předchozí
Rukojmí

Hrůza takřka antická

XI
následující
Záblesk naděje na záchranu

Devadesát tři

3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI

Autor: Viktor Hugo

Onen nesmiřitelný hlas byl skutečně hlas Cimourdainův, mladší a méně rozhodný hlas byl Gauvainův.

Markýz Lantenac se tedy nemýlil, když poznal abbého Cimourdaina.

Za několik neděl se stal Cimourdain v kraji krvácejícím občanskou válkou pověstným. Nebylo příšernější pověsti nad jeho. Říkalo se Marat v Paříži, Chálier v Lyonu, Cimourdain ve Vendée. Hanobili abbého Cimourdaina právě tak, jako ho dříve ctili, takový bývá osud kněze, který vyklouzl ze sutany. Cimourdain budil hrůzu. Přísní lidé jsou nešťastní. Kdo vidí jejich činy, zatracuje je, snad by jim odpustil, kdyby nahlédl do jejich svědomí. Když se Lykurgos nevysvětlí, může vypadat jako Tiberius. Ať tomu bylo jakkoli, markýz z Lantenacu a abbé Cimourdain vážili stejně na vahách nenávisti , kletby royalistů namířené proti Cimourdainovi vyrovnaly se proklínání republikánů, jež platilo Lantenacovi. Každý z těchto dvou mužů byl pro nepřátelský tábor netvorem. Stala se dokonce zvláštní věc, že zatímco Prieur de la Marné vypsal v Granvillu cenu na hlavu Lantenacovu, vypsal Charette v Noirmoutieru cenu na hlavu Cimourdainovu.

Možno říci, že oba tito mužové, markýz a kněz, byli do značné míry týmž člověkem. Bronzová maska občanské války má dvě tváře: jednu obrácenou do minulosti, druhou do budoucnosti, avšak obě jsou stejně tragické. První tvář, to byl Lantenac, druhá Cimourdain. Jenže na hořkém pošklebku Lantenacově spočíval stín noci, kdežto na temném čele Cimourdainově zářila jitřenka.

Zatím měla obležená Tourgue příměří.

Dík Gauvainovu zásahu, jak jsme viděli, byl smluven na čtyřiadvacet hodin jakýsi klid zbraní.

Ostatně Imánus byl dobře zpraven. Na stálé naléhání Cimourdainovo velel nyní Gauvain čtyřem tisícům pěti stům mužů národní gardy a řadového vojska, s nimiž sevřel Lantenaca v Tourgue, a mohl namířit na tvrz dvanáct děl, šest na věž od pokraje lesa, šest na zámeček z výšiny. Mohl také využít podkopu a průlomu na úpatí věže.

Ihned po uplynutí dvaceti čtyř hodin příměří měl tedy započít boj. Situace byla taková:

Na planině a v lese čtyři tisíce pět set mužů. Ve věži devatenáct.

Jména těchto devatenácti obležených mohou najít historikové na vyhláškách zaznamenávajících lidi postavené mimo zákon. Snad se s nimi ještě setkáme.

Na přání Cimourdainovo měl se Gauvain dát jmenovat generálem adjutantem, neboť velel čtyřem tisícům pěti stům mužů, kteří tvořili téměř armádu. Gauvain však odepřel. - "Až bude Lantenac zajat, uvidíme. Dosud jsem si nic nezasloužil."

Pověřit někoho důležitým velením a ponechat mu nízkou hodnost ostatně odpovídalo republikánským mravům. Bonaparte byl také velitelem švadrony dělostřelectva a zároveň vrchním velitelem armády italské.

Tour-Gauvain měla podivný osud, jeden Gauvain na ni útočil, druhý Gauvain ji hájil. Proto jakási zdrženlivost v útoku, avšak nikoli v obraně, neboť pan Lantenac náležel k těm, kdo ničeho nešetří, bydlíval ponejvíce ve Versaillích a Tourgue, kterou sotva znal, mu neležela příliš na srdci. Uchýlil se tam jen proto, že neměl jiného útočiště - toť vše, ale byl by ji rozbořil bez výčitek svědomí. Gauvain měl více ohledů.

Nejslabším místem tvrze byl zámeček, jenže v knihovně byl uložen rodinný archív. Kdyby se útočilo z této strany, byl by požár zámečku nevyhnutelný. Spálit archív připadalo Gauvainovi jako útočit na své předky. Tourgue bývala rodinným sídlem Gauvainů, na této věži byla závislá všecka jejich bretaňská léna, právě tak jako všecka léna francouzská byla závislá na věži v Louvrů. V Tourgue byly rodinné památky Gauvainů. On sám se tam narodil. Podivnou hrou osudu měl nyní jako muž hnát útokem na posvátné zdi, které ho jako děcko chránily. Cožpak by mohl být tak nešetrný k tomuto obydlí, že by je proměnil v popel? Snad stála někde v koutku knihovny jeho vlastní kolébka. Některé úvahy v nás vzbuzují hluboké pohnutí. Gauvain byl dojat pohledem na starobylé rodinné sídlo. Proto šetřil zámeček. Spokojil se tím, že znemožnil jakýkoli odchod nebo útěk touto stranou a zajistil si most baterií děl. Pro útok zvolil stranu opačnou, podkop a průlom na úpatí věže.

Cimourdain mu v tom nebránil, ale vyčítal si to, neboť jeho drsné povaze se příčila každá středověká veteš a nerad viděl větší shovívavost k budovám než k lidem. Ušetřit zámek, to byl už počátek mírnosti. A mírnost byla Gauvainovou slabou stránkou. Cimourdain, jak víme, nad ním bděl, zadržoval ho na tomto svahu, v jeho očích osudném. Avšak i on sám, ač se k tomu přiznával jen s jistou dávkou hněvu, neshledal se s Tourgue bez pocitu skrytého rozechvění. Byl dojat, když spatřil studovnu, kde byly první knihy, jež dal Gauvainovi číst. Cimourdain býval farářem v sousední vsi Parigné a bydlel v podkrovní světničce zámečku. V knihovně chovával na kolenou Gauvaina, když ho cvičil v abecedě. Mezi těmito čtyřmi starými zdmi viděl svého milovaného žáka, syna své duše, vyrůstat v muže a vyspívat duchem. A nyní měl rozstřílet a spálit knihovnu, zámeček, zdi, kde tak blahodárně působil na dítě? Dával jim milost. Ale ne bez výčitek. Nechal Gauvaina, aby začal útok z opačné strany. Tourgue měla svou barbarskou stranu - to byla tvrz, a svou stranu civilizovanou - knihovnu. Cimourdain povolil Gauvainovi rozbořit pouze stranu barbarskou.

Napadeno jedním Gauvainem a hájeno druhým Gauvainem, vracelo se ostatně toto staré sídlo uprostřed Francouzské revoluce k feudálním zvykům. Války mezi příbuznými vyplňují celé dějiny středověku, Kteoklové a Polyneikové jsou právě tak středověcí jako řečtí, a Hamlet provedl v Elsinoru totéž, co učinil Orestes v Argu.


předchozí
Rukojmí
Hrůza takřka antická
Devadesát tři - Obsah
následující
Záblesk naděje na záchranu

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!