předchozí
Minos, Ajakos a Rhadamanthys

Magna testantur voce per umbras

II
následující
Chvění spodních strun

Devadesát tři

2. díl - 2. kniha KRČMA V PÁVÍ ULICI

Autor: Viktor Hugo

Danton právě povstal a prudce odstrčil židli.

"Poslyšte," křičel, "nejnaléhavější věc, Republika je v nebezpečí. Myslím jen na jediné, osvobodit Francii od nepřítele. A k tomu jsou všechny prostředky dobré. Všechny! Všechny! Všechny! Mám-li čelit všem nebezpečím, chopím se každého prostředku, a mám-li z něčeho strach, na nic se neohlížím. Moje myšlenka je lvice. Jen žádné polovičatosti, žádné ostýcháni v revoluci. Spravedlnost se neupejpá. Buďme strašní a budeme prospěšní. Dívá se slon, kam šlápne? Rozdrťme nepřítele!"

Robespierre odpověděl mírně:

"To právě chci."

A dodal:

"Jde jenom o to, abychom věděli, kde je nepřítel."

"Je venku a já ho zahnal," řekl Danton.

"Je uvnitř a já ho hlídám," řekl Robespierre.

"Vyženu ho taky," namítl Danton.

"Vnitřní nepřítel se nedá zahnat."

"A co se s ním tedy udělá?"

"Vyhubí se."

"Souhlasím," řekl Danton a znovu opakoval:

"Říkám vám, že je venku, Robespierre."

"Dantone, říkám vám, že je uvnitř."

"Robespierre, je na hranicích."

"Uklidněte se," řekl třetí hlas, "je všude a s vámi je konec."

To promluvil Marat.

Robespierre pohlédl na Marata a klidně pokračoval:

"Dost už těch všeobecných řečí. Dám vám přesné vysvětlení. Zde jsou důkazy."

"Pedante!" zahučel Marat.

Robespierre položil ruku na listiny rozložené před ním a pokračoval:

"Právě jsem vám přečetl zprávy Prieura de la Marné. Sdělil jsem vám informace podané Gélambrem. Dantone, poslouchejte, válka s cizinou není nic, válka občanská je všecko: válka s cizím nepřítelem je pouhé škrábnutí na lokti, válka občanská je vřed užírající vnitřnosti. Ze všeho, co jsem vám přečetl, vyplývá toto: Vendée, jež až dosud byla roztříštěna pod několika vůdci, se v této chvíli sjednocuje. Od nynějška bude mít jediného velitele..."

"Ústředního lupiče," zabručel Danton.

"Je to muž," pokračoval Robespierre, "který vystoupil na pevninu u Pontprsonu 2. června. Víte, kdo to je. Všimněte si, že vstoupil na pevninu v téže době, kdy byli zatčeni vyslaní komisaři Prieur de la Cóte ďOr a Romme, k čemuž došlo v Bayeux, v onom zrádcovském okrese calvadoském 2. června, tedy téhož dne."

"A kdy byli také převezeni do caenského zámku," dodal Danton. Robespierre pokračoval:

"Povím vám obsah dalších zpráv. Připravuje se válka v lesích na širokém základě. Zároveň se chystá vylodění anglického vojska, Vendéští a Angličani, to je Bretaň s Británií. Huróni z mysu Finistére mluví stejnou řečí jako hotentoti cornwallští. Ukázal jsem vám zachycený dopis Puisayeův, v němž se praví, že, rozdá-li se dvacet tisíc rudých kabátů mezi povstalce, pozvedne se jich v tu chvíli sto tisíc. Až se všichni sedláci vzbouří, vylodí Angličané vojsko. Tu je plán. Sledujte ho na mapě."

