předchozí
Vendée znamená konec Bretaně

Ptus quam civiliabella

I
následující
Dol

Devadesát tři

3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI

Autor: Viktor Hugo

Léto roku 1792 bylo velmi deštivé, léto roku 1793 velmi horké. Občanská válka v Bretani takřka zničila cesty. Přesto se dík krásnému létu dalo cestovat. Nejlepší silnicí je suchá země.

Na sklonku jednoho jasného červencového dne, asi hodinu po západu slunce zastavil se jakýsi muž, který jel na koni od Avranches, na kraji Pontorsonu před hospůdkou zvanou Croix-Branchard, na jejímž štítu byl nápis čitelný ještě před několika lety: Y.de se čepuje dobrý mošt. Po celý den bylo horko a k večeru začínal foukat vítr.

Pocestný byl zahalen v široký plášť přikrývající i hřbet

jeho koně. Na hlavě měl širák s trojbarevnou kokardou, což bylo dosti odvážné v kraji, kde byla kokarda dobrým terčem pro pušky číhající v houštinách. Plášť, u krku zavázaný, se rozvíral a ponechával ruce volné. Pod ním bylo možno zahlédnout trojbarevnou šerpu a za opaskem rukojeti dvou pistolí. Zpod pláště vyčnívala šavle.

Jak se kůň hlučně zastavil, otevřely se dveře hospody a v nich se objevil hostinský s lucernou v ruce. Byl už soumrak, na cestě bylo dosud světlo, v domě byla už tma.

Hostinský pohlédl na kokardu.

"Občane," řekl, "zastavíte se tady?"

"Ne."

"A kam jedete?"

"Do Dolu."

"Pak se tedy vraťte do Avranches nebo zůstaňte v Pontorsonu."

"Proč?"

"Protože se v Dolu bojuje."

"Ale!" prohodil jezdec a dodal:

"Dejte mému koni ovsa."

Hostinský přinesl jesle, vysypal do nich pytel ovsa a sňal koni uzdu.

Ten počal frkat a žrát.

Rozhovor pokračoval.

"Občane, je to rekvírovaný kůň?"

"Ne."

"Je váš?"

"Ano. Koupil jsem ho a zaplatil."

"Odkud jedete?"

"Z Paříže."

"Ale ne přímo."

"Ne."

"To si myslím, cesty jsou místy přerušeny, ale poštovní dostavník ještě jezdí."

"Až do Alenconu. Tam jsem jej opustil."

"Ach, brzy nebudou ve Francii žádné dostavníky. Nejsou vůbec koně. Kůň za tři sta franků dnes stojí šest set a píce je * příliš drahá. Byl jsem poštmistrem a teď ochotničím v kuchyni. Ze třinácti set třinácti poštmistrů dvě stě opustilo službu. Občane, cestoval jste podle nového tarifu?"

"Ano, podle tarifu z prvního května."

"Dvacet sou za místo ve voze, dvanáct sou v bryčce, pět sou v nákladním voze. Toho koně jste koupil v Alenconu?"

"Ano."

"Jel jste celý den?" , "Od úsvitu."

"A včera?"

"I předevčírem."

"Je to vidět. Přijel jste přes Domfront a Mortain."

"A Avranches."

"Radím vám, občane, odpočiňte si. Jste jistě unaven a kůň taky."

"Koně mají právo na únavu, lidé ne."

Hostinský znovu upřel pohled na pocestného, na jeho tvář, vážnou, klidnou a přísnou, orámovanou šedivými vlasy.

Pak pohlédl na cestu, opuštěnou, kam oko dohlédlo, a řekl:

"Cestujete sám?"

"Mám doprovod."

"Kde?"

"Šavli a pistole."

Hostinský šel pro vědro vody, dal koni napít, a zatímco kůň pil, zkoumal jezdce. "Na tom sice nezáleží," řekl si v duchu, "ale vypadá jako kněz."

Jezdec opět promluvil: "Říkáte, že se v Dolu bojuje?"

"Ano, v této chvíli to muselo začít."

"Kdo se tam bije?"

"Jeden bývalý proti druhému bývalému."

"Co říkáte?"

"Říkám, jeden bývalý šlechtic, který hájí republiku, bojuje proti druhému, který hájí krále."

"Dnes už přece nemáme krále."

"Ale je tu ten maličký. Zajímavé je, že ti dva bývalí šlechtici jsou příbuzní."

