předchozí
Chvění spodních strun

Konvent

I
následující
Marat v zákulisí

Devadesát tři

2. díl - 3. kniha KONVENT

Autor: Viktor Hugo

Blížíme se k velikému vrcholu. Před námi je Konvent. Člověka jímá závrať při pohledu na tento vrchol. Nic vyššího se nikdy neobjevilo na obzoru lidstva. Jen Himálaj a Konvent. Konvent je snad vrcholným bodem v dějinách. Dokud Konvent žil, neboť takové shromáždění skutečně žije, lidé si neuvědomovali, čím byl. To, co současníkům unikalo, byla právě jeho velikost, byli příliš postrašeni, aby mohli být oslněni. Všechno, co je velké, vzbuzuje posvátnou hrůzu. Je snadné obdivovat se prostřednostem a pahorkům. Ale co je příliš vysoké, ať je to hora nebo génius, shromáždění právě tak jako umělecké dílo, díváme-li se na ně příliš zblízka, nás děsí. Všechno nadprůměrné se 2dá přepjaté. Stoupání unavuje. Člověk se do stráně 2adýchá, často na svahu uklouzne, poraní se o drsná místa, jež jsou ve skutečnosti krásná: pěnivé bystřiny jsou předzvěstmi propastí, mračna zahalují vrcholky. Výstup v nás budí stejnou hrůzu jako pád. Zakoušíme přitom onen podivný pocit - odpor k velikému. Vidíme propast, nevidíme velebnost, vidíme obludu a nevidíme zázrak. Takto byl zpočátku posuzován i Konvent. Byl měřen lidmi krátkozrakými, zatímco byl stvořen pro zrak orlů.

Dnes už se na něj díváme z dálky a rýsuje se nám na hlubokém nebi v průzračné a tragické dálce jako nesmírný profil Francouzské revoluce.

14. červenec osvobodil.

10. srpen smetl bleskem.

21. září položilo základy.

21. září, toť rovnodennost, rovnováha, na nebi znamení Vah. Pod tímto znamením Rovnosti a Spravedlnosti, jak poznamenal Romme, byla prohlášena republika. Samo seskupení hvězd ji ohlásilo.

Konvent je prvním ztělesněním vůle lidu. Konvent otevřel novou velkou stránku dějin, jím se započala budoucnost, kterou dnes žijeme.

Každá idea potřebuje viditelný obal. Každá zásada potřebuje stánek. Kostel, to je Bůh mezi čtyřmi stěnami. Každé božstvo potřebuje chrám. Když vznikl Konvent, bylo první otázkou, kam ho umístit.

Nejdříve se použilo Jízdárny, později Tuilerií. Udělali tam dřevěné obložení, síň ozdobili velkou šedou malbou od Davida, rozestavili tam souměrné lavice, čtverhrannou tribunu, čtverhranné sloupy v rovnoběžných řadách, podstavce podobné špalkům, dlouhé rovné trámoví, pravoúhlé dřevěné ohrádky, kde se tísnily davy diváků a jimž se říkalo veřejné tribuny, římské záclony s řeckými drapériemi, a do těchto pravých úhlů a rovných čar umístili Konvent, do tohoto strohého geometrického útvaru vtěsnali bouři. Na tribuně byla umístěna šedivě namalovaná červená čapka. royalisté se zpočátku smáli této červené čapce na šedivo, této síni z náhražkového materiálu, tomuto pomníku z lepenky, této svatyni z papírové kaše, tomuto panteonu z hlíny a bláta. Jak rychle to všechno mělo zmizet! Sloupy byly z úzkých prkének spojených na způsob sudů, klenby byly z latěk, basreliéfy byly uplácány z hlíny, kostra byla ze smrkového dříví, sochy byly ze sádry, mramor jen namalovaný, zdi z plátna. A v tomto provizóriu vykonala Francie dílo věčné.

Stěny sálu v Jízdárně byly polepeny hesly, jimiž se hemžila Paříž v době králova návratu z Varennes. Na jednom bylo: "Král se vrací. Bijte toho, kdo mu bude tleskat, oběste toho, kdo ho urazí." Na jiném zase: "Zachovejte klid. Klobouky na hlavu. Půjde před soud." - Na dalším: "Král namířil na národ. Střílel dlouho. Ted bude střílet národ." - Jinde bylo: "Zákon ! Zákon!" V těchto zdech soudil Konvent Ludvíka XVI.

V Tuileriích, kde Konvent poprvé zasedl 10. května 1793 a jimž se od té doby říkalo Národní palác, zabírala zasedací síň celý prostor mezi pavilónem Horloge, nazývaným nyní pavilónem Jednoty, a pavilónem Marsanovým, nazývaným pavilónem Svobody. Pavilónu Floře se říkalo pavilón Rovnosti. K zasedací síni se vystupovalo po velkém schodišti Jeana Bullanta. První poschodí zabralo shromáždění, zatímco přízemek paláce se změnil v jakousi dlouhou strážnici, zcela zatarasenou polními lůžky a jehlanci z pušek oddílů všech zbraní, které hlídaly Konvent. Shromáždění mělo i čestnou stráž, které se říkalo "granátníci Konventu".

Trikolóra oddělovala zámek, v němž zasedalo shromáždění, od zahrady, v níž se procházel lid.

Zbývá ještě popsat, jak vypadala zasedací síň, neboť na tomto strašném místě nás zajímá všechno.

Při vstupu padla člověku nejdříve do oka vysoká socha Svobody, postavená mezi dvěma okny.

Dvaatřicet metrů délky, deset metrů šířky a jedenáct metrů výšky - to byly rozměry síně, jež bývala kdysi divadlem královým a nyní se stala divadlem revoluce. Elegantní a přepychový sál vystavěný Vigaranim pro dvořany zcela zmizel pod hrubým trámovím, které roku 93 mělo nést tíhu lidu. Nosné trámy a s nimi spojené veřejné tribuny spočívaly - podrobnost, jež stojí za zmínku - na jediném dřevěném sloupu. Tento sloup byl z jednoho kusu a měl deset metrů v rozponu. Málokterá karyatida unesla tolik, co tento sloup. Po celá léta snášel drsné nárazy revoluce. Vydržel potlesk a nadšení, spíláni, řev i lomoz, směsici rozbouřených hněvů i vzpouru. Nepovolil. Po Konventu viděl Radu starších. Teprve 18. brumaire ho odstranil. Tehdy Percier nahradil dřevěný pilíř mramorovými sloupy, ty však vydržely méně.

