předchozí
Zvraty občanské války

Nikoho neživte - heslo komuny, Nikoho nešetřte - heslo královských

VII
následující
Pařížské ulice v oné době

Devadesát tři

2. díl - 4. kniha TELLMARCH

Autor: Viktor Hugo

Zatímco se toto odehrávalo nedaleko Tanisu, byl žebrák na cestě ke Crollonu. Zmizel v lesním úvoze pod hustým listovím tichých stromů, nevšímaje si ničeho a pozorný ke všemu, jak sám prve řekl, spíše zasněný než zamyšlený, neboť zamyšlený člověk se upíná k nějakému cíli, kdežto zasněný člověk ho nemá. Toulal se lesem, tu a tam se zastavil, snědl lísteček planého šťovíku a napil se z pramene, občas zvedl hlavu a naslouchal vzdálenému hřmotu, ale hned se zase oddal omamnému kouzlu přírody, nastavuje své cáry slunci, snad slyšel lidské hlasy, ale naslouchal jen zpěvu ptactva.

Byl starý a pomalý, daleko nedošel, čtvrt míle cesty ho unavila, jak řekl markýzi Lantenacovi. Krátkou oklikou došel ke Croix-Avranchinu a vracel se, když se již schylovalo k večeru.

Nedaleko Macey ho stezka zavedla na holou vyvýšeními, odkud je vidět daleko do kraje a na západě lze přehlédnout celý obzor splývající s mořem.

Jeho pozornost upoutal kouř.

Není nic líbeznějšího a děsivějšího zároveň. Je kouř uklidňující a je kouř zlověstný. Záleží na hustotě a barvě kouře, v tom je celý rozdíl mezi válkou a mírem, bratrstvím a nenávistí, mezi životem a smrtí. Kouř vystupující mezi stromy může znamenat to nejpůvabnější na světě, rodinný krb, nebo to nejstrašnější, požár. A celé lidské štěstí nebo neštěstí je často v tom dýmu, jejž roznáší vítr.

Kouř, který pozoroval Tellmarch, byl znepokojující.

Byl černý s rudými záblesky, jako by ohniště, z něhož vycházel, přestávalo chvílemi hořet, jako by dohasínalo. Vystupoval nad Herbe-en-Pail.

Tellmarch zrychlil krok a namířil si to k požáru. Byl sice unavený, ale chtěl vědět, co se stalo.

Došel až na vrch stráně, o niž se opíral dvorec a vesnice.

Dole nebylo již ani dvora, ani vesnice.

Z Herbe-en-Pail zbývala jen hromada dohořívajících rozvalin.

Pohled na požár paláce není tak zdrcující jako pohled na hořící chalupu. Hořící chalupa budí žalostný dojem. Spoušť postihující bídu, sup vrhající se na červa, v tom je něco protismyslného, co svírá člověku srdce.

Pohled na požár může člověka změnit v sloup, máme-li věřit biblické legendě, i Tellmarch se proměnil ve chvíli v sochu, když uviděl pod sebou obraz zkázy, dohasínajících v tichu večera. Jediný výkřik, jediný lidský vzdech nepronikl kouřem. 2ár právě stravoval poslední zbytky vesnice, aniž bylo slyšet jiný hluk než praskání trámů a syčení došků. Občas se dým roztrhl: probořenými střechami bylo vidět

obnažené světnice a v nich plameny, svítící všemi odstíny rubínů: šarlat hadrů a purpur chudičkého nábytku vyšlehoval z rumělkového nitra domů. Tellmarch byl touto strašlivou zkázou jako omráčen.

Několik stromů v blízkém kaštanovém háji chytlo a hořelo plamenem.

Tellmarch naslouchal, neuslyší-li nějaký hlas, volání o pomoc, výkřik, avšak nic se nehýbalo kromě plamenů, vše mlčelo kromě požáru. Cožpak všichni lidé utekli?

Kam se poděli ti prostí a pracovití obyvatelé Herbe-en-Pail? Co se s nimi stalo?

Tellmarch sestoupil ze stráně.

Před ním ležela temná záhada. Blížil se k ní beze spěchu, se strnulým pohledem. Jako stín se vláčel k sutinám, připadal si v tomto hrobě jako duch.

Došel k místu, kde bývala vrata dvorce, a rozhlédl se po dvoře, který již neměl zdí a splýval s okolní osadou.

To, co dosud viděl, nebylo nic. Ještě nepochopil, že se mu zjevila strašlivá hrůza.

Uprostřed dvora byla jakási tmavá kupa, matně osvětlená z jedné strany plameny, z druhé měsícem, byla to hromada lidí, a tito lidé byli mrtví.

Kolem hromady byla velká kaluž, z níž se trochu kouřilo, odrážel se v ní oheň, ale i bez něho byla červená, byla to krev.

Tellmarch přistoupil blíže a začal prohlížet jedno ležící tělo po druhém, všichni byli mrtví.

Měsíc i požár je osvětlovaly.