Jezdec pozorně poslouchal, hostinský pokračoval:

"Jeden je mladý, druhý starý. Prasynovec bojuje proti prastrýci. Strýc je royalista, synovec je vlastenec. Strýc velí bílým, synovec modrým. Ach, ti se nebudou šetřit, kdepak! To je boj na život a na smrt."

"Na smrt?"

"Ano, občane. Počkejte, ukážu vám, jakými zdvořilostmi se častují. Tady máte vyhlášku. Ten starý si vždy najde způsob, jak ji všude vyvěsit, na všech domech, na všech stromech, jednu dal přilepit také na moje dveře."

Hostinský posvítil lucernou na čtverec papíru připevněný na jednom křídle dveří. Protože vyhláška byla psána velkými písmeny, mohl ji jezdec přečíst z koně:

"Markýz z Lantenacu má čest uvědomit svého synovce, pana vikomta Gauvaina, že dá pana vikomta nakrásně zastřelit, poštěsti-li se panu markýzi zmocnit se jeho osoby." "A tady," pokračoval hostinský, "je odpověď."

Pootočil se a osvětlil lucernou jinou vyhlášku, umístěnou ve stejné výši na druhém křídle dveří. Pocestný četl:

"Gauvain upozorňuje Lantenaca, že ho dá zastřelit, jakmile se ho zmocní."

"Včera," řekl hostinský, "mi přilepili na dveře první vyhlášku, dnes ráno druhou. Odpověď nedala na sebe dlouho čekat."

Jezdec, jako by mluvil sám k sobě, pronesl polohlasně několik slov, která hostinský sice slyšel, ale příliš nechápal.

"Ano, to už není jen občanská válka, to je i válka rodinná. Je to nutné a správné. Velké obrození národů za to stojí."

Pocestný se zrakem upřeným na druhou vyhlášku pozvedl ruku ke klobouku a pozdravil ji.

Hostinský pokračoval:

"Vidíte, občane, tak to vypadá. Ve městech a velkých městysech jsme pro revoluci, na venkově jsou proti, možno říci, že ve městě se lidé cítí Francouzi, ve vesnicích Bretonci. Je to válka měšťanů s venkovany. Říkají nám vlastenčící, my jim říkáme chrapouni. Šlechta a kněží jsou při nich."

"Ne všichni," přerušil ho jezdec.

"Toť se ví, že ne všichni, občane, když tu máme vikomta proti markýzovi."

A stranou pro sebe dodal:

"Hádám-li správně, je to kněz."

Jezdec pokračoval:

"A kdo z nich vyhrává?"

"Zatím vikomt, ale má těžkou práci. Starý je houževnatý. Oba jsou z rodiny Gauvainů, zdejší šlechty. Rod měl dvě větve, velkou větev s markýzem Lantenacem v čele a malou větev, kterou představuje vikomt Gauvain. Dnes se ty dvě větve bijí. U stromů to člověk nevidí, zato však u lidí. Ten markýz z Lantenacu je v Bretani všemocným pánem, pro sedláky je to princ. Když přistál, přidalo se k němu ihned osm tisíc mužů, do týdne se vzbouřilo tři sta farností. Kdyby byl mohl obsadit jediné místo na pobřeží, Angličané by se byli vylodili. Naštěstí tam byl ten Gauvain, jeho synovec. Podivná náhoda! Je velitelem republikánů a se svým prastrýcem zle zatočil. A pak naštěstí ten Lantenac dal povraždit spoustu zajatců, sotva přijel, a také prý dal zastřelit dvě ženy. Jedna z nich měla tři děti, které přijal za své jeden pařížský prapor. A to vám z něho udělalo strašlivý prapor. Jmenuje se prapor Červené čapky. Mnoho z těch Pařížanů nezůstalo, ale jsou to zuřiví útočníci. Byli zařazeni do sboru velitele Gauvaina. Nic jim neodolá. Chtějí pomstít ženy a dostat nazpět děti. Neví se, co ten starý s dětmi udělal. To dohání k zuřivosti pařížské granátníky. Kdyby se do toho nebyly připletly ty děti, nebyla by válka taková, jaká je. Vikomt je dobrý a statečný mladý muž. Ale starý markýz je děsný. Venkované říkají, že je to boj svatého Michala s Belzebubem. Víte snad, že svatý Michal je patronem našeho kraje. Je mu zasvěcena jedna hora v zátoce uprostřed moře. Povídá se, že srazil démona a pohřbil ho nablízku pod jinou horou, zvanou Tombelaine."

"Ano," zabručel jezdec, "Tumba Běleni, hrob Bělena, Bela, Beliala, Belzebuba." "Vidím, že to znáte." A hostinský si v duchu říkal: "Určitě je to kněz, umí latinsky."