Robespierre položil prst na mapu a pokračoval:

"Angličané si mohou vybrat místo k přistání kdekoliv mezi Cancalem a Paimpolem. Generál Craig by dal přednost zátoce Saint-Brieuc, Cornwallis chce do zátoky Saint-Cast Ale na tom nezáleží. Levý břeh Loiry je střežen odbojným vojskem vendéským, a pokud jde o nechráněných osmadvacet mil mezi Ancenisem a Pontorsonem, slíbilo pomoc čtyřicet normandských osad. Vpád se uskuteční na třech místech současně, u Plérinu, Iffiniacu a Pléneufu, z Plérinu potáhnou do Saint-Brieucu a z Pléneufu do Lamballu, příštího dne dorazí do Dinanu, kde je devět set anglických zajatců, a zároveň obsadí Saint-Jouan a Saint-Méen, tam nechají jízdu, třetího dne vytáhne jeden oddíl z Juanu na Bédée, druhý z Dinanu na Becherel, který je přirozenou pevností a kde zřídí dvě baterie, čtvrtého dne budou v Rennes. A Rennes je klíč k Bretani. Kdo má Rennes, má všecko. Padne-li Rennes, padne i Cháteauneuf a Saint-Malo. V Rennes je milión nábojů a padesát polních děl..."

"Která by shrábli," zabručel Danton.

Robespierre pokračoval:

"Končím. Z Rennes vyrazí tři proudy, jeden na Fougéres, druhý na Vitré, třetí na Redon. Protože mosty jsou strženy, opatří si nepřítel - vidíte, jak to má promyšleno do všech podrobností - pontonové mosty a najde si vůdce, kteří je zavedou na místa, kde se přebrodí jízda. Z Fougéres namíří na Avranches, z Redonu na Ancenis, z Vitré na Lával. Nantes se vzdá, Brest se vzdá. Redon uvolňuje celý tok řeky Vilaine, Fougéres uvolňuje silnici do Normandie, Vitré silnici do Paříže. Za čtrnáct dnů budou mít třistatisícovou armádu lupičů a celá Bretaň bude náležet francouzskému králi."

"Chcete říci králi anglickému," řekl Danton.

"Nikoliv, králi francouzskému." Robespierre dodal:

"Francouzský král je horší. K tomu, abychom vyhnali cizince, nám stačí čtrnáct dní, ale k odstranění monarchie bylo třeba osmnácti století."

Danton, který si zase sedl, opřel lokty o stůl, založil si hlavu do dlaní a zamyslil se.

"Tady vidíte, v jakém jsme nebezpečí," řekl Robespierre. "Vitré otvírá Angličanům cestu do Paříže."

Danton zvedl opět čelo a udeřil sevřenými pěstmi do mapy jako do kovadliny.

"Robespierre, neotvíral snad Verdun cestu do Paříže Prušákům?"

"Co tím chcete říci?"

"To, že zaženeme Angličany právě tak, jako jsme zahnali Prušáky," odpověděl Danton a znovu povstal.

Robespierre položil svou studenou ruku na rozpálenou pěst Dantonovu.

"Dantone, Champagne se nepostavila za Prušáky, ale Bretaň stojí za Angličany. Dobýt nazpět Verdun, to je pro nás válka s cizákem, ale dobýt nazpět Vitré znamená válku občanskou."

A Robespierre zabručel chladným a temným hlasem:

"V tom je zásadní rozdíl."

Pak pokračoval:

"Sedněte si zase, Dantone, netlučte do mapy pěstí a raději se na ni podívejte."

Ale Danton byl zcela zaujat svou myšlenkou.