Ideál stavitelů bývá někdy podivný, staviteli ulice Rivoli byla ideálem vzdušná dráha, kterou proletí dělová koule, ideálem stavitele města Karlsruhe byl vějíř, ideálem stavitele sálu, v němž 10. května 1793 zasedl Konvent, byla, jak se zdá, obrovská zásuvka prádelníku, sál byl dlouhý, vysoký a plochý. K jedné z dlouhých stran tohoto obdélníku přiléhal rozsáhlý polokruh, byl to amfiteátr z poslaneckých lavic, stolky ani pulty tam nebyly, GaranCoulon, zvyklý hodně psát, psával na koleně, proti lavicím stála řečnická tribuna, před tribunou byla bysta Lepelletiera de Saint-Fargeau, za tribunou bylo křeslo pro předsedu.

Hlava poprsí poněkud převyšovala okraj tribuny, proto byla odtud později odstraněna.

Amfiteátr tvořilo devatenáct polokruhových lavic, postavených stupňovitě za sebou, dřevěné podstavce lavic vybíhaly až do rohů a prodlužovaly tak amfiteátr.

Dole, v podkovovitém prostoru pod tribunou, se zdržovali sněmovní zřízenci.

Z jedné strany tribuny visela na zdi tabule v černém dřevěném rámu, devět stop vysoká, rozdělená jakýmsi žezlem na dvě stránky a obsahující Prohlášení lidských práv, z druhé strany tribuny bylo prázdné místo, kde byl později umístěn podobný rámec, obsahující republikánskou ústavu z roku druhého, jehož obě stránky byly odděleny mečem. Nad tribunou, přímo nad hlavou řečníkovou, vlály tři ohromné červenomodrobílé prapory, téměř vodorovně vystrčené z hluboké lóže, v níž se tísnilo plno lidí, a opřené o jakýsi oltář, na němž bylo napsáno jediné slovo: Zákon. Za oltářem se tyčil jako maják svobodného slova ohromný římský svazek prutů, vysoký jako sloup. Obrovské sochy, umístěné těsně u zdi, hleděly přímo do tváří zástupcům lidu. Předseda měl po pravici Lykurga a po levici Solóna, nad Horou byl Platón.

Podstavce soch byly obyčejné krychle spočívající na římse, jež se táhla kolem celého sálu a oddělovala lid od shromáždění. Diváci se o ni opírali.

Rámec z černého dřeva, obsahující Prohlášení lidských práv, sahal až k římse, a rušil tak rytmus střídajících se nosných dřev římsy, což pohoršovalo Chabota. "Je to ošklivé," říkal Vadierovi.

Na hlavách soch se střídaly věnce z dubového listí a věnce vavřínové.

Zelený závěs, na němž byly poněkud tmavší zelení namalovány podobné věnce, splýval v širokých rovných záhybech od římsy kolem sálu a zdobil celý přízemek, v němž zasedalo shromáždění. Nad závěsem čněla holá bílá zeď. Ve zdi byla prolomena, skoro jakoby jen proražena, beze všech řezbářských ozdob, dvě patra tribun pro obecenstvo, dole čtverhranné, nahoře okrouhlé, podle pravidla, že oblouk patří nad přímku - neboť Vitruvius dosud vládl. Po každé dlouhé stěně sálu bylo deset tribun a na konci dvě velké lóže. Celkem čtyřiadvacet. Tam se tísnil dav.

Diváci na dolejších tribunách byli natlačeni až k zábradlí a tvořili skupinky na všech výstupcích zdiva. Dlouhá železná tyč, pevně zasazená do zdi ve výši, kde se člověk opírá, sloužila jako ochranné zábradlí vyšším tribunám, a chránila tak diváky před tlačenicí těch, kteří vystupovali po schodech nahoru. Jednou se však přece zřítil nějaký člověk dolů do shromáždění a spadl tak trochu na Massieua, biskupa beauvaiského, nezabil se však a prohodil: " Vida! Přece je biskup k něčemu dobrý."

Sál Konventu mohl pojmout dva tisíce lidí, v dobách vzrušených i tři tisíce.

V Konvente se konala dvojí zasedání: denní a noční.

Opěradlo křesla předsedova bylo okrouhlé, s pozlacenými hřebíky. Jeho stůl nesly čtyři okřídlené jednonohé obludy, které vypadaly, jako by právě vystoupily z Apokalypsy na pomoc revoluci, jako by je vypráhli z vozu Ezechielova, aby táhly káru Sansonovu.

Na předsedově stole byl velký zvonek, téměř zvon, těžký měděný kalamář a foliant svázaný v pergamenu - kniha protokolů.

Tento stůl byl skropen krví sťatých hlav, jež tu byly nošeny nabodnuté na píce.

Na tribunu se stoupalo po devíti stupních. Stupně byly vysoké, příkré a dosti neschůdné. Gensonné, když po nich jednou kráčel, zakopl. "To jsou schody jako na popraviště!" zvolal. "VI se po nich chodit," zakřičel na něho Carrier.

V rozích síně, kde se stěna zdála příliš holá, umístil architekt jako ozdobu římské svazky prutů s vyčnívající sekyrou.

Napravo i nalevo od tribuny stály na podstavcích dva stojany dvanáct stop vysoké a na vrcholku každého z nich byly čtyři páry lamp. Podobný stojan byl i v každé veřejné lóži. Na podstavcích těchto stojanů byly vytesány kruhy, jimž lid říkal "obojky gilotiny".

Lavice amfiteátru sahaly až k římse tribun, takže zástupci mohli s lidem rozmlouvat.

Východy z tribun ústily do bludiště chodeb, které se často ozývaly divokým hlukem.

Konvent prostupoval celý palác a postupně zabíral i paláce sousední - Longuevillův a Coignyho. Právě do tohoto paláce Coignyho, můžeme-li věřit dopisu lorda Bradforda, byl přestěhován královský nábytek. K vyklizení Tuilerií bylo třeba dvou měsíců.

Výbory byly umístěny v okolí sálu: v pavilónu Rovnosti byl výbor zákonodárný, zemědělský a obchodní, v pavilónu Svobody byl výbor pro námořnictví, kolonie, finance, asignáty a obecné blaho, v pavilónu Jednoty byl výbor válečný.

Výbor pro veřejnou bezpečnost byl přímo spojen s Výborem pro obecné blaho temnou chodbou, osvětlenou ve dne i v noci lucernou. Tam se setkávali vyzvědači všech stran. Mluvilo se tam šeptem.

Ohrazené řečniště bylo několikrát přemístěno. Zpravidla bylo po pravici předsedově.

