předchozí
Slovo lidské je slovem Božím

Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele

II
následující
Na vrcholu duny

Devadesát tři

1. díl - 3. kniha HALMALO

Autor: Viktor Hugo

Zásoby jídla, které uprchlíci vzali do člunu, se jim dobře hodily. Přinuceni k dlouhým oklikám, potřebovali třicet šest hodin, aby dostihli břehu. Celou noc strávili na moři, byla to krásná měsíčná noc, avšak příliš jasná pro ty, kdo hledají úkryt.

Museli se nejdřív vzdálit od francouzského břehu a dostat se na širé moře k Jersey.

Slyšeli poslední dělové rány zničené korvety, poslední zařvání lva, jejž dorážejí v lese lovci. Pak se rozhostilo na moři ticho.

Korveta Claymore zahynula stejně jako Mstitel lidu, slávy se však nedočkala. Není hrdinou, kdo bojuje proti své zemi. Halmalo byl obdivuhodný námořník. Jeho důvtip a zručnost byly přímo zázračné, však také najít cestu mezi skalisky a vlnami a uniknout číhajícímu nepříteli bylo mistrovským dílem. Vítr se ztišil a moře se uklidnilo.

Halmalo se vyhnul minquierským skalám, obeplul Chausséeaux Boeufs, kde se ukryl a několik hodin si odpočinul v malé zátoce, která se tvoří na severní straně za odlivu, pak se mu podařilo proplout mezi Granvillem a ostrovy Chausey, aniž ho zpozorovala stráž granvillská nebo chauseyská. Pustil se do zátoky svatého Michala, což bylo odvážné, protože nablízku byl Cancale, kotviště hlídkujících lodí.

Příštího dne navečer, asi hodinu před západem slunce, minul horu svatého Michala a přistál na písčině, jež bývá vždy opuštěna, neboť je nebezpečná, loď v ni může snadno uvíznout.

Naštěstí byl příliv.

Halmalo vesloval co nejblíže ke břehu, zkusil písek, a když se přesvědčil o jeho pevnosti, najel naň člunem a vyskočil na zem.

Stařec vystoupil za ním a pečlivě zkoumal obzor.

"Milosti," začal Halmalo, "tady jsme při ústí Couesnonu. Vpravo je Beauvoir a vlevo Huisnes. Ta zvonice před námi, to je Ardevon."

Stařec se naklonil do člunu, vzal si suchar, vstrčil ho do kapsy a řekl Halmalovi:

"Vezmi si zbytek."

Halmalo uložil do pytle zbytky masa a sucharů a přehodil si pytel přes rameno. 1 "Milosti, mám vás vést, nebo jít za vámi?"

"Ani to, ani ono."

Halmalo pohlédl užasle na starce.

Stařec pokračoval:

"Halmalo, teď se rozejdeme. Ve dvou nic nedokážeme, bud by nás muselo být tisíc, nebo každý sám."

Na chvíli se odmlčel, vyňal z kapsy uzel ze zeleného hedvábí, podobající se poněkud kokardě, uprostřed něhož byla zlatem vyšitá lilie, a zeptal se Halmala:

"Umíš číst?"

"Neumím."

"To je dobře. Člověk, který čte, je někdy na obtíž. Máš dobrou paměť?"

"Mám."

"Výborně, poslouchej tedy, Halmalo. Pustíš se vpravo a já vlevo. Půjdu směrem k Fougéres a ty směrem k Bazouges. Pytel nos s sebou, budeš aspoň vypadat jako venkovan. Zbraně si schovej. V lese si uřízni hůl. Musíš se plížit kolem plotů a vysokým žitem. Musíš přeskakovat ohrady, abys prošel poli. Straň se lidí! Vyhýbej se cestám a mostům. Do Pontorsonu nechoď. Ale budeš se muset dostat na druhý břeh Couesnonu. Jak to uděláš?"

"Přeplavu."

"Dobře. Kus dál je močál. Víš, kde je?"