"To je přespříliš!" zvolal. "Vidět katastrofu na západě, když je na východě! Souhlasím s vámi, Robespierre, že se Anglie zvedá na moři, avšak Španělsko se zvedá v Pyrenejích, Itálie v Alpách, Německo na Rýnu. A velký ruský medvěd stojí v pozadí. Robespierre, nebezpečí je kolem dokola a my jsme uprostřed kruhu. Zvenčí koalice, uvnitř zrada. Na jihu otvírá bránu Francie králi španělskému Serván, na severu přechází k nepříteli Dumouriez. Ten byl ostatně vždy větší hrozbou pro Paříž než pro Holandsko. Bitva u Neerwinden zastínila bitvu u Jemmapes a Valmy. Filozof Rabaut Saint Etienne, zrádce jako každý protestant, dopisuje si s dvořanem Montesquieuem. Armáda je zdecimovaná. Nemáme už prapor, který by dnes měl víc než čtyři sta mužů, chrabrý pluk zweibrückenský se scvrkl na sto padesát mužů, tábor v Pamarsu jsme vyklidili, v Givetu zbývá jen pět set pytlů mouky, ustupujeme k Landavě, Wurmser tísní Klébera, Mohuč padla statečně, Condé a Valenciennes zbaběle. To však nikterak neznamená, že by Chancel, který bránil Valenciennes, a starý Féraud, který bránil Condé, nebyli hrdinové právě jako Meunier, který hájil Mohuč. Ale všichni ostatní zrazují. Dharville zrazuje v Cáchách, Mouton v Bruselu, Valence v Bredě, Neuilly v Limburku, Miranda v Maastrichtu, Stengel - zrádce, Lanoue - zrádce, Ligonnier - zrádce, Měnou - zrádce, Dillon - zrádce, hnusní nohsledové Dumouriezovy Uvedu příklady. Custinovy pohyby vojska jsou mi podezřelé, zdá se mi, že Custine chce raději dobýt Frankfurt, ačkoliv by bylo pro nás výhodnější dobýt Koblenc. Frankfurt může zaplatit čtyři milióny válečných kontribucí, budiž. Avšak co to je proti vyhlazení emigrantského hnízda? Říkám vám: zrada. Meunier zemřel 13. června. A teď nám zbývá jen Kléber. A zatímco čekáme, vévoda brunšvický se vzmáhá a postupuje. Dobývá místa, která nám patřila, a vztyčuje na nich německý prapor. Markrabě braniborský je dnes rozhodčím Evropy, zabírá všecky naše provincie, uvidíte, že si přisvojí Belgii, vypadá to, jako bychom pracovali pro Berlín, půjde-li to tak dál a neuděláme-li pořádek, bude mít z francouzské revoluce užitek jen Postupim. Jejím jediným výsledkem bude rozšíření malého státu Bedřicha II., a my jsme

V Paříži zabili krále francouzského jen proto, abychom pomohli králi pruskému."

A strašný Danton propukl v smích.

Dantonův smích vyloudil úsměv na tváři Maratově.

"Každý máte svého koníčka, vy, Dantone, Prusko - vy, Robespierre, Vendée. Řeknu vám své mínění. Vy nevidíte skutečné nebezpečí: kavárny a herny. Kavárna Choiseulova je jakobínská, kavárna Patinová royalistická, kavárna Ren-dez-vous napadá Národní gardu, kavárna v Porte-Saint-Martin ji hájí, kavárna Régence je proti Brissotovi, kavárna Corazza je pro něho, kavárna Procopova přísahá na Diderota, kavárna Francouzského divadla přísahá na Voltaira, v Rotundě trhají asignáty, v kavárnách v Saint-Marceau to vře, v kavárně Manouri se přetřásá otázka mouky, v kavárně Foy se lidé hádají a perou, v Perronu bzučí finanční sršňové. To je vážná věc."

Danton se již nesmál. Marat se stále usmíval. Úsměv trpaslíka je horší než smích obra.

"Tropíte si žerty, Marate?" zahučel Danton.

Marata přepadlo křečovité škubání v kyčli, jež se stalo pověstným. Úsměv se mu vytratil z tváře.