Na obou koncích této dlouhé síně, tam, kde končily souběžné polokruhy amfiteátru, bylo kolmé dřevěné přepaženi, jež zprava i zleva uzavíralo amfiteátr. Toto dřevěné pažení tvořilo spolu se zdí po obou stranách dvě úzké a hluboké chodbičky, do nichž vedly dvoje tmavé čtvercové dveře. Tudy se vcházelo a vycházelo.

Zástupci lidu vstupovali do sálu přímo, dveřmi vedoucími na terasu feuillantů.

Tento sál, kam ve dne vnikalo kalnými okny jen málo světla a který za soumraku chabě osvětlovaly bledé svítilny, tajil v sobě cosi přízračného. Nedostatečné osvětlení se snoubilo s večerní tmou, zasedání při lampách byla příšerná. Lidé se potkávali a nepoznávali se. Jednou se srazil Laignelot, když běžel na tribunu, v temné chodbě s nějakým mužem, který sestupoval. - "Pardon, Robespierre," zvolal. "Za koho mě máš?" odpověděl mu chraptivý hlas. "Odpusť, Marate," opravil se Laignelot.

Dole, napravo i nalevo od předsedy, byly dvě vyhrazené tribuny, neboť - podivná věc - i v Konvente měli někteří diváci přednostní práva. Jedině tyto tribuny byly opatřeny závěsem. Uprostřed podřímsí zachycovaly tento závěs dva zlaté žaludy. Tribuny pro lid byly holé.

Celek byl násilný, drsný, pravidelný. Uprostřed zmatku řád - v tom je tak trochu celá revoluce. Síň Konventu poskytovala nejdokonalejší ukázku toho, co umělci té doby

nazývali "architekturou messidoru". Bylo to masivní a studené. Stavitelé této doby si spletli symetrii s krásou. Renesance řekla své poslední slovo za Ludvíka XV., pak nastala reakce. Vznešenost přehnali k bezvýraznosti, čistotu dovedli až k nudě. I v architektuře se vyskytuje pruderie. Po hýřivých orgiích tvarů a barev v XVIII. století uložilo si umění dietu a omezilo se na přímé linie. Tento "pokrok" skončil v ošklivosti. Z uměni zbyla jen kostra. To je stinná stránka každé podobné umírněnosti a zdrženlivosti. Sloh je tak střídmý, že se stává suchopárným.

Odmyslíme-li si dojmy politické a díváme-li se jen na architekturu, cítíme při pohledu na tento sál mrazení v zádech. Člověk si maně vzpomínal na dřívější divadlo, lóže ověnčené girlandami, na blankytný a purpurový strop, na křišťálový lustr, na svícny s diamantovými reflexy, na čalouny sivé barvy, na množství amórků a nymf na oponě a na závěsech, na celou tu královskou a galantní idylku, malovanou, vyřezávanou a zlacenou, jež svým úsměvem naplňovala toto vážné místo, zatímco teď viděl všude kolem sebe jen tvrdé, přímočaré úhly, studené a břitké jako ocel, vypadalo to jako Boucher gilotinovaný Davidem.

Kdo viděl shromáždění, nemyslil už na sál. Kdo viděl drama, zapomněl na jeviště. Nic nestvůrnějšího a nic vznešenějšího. Kupa hrdinů, stádo zbabělců. Dravci na hoře - plazi v močále. Tady se hemžili, vráželi do sebe, dráždili se, vyhrožovali si, zápasili a žili všichni ti bojovníci, kteří jsou dnes už jen stíny.

I jejich výčet je nad lidské síly.

Napravo Gironda, legie mstitelů, nalevo Hora, skupina zápasníků. Z pravé strany Brissot, jemuž byly svěřeny klíče od Bastily, Barbaroux, kterého poslouchali Marseillané, Kervélégan, velitel praporu brestského, ubytovaného v kasárnách na předměstí Saint-Marceau, Gensonné, jenž prosadil podřízení generálů poslancům, neblahý Guadet, jemuž královna jednou v noci ukázala v Tuileriích spícího dauphina: políbil dítě na čelo a otci dal srazit hlavu, Salles, udavač vymyšlených důvěrností mezi Horou a Rakouskem, Sillery, kulhavý muž pravice, tak jako byl Couthon beznohý muž levice, Lause-Duperret - když ho jeden novinář nazval zločincem, pozval ho na oběd slovy: " Vím, že zločinec, to znamená prosté člověka jiného smýšlení, než jsme my." Rabaut-Saint-Etienne, který započal svůj almanach z roku 1790 slovy: "Revoluce je skončena", Quinette, jeden z těch, kteří uspíšili pád Ludvíka XVI., jansenista Camus, který sestavil občanský řád pro kněžstvo, věřil v zázraky jáhna Parise a každou noc se vrhal na zem před Kristem, sedm stop vysokým, přibitým na zdi jeho pokoje, Fauchet, kněz, jenž s Camillem Desmoulinsem provedl 14. červenec, Isnard, který se těžce provinil tím, že řekl: "Paříž bude zničena!" právě v té chvíli, kdy Brunšvik řekl: Paříž bude spálena!" Jakub Dupont, první, který zvolal: "Jsem ateista!" a jemuž Robespierre pohotově odpověděl: "Ateismus je aristokratický." Lanjuinais, tvrdá, bystrá a chrabrá hlava bretaňská, Ducos, Euryalos Boyer-Fonfrědův, Rebecqui, který odstoupil, protože dosud nepopravili Robespierra, Richard, jenž bojoval proti nepřetržitému zasedání výborů, Lasource, kterého proslavila tato vražedná průpověď: "Běda vděčným národům!" a který si na popravišti odporoval těmito hrdými slovy, jež vmetl do tváře přívržencům Hory: "Umíráme, protone lid spí, ale vy vymřete, protože se lid probudí!" Biroteau, který dal odhlasovat dekret o zrušení zásady nedotknutelnosti, a tak si bezděčně sám ukoval sekeru a postavil popraviště, Charles Villette, skrývající své svědomí pod rouškou protestu: "Nechci hlasovat pod sekerou!" Louvet, autor "Faublase", který skončil jako knihkupec v Palais-Royal s Lodoiskou u pultu, Mercier, autor Pařížských obrazů, který zvolal: "Všichni králové pocítili na své šíji jedenadvacátý leden!" Marec, který měl na starosti "ochranu bývalých hranic", novinář Carra, který na popravišti řekl katovi: "Umírám nerad. Chtěl bych vidět pokračování." Vigée, samozvaný granátník z druhého praporu z Mayenneet-Loire, když mu bylo pohroženo z veřejné tribuny, zvolal: "Žádám, abychom se při prvním zareptání tribun všichni zvedli a táhli do Versailles se šavlí v ruce!" Buzot, jemuž bylo souzeno zemřít hladem, Valazé, jehož sprovodila ze světa vlastní dýka, Condorcet, který skončil svůj život v BourglaReine, pozdějším BourgÉgalité, prozrazen Horácem, kterého měl v kapse, Pétion, jehož osud byl podivný: v roce 1792 zbožňován davem, v roce 1794 byl roztrhán vlky, a ještě dvacet jiných. Pontécoulant, Marboz, Lidon, Saint-Martin, Dussaulx, překladatel Juvenala, vůdce tažení hannoverského, Cardien, Mainvielle, Duplantier, Lacaze, Antiboul a v jejich čele druhý Barnave, kterému říkali Vergniaud.

