předchozí
Nikoho neživte - heslo komuny,
Nikoho nešetřte - heslo královských

Pařížské ulice v oné době

I
následující
Cimourdain

Devadesát tři

2. díl - 1. kniha V PAŘÍŽI

Autor: Viktor Hugo

Žilo se na ulicích, jedlo se u stolů postavených přede dveřmi, ženy seděly na stupních chrámů a dělaly cupaninu, zpívajíce Marseillaisu, park Monceau a zahrada Lucemburská se změnily ve vojenská cvičiště, na všech křižovatkách byly v plné práci zbrojířské dílny, pušky se vyráběly před očima chodců, kteří tleskali na souhlas, ze všech úst bylo slyšet jediné slovo: "Trpělivost. Žijeme v revoluci." Lidé se hrdinsky usmívali. Chodili do divadla jako v Athénách za války peloponéské, na nárožích byla vylepena divadelní oznámení: Obléhání Thionvillu. - Matka zachráněna z plamenů. - Klub bezstarostných. - Nejstarší papežka Johana - Filosofové vojáky. - Milování na vsi. - Němci byli před branami, šuškalo se, že pruský král si objednal lóži v opeře. Všechno bylo děsivé, a nikdo se neděsil. Padoušský zákon o podezřelých, toto zločinné dílo Merlina Douaiského, způsobil, že všem se vznášela gilotina nad hlavou. Jeden státní zástupce jménem Séran, byv udán, čekal, až ho přijdou zatknout, oblečen v županu a trepkách a pískaje u okna na flétnu. Nikdo neměl pokdy. Každý měl naspěch. Nebylo vidět klobouk bez kokardy. Ženy si říkaly: "Jak nám to sluší v červené čapce!" Celá Paříž jako by se stěhovala. Vetešnické krámky byly zavaleny korunami, biskupskými mitrami, žezly z pozlaceného dřeva a zlatými liliemi - odloženými to rekvizitami královských domů. Monarchie se kácela. Mešní roucha a rochetky byly na prodej za babku. K Porcheronům a k Ramponneauovi přijeli lidé narafičení v komži a štole, na oslech s čabrakami z ornátů, a dávali si nalévat laciné víno do kostelních kalichů. V ulici svatého Jakuba zastavili dlaždiči, sami bosí, káru podomního obchodníka s obuví, vybrali mezi sebou peníze, koupili patnáct párů bot a poslali je Konventu pro své vojáky. Všude bylo vidět poprsí Franklina, Rousseaua, Bruta, ano i Marata, pod jedním poprsím Maratovým v ulici Cloche-Perce byla přibita v zaskleném černém rámu žaloba proti Malouetovi se všemi důvody a s touto poznámkou připsanou na okraji: "Tyto podrobnosti jsem se dověděl od milenky Sylvaina Baillyho, dobré vlastenky, která ke mně chová přátelství. Podepsán Marat." Na náměstí Palais-Royal byl na kašně Nápis Quantos effundit in usus I zakryt dvěma velkými plátny pomalovanými vodovými barvami, z nichž jedno představovalo Cahiera de Gerville, jak prozrazuje v Národním shromáždění tajné srocovací znamení "hadrníků" v Arles, na druhém byl Ludvík XVI., jak ho vezou zpátky z Varennes v jeho královském kočáře, ke kočáru bylo zespod přivázáno prkno a na jeho jednom i druhém konci stál granátník s nasazeným bodákem. Velké obchody byly většinou zavřeny, kramářské a hračkářské zboží rozvážely po ulicích ženy na kárkách osvětlených svíčkami, jejichž lůj kapal na zboží, v stáncích pod širým nebem prodávaly bývalé jeptišky v plavých parukách, tamhleta záplatářka, spravující v kůlně punčochy, bývala hraběnkou, tamta švadlena byla kdysi markýzou, madame de Boufflers bydlela na půdě, odkud se dívala na svůj palác. Vyvolávači pobíhali po městě a nabízeli "poslední novinky". Těm, kdo schovávali bradu do nákrčníku, říkalo se "krtilnatí". Potulní zpěváci se množili jako houby po dešti. Dav vypískal Pitoua, royalistického písničkáře, který se ostatně choval statečně, neboť byl dvaadvacetkrát zavřen a pohnán před revoluční tribunál za to, že se plácl do zadku se slovy: "Hle, toť občanská ctnost." Když pak viděl, že mu jde o hlavu, zvolal: Vždyť moje hlava se neprovinila, to její protějšek.! To rozesmálo soudce a zachránilo ho. Tenhle Pitou se vysmíval módě řeckých a latinských jmen, s oblibou zpíval písničku o příštipkáři, který se jmenoval Cujus, a jeho ženě Cujusdam. Tančila se v kruhu karmaňola, neříkalo se kavalír a dáma, ale občan a občanka. Tančilo se ve zbořeninách klášterů s lampióny na oltáři, přičemž na klenbě byly upevněny dvě zkřížené hole se čtyřmi svíčkami a pod nohama tančících byly hroby. Nosily se kazajky v modré barvě tyranů. Do košil se dávaly jehlice v podobě frygické čapky, sestavené z bílých, modrých a