"Mezi Ancey a Vieux-Viel."

"Správně, je vidět, že jsi zdejší."

"Za chvíli bude tma. Kde budete nocovat, Milostí?"

"Postarám se už o sebe. A kde ty budeš spávat?"

"V dutinách stromů. Než jsem se stal námořníkem, byl jsem sedlákem."

"Zahoď svůj námořnický klobouk, mohl by tě prozradit. Jistě někde najdeš nějakou hučku."

"Což o to, ta se najde. První rybář, kterého potkám, prodá mi svůj hucan."

"Dobrá, a teď poslouchej. Znáš zdejší lesy?"

"Úplně."

"V celém kraji?"

"Od Noirmoutieru až k Lavalu."

"Víš také, jak se jmenují?"

"Znám lesy, znám jejich jména, znám všecko."

"Nezapomeneš na nic?"

"Na nic."

"Výborně! A teď dávej pozor. Kolik mil můžeš urazit za Ifen?"

"Deset, patnáct, osmnáct. I dvacet, bude-li třeba."

"Bude toho třeba. Nezapomeň ani slůvka z toho, co ti řeknu. Půjdeš do lesa Saint-Aubin."

"U Lamballu?"

"Ano. Na okraji rokle mezi Saint-Rieulem a Plédéliacem stojí vysoký kaštan. Tam se zastavíš. Nikoho neuvidíš."

"Což neznamená, že se tam nikdo neukáže. Rozumím."

"Pák dáš signál. Dovedeš to?"

Halmalo nadmul tváře, obrátil se k moři a již bylo slyšet soví houkání, tak věrné a příšerné, jako by přicházelo z hlubin noci.

"Správně," řekl stařec a podal Halmalovi stužku ze zeleného hedvábí.

"To je má velitelská stužka. Vezmi si ji. Je důležité, aby se zatím nikdo nedověděl mé jméno. Ta stužka však postačí.

Liliový květ na ní vyšila královna ve vězení v Templu."

Halmalo poklekl na koleno. Celý se chvěl, když přijímal stužku s lilií. Přiblížil ji ke rtům, pak se zarazil, jako by se zděsil toho, že ji chce políbit:

"Smím?" zeptal se.

"Ovšem, vždyť líbáš krucifix."

Halmalo políbil liliový květ.

"Vstaň," řekl stařec.

Halmalo vstal a strčil si stužku pod halenu.

"Poslouchej dobře, co ti řeknu," pokračoval stařec. "Heslo zní: Povstaňte! Nikoho nešetřte! Tak tedy na okraji lesa Saint-Aubin třikrát zahoukáš. Po třetím zahoukání uvidíš, jak ze země vystoupí muž."

"Z díry pod stromem, vím."

"Ten muž je Planchenault, říkají mu také Královské Srdce. Ukážeš mu stužku. Porozumí už. Pak půjdeš cestami, které si sám najdeš, do lesa Astillé, najdeš tam křivonohého muže jménem Mousqueton, který nemá s nikým slitování. Řekneš mu, že ho mám rád a že ho žádám, aby vzbouřil své lidi. Pak půjdeš do lesa Couesbon na míli cesty od Ploérmelu. Zahoukáš a z díry vyleze Thuault, starosta ploérmelský, jenž byl v tom takzvaném Ústavodárném shromáždění, ale je našinec. Řekneš mu, aby ozbrojil zámek couesbonský, který patří vystěhovalému markýzi Guerovi. To je dobré místo, samé úžlabiny, lesíky, nerovný terén. Thuault je rázný a chytrý muž. Pak půjdeš do Saint-Ouen-les-Toits a promluvíš tam s Janem Chouanem, kterého považuji za skutečného vůdce. Pak půjdeš do lesa Ville-Anglose a setkáš se tam s Guitterem, kterému říkají Svatý Martin, a řekneš mu, aby dobře hlídal jistého Courmesnila, který je zetěm starého Goupila Préfelna, vůdce jakobínů v Argentanu. Dobře si všecko zapamatuj. Nic nepíšu, protože je lépe nic nepsat. La Rouarie napsal kdysi seznam a všecko tím pokazil. Pak půjdeš do lesa Rougefeu, kde je Miélette, který pomocí dlouhé tyče skáče přes rokliny. Umíš s ní také zacházet?"