Z levé strany Antoine Louis Léon Florelle de Saint-Just, bledý, s nízkým čelem, pravidelného profilu, s hlubokým smutkem v záhadných očích, třiadvacetiletý, Merlin de Thionville, jemuž Němci říkali "Feuerteufel", ohnivý ďábel, Merlin de Douai, zločinný původce zákona o podezřelých, Soubrany, kterého si pařížský lid prvního prairialu vyžádal za generála, bývalý farář Lebon, ohánějící se šavlí touž rukou, kterou dříve žehnal svěcenou vodou, Billaud-Varennes, který předvídal budoucí soudní zřízení: žádní soudcové, pouze rozhodčí, Fabre ďEglantine, původce jednoho roztomilého nápadu - republikánského kalendáře - právě tak jako Rouget de Lisle měl jednu vznešenou inspiraci - Marseillaisu -, ale ani jednomu, ani druhému se už nic jiného nepodařilo, Manuel, veřejný žalobce Komuny, který řekl: "Zemře-li král, neubude člověk." Goujon, který vtáhl do Trippstadtu, Neustadtu a Špýru a viděl prchat pruskou armádu, Lacroix, advokát, který se stal generálem a rytířem sv. Ludvíka šest dní před desátým srpnem, Fréron-Thersite, syn Frérona-Zoila, Ruhl, neúprosný prohledavač královské železné skříně, předurčený k slavné republikánské sebevraždě téhož dne, kdy umírala republika, Fouché, duše démona, tvář mrtvoly, Camboulas, přítel otce Duchesna, který žertoval s Guillotinem: "Ty jsi (lénem klubu feuillantů,ale tvoje dcera Guillotina patří do klubu jakobínů." Jagot, jenž na stížnost, že vězni jsou nazí, odpověděl: " Vězeni je taky oblek - oblek ? kamene." Javogues, strašlivý vykopávač hrobů v Saint-Denis, Osselin, který vedl pronásledování proskribovaných občanů a proskribovanou paní de Charry skrýval u sebe, Bentabole, který z předsednického křesla dával znamení tribunám, kdy mají tleskat a kdy mají pískat, novinář Robert, manžel slečny Kéraliové, jež napsala: "Ani Kobespierre, ani Marat ke mně nechodí. Kobespierre přijde, až bude chtít, Marat nikdy." GaranCoulon, který za španělské intervence v procesu s Ludvíkem XVI. hrdě prohlásil, že je nedůstojné shromáždění číst dopis krále mluvícího ve prospěch jiného krále, biskup Grégoire, zastávající zprvu zásady prvotní církve, avšak za pozdějšího císařství zaměnivší Grégoirarepublikánaza hraběte Grégoira, Amar, který řekl: "Celý svět odsunuje Ludvíka XVI. Ke komu se tedy odvolati z rozsudku? K planetám!" Rouyer, který nechtěl, aby se 21. ledna střílelo z děla na Pont Neuf. Řekl: "Spadne-li hlava králi, nemá nadělat více hluku než hlava kohokoliv jiného."

Chénier, bratr André Chéniera, Vadier, jeden z těch, co si při zasedání kladli na tribunu pistoli, Panis, který řekl Momorovi: "Chci, aby se Marat s Robespierrem objali u mého stolu." "Kde bydlíš?" " V Charentonu." "Divil bych se, kdyby to mělo být jinde," odpověděl Momoro, Legendre, řezník francouzské revoluce, tak jako byl Pride řezníkem revoluce anglické, "Pojdna porážku," křičel na Lanjuinaise. A Lanjuinais odpověděl: "Dej napřed úředně prohlásit, že jsem vůl!" Collot ďHerbois, tento žalostný komediant, mající na tváři antickou masku s dvojími ústy, která říkají současně Ano a Ne, schvalující jedněmi, co káral druhými, hanobící Carriera v Nantes a vynášející do nebe Cháliera v Lyonu, posílající Robespierra na popraviště a Marata do Panteonu, Génissieu, jenž žádal trest smrti pro každého, u koho najdou medaili Umučení Ludvíka XVI., Léonard Bourdon, venkovský učitel, který nabídl svůj dům starci z jurských hor, Topsent, námořník, Goupilleau, advokát, Laurent Lecointre, obchodník, Duhem, lékař, Sergent, sochař, David, malíř, Josef Égalité, kníže. A ještě jiní: Lecointe-Puiraveau, který žádal, aby byl Marat dekretem vyhlášen za nepříčetného, nedůvěřivý Robert Lindet, původce oné obludné chobotnice, jejíž hlavou byl Výbor pro veřejnou bezpečnost a jež pokrývala Francii jedenadvaceti chapadly, jimž se říkalo revoluční výbory, Leboeuf, na kterého složil Girey-Dupré ve své Koledě o nepravých vlastencích tento verš:

Leboeuf spatřil Legendra a zabučel.