"Ach, to jste celý vy, občane Dantone! Vím dobře, že jste mě na zasedání Konventu nazval ,to individuum Marat. Podívejte se, já vám to odpouštím. Prožíváme právě zatraceně hloupou chvíli. Já si tropím žerty! Jaký jsem to vlastně člověk? Udal jsem Chazota, udal jsem Pétiona, udal jsem Kersainta, udal jsem Moretona, udal jsem Dufriche-Valazého, udal jsem Ligonniera, udal jsem Menoua, udal jsem Bannevilla, udal jsem Gensonného, udal jsem Birona, udal jsem Lidona a Chambona, bylo to nesprávné? Čenichám zradu ve zrádci a považuji za prospěšné, udám-li zločince dříve, než vykoná zločin. Říkám o den dříve, co vy řeknete o den později. Předložil jsem Národnímu shromáždění podrobný návrh na trestní zákonodárství. Co jsem udělal do dneška? Žádal jsem, aby sekce byly vedeny k revoluční kázni, žádal jsem vrácení diamantů, jež byly uloženy u Rolanda, dokázal jsem, že brissotovci dodali Výboru pro veřejnou bezpečnost zatykače s nevyplněnými jmény, upozornil jsem na mezery v Lindetově zprávě o zločinech Kapetových, hlasoval jsem pro smrt tyrana do čtyřiadvaceti hodin, hájil jsem prapory Mauconseil a Republikánský, zabránil jsem čtení dopisu Narbonnova a Malhouetova, podal jsem návrh ve prospěch raněných vojáků, přičinil jsem se o zrušení Výboru šesti, v aféře monžské předvídal jsem zradu Dumouriezovu, žádal jsem, aby se zajistilo sto tisíc příbuzných emigrantů jako rukojmí za naše komisaře v rukou nepřítele, navrhoval jsem, aby byl prohlášen za zrádce každý poslanec, který by překročil hranice Paříže, za marseillských bouří jsem odhalil rolandovskou frakci, naléhal jsem, aby na hlavu syna Filipa Égalité byla vypsána cena, hájil jsem Bouchotta, žádal jsem hlasování podle jmen, když šlo o to, aby byl Isnard zbaven předsednického křesla, dal jsem prohlásit, že Pařížané si získali velké zásluhy o vlast. A za to mi teď Louvet nadává panáků, Finistére žádá, abych byl vyhnán, město Loudun si přeje, abych byl poslán do vyhnanství, město Amiens žádá, abych dostal náhubek, Koburg chce, abych byl zatčen, a Lecointe-Puiraveau navrhuje, aby mě prohlásili za blázna. No tak, občane Dantone, pročpak jste mě pozvali na tuto poradu, ne-li proto, abyste vyslechli mé mínění? Prosil jsem vás o to, abyste mě sem zavolali? Ani mě to nenapadlo. Netoužím po důvěrných schůzkách s kontrarevolucionáři, jako je Robespierre a jako jste vy, Dantone. Ostatně jsem to mohl čekat, že mě nepochopíte, ani vy, ani Robespierre. Cožpak tu není státníka? Člověk vás musí učit slabikovat politiku, vysvětlovat vám všecko po lopatě. Chtěl jsem vám říci jen toto: Mýlíte se oba. Nebezpečí není pro nás v Londýně, jak se domnívá Robespierre, ani v Berlíně, jak se domnívá Danton, ale je v Paříži. Je v nedostatku jednoty, je v tom, že každý má právo dělat co chce, počínaje vámi dvěma. Nebezpečí je v roztříštěnosti duchů, v anarchii vůlí..."

"V anarchii!" přerušil ho Danton. "Kdo ji dělá, ne-li vy?"

Marat se však nedal zarazit.

