předchozí
Váhy mají dvě misky

Kdo se pustí na moře, sází do loterie

VII
následující
Někdo prchá

Devadesát tři

1. díl - 2. kniha KORVETA CLAYMORE

Autor: Viktor Hugo

Co se zatím dělo s korvetou?

Mračna, jež se celou noc honila po vlnách, klesla nakonec tak nízko, že horizont úplně zmizel a celé moře bylo jakoby zabaleno do pláště. Kol dokola nic než mlha. Situace stále nebezpečná, i pro loď neporouchanou.

K mlze se přidalo ještě vlnobití.

Na lodi zatím využili času: ulehčili korvetě tím, že vyházeli do moře všechno harampádí, které napáchalo utržené dělo: rozbitá děla, přeražené lafety, pokroucené lodní žebroví, z něhož vypadaly hřebíky, zpřerážené kusy dřeva nebo železa, otevřeli lodní střílny a spustili po prkně do moře mrtvoly i zbytky těl nešťastných námořníků, zabalené do plachet.

Moře přestalo být ovladatelné. Ne proto, že by přímo hrozila bouře, naopak, zdálo se, že uragán, hučící kdesi za horizontem, slábne a vichřice že se vzdaluje k severu. Avšak vlny byly stále velmi vysoké, což bylo znamením, že je tu neklidné mořské dno, a korveta byla v tak bědném stavu, že jen s námahou odolávala nárazům, velké vlny ji mohly být osudné.

Gacquoil stál zamyšleně u kormidla.

Neztrácet veselou mysl ani v nebezpečí, to je dobrá vlastnost námořních velitelů.

La Vieuville, který si dovedl zachovat humor i v neštěstí, oslovil Gacquoila:

"Tak co říkáš, kormidelníku, uragán slábne. Z toho mraku pršet nebude! Dostáném se z toho! Budeme mít vítr. Vítr nás zachrání."

Gacquoil odpověděl vážně:

"Kdo má vítr, má i vlny."

Ani veselý, ani smutný - takový je námořník. Odpověď kormidelníkova však měla znepokojující smysl. Dostane-li se děravá loď do bouřlivých vln, znamená to, že se brzy potopí. Gacquoil zdůraznil svou předpověď lehkým svraštěním obočí. Snad se mu zdálo, že LaVieuville po tragické události s dělem a dělostřelcem příliš brzy žertuje. Jsou věci, které přinášejí neštěstí, jsme-li na širém moři. Moře je tajemné, člověk nikdy neví, co v sobě skrývá. Je třeba mít se na pozoru.

La Vieuville cítil, že k žertování není právě vhodná chvíle, a zeptal se vážně:

"Kde jsme, kormidelníku?"

Kormidelník odpověděl:

"Jsme v rukou božích."

Kormidelník je na lodi pánem, musí se mu vždy ponechat volnost, ať dělá a říká co chce. Ostatně tito lidé jsou málomluvní. La Vieuville se vzdálil.

Na otázku, kterou dal kormidelníkovi, odpovědělo mu samo nebe. Moře se totiž náhle odkrylo.

Mlhy, jež se válely po hladině, se roztrhly a v soumračném pološeru prostíraly se před nimi, kam až oko dohlédlo, temné, burácející vlny. Naskytl se jim tento obraz:

Nebe bylo přikryto mraky jako přikrývkou, mračna však již nedosahovala k hladině, na východě se objevila bledá záře úsvitu, na západě bledla jiná zář, zář zapadajícího měsíce. Obě tato světlá místa tvořila na obzoru přímo proti sobě dva úzké proužky bledého světla mezi temným mořem a zamračeným nebem.

Na pozadí těchto dvou ostrůvků jasu rýsovaly se vzpřímeně a nepohnutě černé stíny.

Na západě, na obloze ozářené měsícem, odrážela se tři vysoká skaliska, trčící vzhůru jako keltské menhiry.

Na východě, na pozadí blednoucího obzoru, vypínala se řada osmi zlověstně rozestavených plachet.

Ony tři skály tvořily známé úskalí, osm plachet byla válečná eskadra.