Umírněný Američan Thomas Paine, Anacharsis Cloots, německý baron, milionář, ateista, hébertovec, nevinná duše, poctivec Lebas, přítel Duplayů, Rovére, jeden z těch, kteří dělají zlo pro zlo, neboť umění pro umění je rozšířeno víc, než si myslíme, Charlier, jenž chtěl, aby se šlechticům vykalo, Tallien, sentimentální a divoký zároveň, který způsobil 9. thermidor z lásky k ženě, Cambacérés, prokurátor, který se stal později knížetem, Carrier, komisař, později tygr, Laplanche, který jednoho dne zvolal: ,,7.ádám, aby poplašné dělo mělo přednost." Thuriot, žádající, aby porotci v revolučním tribunálu hlasovali nahlas, Bourdon ďOise, jenž vyzval na souboj Chambona, udal Paina a sám byl udán Hébertem, Fayau, který navrhl, aby do Vendée bylo posláno "paličské vojsko", Tavaud, který se 13. dubna stal málem prostředníkem mezi Girondou a Horou, Vernier, který žádal, aby vůdcové Girondy a Hory šli sloužit do vojska jako prostí vojáci, Rewbell, jenž se uzavřel v Mohuči, Bourbotte, který dobyl Saumuru, maje pod sebou zabitého koně, Guimberteau, který velel vojsku na pobřeží cherbourském, Jard-Pan-villiers, jenž velel vojsku na pobřeží larochellském, Le Carpentier, který vedl eskadru cancalskou, Roberjot, na kterého číhala past v Rastattu, Prieur de la Marné, který nosil do pole svou starou epoletu bez třásní z doby, kdy byl velitelem jezdecké švadrony, Levasseur de la Sarthe, který jedním slovem donutil Serrenta, velitele saintamandského praporu, aby se dal zabít, Reverchon, Maure, Bernard de Saintes, Charles Richard, Lequinio a na vrcholu této skupiny Danton, druhý Mirabeau.

A zcela mimo oba tyto tábory stál muž, držící je pevně na uzdě: Robespierre.

Dole, pod těmito dvěma tábory, se krčila hrůza a strach. Hrůza, jež může být vznešená, strach, který je nízký. Pod vášněmi, pod hrdinstvím, pod oddaností a pod vztekem temná masa bezejmenných. Mělčinám shromáždění se říkalo Rovina. Tam se sešlo všechno, co plave s proudem: váhavci, pochybovači, couvalové, lidé, kteří všechno rádi odkládají, kteří slídí a vyzvídají, protože se vždycky někoho bojí. Hora - to byl výkvět, Gironda - to byl výkvět, Rovina byla dav. Rovina se soustředila a vyvrcholila v Sieyésovi.

Sieyés byl muž hluboký, který zakrněl. Zastavil se u třetího stavu a nedovedl se povznést až k lidu. Některým duchům je souzeno, že ustrnou na půl cestě. Sieyés nazýval Robespierra tygrem, Robespierre říkal Sieyésovi krtek. Tento metafyzik dospěl nikoliv k moudrosti, nýbrž k opatrnosti. Byl pochlebníkem, nikoliv služebníkem revoluce. Vzal lopatu a šel s lidem kopat na Martovo pole, zapražen do téhož vozu jako Alexandre de Beauharnais. Radil k ráznosti, již však sám nikdy neměl. Říkával girondinům: "Schovejte si dělo pro sebe." Jsou myslitelé, kteří jsou bojovníky. Takoví šli jako Condorcet s Vergniaudem nebo Camille Desmoulins s Dantonem. Jsou však myslitelé, kteří chtějí žít, takoví šli za Sieyésem.

I z nejušlechtilejších vín zůstává na dně kádě sedlina. Také pod Rovinou byla bažina. Ohavná stojatá voda, z níž to čišelo sobectvím. Tady jektali zuby bázlivci v němém očekávání. Není nic ubožejšího. Všechny druhy hanebností, ani trochu studu. Potměšilci skrývající svůj hněv, otroci tajně se bouřící. Všichni poděšení až k nestoudnosti. Měli všechnu drzost zbabělců, dávali přednost Girondě a volili Horu. Výsledek závisel na nich, přidali se vždycky k tomu, kdo měl úspěch. Vydali Ludvíka XVI. Vergniaudovi, Vergniauda Dantonovi, Dantona Robespierrovi, Robespierra Tallienovi. Marata stavěli zaživa na pranýř, po smrti ho zbožňovali. Podporovali do poslední chvíle něco, co vzápětí úplně zvrátili. Dovedli pudově zasadit rozhodnou ránu všemu, co kolísá, co je vratké. Protože se dali do služeb s podmínkou, že budou pevní, bylo v jejich očích jakékoliv váhání zradou. Tvořili počet, byli postrachem. Proto ta odvaha k hanebnostem.

Provedli 31. květen, 11. germinal a 9. thermidor - tragédů zosnované obry a rozuzlené trpaslíky.

K těmto lidem plným vášní družili se lidé plní snů. Utopie se tu vyskytovala ve všech podobách, ve formě bojovné, jež připouštěla popraviště, i ve formě prvotně křesťanské, jež trest smrti zamítala, přízrak na straně trůnu, anděl na straně lidu. Vedle duchů bojujících byli též duchové tvořiví. Jedni měli v hlavě válku, druzí mír, v mozku Carnotově se zrodilo čtrnáct armád, zatímco Jean Derby v téže době uvažoval o všeobecné demokratické federaci. Uprostřed zuřivých řečnických soubojů, uprostřed řvoucích a burácejících hlasů byly oázy plodného ticha. Lakanal mlčel a osnoval v myšlenkách plán na všeobecné vzdělání na státní útraty, Lanthenas mlčel a vytvářel obecné školství, Revelliére Lepeaux mlčel a snil o tom, jak by povznesl filozofii k důstojnosti náboženství. Jiní se zabývali otázkami podrobnějšími a praktičtějšími. Guyton-Morveaux přemýšlel o zlepšení stavu nemocnic, Maire o faktickém odstranění otroctví, Jean-Bon-Saint-André o zrušení vězení pro dlužníky, Romme o návrhu Chappově, Dubois o uspořádání archívů, Corenfustier o zřízení anatomického kabinetu a o přírodovědeckém muzeu, Guyomard o splavnění řek a o jezu na Šeldě. Své fanatické nadšence tu mělo i umění: 21. ledna, ve chvíli, kdy na náměstí Revoluce padala hlava monarchie, šel se Bézard, poslanec za Oise, podívat na jeden obraz Rubensův, nalezený v jakési podkrovní světničce v ulici Saint-Lazare. Umělci, řečníci i proroci, siláci jako Danton, naivkové jako Cloots, zápasníci i filozofové, všichni šli za jedním cílem, za pokrokem. Nic je nezastavilo. Velikost Konventu tkvěla v tom, že hledal míru uskutečnitelnosti tam, kde lidé obvykle vidí nemožnost. Na jednom pólu Robespierre, fanatik práva, na druhém pólu Condorcet, fanatik povinnosti.

Condorcet byl muž velkých snů a životního jasu. Robespierre byl muž činu. Někdy však, v konečných křečích odumírajících společností, znamená čin vyhlazení. Každá revoluce má dva svahy: vzestupný a sestupný. Na těchto dvou svazích jsou pak jakoby navršena všechna roční období - od ledu až ke květům. Každá z těchto dob pak plodí lidi, kteří se hodí do jejího podnebí, počínajíc těmi, kteří žijí na slunci, až k těm, kteří žijí v blesku.

