předchozí
Situace

Přípravné rozhovory

VII
následující
Řeč a řev

Devadesát tři

3. díl - 4. kniha MATKA

Autor: Viktor Hugo

Gauvain zatím připravoval útok. Dával poslední pokyny Cimourdainovi, který - jak víme - měl střežit planinu, aniž se sám zúčastní boje, a Guéchampovi, jenž měl čekat s hlavním vojem v lese. Bylo ujednáno, že ani baterie v lese, ani baterie na výšině nebudou střílet, ledaže by došlo k pokusu o výpad nebo o útěk. Gauvain si ponechal velení nad oddílem, jenž měl vniknout do průlomu. A to právě znepokojovalo Cimourdaina.

Slunce právě zapadlo.

Věž v rovině se podobá lodi na širém moři. Musí se na ni udeřit týmž způsobem. Je třeba spíše ztéci palubu než hnát útokem. Žádné dělo, nic zbytečného. Jaký by to mělo smysl pálit do zdi patnáct stop tlusté? Výhodnější je otvor do boku: jedni se derou dovnitř, druzí je tlačí ven, pracují sekery, nože, bambitky, pěsti a zuby. Tak to vypadá.

Gauvain viděl, že jiným způsobem nelze Tourgue dobýt. Není nic vražednějšího než útok, při kterém lidé vidí zblízka bělmo očí svých odpůrců. Znal strašný vnitřek věže, vždyť tam býval jako dítě.

Byl hluboce zamyšlen.

Guéchamp, jeho zástupce, pozoroval mezitím dalekohledem obzor směrem k Parigné. Náhle zvolal:

"Ach! Konečně!"

Tento výkřik vyrušil Gauvaina z přemýšlení.

"Co se děje, Guéchampe?"

"Veliteli, vidím žebřík."

"Záchranný žebřík?"

"Ano."

"Cožpak jsme ho ještě neměli?"

"Ne, veliteli. Dělalo mi to starosti. Posel, kterého jsem vypravil do Javené, se už vrátil."

"Vím to."

"Oznámil, že v tesařské dílně v Javené našel žebřík žádaných rozměrů, že jej zabavil a dal naložit na vůz, že vymohl průvod dvanácti jezdců, že viděl, jak se vůz dal na cestu k Parigné s průvodem a žebříkem. Pak přijel tryskem

nazpět."

"A oznámil nám to. Dodal ještě, že vůz sem dojede před západem slunce, neboť má dobré spřežení a vyrazil ke druhé hodině ranní. Vím to vše. A co dál?"

"Slunce právě zapadlo a vůz, který má přivézt žebřík,

dosud nepřijel."

"Není možná! Vždyť už musíme zahájit útok. Kdybychom otáleli, obležení by se domnívali, že couváme." "Veliteli, můžeme útočit." "Ale záchranný žebřík nutně potřebujeme." "Ovšemže." "A my ho nemáme." "Máme ho." "Jak to?"

"Právě proto jsem před chvílí řekl: Ach, konečně! Vůz nejel. Vzal jsem tedy dalekohled a prozkoumal cestu od Parigné k Tourgue. Jsem spokojen, veliteli, vůz jede tamhle i s průvodem. Sjíždí ze stráně. Můžete ho tam vidět." Gauvain vzal dalekohled a podíval se. "Opravdu, je tam. Je sice už málo světla, aby se dalo všecko rozeznat. Ale průvod vidím, to je nesporné. Jen se mi zdá, že je průvod četnější, než jste říkal, Guéchampe." "Také se mi zdá." "Mají sem ještě asi čtvrt míle cesty."

"Veliteli, záchranný žebřík tu bude za čtvrt hodiny."

"Můžeme tedy útočit."

Vůz se opravdu blížil, ale nebyl to onen vůz, který čekali.

Gauvain se obrátil a viděl za sebou seržanta Radouba, stojícího zpříma v pozoru, s očima sklopenýma.

"Co chcete, seržante Radoube?"

"Občane veliteli, my muži z praporu Červené čapky máme k vám prosbu."

"Jakou?"

"Abyste nás nechal pobít."

"Co to říkáte!" zvolal Gauvain.

"Budete tak laskav?"

"Ale... to nezáleží na mně," odpověděl Gauvain.

"Veliteli, vy nás od dolské bitvy pořád šetříte! Je nás ještě dvanáct."

"Noa?"

"To nás pokořuje."

"Jste záloha."

"Rádi bychom byli vpředu."

"Ale já vás potřebuju, abyste rozhodli boj na konci. Proto vás šetřím."

"Až příliš."

"Na tom nesejde. Jste v útočném oddílu. Půjdete do toho."

"Vzadu. Paříž má právo kráčet vpředu."

"Rozmyslím si to, seržante Radoube."

"Rozmyslete si to ihned, veliteli. Příležitost je tu. Bude to pořádná mela, perná práce. Tourgue popálí prsty každému, kdo se jí dotkne. Prosím, abyste nás tam poslal."

Seržant se odmlčel, zakroutil si knír a pokračoval vzrušeně:

"A pak, podívejte se, veliteli, v té věži jsou naši caparti. Máme tam své děti, děti praporu, tři děti. Ten příšerný chlap, ten darebák a patolízal, ten Bijce modrých, zvaný Imánus, ten

Gouge-le-Bruant, hnusný ďábel a holomek, ohrožuje naše děti. Naše děti, naše robátka, veliteli. Za nic na světě nepřipustíme, aby je potkalo něco zlého. Slyšíte to, veliteli? My to nedopustíme. Dnes jsem využil klidu zbraní, vylezl jsem na výšinu a podíval se na ně oknem, ano, jsou tam, člověk je může vidět z kraje rokle, a já je viděl, naše miláčky, a vyděsil je. Veliteli, zkřiví-li se jediný vlásek na jejich andělských hlavičkách, přísahám při všem, co je mi svaté, že já, seržant Radoub, si to pak vyřídím s Bohem Otcem. A teď vám povím, co tomu říká prapor: Chceme, aby caparti byli zachráněni, nebo všichni padneme. Ano, je to naše právo, tisíc láteř, abychom padli do jednoho. A teď vás uctivě zdravím."

Gauvain podal Radoubovi ruku a řekl:

"Jste stateční chlapi. Budete v útočném oddíle. Rozdělím vás na dvě skupiny. Šest vás dám do předního voje, abychom se dostali rychle kupředu, šest do zadního, aby se necouvalo."

"Budu i dále velet těm dvanácti?"

"Zajisté."

"Děkuju vám, veliteli. V tom případě budu v předním voji." Radoub pozdravil po vojensku a vrátil se ke kamarádům.

Gauvain vytáhl hodinky, pošeptal Guéchampovi několik slov a útočný oddíl se počal řadit.


předchozí
Situace
Přípravné rozhovory
Devadesát tři - Obsah
následující
Řeč a řev

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!