednotí roztroušené vůdce, kteří si doposud byli rovní. Téměř všichni náčelníci lesů se semkli kolem Lantenaca a poslouchali ho, ať byli zdaleka nebo zblízka.

Jen jediný ho opustil, a to ten, který se k němu přidal jako první - Gavard. Proč? Protože býval důvěrníkem markýze La Rouarie. Gavard znal všechna tajemství a hájil všechny plány dřívějšího vedení občanské války. Lantenac je však zamítl a nahradil novými. Důvěrníci se nedědí, La Rouarieův střevíc nemohl obout Lantenac. Gavard odešel k Bonchampsovi.

Válečník Lantenac měl školu Bedřicha II. Zamýšlel spojit velkou válku s malou. Nechtěl ani nespořádané masy, jakými byla velká katolická a royalistická vojska, dav odsouzený

k zničení, ani skupiny roztroušené v houštinách a na mýtinách, které mohou znepokojovat nepřítele, ale jsou neschopné ho rozdrtit. Partyzánské šarvátky jsou bud bez konce, nebo končí špatně. Začne se útokem na republiku a končí se vylupováním dostavníků. Lantenac nezamýšlel vést bretaňskou válku jen jako selskou válku v otevřeném poli, jak to chtěl La Rochejaquelein, nebo jen drobnou válku v lesích, jak ji vedl Jean Chouan. Ani vendéskou válku, ani drobnou záškodnickou válku. Chtěl pravou válku. Použít sedláka, ale podepřít ho vojákem. Chtěl tlupy pro strategii a řádné pluky pro taktiku. Tlupy z vesnice, které se rychle shromáždily a zase rychle rozptýlily, považoval za výborné k přepadům, k léčkám, k překvapení, cítil však, že jsou málo stmelené, že je ovládá jen jako vodu v dlaní. Chtěl si vytvořit v této kolísavé a rozvláčné válce pevný bod. Chtěl k této divoké lesní armádě připojit pravidelnou armádu, která by byla osou válečných operací sedláků. Myšlenka hluboká a strašná, kdyby se byla zdařila, byla by Vendée nedobytná.

Avšak kde najít pravidelné vojsko? Kde sehnat vojáky, kde pluky, kde vzít hotovou armádu? V Anglii. Proto měl Lantenac utkvělou myšlenku dostat Angličany na pevninu. K takovým koncům vede stranickost, bílá kokarda mu zakrývala červený kabát anglického vojáka. Lantenac byl veden jedinou myšlenkou: zmocnit se nějakého bodu na pobřeží a vydat ho Pittovi. Proto, když viděl, že je Dol nechráněný, vrhl se na něj s úmyslem zmocnit se pomocí města Dolu i Dolské hory, a tím i pobřeží.

Místo bylo dobře vybráno. Děla na Dolské hoře by vyčistila z jedné strany Fresnois a z druhé Saint-Brelade, udržovala by v patřičné vzdálenosti hlídkující křižníky z Cancale a uvolnila by k přistání celé pobřeží od RazsurCouesnon až do Saint-Méloir-des-Ondes.

Aby se tento rozhodný pokus podařil, přivedl Lantenac více než šest tisíc nejstatečnějších mužů, vybraných ze všech tlup, jimiž vládl, a všechno své dělostřelectvo - deset dlouhých děl šestnáctiliberních, jedno osmiliberní a jedno pro čtyřliberní koule. Chtěl umístit silnou baterii na Dolské hoře, řídě se zásadou, že tisíc ran z desíti děl vydá víc než patnáct set ran z pěti děl.