"To bych nebyl Bretonec ani sedlák. Tyč je náš nejlepší druh. Zvětšuje nám paže a prodlužuje nohy."

"To znamená, že oslabuje nepřítele a zkracuje cestu. Opravdu dobrý nástroj."

"Jednou jsem to vyhrál s tyčkou proti třem celníkům se šavlemi."

"Kdy to bylo?"

"Před desíti lety."

"Za království?"

"Ovšem."

"Ty ses tedy bil s celníky, když vládl král?"

"Toť se ví."

"Proti komu jsi bojoval?"

"Namouvěru že nevím. Pašoval jsem sůl."

"Nu dobrá."

"My jsme tomu říkali bojovat proti dani ze soli. Daně a král, to není přece totéž, není-liž pravda?"

"Ano. Není. Ale nemusíš tomu rozumět."

"Odpusťte, Milosti, že jsem se vás na to ptal."

"Nu, pokračujme. Znáš La Tourgue?"

"Jak by ne! Vždyť jsem odtamtud."

"Cože?"

"Nu ano, pocházím přece z Parigné."

"Máš pravdu, La Tourgue sousedí s Parigné."

"Jak bych neznal La Tourgue, ten veliký kulatý hrad, rodinné sídlo mé vrchnosti. Mezi starým hradem a novou budovou je těžká železná brána, kterou neprorazí ani kanón. V nové budově je slavná kniha o svatém Bartoloměji, zvědaví lidé se na ni chodí dívat. V trávě je plno žab. Jako kluk jsem si s nimi hrával. Vím také, kde je podzemní chodba. Myslím, že kromě mne nikdo už o ní neví."

"Jaká podzemní chodba? Nevím, co tím myslíš."

"Je tam ještě z těch dávných dob, kdy býval hrad Tourgue často obléhán. Lidé uvnitř se mohli zachránit podzemní chodbou, která vyúsťuje v lese."

"Je pravda, že taková podzemní chodba je na hradě Ju-pelliére a na hradě Hunaudaye a pod věží v Campéonu, ale nic takového není na hradě Tourgue."

"Ba je, Milosti. Já neznám ty chodby, o kterých jste hovořil, znám jenom chodbu v Tourgue, poněvadž odtamtud pocházím. A pak, nikdo jiný o té chodbě neví. Nikdy se o tom nemluvilo. Bylo to zakázáno, protože se jí užívalo za válek s Rohany. Můj otec znal to tajemství a chodbu mi ukázal. Znám tajný vchod i tajný východ. Jsem-li v lese, mohu se dostat do věže a z věže mohu jít chodbou do lesa, nikdo mě neuvidí. A když nepřítel vstoupí do hradu, nikoho tam nenajde. Vidíte, takový je hrad Tourgue. Ach, já ho dobře znám!"

"Určitě se mýlíš, kdyby bylo takové tajemství, věděl bych o něm."

"Jsem si tím jist, Milosti. Je tam otáčivý kámen."

"Já vím! Vy sedláci věříte v kameny, které se otáčejí, v kameny, které zpívají, v kameny, které chodí v noci pít do potoka. Samé báchorky."

"Vždyť já jsem tím kamenem sám točil..."

"Jako jiní ho slyšeli zpívat. Příteli, La Tourgue je spolehlivá a silná tvrz, kterou lze snadno hájit. Byl by však bláhový, kdo by počítal s tím, že se z ní může dostat tajným východem."

"Ale Milosti..."

Stařec pokrčil rameny.

"Neztrácejme čas. Mluvme o svých záležitostech."

Tato rozhodná slova rázně ukončila Halmalovy námitky.

