předchozí
Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele

Na vrcholu duny

I
následující
Aures habet, et non audiet

Devadesát tři

1. díl - 4. kniha TELLMARCH

Autor: Viktor Hugo

Stařec sledoval Halmala, dokud mu nezmizel z očí, pak se zahalil do svého námořnického pláště a vydal se na cestu. Kráčel zvolna, zamyšleně. Ubíral se k Huisnes, zatímco Halmalo šel směrem k Beauvoir.

Za ním se vypínala k nebi v podobě ohromného černého trojúhelníku s čepičkou katedrály a krunýřem hradeb hora svatého Michala s dvěma velikými věžemi na východě, jednou kulatou a druhou čtverhrannou, jež jí pomáhají nést tíhu kostela i vísky, hora, která je oceánu tím, čím je Cheopsova pyramida poušti.

Duny z pohyblivého písku v zátoce pod horou svatého Michala mění nepozorovaně svou podobu. Mezi Huisnes a Ardevonem se táhla v oné době vysoká duna, po níž dnes není ani stopy. Toto písečné návrší, smetené později jednou z rovnodennostních bouří, tu bylo odnepaměti a na svém vrcholku neslo milník, postavený tam ve XII. století na památku sněmu konaného v Avranches proti vrahům svatého Tomáše Canterburského. Z vrcholku bylo možno přehlédnout celou krajinu a orientovat se v ní.

Stařec kráčel k tomuto návrší a vystoupil na ně.

Když stanul na vrcholku, opřel se o milník, sedl si na jeden ze čtyř jeho výběžků a pátravě se rozhlížel krajinou, která se pod ním prostírala jako rozevřená mapa. Zdálo se, že hledá nějakou cestu v kraji jinak známém. V této široširé rovině zahalené v soumrak bylo možno přesně rozeznat jen obzor černající se na světlém nebi.

Vyvstávaly na něm porůznu skupinky střech jedenácti městeček a vesnic, na mnoho mil do dálky rozeznalo oko všecky zvonice, které jsou velmi vysoké, neboť slouží jako opěrné body lidem na moři.

Za malou chvíli našel stařec v pološeru patrně to, co hledal, jeho pohled se zastavil na skupince stromů, zdí a střech, sotva viditelných mezi lesy uprostřed planiny. Byl to dvorec. Stařec pokýval spokojeně hlavou jako člověk, který si v duchu říká "tam to je", a začal si prstem načrtávat ve vzduchu směr cesty mezi ploty a poli. Chvílemi bedlivě pozoroval beztvarý, těžko rozeznatelný předmět, který vlál nad střechou hlavního stavení dvorce, jako by se ptal: "Co to jen může být?" Bylo to bezbarvé a nezřetelné, protože se stmívalo. Větrná korouhvička to nebyla, neboť to vlálo ve vzduchu, a nebylo důvodu se domnívat, že je to prapor.

Stařec byl unavený, s potěšením zůstal sedět na kameni a poddal se onomu neurčitému pocitu zapomnění, který se zmocňuje unaveného člověka v první chvíli odpočinku.

Snesl se večer, doba, kdy zavládne v přírodě klid a mír. Stařec pociťoval hlubokou radost, díval se kolem a naslouchal tichu. I drsní lidé mají okamžiky zádumčivosti. Pojednou zaslechl rozhovor žen a dětí, který nejenže neporušil, nýbrž ještě zesílil smírnou večerní náladu, jak tomu často bývá, zazvoní-li ve tmě neočekávaně radostné hlasy. Hlouček, odkud hlasy vycházely, nebylo sice pro křoviny vidět, neboť ženy a děti šly po úpatí duny a vzdalovaly se k lesu na rovině. Jasné a svěží hlasy doléhaly však k zamyšlenému starci, byly tak blízko, že mu neušlo ani slůvko.

Jakýsi ženský hlas pobízel:

"Pospěšme si, Fléchardová! Půjdeme tudy?"

"Ne, tamtudy."

Oba hlasy, jeden silný, druhý bojácný, rozmlouvaly dále.

"Jak se jmenuje ten dvůr, kde teď bydlíme?"

"Herbe-en-Pail."

"Máme tam ještě daleko?"

"Dobré čtvrt hodiny."

"Pospěšme si k večeři."

"Už je pozdě."

"Měly bychom běžet. Ale vaši caparti jsou unavení. Tři děti my dvě ženské neuneseme. A pak, vy, Fléchardová, to jedno vlečete už celou cestu. Pořádný cvalík. Už jste toho žrouta odstavila, ale pořád ho nosíte. To je špatný zvyk. Nechtě ho přece běhat. Nic naplat, polévka nám vystydne."

"Ještě že mám střevíce, co jste mi dala. Jako by byly šité na mou nohu!"

"Je to lepší než chodit bosky."

"René-Jeane, přidej do kroku!"

"To on nás zdržel. Musí promluvit s každou holčičkou, kterou potká! Jako dospělý muž."

"Jak by ne! Vždyť už mu bude pět."

"René-Jeane, pročpak jsi mluvil s tou holčičkou ve vesnici?"

Chlapecký hlas odpověděl:

"Protože je to moje známá."

Zena se ptala dál:

"Cože! Ty ji znáš?"

"Znám," odpověděl hošík, "ráno mi dala mušličky."

"To přestává všecko!" zvolala žena. "Jsme tu teprve tři dni, kluka by člověk strčil do kapsy, a už má známost."

Hlasy se vzdalovaly, nastalo opět ticho.


předchozí
Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele
Na vrcholu duny
Devadesát tři - Obsah
následující
Aures habet, et non audiet

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!