"Robespierre, Dantone, nebezpečí je v té spoustě kaváren, v té spoustě heren a klubů, Klubu černých, Klubu federovaných, Klubu dam, Klubu nestranných, který pochází od Clermont-Tonnerra a předtím býval Klubem monarchistů, v Společenském kroužku, který vymyslil kněz Claude Fauchet, v Klubu vlněných čapek, který založil novinář Prudhomme a tak dále, nepočítaje v to váš Klub jakobínů, Robespierre, a váš Klub františkánů, Dantone. Nebezpečí je v hladu, který má na svědomí, že nosič pytlů Blin oběsil na radniční svítilně pekaře Františka Denise. Nebezpečí je v justici, která dala pověsit nosiče pytlů za to, že pověsil pekaře Denise. Nebezpečí je v papírových penězích, které se znehodnocují. V ulici du Temple ležel na zemi stofrankový asignát a jakýsi chodec, muž z lidu, prohodil: Nestojí za to, abych ho svedl. Burzovní spekulanti a keťasové - ti jsou nebezpeční. Tím, že vyvěsíte smuteční prapor na radnici, ještě se nic nespraví. Zavřít barona Trencka, to nestačí! Zakruťte krk tomu starému pletichán a kriminálníkovi! Vy si myslíte, že si nějak pomůžete, když předseda Konventu položí čestný věnec na hlavu Labertěchovi, který utržil v bitvě u Jammapes jedenáctý řičet ran šavlí a jemuž dělá básník Chénier hlásnou troubu? To všecko jsou komedie a kejkle! Ach, nevšímáte si Paříže! Hledáte nebezpečí daleko, zatímco je docela blízko. K čemu máte svou policii, Robespierre? Máte přece své špicly: Payana v Komuně, Coffinhala v revolučním tribunále, Davida ve Výboru pro obecnou bezpečnost, Couthona ve Výboru pro obecné blaho. Vidíte, že jsem dobře informován. Říkám vám: Nebezpečí vám visí nad hlavami a leží pod nohama. Na všech stranách se kují pikle. Lidé na ulici si předčítají noviny a významně na sebe pokyvují. Šest tisíc lidí bez občanských průkazů, emigranti navrátilci, šviháci a chvastouni skrývají se po sklepích, půdách a v dřevěných galeriích královského paláce. Před pekařskými krámy stojí fronty, ženy spínají ruce a říkají: ,Kdy už budeme mít pokoj? Marně se uzavíráte před světem v síni výkonného výboru, abyste byli jen mezi sebou, lidé vědí všecko, co si tam povídáte. Na důkaz toho vám, Robespierre, připomenu slova, která jste včera večer řekl Saint-Justovi: ,Tomu Barbarouxovi začíná růst břicho, bude mu překážet při útěku. Ano, nebezpečí je všude, a hlavně v centru, v Paříži. Bývalí šlechtici osnovují spiknutí, vlastenci chodí bosí, zatčení aristokrati jsou již propuštěni, luxusní koně, kteří by měli být zapraženi k dělům na bojišti, stříkají po vás blátem na ulicích, čtyř-liberní chléb stojí tři franky dvanáct sou, v divadlech se hrají oplzlé kusy a Robespierre pošle Dantona pod gilotinu."

"Bodejť," odsekl Danton.

Robespierre se zadíval pozorně do mapy.

"Ted potřebujeme diktátora," vykřikl náhle Marat. "Robespierre, vy víte, že chci diktátora."

Robespierre zvedl hlavu.

"Vím, Marate, vy, nebo já."

"Já - nebo vy," řekl Marat.

Danton procedil mezi zuby: "jen to zkuste s diktaturou."

Marat si povšiml, jak Danton svraštil obočí.

"Počkejte," začal opět, "naposled vás žádám: Dohodněme se. Situace stojí za námahu. Cožpak jsme se nedohodli o jedenatřicátém květnu? Otázka společného postupu je teď důležitější než otázka girondismu - to je věc podružná. Je jistě kus pravdy v tom, co říkáte, avšak pravda, celá pravda, skutečná pravda je v tom, co říkám já. Na jihu federalismus, na západě royalismus. V Paříži souboj Konventu s Komunou, na hranicích ústup Custinův a zrada Dumouriezova. Co to všechno znamená? Rozklad. Čeho je nám třeba? Jednoty. V ní je spása. Ale pospěšme si. Je třeba, aby se Paříž ujala vlády nad revolucí. Zmaříme-li hodinu, mohou být zítra Vendéští v Orleansu a Prušáci v Paříži. V tom jsem s vámi zajedno, Dantone, to připouštím, Robespierre. Budiž. A co z toho vyplývá? Diktatura. Zaveďme diktaturu. My tři představujeme revoluci. My jsme tři hlavy Kerberovy. Jedna mluví, to jste vy, Robespierre, druhá řve, to jste vy, Dantone..."