Stařec pokračoval:

"Poslouchej dál. Z Rougefeu půjdeš do lesa Montchevrier, kde najdeš Bénédicita, vůdce Dvanácti. To je taky chlapík. Odříkává své Benedicite a přitom dává střílet do lidí. Válka nesnáší citlivůstkářství. Z Montchevrieru půjdeš..."

Stařec se zarazil. .,. "Zapomněl jsem na peníze."

Vytáhl z kapsy váček a tobolku a vtiskl je Halmalovi do ruky.

"V tobolce je třicet tisíc franků v asignátech, to jsou asi tři libry a deset sou, asignáty jsou sice falešné, ale za pravé se dostane právě tolik. A v tomto váčku, dej pozor, je sto louisdorů ve zlatě. Dávám ti vše, co mám. Tady nebudu už nic potřebovat. A pak, bude lépe, když u mne nenajdou peníze. A teď dál. Z Montchevrieru půjdeš do Antrainu, kde najdeš pana de Frotté. Z Antrainu do Jupelliéru, kde se uvidíš s panem Rochecottem, z Jupelliéru do Noirieuxu, kde uvidíš abbého Baudoina. Zapamatuješ si to všecko?"

"Jako Otčenáš."

"V Saint Briceen Cogle vyhledáš pana Duboise a v Morannes to je opevněné městečko pana Turpina a knížete Talmonta z Cháteau-Gonthier."

"A bude se mnou kníže mluvit?"

"Když mluvím s tebou já. .."

Halmalo smekl klobouk.

"Každý tě rád přijme, až uvidí liliový květ od královny. Nezapomeň, že musíš také zajít do míst, kde jsou montagnardi a "vlastenčící". Přestrojíš se, to je hračka. Ti republikáni jsou tak pitomí, že s modrým kabátem a třírohým kloboukem a trojbarevnou kokardou projdeš všude. Dnes už neexistují pluky a uniformy, vojenské útvary nemají čísla: každý si oblékne hadr jaký chce. Půjdeš do SaintMhervé. Tam uvidíš Gauliera, kterému říkají Velký Petr. Potom půjdeš do vojenského tábora v Parné, kde mají lidé začerněné tváře. Nabíjejí pušky olovem a dávají do nich dvojnásobnou dávku prachu, aby to víc práskalo, dobře to dělají. Hlavně jim řekni, aby zabíjeli a zase zabíjeli. Pak půjdeš do tábora Černé krávy, který je na výšince uprostřed lesa charnieského, pak do Ovesného tábora, pak do Zeleného tábora, potom do tábora Mravenčího. Odtud půjdeš do Velkého dvorce, kterému se také říká Hautdes-Prés a kde bydlí vdova, jejíž dceru si vzal Treton řečený Angličan. Velký dvorec je ve farnosti quélaineské. Navštívíš tam Epineuxe le Chevreuil, Pillé le Guillauma, Paranna a všecky muže v tamních lesích. Tam najdeš přátele a pošleš je na kraj Horního a Dolního Mainu. V osadě Vaisges se sejdeš s Janem Tretonem, v Bignonu s Nelítostným, v Bonchampsu s Chambordem, v Maisoncelles s bratry Corbiny a ve Svatém Janu nad Ervou najdeš Malého Nebojse. Je to ten, kterému říkají Bourdoiseau. Až to všecko obejdeš a oznámíš všude heslo .Povstaňte, nikoho nešetřte, připojíš se k hlavnímu vojsku, katolické a královské armádě, ať už bude kdekoliv. Sejdeš se s pány Elbéem, Lescurem, La Rochejaqueleinem a s vůdci, kteří budou naživu. Ukážeš jim mou velitelskou stužku. Oni vědí, co to znamená. Jsi jenom námořník, ale Cathelineau je také jen vozka. Vyřídíš jim ode mne toto: Je čas vést najednou dvě války: velkou a malou. Velká válka nadělá více hluku, malá dá víc práce. Vendéská válka je dobrá, záškodnická válka je horší, a v občanské válce je nejhorší to nejlepší. Je-li válka dobrá, lze posoudit podle velikosti zla, které působí."

