předchozí
Mýlka

Hlas volající na poušti

V
následující
Situace

Devadesát tři

3. díl - 4. kniha MATKA

Autor: Viktor Hugo

Když Michelle Iléchardová opustila tři děti, jimž darovala svou placku, pustila se nazdařbůh lesem.

Protože jí nikdo nechtěl ukázat cestu, musila si ji najít sama. Čas od času si na chvilku sedla, pak vstala a zase usedla. Pociťovala onu strašnou, ochromující únavu, která se projevuje nejprve ve svalech a pak přechází clo kostí, únavu otroku. Byla skutečně otrokyní. Otrokyní svých ztracených dětí. Musila je najít stůj co stůj. Každá minuta mohla pro ně znamenat zkázu. Kdo má před sebou takovou povinnost, nemá už žádná práva. jakýkoliv oddech je mu odepřen. Ale matka byla velmi unavena. V takovém stupni vysílení je každý krok utrpením. Dokáže to? Byla na cestě už od rána. Nespatřila už ani jedinou vesnici, ani jediné lidské obydlí. Nejprve se dala správnou stezkou, pak se pustila jinou, nakonec se ocitla na rozcestí, kde byly všechny cesty stejné a mátly ji. Blížila se k cíli? Skončí se už její utrpení? Šla cestou křížovou a cítila zemdlenost posledního zastavení. Což jestli padne na cestě a vypustí tu duši? Jednu chvíli se jí zdálo nemožné jít dál, slunce se chýlilo k západu, v lese se stmívalo, pěšiny se ztrácely v trávě. Nevěděla už, co si počít. Měla jen Boha. Začala volat, nikdo jí neodpovídal.

Rozhlédla se kolem sebe a spatřila mezi větvemi průsek. Pustila se tím směrem a najednou byla z lesa venku.

Před ní leželo malé údolíčko, úzké skoro jako příkop, jímž protékal mezi kamením jasný pramínek vody. Tu si teprve uvědomila, že má palčivou žízeň. Šla k praménku, poklekla a napila se.

A jak tak byla na kolenou, hned se též pomodlila.

Když se opět postavila, snažila se zjistit, kde je.

Překročila potůček.

Za údolíčkem se prostírala, kam až oko dohlédlo, široká planina porostlá nízkým vřesem, která se od potůčku zvedala a vyplňovala celý obzor. Byl-li les samotou, byla planina pouští. V lese mohla za každým křoviskem někoho potkat, na planině široko daleko, kam až oko dohlédlo, nebylo vidět nic. Několik ptáků vylétlo z vřesu, jako by prchalo.

A tu, uprostřed této nekonečné opuštěné samoty, pocítila nešťastná matka, jak jí klesají kolena, a jako by pozbývala smyslů, vykřikla do pustiny tuto podivnou otázku:

"Je tu někdo?"

A čekala na odpověď.

Odpověď přišla.

Temný a hluboký hlas rozlehl se planinou. Přicházel z hloubi obzoru a ozvěna ho předávala ozvěně. Podobal se ráně hromové, ale možná že to byla rána z děla. Zdálo se, že tento hlas odpovídá na otázku matčinu a že říká: "Ano."

Pak bylo ticho.

Matka se vztyčila, jako by oživla, někdo tu byl, někdo, s kým může mluvit, ještě jednou se napila a pomodlila, síly se jí vracely, jala se vystupovat po planině směrem, odkud zaslechla onen vzdálený hromový hlas.

Pojednou spatřila, jak na nejzažším bodě obzoru vystupuje z planiny věž. Stála zcela osamocena uprostřed pusté krajiny. Poslední paprsek zapadajícího slunce ji zbarvil do ruda. Byla odtud vzdálena dobrou míli. Za věží se ztrácela v mlze veliká matně zelená skvrna - les Fougéreský.

Zdálo se jí, že tato věž stojí asi v těch místech na obzoru, odkud zaslechla ono zaburácení, jež jí připadalo jako volání. Způsobila snad věž ten hluk?

Michelle Fléchardová došla na vrcholek planiny, teď už měla před sebou jen rovinu. Pustila se k věži.


předchozí
Mýlka
Hlas volající na poušti
Devadesát tři - Obsah
následující
Situace

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!