Měli tedy za sebou zlopověstné skalisko minquierské, před sebou francouzské křižující loďstvo. Na západě jistá zkáza, na východě krveprolití, byli mezi ztroskotáním a bojem.

Aby se korveta odvážila proti úskalí, na to byla příliš děravá, plachty v nepořádku, jeden stěžeň se viklal, aby vzdorovala v boji, k tomu měla příliš slabou baterii, jedenadvacet děl z třiceti bylo poroucháno k nepotřebě a nejlepší dělostřelci byli mrtvi.

Zatím svítalo jen velmi slabě a měli před sebou ještě kousek noci. Tato noční tma mohla potrvat dokonce ještě dosti dlouho, neboť byla způsobena především mraky. Vysoké, husté a široké tvořily na obloze pevnou klenbu.

Vítr, který předtím rozptýlil mlhu zespoda, hnal korvetu k minquierskému úskalí.

Korveta byla příliš oslabena a poškozena, aby se dala ještě řídit kormidlem. Spíše se kolébala, než plula, poddávajíc se úplně dorážejícím vlnám.

Osudné úskalí minquierské zdvíhalo se tehdy ještě hrozivěji než dnes. Několik věží této zkázonosné tvrze se zřítilo pod neustálými nárazy moře, tvářnost skaliska se změnila, ne nadarmo se říká mořské vlně čepel, každý příboj je jako říznutí pilou. Narazit na Minquiery znamenalo jistou zkázu.

Hlídkující loďstvo tvořila pověstná eskadra cancalská, jež se později proslavila pod velením kapitána Duchesna, kterého Léquinio nazýval "Otcem Duchesnem".

Situace byla kritická. Zatímco v lodi řádilo dělo, korveta totiž zabloudila, aniž si toho kdo povšiml, a plula spíše ke Granvillu než k Saint-Malo. I kdyby nebyla bývala porouchána a mohla volně plout, minquierské skály jí zatarasovaly návrat k Jersey a křižující loďstvo jí bránilo přistát na francouzské půdě.

Ani bouře nebyla. Jen vlny se vysoce dmuly, jak to předpověděl kormidelník. Moře, svíjející se pod prudkým větrem a mající neklidné dno, bylo rozdivočelé.

Moře nikdy neprozradí hned, co zamýšlí. V jeho jícnu je skryto vše, i uskoky. Skoro by se mohlo říci, že moře má svou vlastní taktiku, postupuje a hned zase couvne, napoví něco a hned to odvolá, chystá bouři a zřekne se jí, slibuje zkázu a slib nedodrží, ohrožuje sever a udeří na jihu. Po celou noc zápasila korveta Claymore s mlhou a obávala se bouře, moře ji však zase jednou krutě oklamalo, naznačilo bouři a nastavilo skalisko. Tedy zase ztroskotání, jenže v jiné podobě.

K záhubě na úskalí se družila smrt v boji. Oba nepřátelé se doplňovali.

LaVieuville zvolal, srdnatě se usmívaje: "Máme to dobré. Zde ztroskotání, tam boj. Na obou stranách jsme udělali terno." Z korvety byl už pouhý vrak.

Bledý jas, černá mračna, nesměle prosvítající horizont a tajemně zčeřené vlny měly v sobě cosi hrobově slavnostního. Všude bylo ticho, jen vítr hučel nepřátelsky. Katastrofa vycházela z jícnu moře, velebně a majestátně. Podobala se spíše přízraku než přímému útoku. Nic se nepohnulo ve skalách, nic se nepohnulo na lodích. Jakési vesmírné ticho leželo na všem. Měli tu co dělat se skutečností? Spíše se zdálo, že po moři přešel prchavý sen. Legendy znají taková zjevení, podobně i korveta se nyní octla mezi ďáblem a strašidlem, mezi skaliskem a křižující flotilou.

Hrabě Boisberthelot dal polohlasně rozkaz La Vieuvillovi, který sestoupil do stanoviště děl, pak vzal dalekohled a postavil se na zádi vedle kormidelníka.

Všechno úsilí Gacquoilovo směřovalo k tomu, aby udržel korvetu kolmo proti vlnám, neboť kdyby se do ní opřel vítr nebo moře ze strany, byla by se určitě převrátila.

