předchozí
K čemu jsou dobrá velká písmena

Republika Francouzská, jednotná a nedělitelná

IV
následující
Podepsal Gauvain

Devadesát tři

1. díl - 4. kniha TELLMARCH

Autor: Viktor Hugo

"My, Prieur de la Marné, zástupce lidu, vyslaný k vojsku na pobřeží cherbourském, nařizujeme: Bývalý markýz Lantenac, vikomt Z Fontenay, takřečený princ bretaňský, vystoupivší na břeh granvillský, propadl zákonu. Na jeho hlavu se vypisuje cena. Kdo ho vydá, živého (i mrtvého, dostane šedesát tisíc liber. Tato částka se nevyplatí v asignátech, ale ve zlatě. Prapor vojska ze cherbourského pobřeží bude ihned vyslán, aby pátral po bývalém markýzi Lantenacovi. Obcím se nařizuje poskytnout všemocnou podporu. Vydáno v obecní radégranvillské dne 2. června 1793. Podepsal: Prieur de la Mamě."

Pod tímto jménem byl ještě jeden podpis, psaný mnohem menšími písmeny, jež nebylo možno v pokročilém soumraku přečíst.

Stařec si vtiskl klobouk hluboko do čela, zahalil se až po bradu do pláště a sestupoval rychle z náspu. Bylo opravdu zbytečné zdržovat se déle na osvětleném návrší.

Snad tam pobyl již příliš dlouho, vrcholek duny byl jediným dosud viditelným místem v celém kraji.

Když sešel dolů do tmy, zvolnil krok.

Dal se směrem ke dvorci, který si předtím vyznačil, domníval se patrně, že tam bude v bezpečí.

Všude bylo pusto, neboť v tuto hodinu jsou lidé už doma.

Za křovím se stařec zastavil, shodil plášť, převlékl si vestu kožešinou navrch, pak si znovu uvázal plášť ke krku - byl to spíše kus hadru svázaný provázkem - a šel dále.

Měsíc jasně svítil.

Došel na rozcestí, kde stál starý kamenný kříž. Na podstavci bylo vidět bílý čtverec, pravděpodobně stejná vyhláška, jakou právě četl. Přistoupil blíže.

"Kam jdete?" zeptal se ho nějaký hlas.

Stařec se obrátil.

V křoví stál muž vysoký jako on, starý jako on, měl bílé vlasy jako on, v hadrech ještě horších. Takřka jeho dvojník. Opíral se o dlouhou hůl. Opakoval otázku:

"Ptám se vás, kam jdete."

"Především mi řekněte, kde jsem?" zeptal se stařec s hrdým klidem.

"Jste na panství taniském," odpověděl muž. "Já jsem tu žebrákem, vy pánem."

"Já?"

"Ano, vy, pane markýzi z Lantenacu."

Markýz Lantenac - budeme jej nyní nazývat jeho jménem odpověděl vážně: "Dobrá! Vydejte mě!" Muž pokračoval:

"Oba jsme tu doma, vy na zámku, já v křoví."

"Jen žádné okolky. Vydejte mě," řekl markýz.

"Šel jste do dvorce Herbe-en-Pail, že ano?" ptal se muž. "Ano."

"Nechoďte tam."

"Proč?"

"Protože jsou tam modří."

"Jak dlouho?"

"Tři dny."

"Bránili se lidé z vesnice a ze dvora?" "Ne, otevřeli všechny brány." "Ach!" zvolal markýz. Muž ukázal prstem na střechu dvora, kterou bylo vidět nad stromy na kus cesty odtud.

"Vidíte střechu, pane markýzi?"

"Vidím."

"Vidíte, co je nad ní?"

"Co vlaje?"

"Ano."

"To je prapor."

"Trojbarevný," poznamenal muž.

Byl to týž předmět, který upoutal markýzovu pozornost, když stál ještě na vrcholku duny.

"Nezvoní na poplach?" optal se markýz.

"Zvoní."

"A proč?"

"Zcela jistě kvůli vám."

"Není však nic slyšet."

"Protože je vítr. Viděl jste vyhlášku?" zeptal se muž.

"Ano."

"Hledají vás." Muž se podíval v tu stranu, kde byl dvorec, a dodal:

"Je tam půl praporu."

"Republikánů?"

"Pařížanů."

"Nu, půjdeme," řekl markýz a vykročil ke dvorci.

Muž ho uchopil za ruku.

"Nechodíte tam."

"A kam mám jít?"

