předchozí
Od kamenných vrat k železným

Kde se probudily děti, jež jsme viděli usínat

III
následující
Lantenac zajat

Devadesát tři

3. díl - 5. kniha V ĎÁBLOVI BŮH

Autor: Viktor Hugo

Zatím děti konečně otevřely oči.

Požár, který dosud do knihovny nevnikl, vrhal na strop růžovou zář. Takové červánky děti ještě neviděly. Hleděly na ně, Georgetta je s údivem pozorovala.

Požár se rozvíjel v celé hrůzné nádheře, v beztvárném dýmu, hned temném jako noc, hned zase růžovém, zjevovala se černá saň a rudý drak. Dlouhé šlehavé plaménky rozlétaly se do dálky a prozařovaly pruhovitě tmu, člověk by řekl, že to jsou komety, jež mezi sebou soupeří a jedna druhou chce polapit. Oheň je úžasný marnotratník, ve výhni plamenů je plno skvostů, jež se vysypávají nazdařbůh do větru, ne nadarmo je uhel totožný s diamantem. Ve zdi třetího poschodí se nadělaly trhliny, kudy žár metal do rokle celé kaskády drahokamů, hromady slámy a ovsa, které hořely na půdě, počaly se proudem sypat dolů jako laviny zlatého prachu: oves se proměnil v ametysty, stébla slámy v rubíny.

"To je tlásné," řekla Georgetta.

Všichni tři vstali.

"Ach," zvolala matka, "probudily se."

René-Jean vstal, pak vstal Gros-Alain, po něm Georgetta.

René-Jean se protáhl, šel k oknu a řekl: "Mně je horko."

"Ně je holto," opakovala Georgetta.

Matka na ně volala:

"Děti, děti! René! Alaine! Georgetto!"

Děti se rozhlédly kolem sebe. Snažily se to pochopit. Co budí u dospělých hrůzu, budí u dětí zvědavost. Kdo se snadno diví, nesnadno se leká, v nevědomosti je statečnost. Děti mají tak málo práva na peklo, že kdyby je spatřily, obdivovaly by se mu.

Matka zavolala znovu:

"René, Alaine! Georgetto!"

René-Jean otočil hlavičku, tento hlas ho vytrhl z jeho roztržitosti, děti mají krátkou paměť, ale rychle se rozpomínají, celá minulost je pro ně včerejškem, když René-Jean uviděl maminku, pokládal to za něco zcela samozřejmého, a protože byl obklopen samými podivnými věcmi, cítil podvědomě, že je mu třeba opory, a vykřikl:

"Maminko!"

"Maminko!" volal Gros-Alain.

"Mami," volala Georgetta a natahovala ručičky.

Matka zavyla: "Mé děti!"

Všichni tři přiběhli k oknu, naštěstí nesálal žár z této strany.

"Mně je moc horko," volal René-Jean, "pálí to."

A očima hledal matku.

"Tak pojď sem, maminko!"

"Tat poť," opakovala Georgetta.

Rozcuchaná, rozedraná, krvácející matka spouštěla se od křoví ke křoví do rokle. Stál tam Cimourdain s Guéchampem, bezmocní dole, jako Gauvain nahoře. Vojáci, zoufalí, že nemohou nijak pomoci, obcházeli kolem nich. Horko bylo nesnesitelné, nikdo je však necítil. Zkoumali znovu polohu mostu, výšku oblouků a pater, nedostupná okna i nutnost jednat rychle. Tři patra bylo třeba zlézt. Bylo nemožné se tam jakýmkoliv způsobem dostat. Přiběhl Radoub, raněný šavlí do ramene, s jedním uchem utrženým, zpocený a zakrvácený, uviděl Michelle Fléchardovou a zabručel: "Vida, zastřelená vstala z mrtvých." "Mé děti!" odpověděla mu matka. "Máte pravdu," řekl Radoub, "nemáme kdy zabývat se strašidly." A začal se šplhat na most - pokus byl marný, zatínal nehty do kamene, šplhal nějakou chvíli, ale kameny byly hladké, nikde žádná skulina, žádná vypuklina, zdivo bylo dokonale spojené, jako by bylo nové, Radoub zase spadl. Strašlivý požár se šířil dál, v planoucím rámu jednoho okna objevily se tři světlé hlavičky. A tu Radoub zahrozil pěstí k nebi, jako by tam očima hledal někoho, a zvolal: "Jaké je tohle jednání, Pane Bože!"

Matka na kolenou zoufale objímala mostní pilíř a křičela: "Slitováni!"

Temný rachot se mísil s praskáním ohně. Skla skříní v knihovně pukala a s hlukem se sypala na zem. Bylo zřejmé, že trámoví už povoluje. Všechna lidská snaha byla marná. Ještě chvíli, a všechno se zřítí. Každý už*čekal jen na tento strašný okamžik. Občas bylo slyšet dětské hlásky, jak volají: "Maminko, maminko!" Hrůza vrcholila.

A tu náhle se u vedlejšího okna, na pozadí plápolajících plamenů, ukázala vysoká postava.