"Kormidelníku," řekl kapitán, "kde jsme?"

"U Minquier."

"Z které strany?"

"Ze špatné."

"Jaké je dno?"

"Ostrá skála."

"Můžeme zakotvit?"

"Můžeme každou chvíli zemřít," odvětil kormidelník.

Kapitán zaměřil dalekohled k západu a pozoroval Minquiery, pak jej obrátil k východu a zkoumal plachty, jež byly v dohledu.

Kormidelník pokračoval, jako by mluvil sám k sobě:

"Ano, to je minquierská skála. Odpočívá na ní racek chechtavý, když letí z Holandska, a také racek velký, s černým pláštíkem."

Kapitán zatím spočítal plachty.

Bylo tam vskutku osm lodí, přesně rozestavených a vystrkujících nad hladinu svůj bojový profil. Uprostřed bylo vidět vysokou siluetu korábu o třech palubách.

Kapitán se zeptal kormidelníka:

"Znáte ty lodi?"

"Ovšem," odvětil Gacquoil.

"Co je to?"

"Je to válečné Loďstvo.."

"Francouzské?"

"Ďáblovo."

Chvilku bylo ticho. Kapitán pokračoval?

"Celá eskadra?"

"Ne."

Měl pravdu. Dne 2. dubna oznámil totiž Valazé Konventu, že deset fregat a šest válečných lodí křižuje v Lamanšském průlivu. Kapitán si na to vzpomněl.

"Skutečně," řekl kapitán. "Eskadra má šestnáct lodí a tady je jich jen osm."

"Ostatní se plíží podél celého pobřeží a slídí," dodal Gacquoil.

Kapitán, rozhlížeje se dalekohledem, zabručel:

"Jeden koráb o třech palubách, dvě fregaty první třídy a pět fregat druhé třídy."

"Však jsem si je taky vyčíhal," zahučel Gacquoil.

"Dobré lodi," řekl kapitán, "velel jsem skoro na všech."

"Já je viděl zblízka," dodal Gacquoil. "Nespletu si je. Zapsal jsem si je pořádně do paměti."

Kapitán podal dalekohled kormidelníkovi.

"Vidíte dobře tu loď s vysokou palubou?"

"Ano, kapitáne, je to loď Zlaté pobřeží."

"To ji tak překřtili," řekl kapitán, "dříve se jmenovala Státy Burgundské. Je to nová loď. Sto dvacet osm děl."

Vytáhl z kapsy zápisník a tužku a zapsal si do zápisníku číslo 128. Pak se ptal dál:

"Kormidelníku, jak se jmenuje ta první loď po její levé straně?"

"To je Pokusná."

"Fregata první třídy. Padesát dvě děla. Byla vyzbrojena v Brestu před dvěma měsíci."

Kapitán si poznamenal do zápisníku číslo 52.

"Kormidelníku," pokračoval, "která je druhá loď vlevo?"

"Dryáda"

"Fregata první třídy. Čtyřicet děl osmnáctiliberek. Byla v Indii. Má zajímavou minulost."

A připsal pod číslo 52 číslo 40, pak zvedl hlavu a pokračoval :

"A teď ty po pravici."

"Veliteli, to jsou všechno fregaty druhé třídy. Je jich pět."

"Která je první vedle hlavní lodi?"

"Odvážná."

"Třicet dvě osmnáctiliberky. A druhá?"

"Richemont."

"Stejná síla. A dál?"

"Atheistka."

"Směšné jméno pro námořní loď. Dál?"

"Kalypso."

"Dál?"

"Uchvátíte lká."

"Pět fregat po třiceti dvou dělech."

Kapitán napsal pod předešlá čísla 160.

"Poznáváte je dobře, kormidelníku?" zeptal se ještě jednou.

"A vy, veliteli, vy je přece dobře znáte," odpověděl Gacquoil. "Poznávat je dobré, znát je lepší."

Kapitán se díval upřeně do zápisníku a polohlasně sčítal.

"Sto dvacet osm, padesát dvě, čtyřicet, sto šedesát."

Vtom vystoupil La Vieuville na palubu.