Ukazovali si zákoutí v levé chodbě, kde Robespierre pošeptal do ucha Garatovi, příteli Claviérovu, tato hrozná slova: "Claviére osnoval pikle všude, kde jen dýchal." V témž koutku, příhodném k postranním poznámkám a polohlasným hádkám, vyčítal Fabre ďEglantine Rommovi, že zpotvořil jeho kalendář, když změnil Fervidor na Thermidor. Ukazovali si též kout, kde sedělo těsně vedle sebe sedm poslanců za Horní Garonnu, kteří, byvše první vyzváni, aby vynesli ortel nad Ludvíkem XVI., odpověděli jeden po druhém takto: Mailhe: smrt. - Delmas: smrt. - Projean: smrt. - Calés: smrt. - Ayral: smrt. - Julien: smrt. - Desascy: smrt. Slovo, jež naplňuje dějiny jako věčný refrén a které od té doby, co existuje lidská spravedlnost, vyvolává vždy přízrak hrobu na stěnách soudní síně. V hlučné směsici obličejů ukazovali si prstem na všechny, z jejichž úst vyšel v onom osudném hlasování krvavý ortel: Paganela, jenž řekl: "Smrt. Král je k užitku jen tehdy, když zemře." Milhauda, který zvolal: "Kdyby dnes neexistovala smrt, museli bychom ji vynalézt I" Starého Raffrona Dutrouilleta, který zašeptal: "Rychlou smrt." Goupilleaua, který křičel: "Ihned popravíš tě. Otálením se stává smrt těžší." Sieyése, který se vyjádřil s pohřební stručností: "Smrt." Thuriota, který zamítl odvolání k lidu, jak to navrhoval Buzot: "Jakfy! Lidová shromáždění? Čtyřiačtyřicet tisíc soudních stolic? To by byl nekonečný proces. Hlava Ludvíka XVI. by zbělela, než by padla!" Augustina-Bon-Robespierra, který zvolal po svém bratru: "Lidskost, která rdousí národy a odpouští tyranům, není lidskostí. Smrt! Žádati odklad znamená nikoliv odvolati se k lidu, ale odvolati se k tyranům." Foussedoira, jenž zastupoval Bernardina de Saint-Pierre a který řekl: "Mám hrůzu z prolévání lidské krve, ale krev královská není krev lidská. Smrt." Jean Bon Saint Andrého, který řekl: "Není svobodného národa, dokud není tyran mrtev." La Vicomteria, který proslovil tuto větu: "Dokud tyran dýchá, svoboda se dusí. Smrt." Cháteauneuf Randona, který vykřikl: "Smrt Ludvíka Posledního!" Guyardina, který vyslovil toto přání: "Ať ho popraví u Porazené brány." Poražená brána byla Trůnní brána, kde se konaly popravy. Telliera, který měl podivné přání: "Attikovou proti nepřátelům revoluce takové dělo,jehož koule by byly veliké jako hlava Ludvíka XVI." Byli tu však též umírnění: Gentil, který řekl: "Jsem pro káznici. Udělat Karla I. znamená vyvolat z hrobu Cromwella." Bancal, který hlasoval pro vyhnanství: "Chci vidět, jak si nejpřednější že všech králů světa vydělává vlastní prací na živobytí" Albouys, který prohlásil: "Vyhnanství. Ať si to živé strašidlo jde bloudit kolem trůnů." Zangiacomi, který řekl: "Vězení.

Ponechme si Kapeta jako živého strašáka." Chaillon, který hlasoval: "Ať žije. Nechci smrt člověka, kterého Řím prohlásí za svatého." Zatímco přísná ústa vyslovovala tyto osudné věty, na něž postupem času historie zapomněla, na tribunách sčítaly ženy hlasy. Byly slavnostně vystrojené, v šatech s hlubokými výstřihy, v ruce měly seznam a pod každé jméno zapichovaly špendlík.

Kam vstoupí tragédie, tam kráčí vzápětí hrůza i soucit.

Vidět Konvent v kterékoli době jeho vlády znamenalo vidět znovu soud nad posledním Kapetem. Legenda o 21. lednu jako by se mísila do všech jeho činů. Toto hrozné shromáždění bylo naplněno oním osudným dechem, který zavanul nad starou pochodní monarchie, hořící po osmnáct století, a který ji zhasil. Rozhodující proces proti všem králům v osobě jediného krále byl jakýmsi odrazovým můstkem veliké války proti minulosti. Ať se člověk účastnil kteréhokoliv zasedání Konventu, vždycky zahlédl stín, který tam vrhalo popraviště Ludvíka XVI. Diváci si vyprávěli o demisi Kersaintově, o demisi Rolandově, o Duchastelovi, poslanci za Deux-Sévres, který se dal přinést na lůžku a umíraje hlasoval pro život, což rozesmálo Marata. Očima hledali jednoho poslance, dnes již zapomenutého, který po onom sedmatřicetihodinovém zasedání padl únavou a usnul na lavici, když na něj přišla řada, aby hlasoval, a zřízenec ho probudil, pootevřel oči, řekl: "Smrt!" a zase usnul.

V okamžiku, kdy odsoudili Ludvíka XVI. k smrti, zbývalo Robespierrovi ještě osmnáct měsíců života, Dantonovi patnáct měsíců, Vergniaudovi devět měsíců, Maratovi pět měsíců a tři týdny, Lepelletier-Saint-Fargeauovi den. Krátký a hrozný dech lidských úst!