červených kamenů. Ulice Richelieuova byla přejmenována na ulici Zákona, předměstí Saint-Antoine se nazývalo nyní předměstím Slávy, na náměstí Bastily byla postavena socha Přírody. Lidé si ukazovali na ulici známé figury, jako Chateleta, Didiera, Nicolase a Garniera-Delaunaye, kteří hlídali u dveří truhláře Duplaye, nebo Voullanta, který nevynechal ani jediný den poprav, a doprovázeje káry odsouzenců ke gilotině, říkal, že jde na "rudou mši", Montflaberta, revolučního porotce a markýze, který si dával říkat "Desátý srpen". Před očima chodců defilovali žáci Vojenské školy, jež dekret Konventu přejmenoval na "aspiranty školy Martovy" a jimž lid říkal "panoši Robespierrovi". Četly se hlasitě proklamace Fréronovy, udávající osoby podezřelé z "keťasování". Šviháci postávali ve skupinách u dveří radnic, vysmívali se občanským sňatkům, zastupovali cestu novomanželům a říkali jim, že jsou "obecní manželé". V Paláci invalidů byly sochám světců a králů nasazeny frygické čapky. Na rozích ulic se hrálo v karty na dlažebních kamenech, také v kartách byla v plném proudu revoluce, místo králů byli nyní géniové, místo dámy svoboda, místo spodku rovnost, místo esa zákon. Veřejné sady byly zorávány, v Tuileriích pracoval pluh. K tomu všemu se přidružila, zvláště u poražených, jakási povznesená omrzelost životem, kterýsi muž napsal Fouquier-Tinvillovi: "Buďte tak laskav a zbavte mě života. Zde je má adresa." Champcenetz byl zatčen proto, že vykřikl na celý Palais-Royal: "Kdypak už bude revoluce v Turecku? Rád bych viděl republiku za Vysokou portou." Všude se četly noviny. Kadeřničtí pomocníci kadeřili veřejně ženské paruky a šéf jim k tomu předčítal nahlas "Moniteur", jiní zase ve skupinách provázeli poznámkami a prudkými gesty zprávy z deníku Dubois-Crancéova "Dohodněme se" nebo z "Polnice taktika Bellerose". Někdy byli holiči zároveň uzenáři a šunky i jitrnice visely hned vedle vzorně načesané zlatovlasé panenky. Obchodníci prodávali veřejně "vína emigrantů", jiní prodávali pokoutně kyvadlové hodiny ve tvaru lyry a pohovky s opěradly. Jeden dokonce si dal ceduli, že má dvaapadesát druhů vín, jeden kadeřník si dal takovouhle vývěsku: "Holím kněžstvo, češu šlechtu, upravuji třetí stav." Lidé si dávali vykládat karty od jakéhosi Martina v ulici Anjouské, bývalé Dauphinčině, v čísle 137. Nebylo chleba, nebylo uhlí, nebylo mýdla, celá stáda dojných krav byla přiháněna z venkova. V La Vallée stála libra jehněčího patnáct franků. Vyhláška Komuny oznamovala, že se každému přiděluje libra masa na deset dní. Před obchody stáli lidé ve frontách, jedna taková fronta se stala legendární, neboť sahala od hokynářského krámku v ulici Petit-Carreau až doprostřed ulice Montorgueil. Stát ve frontě, tomu se říkalo "držet šňůru", protože se při tom držel v ruce dlouhý provaz. Zeny snášely tuto bídu statečně a s laskavou tváří. Celé noci čekaly, až na ně dojde řada u pekaře. Krajní opatření byla revoluci na prospěch, vzrůstající bídě se totiž odpomáhalo dvěma nebezpečnými prostředky: asignáty a maximálními cenami, asignát byl pákou, maximální cena pevným bodem. Tato jednoduchá praxe zachránila Francii. Nepřítel, a to jak v Koblenci, tak v Londýně, s asignáty spekuloval. Po ulicích chodily holky a nabízely levanduli, podvazky a falešné copy za lichvářské ceny, v podjezdu ulice Vivienne bylo možno vidět tyto lichváře v zablácených botách, s namaštěnými vlasy a v chlupaté čepici z liščího ohonu, zatímco v ulici Valois byli zrovna takoví darmošlapové ve vyleštěných botách, s párátkem v ústech a s velurovým kloboukem na hlavě, holky jim tykaly. Lid je honil podobně jako zloděje, jimž royalisté říkali "aktivní občané". Krádeží bylo však málo. V nejkrutějším strádání vládla stoická poctivost. Bosí a hladem vychrtlí tuláci chodili s očima vážně sklopenýma kolem klenotnických výkladů v paláci Égalité. Při domovní prohlídce, kterou vykonala sekce Antoine u Beaumarchaise, utrhla jedna žena v zahradě květinu, lid ji za to zpolíčkoval. Sáh dříví stál čtyři sta franků ve stříbře, lidé štípali na ulicích své dřevěné postele. Studny v zimě zamrzly, za přinesení dvou věder vody se platilo dvacet sou, kdekdo dělal nosiče vody. Louisdor platil tři tisíce devět set padesát franků.

