předchozí
Místečko nesmočené stykem

Minos, Ajakos a Rhadamanthys

I
následující
Magna testantur voce per umbras

Devadesát tři

2. díl - 2. kniha KRČMA V PÁVÍ ULICI

Autor: Viktor Hugo

Paví ulici byla krčma, které se říkalo kavárna. V kavárně byl zadní pokojík, dnes historický. Zde se někdy téměř tajně scházívali muži tak mocní a tak pečlivě střežení, že se neodvažovali mluvit spolu veřejně. Zde došlo 23. října 1792 k pověstnému polibku mezi Girondou a Horou. Sem si přišel pro radu Garat, ačkoliv to ve svých "Pamětech" nepřiznává, v oné truchlivé noci, když dopraviv do bezpečí Claviéra, zastavil svůj povoz na Pont-Royal a naslouchal zvonění na poplach.

28. června 1793 sešli se v tomto zadním pokojíku u jednoho stolu tři muži. Jejich židle se nedotýkaly, každý seděl z jedné strany stolu, čtvrtá zůstala prázdná. Bylo asi osm hodin večer, na ulici bylo ještě světlo, ale v zadním pokojíku bylo už tma, argandská lampa zavěšená u stropu, v oné době nevídaný přepych, osvětlovala stůl.

První z těchto tří mužů byl ještě mladý, ale bledý a vážný, s úzkými rty a chladným pohledem. V tváři mu neustále nervózně Škubalo, což mu patrně bránilo v úsměvu. Byl napudrován, měl rukavice, byl pečlivě zapjat, na šatech ani smítečka. Na jeho světle modrém obleku nebylo jediného záhybu. Měl nankinové kalhoty, bílé punčochy, vysoký nákrčník, plisovanou náprsenku, střevíce se stříbrnými přezkami. Z druhých dvou mužů se jeden podobal obru, druhý trpaslíku. Obr byl v rozhaleném šarlatově rudém kabátě, krk měl holý, rozvázaný nákrčník mu sahal až pod náprsenku, vestu s utrhanými knoflíky měl rozepjatou, na nohou měl vysoké boty shrnovačky, vlasy rozcuchané, ačkoliv na nich bylo vidět stopy účesu a pomády, jeho paruka se podobala hřívě. Obličej měl dolíčkovatý od neštovic, mezi obočím hněvivou vrásku, ale dobrácký rys kolem úst, tlusté rty, veliké zuby, pěsti jako nosič, plamenné oko. Trpaslík byl žlutý mužíček, který vsedě vypadal nestvůrně, hlavu měl zvrácenu dozadu, oči krvavě zarudlé, v obličeji měl namodralé skvrny, mastné a zplihlé vlasy měl převázány šátkem, čelo žádné, ústa ohromná a hrozivá. Kalhoty měl až na paty, veliké střevíce, atlasovou vestu, jež bývala kdysi bílá, a přes vestu volný šat, v jehož záhybech bylo možno rozeznat rovnou a tvrdou čáru prozrazující dýku.

První z těchto mužů se jmenoval Robespierre, druhý Danton, třetí Marat. Byli v místnosti sami. Danton měl před sebou sklenici a zaprášenou láhev vína, připomínající Lutherův džbánek piva, Marat měl před sebou šálek kávy, před Robespierrem ležely papíry.

Vedle papírů stál jeden z oněch těžkých olověných kalamářů v podobě rýhované koule, na jaké se pamatují ti, kdo chodili do školy na počátku tohoto století. Vedle kalamáře bylo pohozeno péro. Na papírech leželo velké měděné pečetítko s nápisem Pallqy fecit představující dokonalý malý model Bastily.

Uprostřed stolu byla rozložena mapa Francie.

Venku u dveří stál hlídací pes Maratův, onen Laurent Basse, poslíček z Františkánské ulice č. 18, který 13. července, tedy přibližně čtrnáct dní po tomto večeru, udeřil židlí do hlavy ženu, Charlottu Cordayovou, která v této chvíli byla v Cane, ponořena v neurčité sny. Laurent Basse nosil korektury "Přítele lidu". Tohoto večera přivedl ho jeho pán ke kavárně v Páví ulici a postavil ho před dveře s rozkazem, aby do místnosti, kde byli Marat, Danton a Robespierre, nikoho nepouštěl, leda by to byl někdo z Výboru pro obecné blaho nebo z Komuny nebo z Biskupství.

Robespierre nechtěl totiž zavřít dveře před Saint-Justem, Danton je nechtěl zavřít před Pachem a Marat před Gusmanem.

Porada trvala už dlouho. Rokovalo se o listinách rozložených na stole, jež Robespierre právě přečetl. Mluvilo se stále hlasitěji. Cosi jako hněv bouřilo mezi těmito třemi muži. Zvenčí bylo chvílemi slyšet hlasité úryvky slov. Zvyk veřejného řečnění, v oné době běžný, jako by dal lidem právo naslouchat za dveřmi. Bylo to v době, kdy tajemník Fabricius Paris pozoroval klíčovou dírkou, co dělá Výbor pro obecné blaho. Což, mimochodem řečeno, nebylo tak zcela zbytečné, neboť tento Paris varoval Dantona v noci z 30. na 31. března 1794. Laurent Basse přiložil ucho na dveře zadního pokojíku, kde byli Danton, Marat a Robespierre. Laurent Basse sloužil sice Maratovi, ale byl členem Biskupství.


předchozí
Místečko nesmočené stykem
Minos, Ajakos a Rhadamanthys
Devadesát tři - Obsah
následující
Magna testantur voce per umbras

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!