"Ke mně."

Markýz se podíval na žebráka.

"Poslyšte, pane markýzi, u mne to není hezké, ale jisté. Je to chýše nižší než sklep. Na zemi je lůžko z chaluh a místo stropu střecha z větví a trávy. Pojďte. Ve dvoře by vás zastřelili. U mne budete spát. Jistě jste unaven. Zítra ráno modří odtáhnou a vy půjdete, kam vám bude libo."

Markýz si pozorně prohlížel žebráka:

"Ke které straně vlastně patříte? Jste republikán? Jste royalista?"

"Jsem chuďas."

"Ani royalista, ani republikán?"

"Nevěřím na nic."

"Jste pro krále, nebo proti králi?"

"Nemám kdy na takové věci."

"Co soudíte o tom, co se teď děje?"

"Nemám z čeho být živ."

"Ale přece mi pomáháte."

"Viděl jsem, že jste propadl zákonu. Ale co je to zákon? Člověk může být postaven mimo zákon. Já tomu nerozumím. Sám nevím, zdali jsem pod ochranou zákona, či mimo zákon. Chrání zákon člověka, když umírá hladem?"

"Jak dlouho už umíráte hlady?"

"Po celý život."

"A přesto mě zachraňujete?"

"Ano."

"Proč?"

"Poněvadž jsem si řekl: Je to ještě větší ubožák, nežli jsem já. Já mám právo volně dýchat, on ne."

"To je pravda. Věřím, že mě zachráníte."

"Jistě. Jsme bratři, Milosti. Já prosím o chléb, vy o život. Oba jsme žebráci."

"Víte, že je na mou hlavu vypsána cena?"

"Ano."

"Jak to víte?"

"Četl jsem vyhlášku."

"Vy umíte číst?"

"Ovšem! A psát také. Proč bych měl být hlupák?"

"Když umíte číst a četl jste vyhlášku, jistě víte, že ten, kdo mě vydá, dostane šedesát tisíc franků."

"Vím to."

"A ne v asignátech."

"Vím, ve zlatě."

"Víte, že šedesát tisk franků je slušné jmění?"

"Vím."

"A že ten, kdo mě vydá, zbohatne?"

"Nu, a co z toho?"

"Uvažte, že uděláte štěstí."

"Na to jsem právě myslel. Když jsem vás viděl, řekl jsem si: Co kdyby se našel člověk, který by vydal tohoto muže, získal šedesát tisíc franků a zbohatl. Pospěš si a ukryj ho."

Markýz šel za chuďasem.

Vešli do houští, kde byl žebrákův brloh - skrýš, kterou tomuto muži uštědřil starý dub. Byla vyhloubena pod jeho kořeny a pokryta větvemi. Byla temná, nízká, skrytá, neviditelná. Bylo v ní místo pro dva.

"Předvídal jsem hosta," řekl žebrák.

Takový podzemní brloh není v Bretani nikterak vzácný. Lidově se mu říká "doupě". Podobně se nazývají také úkryty vydlabané v tlustých zdech.

Bylo tam několik hrnců, lůžko ze slámy nebo z vypraných a vysušených chaluh se silnou žíněnou pokrývkou, několik lojových knotů s křesadlem a několik dutých lodyh bolševníku jako zápalek.

Muži se sehnuli a lezli po zemi, až se dostali do komůrky, kterou silné kořeny stromu rozdělovaly v podivné kouty, a usedli na hromadu suchých chaluh, která sloužila jako lůžko. Mezera mezi dvěma kořeny, kudy se vstupovalo jako dveřmi, propouštěla trošku světla. Nastala noc, avšak oko záhy přivykne temnotě a člověk najde nakonec ve tmě vždycky trochu světla. Přísvit měsíce ozařoval poněkud vchod do brlohu.

V koutě stál džbán s vodou a vedle ležela placka z pohanky a několik kaštanů.

"Povečeříme," řekl chuďas.

Rozdělili se o kaštany, markýz nabídl svůj suchar, jedli z téhož bochníku černého chleba a zapíjeli vodou ze džbánu jeden po druhém.

Při tom hovořili. Markýz se vyptával:

"Vám je tedy všecko lhostejné, ať se děje cokoliv?"

"Skoro. Vy jste páni, ne my. Je to vaše starost."

"Ale přece jenom to, co se teď děje..."

"Děje se tam nahoře," přerušil žebrák markýze. "Jsou ale věci, které se odehrávají ještě výš, slunce, které vychází, měsíc, kterého přibývá, a tím se zabývám já."