Jízda fiakrem stála šest set franků. Po celodenní projížďce fiakrem bylo slyšet tento rozhovor: "Kolik dostanete, kočí?" "Šest tisíc franků." Zelinářka tržila denně i dvacet tisíc franků. Žebrák prosil: "Pro milosrdenství boží, slitujte se, chybí mi dvě stě třicet livrů, abych si mohl vyplatit střevíce." Na mostech stály ohromné malované sochy od Davida, jimž Mercier potupně říkal "obrovští dřevění kašpaři". Tito obři představovali povalený Federalismus a poraženou Koalici. V lidech nebylo ani trošku malomyslnosti. Jen skrytá radost, že je jednou provždy konec trůnům. Dobrovolníci se houfně hlásili, nastavujíce hrud. Každá ulice postavila prapor. Korouhve jednotlivých okresů s hesly byly nošeny ulicemi. Na praporu okresu Kapucínů bylo možno číst: Na nás si nepřijdou! Na jiném bylo: Pryč se šlechtou, šlechetnost mějte v srdci. Na všech zdech byly vyhlášky a plakáty, velké, malé, bílé, žluté, zelené, červené, tištěné i rukou psané, s provoláním: Ať žije Republika! Malé děti žvatlaly spatra!

V těchto malých dětech byla nádherná budoucnost.

Později se město tragické změnilo v město cynické, pařížské ulice měly tak dvojí revoluční tvář, velmi odlišnou: před 9. thermidorem a po něm. Paříž Saint-Justa ustoupila Paříži Tallienově, tak jako po Sinaji nastala doba radovánek - věčné to protivy Prozřetelnosti.

