předchozí
Sedláci bručí

Mýlka

IV
následující
Hlas volající na poušti

Devadesát tři

3. díl - 4. kniha MATKA

Autor: Viktor Hugo

Téhož dne, ještě před svítáním, stala se v temném lesním šeru na cestě vedoucí z Javené do Lécousse tato příhoda:

Všechny pěšiny v Bocage vedou úvozem, ale cesta z Javené do Parigné přes Lécousse je ze všech nejsevřenější a nejhlubší. K tomu ještě je samý zákrut. Je to spíš rokle než cesta. Vede z Vitré a dostalo se jí té cti, že po ní drkotal kočár paní de Sévigné. Zprava i zleva je vroubena houštinami, hustými a neproniknutelnými jako zeď. Místo jako stvořené pro léčku.

Onoho rána, asi o hodinu dříve, než Michelle Fléchardová došla na druhém konci lesa do první vesnice, kde spatřila onen příšerný vůz doprovázený četníky, hemžila se v houštinách, jimiž se prodírá cesta z Javené za mostem couesnonským, tlupa takřka neviditelných mužů. Větve je dokonale skrývaly. Byli to sedláci oblečení v grigo, volné chlupaté kabáty, jaké nosívali v šestém století bretaňští králové a v osmnáctém venkovani. Všichni byli ozbrojeni. Někteří měli pušky, jiní sekery. Ti, co měli sekery, připravili na mýtině jakousi hranici z chrastí a suchého klestí, kterou stačilo pouze podpálit. Muži s puškami byli skryti po obou stranách cesty, jako by na někoho čekali. Kdo by se byl podíval skrze listí, byl by spatřil všude prsty na spouštích a hlavně ručnic prostrčené skulinami mezi větvemi. Muži byli zřejmě na číhané. Všechny pušky byly namířeny na cestu, která se začínala bělat v prvním rozbřesku rána.

Z houští bylo slyšet tichý rozhovor.

"Víš to jistě?"

"Jakpak ne, říká se to."

"A pojede tudy?"

"Povídá se, že je tady v kraji."

"Nesmí se odtud dostat."

"Musí se spálit."

"Přišli jsme sem kvůli tomu ze tří vesnic."

"Ano, ale co uděláme s eskortou?"

"Pobijeme ji."

"A pojede určitě touhle cestou?"

"Prý ano."

"To by tedy přijela z Vitré?"

"Proč ne?"

"Ale vždyť se říkalo, že jede z Fougéres."

"Ať jede z Fougéres, nebo z Vitré, je tak jako tak od samého ďábla."

"Ano."

"A musí se k němu zase vrátit."

"To by tedy jela do Parigné?"

"Vypadá to tak."

"Ale nedojede."

"Ne."

"Pozor."

Bylo radno umlknout, neboť začínalo svítat. Najednou všichni muži v záloze zatajili dech, bylo slyšet rachot kol a dusot koní. Podívali se otvory mezi větvemi a spatřili v úvozu cesty matnou siluetu vozu, stráž na koních a cosi dlouhého na voze. Blížilo se to k nim.

"Tady je," zvolal ten, který byl zřejmě vůdcem.

"Ano, tady je i s průvodem," odpověděl jeden z jeho mužů.

"Kolik je jich?"

"Dvanáct."

"Povídalo se, že je jich dvacet."

"Dvanáct nebo dvacet, pobijeme všechny."

"Počkejme, až je budeme mít pěkně na dostřel."

Za malou chvíli objevil se v zatáčce cesty vůz i s průvodcem.

"Ať žije král," vzkřikl vůdce sedláků.

Sto ran z pušek zahoukalo najednou.

Když se kouř rozptýlil, byl i průvod rozprášen. Sedm jezdců padlo, pět jich uteklo. Sedláci se seběhli kolem vozu.

"Hleďme," zvolal vůdce, "to není gilotina. To je žebřík."

Vskutku - jediným nákladem vozu byl dlouhý žebřík.

Oba poranění koně padli. Vozka byl zabit, ale ne úmyslně.

"To je jedno," řekl vůdce, "žebřík s vojenským průvodem je podezřelý. Jel směrem k Parigné. Jistě ho potřebovali ke zlezení Tourgue, na to dám hlavu."

"Spalme žebřík," volali sedláci.

A spálili ho.

Neblahý vůz, který čekali, ubíral se zatím jinou cestou a byl již vzdálen dvě míle od vesnice, kde jej spatřila Michelle Fléchardová při východu slunce.


předchozí
Sedláci bručí
Mýlka
Devadesát tři - Obsah
následující
Hlas volající na poušti

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!