Stařec se zamlčel.

"Halmalo, říkám ti všecko. Snad nechápeš slova, ale rozumíš věci. Pojal jsem k tobě důvěru, když jsem viděl, jak jsi řídil člun, geometrii neznáš, a přitom se na moři pohybuješ s překvapující jistotou, kdo dovede řídit člun, dovede řídit povstání. To, že jsi unikl všem nástrahám moře, mě přesvědčuje, že provedeš dobře vše, co jsem ti uložil. A teď k věci. Řekneš vůdcům asi toto: Mám raději válku v lesích než na otevřené rovině. Nechci vydat sto tisíc sedláků napospas puškám modrých a dělům pana Carnota. Než uplyne měsíc, chci mít v lesích pět set tisíc číhajících zabíječů. Republikánské vojsko je moje zvěř. Pytlačit znamená válčit. Jsem stratégem houštin. To je zase něco, co nepochopíš, ale to nevadí. Pochopíš však toto: Nikoho nešetřit! Všude nastražit léčky! Chci vést spíše záškodnickou než otevřenou válku. Řekneš také, že Angličané jsou s námi. Sevřeme republiku mezi dva ohně. Evropa nám pomáhá. Skončeme s revolucí! Králové vedou do války proti revoluci své říše, my povedeme naše osady. To jim řekneš! Rozuměl jsi?"

"Rozuměl. Musí se bojovat ohněm a mečem!"

"Tak jest."

"Nikoho nešetřit."

"Nikoho, tak jest."

"Půjdu všude."

"A dej si pozor. V této zemi přijde člověk snadno o život."

"Na smrt se neohlížím. Té nikdo neuteče."

"Jsi statečný muž."

"A když se mě budou ptát na vaše jméno, Milosti?"

"Zatím je nemusí nikdo znát. Řekneš, že je neznáš, a bude to pravda."

"Kde se opět s vámi sejdu, Milosti?"

"Tam, kde budu."

"Jak se to dozvím?" "Kdekdo to bude vědět. Do týdne budou lidé o mně mluvit, budu přísně trestat, pomstím krále i církev, a ty dobře poznáš, že se mluví o mně."

"Rozumím."

"Nezapomeň na nic."

"Buďte bez starosti."

"A teď jdi, Bůh tě provázej!"

"Vykonám všechno, co jste mi řekl. Půjdu, budu mluvit, budu poslouchat, budu poroučet."

"Dobře."

"A podaří-li se mi to?"

"Udělám tě rytířem řádu svatého Ludvíka."

"Jako mého bratra. A nepodaří-li se to, dáte mě zastřelit."

"Jako tvého bratra."

"Platí, Milosti."

Stařec sklonil hlavu a zdálo se, že se vážně zamyslil. Když pozdvihl oči, byl sám. Halmalo byl již jen malým černým bodem na obzoru. Slunce právě zapadlo. Tlustí rackové i malí s černou čepičkou se vraceli od moře.

Ve vzduchu bylo cítit onen neklid, který se projevuje před příchodem noci. Rosničky kvákaly, straky vylétaly s pískotem z tůní, rackové, havrani a vrány spustili večerní pokřik, ptáci na pobřeží se svolávali, avšak lidský hlas nebylo nikde slyšet. Kraj byl zcela opuštěný. Ani plachty v zátoce, ani živé duše na zemi. Všude, kam oko dohlédlo, pustina. Vysoké bodláky na písčině se chvěly ve větru. Bílé nebe zalilo pobřeží sinavým přísvitem soumraku. Rybníky, lesknoucí se v temné dálce, podobaly se cínovým deskám rozloženým po zemi. Od moře vál vítr.


předchozí
Slovo lidské je slovem Božím
Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele
Devadesát tři - Obsah
následující
Na vrcholu duny

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!