Všechny hlavy se zvedly a zraky všech se upřely na ono místo. Nějaký člověk byl nahoře v knihovně, člověk, živý člověk byl v té peci. Uprostřed plamenů vypadala tato postava černé, ale měla bílé vlasy. Poznali markýze Lantenaca.

Na chvíli zmizel, ale hned se zase objevil.

Hrozný stařec se vynořil u okna s ohromným žebříkem v ruce. Byl to onen záchranný žebřík, uložený v knihovně podél jedné zdi. Dotáhl jej k oknu, uchopil jej za jeden konec a s mistrnou obratností atleta spustil jej z okna po okraji vnější římsy až do rokle. Radoub, celý vyjevený, natáhl ruce, popadl žebřík, sevřel jej oběma rukama a vykřikl: "Ať žije republika!"

Markýz odpověděl:

"Ať žije král!"

Radoub zabručel: "Křič si co chceš, mluv si pro mě za mě sebevětší hlouposti, posílá tě přece jen sám Pámbu z nebe!"

Žebřík byl postaven, mezi hořícím sálem a zemí bylo konečně vytvořeno spojení, asi dvacet mužů přiběhlo s Radoubem v čele a v mžiku se rozestavilo na jednotlivých příčkách žebříku odshora až dolů, jako zedníci, když si podávají kameny. Tak se utvořil na dřevěném žebříku živý žebříček z lidí. Radoub, který stál na vrcholu žebříku, byl u samého okna. Byl obrácen k ohni.

Vojsko, rozptýlené na svazích a ve vřesovišti, nahrnulo se nyní, rozrušeno tolika dojmy, na planinu, do rokle a na cimbuří věže.

Markýz opět zmizel a za okamžik se objevil s dítětem v náručí.

Ozval se bouřlivý potlesk.

První dítě, které markýz náhodou popadl, byl Gros-Alain.

Křičel: "Já se bojím."

Markýz podal Gros-Alaina Radoubovi, ten ho zas podal vojákovi stojícímu pod ním, ten zase dalšímu, a zatímco šel vyděšený a křičící Gros-Alain z ruky do ruky až k patě žebříku, vrátil se markýz k oknu s René-Jeanem, který se vzpíral a plakal a tloukl Radouba, když ho markýz seržantovi podával.

Markýz se vrátil znovu do hořící síně. Georgetta tam zůstala sama. Šel k ní. Usmála se. A muž z kamene pocítil cosi vlhkého v očích. Zeptal se: "Jak se jmenuješ?"

"Orzeta," odpověděla.

Usmívala se, i když ji vzal do náruče, a ve chvíli, kdy ji podával Radoubovi, byla jeho pyšná a nepřístupná duše tak dojata touto nevinností, že stařec dítě políbil.

"To je ta malá darebačka!" volali vojáci. A Georgetta se snášela z náruče do náruče za jásavých výkřiků vojáků. Tleskali, dupali, staří granátníci vzlykali a ona se na ně usmívala.

Matka stála pod žebříkem, bez dechu a téměř beze smyslů, jako opilá všemi těmi nečekanými událostmi, když se tak naráz octla z pekla opět v ráji. Přílišná radost zabíjí někdy srdce. Rozevřela náruč, přijala nejdříve Gros-Alaina, pak René-Jeana a nakonec Georgettu, zasypala je polibky, pak se hlasitě zasmála a klesla v mdlobách.

Rozlehl se jásot:

"Všichni zachráněni!"

Vskutku, všichni byli zachráněni, kromě starce.

Ale nikdo na něj nemyslil, snad ani on sám na sebe nepomyslil.

Stál chvilku zamyšlen u okna, jako by chtěl ohnivému jícnu dopřát času v jeho rozhodování. Pak beze všeho spěchu, pomalu a hrdě překročil okenní římsu, a aniž se obrátil, začal sestupovat po žebříku, vzpřímen, vztyčen, maje za zády požár a před sebou propast, tiše a velebně jako přízrak. Ti, kdo stáli na žebříku, seskákali dolů, všichni se třásli a jati posvátnou hrůzou ustupovali před tímto mužem, přicházejícím shůry, jako před zjevením. On, nevšímaje si nikoho, nořil se vážně do tmy, jež se prostírala pod ním, ustupovali před ním, ale on se k nim nezadržitelně blížil, na jeho mramorově bledé tváři nebyly vrásky, jeho příšerný pohled nesršel blesky. Těm, kteří na něho zírali ze tmy vyděšenými zraky, zdál se při každém kroku větší, jako by jim rostl před očima, žebřík se třásl a sténal pod jeho strašnou nohou - řekl bys, že socha komturova se vrací do hrobu.

Když sestoupil markýz dolů, když stoupl na poslední příčel a dotkl se nohou země, spočinula mu na rameni nějaká ruka. Obrátil se.

"Zatýkám tě," řekl Cimourdain.

"Schvaluji ti to," řekl Lantenac.


předchozí
Od kamenných vrat k železným
Kde se probudily děti, jež jsme viděli usínat
Devadesát tři - Obsah
následující
Lantenac zajat

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!