K takovým záchvatům všeobecného třeštění někdy dochází. Něco podobného se ukázalo již osmdesát let předtím. Tak jako po vládě Ludvíka XIV., tak i po vládě Robespierrově pociťuje se mocná touha vydechnout si. Proto přichází regentská vláda, kterou století začalo, a direktorium, jímž století končí. Dvojí období bezuzdné veselosti po dvojím teroru. Francouzský národ užívá volnosti, uniknuv z kláštera puritánského jako předtím z kláštera monarchického, a raduje se jako kůň vyklouznuvší z ohlávky.

Po 9. thermidoru se Paříž veselila bláznivou radostí. Ale byla to radost nezdravá. Šílenou touhu po smrti vystřídala šílená touha po životě - velikost se ztratila. Tato doba měla svého Trimalchiona, jmenoval se Grimond de la Reyniére. Měla též svůj "Almanach labužníků". Obědvalo se za zvuků fanfár v přízemních sálech Palais-Royal při hudbě ženských orchestrů, které bubnovaly a troubily. Tančil se rigodon, se smyčcem v ruce. Večeřelo se "po orientálsku" u Méota, uprostřed nádob, z nichž vycházela libá vůně voňavek. Malíř Bose maloval svá šestnáctiletá děvčátka s rozkošnými a nevinnými hlavičkami, v červených košilkách do kulatá vystřižených, jakoby "připravené pro gilotinu". Po divokých tancích ve zříceninách chrámů přišly velké plesy: u Ruggieriho, u Luqueta, u Wenzela, u Mauduita, u Montansierové. Vážné občanky připravující cupaninu ustoupily milenkám, dívoškám a nymfám. Bosé a zkrvavené nohy vojáků pokryté blátem a prachem vystřídaly bosé nohy žen, ozdobené diamanty. S necudností přišla i nepoctivost. Ve vyšších kruzích to byli dodavatelé, v nižších drobní zlodějíčkové. Paříž se jen hemžila šejdíři a každý si musel dávat pozor na kapsu. Oblíbenou kratochvílí bylo chodit na náměstí Palais de Justice, kde na pranýři seděly zlodějky se svázanými sukněmi. U východů z divadel nabízeli uličníci bryčky: "Občane a občanko, vejdou se tam zrovna dva." Kameloti už nevyvolávali "Starý františkán" ani "Přítel lidu", ale "Kašpárkův zpravodaj" a "Hlasatel nezbedníků". Markýz de Sade předsedal sekci Pík na náměstí Vendómském. Reakce byla rozpustilá a krutá. "Dragouni svobody" z roku 92 vyvstali znovu pod jménem "Rytíři dýky". Na scéně se vytvořil nový typ šaška, Jocrisse. Měli své "báječnice" a své "šviháky", kteří ustavičně přísahali na "čestný slovo". Od Mirabeaua se lidé vrátili zpět až k Boběchovi. Taková je Paříž. Je to obrovské kyvadlo civilizace. Dotýká se střídavě obou pólů: Thermopyl a Gomorrhy. Po roce 93 jako by padl na revoluci temný stín, zdálo se, že století zapomnělo dokončit, co začalo, nastalo intermezzo šílených orgií, jež ovládly všechno a zatlačily do pozadí vidinu hrůzy, zastřely velkolepé zjevení revoluce, děs propukl v smích. Tragédie se změnila v grotesku - Medúza zmizela v dýmu karnevalu.

Ale v roce 93, kdy se odehrává naše historie, pařížské ulice měly ještě ono velkolepé a divoké vzezření jako na začátku. Měly své řečníky, jako třebas Varieta, který jezdil v pojízdné boudě, z níž promlouval k mimojdoucím. Měly své hrdiny, jeden se nazýval "Kapitán okovaných holí", své miláčky, jako byl Guffroy, autor pamfletu Kongiff. Někteří z těchto oblíbenců ulice měli vliv neblahý, jiní působili zdravě. Mezi všemi byl jeden, jehož poctivost se stala osudnou, byl to Cimourdain.


předchozí
Nikoho neživte - heslo komuny,
Nikoho nešetřte - heslo královských
Pařížské ulice v oné době
Devadesát tři - Obsah
následující
Cimourdain

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!