"Rytíři," zvolal na něj kapitán, "máme před sebou tři sta osmdesát děl."

"Dobrá," odpověděl La Vieuville.

"Vracíte se z prohlídky lodi, La Vieuville. Z kolika kusů přesně můžeme pálit?"

"Z devíti."

"Dobrá," řekl nyní zase Boisberthelot.

Vzal kormidelníkovi z rukou dalekohled a prohlížel si obzor.

Osm mlčenlivých a černých lodí stálo zdánlivě nepohnutě, ale rostlo každým okamžikem.

Blížily se nepozorovaně.

La Vieuville pozdravil po vojensku.

"Veliteli," řekl, "poslyšte mou zprávu. Nevěřil jsem této korvetě od začátku. Je to vždy smutné, octnout se najednou na lodi, která vás nezná a která vás nemá ráda. Anglická loď - toť zrádkyně Francouzů. To potvorské dělo to dokázalo. Vykonal jsem prohlídku. Kotvy jsou dobré. Nejsou z kočičího železa, jsou skuty ze spájených tyčí. Kotevní navinovadla jsou též pevná. Lana výborná, dají se snadno rozvinout a mají správnou délku, sto dvacet sáhů. Střeliva je dost. Šest dělostřelců je mrtvo. Každý kus může vypálit sto jedenasedmdesát ran."

"Ano, protože už máme jen devět kusů," zabručel kapitán.

Boisberthelot namířil dalekohled k obzoru. Eskadra se pomalu, ale neustále blížila.

Námořní děla mají tu výhodu, že k jejich obsluze stačí tři muži, ale mají tu nevýhodu, že nenesou tak daleko a nestřílejí tak přesně jako obyčejná děla. Bylo tedy třeba vyčkat, až se eskadra přiblíží na dostřel z námořního děla.

Kapitán dával šeptem rozkazy. Na lodi nastalo ticho. Nezvonilo se na poplach k boji, ale připravili se na něj. Korveta byla stejně neschopná bojovat s lidmi jako s vlnami. Udělali vše, co se s touto troskou válečné lodi udělat dalo. Na přídi u kormidelního táhla složili zásobu provazů a lan, aby v případě potřeby mohli upevnit stěžeň. Upravili místo pro raněné. Podle tehdejšího způsobu ohradili palubu proti střelbě, což sice chrání před kulkami, ne však před koulemi. Přinesli obroučky na koule, ačkoliv již bylo trochu pozdě na měření kalibrů, ale nepředvídali tolik nehod. Každý námořník dostal nábojnici a za pás si zastrčil pár pistolí a dýku. Složili rohože, zaměřili děla, připravili muškety, rozložili sekyry a háky, otevřeli skladiště s patronami a koulemi, otevřeli skladiště s prachem. Každý zaujal své místo. To vše se udalo bez jediného slova - jako v pokoji umírajícího. Bylo to rychlé a příšerné.

Pak spustili kotvy. Korveta jich měla šest jako fregata. Spustili všechny. Strážní kotvu vpředu, vrznou kotvu vzadu, povodní kotvu na straně k moři, vlečnou kotvu ze strany skaliska, kotvu vidličnou napravo, hlavní kotvu nalevo.

Devět děl, která zůstala, bylo postaveno do řady, všech devět na jednu stranu - proti nepříteli.

Zatím eskadra vykonala stejně nehlučně své přípravy. Osm lodí tvořilo nyní polokruh, jehož tětivou byla minquierská skála. Claymore, uzavřená v tomto půlkruhu, spoutaná vlastními kotvami, opírala se o skalisko - o svůj hrob.

Vypadalo to jako smečka psů okolo kance, psů, kteří neštěkají, jen cení zuby.

Zdálo se, že jedna strana čeká na druhou.

Dělostřelci na Claymore stáli u svých děl.

Boisberthelot řekl La Vieuvillovi: :

"Nejraději bych začal pálit sám."

"Máte rozmary jak koketa," odpověděl La Vieuville.


předchozí
Váhy mají dvě misky
Kdo se pustí na moře, sází do loterie
Devadesát tři - Obsah
následující
Někdo prchá

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!