Lid měl do Konventu otevřené okno, měl své tribuny. Když okno nestačilo, otevřel si dveře, a do shromáždění vstoupila ulice. Tyto vpády davu do senátu jsou jedním z nejpřekvapivějších jevů v dějinách. Obyčejně bývaly srdečné. Ulice se pobratřila se státní mocí. Ale je to srdečnost, jež budí spíše hrůzu, taková srdečnost lidu, který se jednoho dne ve třech hodinách zmocnil všech děl v Invalidovně a čtyřiceti tisíc pušek! Každou chvíli přerušila zasedání nějaká delegace, byly to deputace, jež přinášely na řečniště své žádosti, poděkování, dary. Tu přinesly ženy čestnou píku z předměstí Saint-Antoine. Tu zase Angličané nabízeli dvacet tisíc párů bot našim bosým vojákům. Moniteur přinesl takovouto zprávu: "Občan Arnoux, farář aubignanský, velitel praporu drómského, žádá, aby směl táhnout na hranice a aby mu byla jeho fara zachována." Delegáti jednotlivých sekcí přinášeli na nosítkách mísy, kalichy, monstrance, hromádky zlata, stříbra i zlaceného stříbra. Tyto dary přinášely na oltář vlasti davy v hadrech za jedinou odměnu - aby směly zatančit před Konventem karmaňolu. Chenard, Narbonne a Valliére přišli zazpívat kuplety na počest Hory. Sekce Mont-Blanc přinesla bustu Lepelletierovu, jedna žena nasadila předsedovi na hlavu červenou čapku a on ji za to objal, občanky ze sekce Mail sypaly květy na "zákonodárce", "žáci vlasti" přišli s hudbou v čele poděkovat Konventu za to, že připravil "rozkvět století", ženy ze sekce Francouzské gardy rozdávaly růže, ženy ze sekce Champs-Élysées věnovaly věnec z dubového listí, ženy ze sekce Temple přicházely přísahat k ohrazenému řečništi, "fy si vezmou jen opravdové republikány" , sekce Moliérova nabídla památnou medaili Franklinovu, jež byla podle usnesení Konventu zavěšena k věnci sochy Svobody, sirotci a nalezenci, prohlášení za děti republiky, defilovali před shromážděním oblečeni do národního stejnokroje, dívky ze sekce Devadesát dva přišly v dlouhých bílých šatech a Moniteur přinesl nazítří tuto zprávu: "Předseda dostává kytici z nevinných rukou mladinké krásky." Řečníci pozdravovali dav, občas mu lichotili, říkajíce mu: "Jsi neomylný,jsi bez vady, jsi vznešený." Lid je tak trochu jako dítě a má rád takové sladkosti. Někdy však vtrhl do Shromáždění dav rozvášněný, vrazil tam pln zuřivosti a odcházel uklidněn jako Rhóna protékající Ženevským jezerem: při vtoku je kalná, a když jezero opouští, je azurově modrá.

Někdy byla nálada méně smířlivá a Hanriot dával přinést před brány Tuilerií rošty na rozžhavení kulí. Konvent, razící cestu revoluci, plodil současně i vzdělanost. Taviči pec, ale zároveň kovárna. V tomto kotli, kde to vřelo hrůzou a děsem, přímo kvasil pokrok. Z té směsi stínů, z těch divoce pádících mračen vycházely nesmírné paprsky světla, podobné věčným zákonům. Paprsky zůstaly na obzoru, aby tak věčně svítily na nebi národů. Jeden z nich je spravedlnost, druhý snášenlivost, třetí dobrota, jiný rozum, jiný pravda, jiný láska. Konvent vyhlásil toto velké axióma: "Svoboda občana přestává tam, kde začíná svoboda druhého občana." V těchto dvou řádcích je obsažena celá podstata lidského soužití. Konvent prohlásil posvátnost chudoby. Prohlásil posvátnost tělesných vad a neduhů, slepí a hluchoněmí byli svěřeni do ochrany státu. Posvátnost mateřství svobodných matek, jež zbavil opovržení a jež pozvedl, posvátnost sirotků, jež nyní adoptovala vlast, posvátnost nevinně obžalovaných, jež odškodnil. Zavrhl obchod s černochy. Zrušil otroctví. Vyhlásil občanskou solidaritu. Nařídil bezplatné vyučování. Zorganizoval národní výchovu, zřídiv učitelský ústav v Paříži, střední školy v okresních městech a obecné školy v obcích. Vybudoval konzervatoře a muzea. Vyhlásil jednotný zákoník, jednotné míry a váhy a jednotné počítání desetinnou soustavou. Postavil na nový základ francouzské peněžnictví a po dlouhém bankrotu monarchie nastolil státní úvěr. Dal k všeobecnému užívání telegraf. Starcům a stařenám poskytl státem vydržované útulky. Nemocným čisté nemocnice. Školství dal polytechniku. Vědě dal námořní úřad plavební a duchu lidskému Akademii. Byl národní a mezinárodní zároveň. Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. A toto všechno, zrušení otroctví, prohlášení bratrství, ochranu lidských práv, očištění a pozvednutí lidského svědomí, tíživý zákon o nucené práci změněný v blahodárný zákon o právu na práci, upevnění národního bohatství, vzdělání dětí a péči o děti, šíření umění a věd, světlo, jež bylo rozžato na všech vrcholcích, pomoc v každé bídě a nouzi - prohlášení všech těchto zásad provedl Konvent, maje v útrobách hydru Vendée a na bedrech smečku tygrů - evropské monarchy.

Nesmírné místo. Všechny typy lidské, nelidské i nadlidské v jediném kadlubu. Úžasná směsice protiv. Guillotin se vyhýbá Davidovi, Bazire spílá Chabotovi, Guadét se posmívá Saint-Justovi, Verniaud pohrdá Dantonem, Louvet napadá Robespierra, Buzot udává Égalitéa, Cambon hanobí Pache - a všichni proklínají Marata. A kolik jmen by mělo být ještě uvedeno! Armonville, zvaný Červená čapka, protože zasedal vždy ve frygické čapce, přítel Robespierrův, který chtěl dát po Ludvíku XVI. popravit Robespierra kvůli rovnováze, Massieu, druh a blíženec onoho dobrého biskupa Lamouretta, jemuž bylo souzeno, aby zanechal své jméno polibku, Lehardy z Morbihanu, hanobící bretaňské kněze, Barére, muž většin, který předsedal, když se Ludvík XVI. objevil u řečniště, a který byl Pamele tím, čím byl Louvet Lodoisce, oratorián Daunon, který říkával: "Získejme (asi", Dubois de Crancé, k jehož uchu se skláněl Marat, markýz de Cháteauneuf, Laclos, Hérault de Séchelles, který, když ustupoval před Hanriotem, křičel: "Dělostřelci k dělům", Julien, který přirovnával Horu k Thermopylám, Gamon, který chtěl, aby jedna veřejná tribuna byla vyhrazena ženám, Laloy, který nařídil, aby shromáždění vzdalo poctu biskupu Gobelovi, jenž přišel do Konventu složit biskupskou mitru a nasadit si frygickou čapku, Lecomte tehdy vykřikl: "Teď budou všichni o závod opouštět kněžský stav." Féraud, jehož hlavě se poklonil Boissy ďAnglas, zanechávaje dějinám otázku: "Pozdravil Boissy ďAnglas hlavu, to jest oběť, nebo píku - totiž vrahy?" Oba bratři Dupratové, jeden stoupenec Hory, druhý girondista, kteří se navzájem nenáviděli stejně jako bratři Chénierové.