Úspěch se zdál jistý. Měl šest tisíc mužů. Od Avranches se mohl obávat jen (iauvaina s jeho patnácti sty muži, od Dinanu Léchella. Je sice pravda, že l.échelle měl dvacet pět tisíc mužů, byli však roztroušeni na dvaceti místech. Proti přesile ze strany Léchellovy se cítil Lantenac zajištěn velkou vzdáleností a proti Ciauvainovi, který byl blízko, velkým počtem vojáků. Dodejme, že Léchelle byl hlupák a že později přivedl svých dvacet pět tisíc mužů do záhuby na planinách u Croix-Bataille. Tuto porážku zaplatil sebevraždou.

l.antenac byl tedy úplně zajištěn. Jeho vstup do Dolu byl nečekaný a drsný. Markýz Lantenac měl pověst muže tvrdého, bez slitování. Nikdo se nepokusil o odpor. Ustrašení obyvatelé se zatarasili ve svých domech. Šest tisíc Vendéských se usadilo ve městě bez ladu a skladu, téměř jako o výročním trhu, bez ubytovatelů a označených bytů. Tábořili, kde je napadlo, vařili pod širým nebem, rozptýlili se po kostelích, vyměnivše pušky za růženec. Lantenac spěchal s několika dělostřeleckými důstojníky prohlédnout si Dolskou horu. Velení přenechal svému zástupci Gouge-le-Bruantovi.

Tento Gouge-le-Bruant zanechal po sobě v dějinách neurčitou stopu. Měl dvě přezdívky: Brise-Bleu, bijce modrých, protože pobíjel vlastence, a Imánus, protože v něm bylo něco nevýslovně děsného. Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. Starci z Bocage už dnes nevědí, kdo byl Gouge-le-Bruant, ani co značí Brise-Bleu, ale o Imánovi vědí ještě leccos. Imánus dosud žije v místních pověrách. O Imánovi se mluví ještě dnes v Trémorelu a v Plumaugatu, dvou vesnicích, kde Gouge-le-Bruant zanechal po sobě děsnou stopu. Mezi vendéskými divochy byl Gouge-le-Bruant barbar. Vypadal s vytetovanými kříži a liliemi jako indiánský náčelník. Ve tváři se mu zračila ohyzdná, téměř nelidská duše, jež se nepodobala žádné duši lidské. V boji byl pekelně statečný, po boji krutý. Měl srdce plné nevyzpytatelných záměrů, schopné každé oběti, náchylné ke každé zbabělosti. Uvažoval? Ano, ale klikatě, jako když se plazí had. Začínal hrdinstvím a končil vražděním. Nebylo možné uhodnout, odkud se v něm brala rozhodnutí, někdy až velkolepá ve své nestvůrnosti. Byl schopen neslýchané strašných činů. Ukrutnost hodná epopeje.

Proto mu dali ohyzdnou přezdívku Imánus.

Svou krutostí si získal důvěru markýze z Lantenacu.

Je pravda, že krutostí Imánus vynikal, ale v taktice a strategii už nebyl tak na výši. Markýz možná udělal chybu, když ho jmenoval svým zástupcem. Ať je tomu jakkoliv, nechal Imána ve městě a nařídil mu, aby ho zastupoval a na všechno dohlížel.

Gouge-le-Bruant, víc válečník než voják, byl by spíše dovedl pobít celý kmen než uhlídat město. Stráže však přece postavil.

Markýz Lantenac si prohlédl místo, kde chtěl umístit baterie. Když se navečer vracel do Dolu, uslyšel najednou ránu z děla. Rozhlédl se. Rudý kouř stoupal z hlavní ulice. Bylo to něco nečekaného, přepad, útok, ve městě se bojovalo.

Ačkoliv ho hned tak něco nepřivedlo z míry, strnul úžasem. Nic podobného nečekal. Kdo to asi byl? Přece ne Gauvain! Jeden voják neútočí proti čtyřem. Snad Léchelle? Jaký by to musel být rychlý pochod! Léchelle, to bylo nepravděpodobné, Gauvain, to bylo nemožné.

Lantenac pobídl koně. Na cestě potkával prchající obyvatelstvo. Vyptával se jich. Byli šílení strachem. Křičeli: "Modří! Modří!" Když dojel do města, bylo už zle.

Hle, co se stalo.


předchozí
Ptus quam civiliabella
Dol
Devadesát tři - Obsah
následující
Malá vojska a velké bitvy

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!