"Třetí kouše," řekl Danton, "to jste vy, Marate."

"Všecky tři koušou," opravil ho Robespierre.

Nastalo ticho. Ale vzápětí se rozmluva, nabitá nedůvěřivými narážkami, opět rozvinula.

"Poslyšte, Marate, manželé se musí znát, než se vezmou. Jak jste se dověděl, co jsem včera řekl Saint-Justovi?"

"To je moje věc, Robespierre."

"Marate!"

"Je mou povinností mít o všem jasno a je mou věcí, jak si opatřuji zprávy."

"Marate!"

"Těší mě, když všecko vím."

"Marate!"

"Robespierre, vím, co jste povídal Saint-Justovi, právě tak jako vím, co Danton povídal Lacroixovi, právě tak jako vím, co se děje na nábřeží Kajetánském v paláci Labriffově, v doupěti, kam se uchylují nymfy emigrace, právě tak jako vím, co se děje v domě Thillů, který patří Valmerangeovi, bývalému správci pošt, kam kdysi chodívali Maury a Cazalés, později Sieyés a Vergniaud a kde se nyní lidé scházejí jednou týdně."

Když vyslovil "lidé", podíval se Marat na Dantona.

"Kdybych měl za krejcar moci, to byste viděli tu hrůzu!" vykřikl Danton.

Marat však pokračoval:

"Vím, co kde povídáte, Robespierre. Právě tak vím, co se dělo ve věži Templu, když tam vykrmovali Ludvíka XVI. tak důkladně, že jen v měsíci září sežral vlk s vlčicí a vlčaty šestaosmdesát košíků broskví. V té době lid hladověl. Vím to, právě tak jako vím, že Roland byl ukryt v jednom bytě v zadním dvoře v ulici La Harpe. Vím také, že šest set pík k 14. červenci vyrobil Faure, zámečník vévody Orleánského. Vím, co se děje u Saint-Hilairové, milenky Silleryho, když má být ples, leští starý Sillery sám parkety žlutého salónu v ulici Neuvedes-Mathurins, obědval tam Buzot a Kersaint. Saladin tam obědval 27., a víte s kým, Robespierre? S vaším přítelem La Sourcem."

"To jsou žvásty," zabručel Robespierre. "La Source není můj přítel."

Pak dodal zamyšleně:

"Jak se dovídám, je v Londýně osmnáct továren na falešné asignáty."

Marat pokračoval klidným, poněkud chvějícím se hlasem, jenž naháněl hrůzu:

"Jste kasta domýšlivých. Ano, vím vše, i přes ono, mlčení v zájmu státu - jak tomu říká Saint-Just."

Slova "mlčeni v zájmu státu" pronesl důrazným hlasem, dívaje se přitom na Robespierra.

"Vím, o čem hovoříte u stolu, když Lebas pozve Davida na večeři, kterou připravuje jeho snoubenka, Alžběta Duplayová, vaše nastávající švagrová, Robespierre. Jsem ohromné oko lidu, pozoruji všecko ze svého sklepa. Vidím, slyším, vím. Vy se spokojíte s maličkostmi. Obdivujete se sami sobě. Robespierre se dává obdivovat paní Chalabrovou, dcerou markýze Chalabra, který hrál whist s Ludvíkem XV. onoho večera, kdy byl popraven Damiens. Ano, nosíte hlavy až u nebe. Saint-Just je samý nákrčník. Legendre se bezvadně strojí: nový převlečník, bila vesta, náprsenka, aby se zapomnělo na jeho řeznickou zástěru. Robespierre si myslí, že dějiny budou chtít vědět, že měl olivový převlečník v Ústavodárném shromáždění a blankytně modrý oblek v Konventu. Svou podobiznu má na všech stěnách svého pokoje..."

Robespierre ho přerušil hlasem ještě klidnějším, než byl Maratův:

"A vy, Marate, máte svou podobiznu ve všech stokách."

Čím dále pokračovali v tomto způsobu hovoru, tím prudší byly odpovědi a odsekávání a do hrozeb se mísila jakási ironie.