"No, a vidíte, občane," pokračoval nahlas, "sedláci se na to dívají tak, že ten boj znovu začíná. To se rozumí, že pro ně je tím svatým Michalem royalistický generál a Belzebubem republikánský velitel. Je-li tu však nějaký ďábel, je to Lantenac, a je-li nějaký anděl, je to Gauvain. Nepojíte nic, občane?"

"Mám čutoru a kus chleba. Ale vy mi nic nepovídáte o Dolu."

"Tak poslouchejte. Gauvain velí expedičnímu sboru na pobřeží. Lantenacovým cílem bylo všechno vzbouřit, posílit Dolní Bretaň vzbouřenci z Dolní Normandie, otevřít brány Pittovi a přijít na pomoc velké vendéské armádě s dvaceti tisíci Angličany a s dvěma sty tisíci sedláky. Gauvain mu tento plán rázně překazil. Drží pobřeží a zatlačuje Lantenaca do vnitrozemí a Angličany do moře. Lantenac tu byl, ale Gauvain ho odtud vystrnadil. Vzal mu Pont-au-Beau, vyhnal ho z Avranches, z Villedieu, zabránil mu vstoupit do Granvillu. Manévruje tak, aby ho zatlačil do Fougéreského lesa a tam ho obklíčil. Vše se dařilo. Gauvain tu byl včera se svým sborem. Najednou poplach. Starý lišák uhnul stranou, dověděli se, že táhne na Dol. Jestli se zmocní Dolu i postaví baterie na Dolské hoře, neboť má děla, získá kus pobřeží, kde budou moci přistát Angličané, a vše bude ztraceno. Protože každá minuta byla drahá, Gauvain, chytrá hlavička, se poradil sám se sebou, nežádal o rozkazy a ani na ně nečekal, rozkázal osedlat koně a zapřáhnout děla, sebral své vojsko, tasil šavli, a zatímco se Lantenac vrhá na Dol, Gauvain se vrhá na Lantenaca. A v Dolu do sebe ta dvě bretaňská čela trknou. Bude to pořádná srážka. Ted už tam asi jsou."

"Jak daleko je do Dolu?"

"Pro vojsko s povozy nejméně tři hodiny, ale teď už jsou tam."

Pocestný chvíli naslouchal a řekl:

"Opravdu, zdá se mi, že slyším děla."

I hostinský naslouchal. "Ano, občane, a také střelbu z pušek. Už jde do tuhého. Musíte tu zůstat na noc. Tam by vás nečekalo nic dobrého."

"Nemohu zůstat, musím pokračovat v cestě."

"Neděláte dobře. Nevím sice nic o vašich záležitostech, ale nebezpečí je veliké, nejde-li ovšem o něco, co je vám nejdražší na světě."

"Jde skutečně o něco takového," odpověděl jezdec.

"O vašeho syna, či něco podobného...?"

"Skoro," řekl jezdec. Hostinský zvedl hlavu a řekl si: "Přesto mi ten občan připadá jako kněz." A po krátké úvaze: "Ostatně, i knězi mají děti."

"Dejte zase koni uzdu," řekl pocestný. "Co jsem dlužen?" Cizinec zaplatil.

Hostinský postavil jesle a vědro ke zdi a vrátil se k pocestnému.

"Když už jste se rozhodl jet, poslyšte mou radu. Jistě jedete do Saint-Malo. Nejezděte však přes Dol. Jsou tu dvě cesty, jedna přes Dol a druhá podél moře. Obě jsou asi stejně dlouhé. Cesta podél moře vede přes Saint Georges de Brehaigne, Cherrueix a Hirelle Vivier. Dol vám zůstane na jihu a Cancale na severu. Na konci této ulice přijdete, občane, na rozcestí, cesta k Dolu je vlevo, do Saint Georges de Brehaigne vpravo Dejte na mou radu. Pojedete-li přes Dol, vpadnete přímo do té řežby. Proto nejezděte vlevo, ale dejte se vpravo." "Děkuji," řekl cestující a pobodl koně. Šero zatím zhoustlo a jezdec zmizel ve tmě. Hostinský ho ztratil z očí.

Když byl jezdec na konci ulice u rozcestí, slyšel zdálky volání hostinského: "Napravo!" Jezdec se dal vlevo.


předchozí
Vendée znamená konec Bretaně
Ptus quam civiliabella
Devadesát tři - Obsah
následující
Dol

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!