Byli to vojáci. Všichni byli bosí, vzali jim boty i všecky zbraně. Na sobě měli modré uniformy a ve změti údů a hlav bylo možno tu a tam rozeznat děravé klobouky s trojbarevnou kokardou. Byli to republikáni. Pařížané, kteří tu předešlého dne tábořili. Pravidelná poloha těl nasvědčovala tomu, že byli popraveni. Byli postříleni na místě, a to velmi pečlivě. Všichni byli mrtví. Jediné zachroptění se neozvalo.

Tellmarch prohlížel mrtvolu po mrtvole, žádnou nevynechal, všecky byly provrtány kulkami.

Ti, kdo je postříleli, spěchali patrně jinam, neboť si nedali ani čas pohřbít je.

Tellmarch chtěl již odejít, když jeho zrak padl na nízkou zídku ve dvoře, za níž vyčuhovaly čtyři nohy.

Byly na nich střevíce, ale menší než ostatní. Tellmarch přistoupil blíže. Byly to ženské nohy.

Dvě ženy, rovněž zastřelené, ležely podle sebe za zdí.

Tellmarch se k nim sklonil. Jedna z nich byla v jakémsi stejnokroji, vedle ležel rozbitý a prázdný soudek, v hlavě měla čtyři kulky, byla to markytánka. Byla mrtvá.

Tellmarch si prohlédl druhou. Byla to venkovanka. Byla bledá a celá vyjevená. Oči měla zavřené. Na hlavě neměla žádnou ránu. Její šaty, bezpochyby prací rozedrané, se při pádu rozhalily a obnažily zpola hrud. Tellmarch je rozhrnul úplně a spatřil na rameni kulatou ránu po kulce. Klíční kost byla přeražena. Pak pohlédl na bledá ňadra a zašeptal:

"Kojící matka."

Dotkl se jí. Nebyla ještě studená. Kromě zlomené klíční kosti a rány na rameni neměla jiného poranění.

Položil jí ruku na srdce a ucítil slabý tlukot. Nebyla mrtvá.

Tellmarch se vztyčil a zvolal strašným hlasem:

"Cožpak tu nikdo není?"

"To jsi ty, Caimande?" odpověděl mu nějaký hlas tak tiše, že ho bylo stěží slyšet. A vzápětí se vynořila jiná tvář.

Byli to dva sedláci, kteří se schovali, ti jediní to přežili.

Když uslyšeli známý Caimandův hlas, dodali si odvahy a vylezli z úkrytu, kde se dosud krčili.

Celí roztřesení přistoupili k Tellmarchovi.

Tellmarchovi se chtělo křičet, ale nevydal ze sebe slova, hluboké pohnutí se často takto projevuje.

Ukázal prstem na ženu ležící u jeho nohou.

"Žije ještě?" zeptal se jeden z obou venkovanů.

Tellmarch kývl hlavou.

"A což ta druhá, také žije?" zeptal se druhý.

Tellmarch zavrtěl hlavou.

Muž, který se ukázal první, pokračoval:

"Všichni ostatní jsou mrtví, že? Viděl jsem to. Byl jsem ve sklepě. Jak člověk děkuje v takových okamžicích Bohu, že nemá rodinu. Dům mi shořel. Kriste Pane! Všecky je zabili ! Ta žena měla děti! Tři děti, docela maličké! Děti křičely: Maminko! Matka volala: Moje děti! Matku zabili a děti odvedli. Já to viděl. Pane Bože, Pane Bože, Pane Bože! Když všecky pobili, odtáhli. Byli spokojení. Maličké odvlekli a matku zabili. Ale ona není mrtvá, vid, že není mrtvá? Řekni, Caimande, myslíš, že bys ji mohl zachránit! Chceš, abychom ti ji pomohli odnést do tvého doupěte?"

Tellmarch přikývl.

Les začínal hned za dvorcem. Udělali rychle nosítka z větví a kapradí. Položili na ně ženu, která se stále ještě nehýbala, a vydali se k lesu, oba sedláci nesli nosítka - jeden u hlavy, druhý u nohou - a Tellmarch podpíral ženě rámě a zkoušel tep. Měsíc jí svítil do bledé tváře.

Cestou oba sedláci rozmlouvali a jeden přes druhého vykřikovali hrůzou nad krvácející ženouc "Všecko pobit!" "Všecko spálit!"

"Ach, Pane Bože, copak to půjde pořád tak dál?" "To ten vysoký stařec všecko způsobil." "Toť se ví. On to nařídil."

"Já ho neviděl, když se střílelo. Byl při tom?" "Nebyl. Odešel. Ale na tom nezáleží. Všecko se stalo na jeho rozkaz."

"Tak to je jeho dílo?"

"Řekl: Zabíjejte! Nikoho nešetřete!"

"Je to prý markýz!"

"Ovšem. Je to přece náš markýz."

"Jak se jmenuje?"

"Je to pan z Lantenacu."

Tellmarch zdvihl oči k nebi a zašeptal mezi zuby:

"Kdybych to byl věděl!"


předchozí
Zvraty občanské války
Nikoho neživte - heslo komuny, Nikoho nešetřte - heslo královských
Devadesát tři - Obsah
následující
Pařížské ulice v oné době

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!