"Robespierre, vy jste nazval ty, kteří chtějí povalit trůny, Dony Quijoty lidského pokolení."

"A vy, Marate, jste žádal po 4. srpnu ve svém 653. čísle Přítele lidu, dobře jsem si zapamatoval to číslo - je to užitečné -, aby byly šlechticům vráceny jejich tituly. Řekl jste: Vévoda zůstane vévodou."

"Robespierre! Vy jste hájil na zasedání 7. prosince ženu Rolandovu proti Viardovi."

"Právě tak jako můj bratr hájil vás, Marate, když na vás útočili u jakobínů. Co to dokazuje? Nic."

"Robespierre, je známo, že jste v jednom pokoji v Tuileriích řekl Garatovi: Jsem už unaven revolucí."

"Marate, bylo to zde, v této krčmě, kde jste 29. října objal Barbarouxe."

"Robespierre, vy jste řekl Buzotovi: Co je to vlastni republika?"

"Vy jste si, Marate, do této krčmy pozval na oběd po třech Marseillanech z každé setniny."

"Robespierre, chodíte všude v doprovodu silného muže z tržnice, ozbrojeného holí."

"A vy, Marate, jste požádal v předvečer 10. srpna Buzota, aby vám pomohl utéci do Marseille v přestrojení za žokeje."

"Za zářijových poprav jste se schovával, Robespierre."

"A vy, Marate, jste se všude ukazoval."

"Odhodil jste na zem červenou čapku, Robespierre."

"Ovšem, protože ji měl na hlavě zrádce. Co zdobí Dumourieze, špiní Robespierra."

"Robespierre, odepřel jste přikrýt závojem hlavu Ludvíka XVI., když vojáci táhli z Cháteauvieux."

"Udělal jsem něco lepšího, dal jsem mu ji srazit."

Tu zasáhl do hovoru Danton, asi tak, jako když se přileje oleje do ohně: "Robespierre, Marate, uklidněte se!"

Marat se obrátil. Byl nerad, když ho někdo jmenoval na druhém místě.

"Do čeho se to Danton plete?"

Danton vyskočil.

"Do čeho se pletu? Do toho, že nemůžeme potřebovat bratrovražedný boj mezi dvěma muži, kteří slouží lidu, že máme dost války s cizinou a války občanské a že nepotřebujeme navíc ještě válku domácí, že jsem dělal revoluci a že si nepřeju, aby ji někdo zničil. Do toho se pletu."

Marat odpověděl, aniž zesílil hlas:

"Hledte raději skládat účty."

"Mé účty!" zvolal Danton. "Jděte si pro ně do průsmyků argonských, do osvobozené Champagne, do dobyté Belgie, k armádám, kde už jsem čtyřikrát nastavil hrud kulkám. Ptejte se po nich na náměstí Revoluce, na popravišti z 21. ledna, u pokáceného trůnu, u gilotiny, té vdovy..."

Marat přerušil Dantona:

"Gilotina je panna, člověk si na ni může lehnout, ale neoplodní ji."

"Co vy o tom víte," odsekl Danton, "já bych ji oplodnil."

"Uvidíme," řekl Marat a usmál se.

Dantonovi neušel tento úsměv.

"Marate," křičel, "vy se schováváte před světem, já miluji vzduch a světlo. Nenávidím život plaza. Být sviňkou, to není pro mne. Vy bydlíte ve sklepě, já na ulici. Vy se s nikým nestýkáte, kdežto mne může vidět a se mnou může mluvit kdokoli."

"Hošíčku, nechtěl byste jít ke mně do pokoje?" zabručel posměšně Marat.

Vzápětí se však přestal usmívat a pokračoval rozhodným hlasem:

"Dantone, podejte účet z třiatřiceti tisíc stříbrných dukátů, které vám vyplatil Montmorin jménem krále pod záminkou, že vás chce odškodnit za úřad prokurátora v Cháteletu."

"Zasloužil jsem se o 14. červenec," poznamenal hrdě Danton.