Na této tribuně padla mnohá z oněch závratných slov, která často bez vědomí toho, kdo je pronáší, mají věštecký přízvuk revoluční a po nichž se zdá, jako by se i skutečnosti najednou rozhněvaly a rozvášnily, jako by jim nebylo po chuti, co právě slyšely. Slova jako by přímo popouzela události: propukají katastrofy rozběsněné a rozjitřené lidskými slovy. Tak stačí na horách jediný výkřik, aby se utrhla lavina. Jediné slovo navíc může způsobit pohromu. Kdyby nebylo bývalo vysloveno, nedošlo by k ní. Člověk by řekl, že události jsou prchlivé.

Takovým způsobem, nahodilým a špatně pochopeným slovem řečníkovým, padla hlava paní Alžběty, sestry Ludvíka XVI.

V Konvente vládlo právo mluvit nevázaně.

Hrozby tu lítaly a křižovaly se v rozhovoru jako plaménky v požáru. - Pétion: "Robespierre, k věci!" Robespierre: "Ta věc jste vy, Pétione. Vrátím se k ní a uvidíte!" Nějaký hlas: "Smrt Maratovi!" Marat: "V den, kdy zemře Marat, bude po Paříži, a v den, kdy zahyne Paříž, bude po republice." Billaud-Varenne se zvedne a řekne: "Chceme..." Barére ho přeruší: "Mluvíš jako král." - Jindy si stěžuje Philippeaux: "Jeden člen shromáždění na mne tasil meč." Audoin: "Předsedo, volejte vraha k pořádku." Předseda: "Počkejte!" Panis: "Předsedo, teď volám k pořádku já vás." - Také se tu žertovalo, drsně. Lecointe: "Farář ze Chant-de-Bout si stěžuje na svého biskupa Faucheta, že mu brání v ženitbě." Nějaký hlas: "Nevím, proč Fauchet, který má sám milenky, brání druhým, aby měli manželky." Jiný hlas: "Kněze, ožeň se!" - Do rozhovorů se vměšovaly i tribuny. Tykaly shromáždění. Jednou stoupal poslanec Ruamps na tribunu. Měl jednu půlku zadku o hodně tlustší než druhou. Jeden z diváků na něj křičí: "Vystrč ten zadek na pravici, vždyť máš ,tvář jako David." To všechno si mohl dovolit lid vůči Konventu. Ale jednou přece - bylo to za zmatků 11. dubna 1793 - dal předseda zatknout jednoho rušitele z tribun.

Jindy zase - svědkem tohoto zasedání byl starý Buonarroti - ujme se slova Robespierre a mluví dvě hodiny, dívaje se přitom na Dantona, hned upřeně, což bylo zlé, hned zase úkosem, což bylo ještě horší. Hromuje hlava nehlava. Skončí rozhořčeným výbuchem plným narážek: "Známe intrikány, známe korupčníky, známe zrádce, jsou v tomto shromáždění. Slyší nás, my je vidíme a nespouštíme z nich oči! Ať se podívají nad svou hlavu, spatří tam meč zákona. Ať nahlédnou do svého svědomí, spatří tam svou hanbu. Ať se mají na pozoru!" Když Robespierre domluvil, Danton s tváří obrácenou ke stropu, s očima přivřenýma, ruku maje přehozenu přes opěradlo své lavice, se zvrátí dozadu a je slyšet, jak si pobrukuje:

Toť kadet Roussel, o mm chci vám říct, řeči má krátké, dlouhých mnohem víc.

Na nadávky se odpovídalo nadávkami. - Spiklenče! - Vrahu! - Zlosyne! - Padouchu! - Slabochu! - Udávali se u bysty Brutovy, která tu stála. Výkřiky, výčitky, urážky, pohrůžky, výzvy, zuřivé pohledy, zaťaté pěsti, připravené pistole, povytažené dýky. Tribuny rozohněné k prasknutí. Někteří mluvili, jako kdyby se opírali o gilotinu. Hemžily se tu obličeje ustrašené i strašné. Přívrženci Hory, girondisté, feuillanti, umírnění, teroristé, jakobíni, františkáni - a osmnáct kněží kralovrahů.

Všichni ti muži - toť oblak kouře roznášeného všemi směry.

Duchové rvaní větrem.

Ale tento vítr byl zázračný.

Být členem Konventu znamenalo být vlnou v oceánu. Platilo to i o těch největších. Proud přicházel shora. V Konventu vládla vůle, jež byla zároveň vůlí všech a jež nebyla vůlí nikoho. Tato vůle byla myšlenka, myšlenka nezkrotitelná a neohraničená, vanoucí nepozorovaně z nebes. Říkáme tomu Revoluce. Když se tato myšlenka dala do pohybu, porážela jednoho a vyzdvihovala druhého, vynesla jednoho jako pěnu v moři, druhého rozdrtila o úskalí. Tato myšlenka věděla, kam jde, a hnala před sebou vír. Přičítat revoluci lidem je jako přičíst příliv a odliv mořským vlnám.

Revoluce je čin Neznámého. Můžete ji hodnotit jako čin dobrý nebo jako čin špatný, podle toho, myslíte-li na budoucnost nebo na minulost, ale přenechte zásluhu o ni tomu, kdo ji skutečně způsobil. Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem, ale Desmoulins, Danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a neúprosný autor těchto velikých stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v Boha. Jistě!

Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost.

Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč?

Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno.

Tváří v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnosti. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Co se má stát, stane se, tak jako vítr vane, protože musí. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi.

Tak i Konvent se vymyká všem měřítkům. Ohrazený tábor, v němž lidské pokolení bylo vystaveno útokům všech mocností temnot najednou, strážné ohně obléhané armády myšlenek, ohromné polní ležení duchů na srázu propasti. V dějinách není nic, co by bylo možno srovnávat s touto skupinou lidí, jež byla zároveň senátem i lůzou, uzavřeným místem i veřejnou ulicí, areopagem i tržištěm, tribunálem i obžalovaným.

Konvent se vždy poddával větru, ale tento vítr vycházel z úst lidu a vanul v něm dech boží.

A i dnes, po osmdesáti letech, se člověk zarazí a zamyslí - ať je to historik nebo filozof- kdykoliv mu v mysli vyvstane představa Konventu. Je nemožné nepřihlížet pozorně té velké přehlídce stínů.


předchozí
Chvění spodních strun
Konvent
Devadesát tři - Obsah
následující
Marat v zákulisí

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!