"A co královská klenotnice a korunní diamanty?"

"Zasloužil jsem se o 6. říjen."

"A co krádeže vašeho alter ego Lacroixe v Belgii ?"

"Zasloužil jsem se o 20. červen."

"A co vaše půjčky Montansierové?"

"Poštval jsem lid při návratu krále z Varennes."

"A co sál Opery, který se staví z vašich peněz?"

"Ozbrojil jsem pařížské sekce."

"A těch sto tisíc z tajného fondu ministerstva spravedlnosti?"

"Provedl jsem 10. srpen."

"A ty dva milióny tajných výloh Národního shromáždění, z nichž jste si vzal čtvrtinu?"

"Zastavil jsem postup nepřítele a zatarasil cestu koalici králů."

"Děvko prodejná," řekl Marat.

Danton se hrozivě vztyčil a zařval:

"Ano, jsem veřejná děvka, prodával jsem své břicho, ale zachránil jsem svět."

Robespierre si začal kousat nehty. Nebyl schopen ani smíchu, ani úsměšku. Smích - Dantonův blesk, úsměšek - Maratovo žihadlo, mu chyběly.

Danton pokračoval:

"Jsem jako oceán, mám svůj příliv a odliv, při odlivu je vidět moje mělčiny, při přílivu je vidět moje vlny."

"Vaši pěnu," poznamenal Marat.

"Moji bouři," zvolal Danton.

Zároveň s Dantonem se zvedl i Marat. Také on vybuchl. Užovka se rázem změnila v saň.

"Robespierre, Dantone," zvolal, "vy mě tedy nechcete vyslechnout? No dobrá, říkám vám, že jste ztraceni. Vaše politika se octla ve slepé uličce, odkud není východiska, děláte věci, které vám zavírají všecky brány, s výjimkou brány do pekel. "

"V tom je naše velikost," řekl Danton a pokrčil rameny.

"Dantone, dej si pozor," pokračoval Marat. "Vergniaud měl také široká ústa, tlusté rty a nasupené obočí. Ve tváři byl dolíčkovatý jako Mirabeau a jako ty, a popravě neušel. Vida, ty krčíš rameny. Někdy takové pokrčení ramenou může připravit člověka o hlavu. Dantone, říkám ti to: Tvůj hlučný hlas, tvůj rozhalený nákrčník, měkké boty, tvoje malé hostiny a velké kapsy vypadají na Ludvičku."

Ludvičkou nazýval Marat důvěrně gilotinu.

"Pokud jde o tebe, Robespierre," pokračoval Marat, "dovedeš se ovládat, ale nic ti to nebude platné. Jdi, pudruj se, češ se, finti se, chod si vymydlený, nastrojený, s naondulovanou parukou, náměstí Gréve tě stejně nemine. Přečti si jen prohlášení Brunšvikovo. Nebudou s tebou zacházet o nic lépe než s kralovrahem Damiensem. Budeš rozčtvrcen, i kdybys byl sebelépe vyšňořen."

"Ozvěna Koblence," procedil Robespierre mezi zuby.

"Robespierre, nejsem žádnou ozvěnou. Jsem varovným voláním. Ale vy jste ještě mladí. Kolik je ti, Dantone? Čtyřiatřicet. A tobě, Robespierre? Třiatřicet. Zato já nemám stáří - jsem odvěké utrpení lidstva, je mi šest tisíc let."

"Máš pravdu," odpověděl Danton, "celých šest tisíc let se dovedl uchovat Kain v nenávisti jako ropucha v kameni. Tu praskne balvan, Kain vyskočí mezi lidi, a je to Marat."

"Dantone!" zakřičel Marat a v očích se mu objevil zsinalý záblesk.

"Co je ti?" zeptal se Danton.

Tak hovořili tito tři strašliví mužové. Hádka hromů. Ť


předchozí
Minos, Ajakos a Rhadamanthys
Magna testantur voce per umbras
Devadesát tři - Obsah
následující
Chvění spodních strun

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!