Napil se ze džbánu a pochvaloval si: "Dobrá čerstvá voda! Jak vám chutná, Milosti?"

"Jak se jmenujete?" zeptal se markýz.

"Jmenuju se Tellmarch, ale říkají mi Caimand."

"Znám to slovo, pochází z tohoto kraje."

"Caimand znamená žebrák. Dali mi také přezdívku Děda. Už čtyřicet let mi tak říkají."

"Čtyřicet let! Copak jste nebyl nikdy mladý?"

"Nikdy jsem nebyl mladý. Vy jste pořád mladý, pane markýzi. Máte nohy jako dvacetiletý mladík, vyběhnete do kopce jako nic, zatímco já se sotva hrabu, ujdu čtvrt míle a jsem unavený. A přece jsme stejně staří, ale boháči mají proti nám výhodu, že se každý den najedí. Jídlo člověka udržuje."

Žebrák se odmlčel a po chvilce pokračoval:

"Chudí a bohatí, to je strašlivá věc. Z toho vznikají všecky pohromy. Alespoň se mi tak zdá. Chudí chtějí být boháči, boháči nechtějí být chuďasy. Myslím, že v tom to tak trochu vězí. Já se do toho nepletu. Co se má stát, stane se. Nezastávám se ani věřitele, ani dlužníka. Vím, že je tu jakýsi dluh, a ten se teď splácí. Tak je to. Byl bych radši, kdyby nebyli zabili krále, ale nedovedl bych říct proč. Na to vám ale namítnou: Dříve věšeli lidi na stromy pro nic za nic. Podívejte se, já sám viděl, jak oběsili člověka, který měl ženu a sedm dětí, jen proto, že postřelil královu srnku. Člověk se na to musí dívat z obou stran."

Žebrák se znovu odmlčel, potom dodal:

"Jak vidíte, já se v tom dobře nevyznám. Lidé přicházejí, lidé odcházejí, ve světě se dějí rozličné věci. Já tu žiju pod hvězdami."

Tellmarch se na chviličku zasnil a pak pokračoval:

"Jsem tak trochu ranhojičem, trochu lékařem, vyznám se v bylinách, mám z toho jakýsi užitek. Sedláci mě vidí stále zamyšleného, a považují mě proto za čaroděje. Domnívají se, že mnoho vím, protože přemýšlím."

"Pocházíte z tohoto kraje?" otázal se markýz.

"Nikdy jsem jinde nebyl."

"Znáte mne?"

"Ovšem. Naposledy jsem vás viděl, když jste odtud před dvěma lety odjížděl do Anglie. Před chvílí jsem viděl nějakého muže nahoře na duně. Muže vysoké postavy. Velcí lidé jsou tu vzácní, Bretaň je kraj malých lidí. Dobře jsem si vás prohlédl, vyhlášku jsem četl. Řekl jsem si: To je on! A když jste sestoupil, poznal jsem vás v měsíčním světle."

"Ale já vás neznám."

"Viděl jste mě a neviděl jste mě." A Tellmarch-Caimand dodal:

"Já vás viděl. Žebrák se dívá totiž jinak než dárce."

"Potkával jsem vás někdy?"

"Často, vždyť jsem váš žebrák. Žebral jsem u cesty k vašemu zámku. Dal jste mi někdy almužnu, jenže ten, kdo dává, se nedívá, kdežto ten, kdo bere, zkoumá a pozoruje. Kdo řekne žebrák, řekne špeh. Ačkoliv často bývám mrzutý, snažím se, abych nebyl poslem neštěstí. Když jsem natahoval ruku, viděl jste pouze ruku a házel do ní almužnu, kterou jsem potřeboval ráno, abych večer nezemřel hlady. Často jsem celé dny neměl nic v ústech. Někdy jeden sou znamená život. Jsem vám zavázán za život, teď vám ho vracím."

"Máte pravdu. Dáváte mi život."

"Ano, zachráním vás, Milosti."

Tellmarchův hlas zvážněl.

"Pod jednou podmínkou."

"Jakou?"

"Že sem nepřicházíte páchat zlo."

"Přišel jsem, abych konal dobro," odpověděl markýz.

"Je čas ke spaní," řekl žebrák.

Ulehli vedle sebe na lůžko z mořské trávy. Žebrák ihned usnul. Markýz, třebaže byl velmi unaven, ještě chvíli přemýšlel, zadíval se ve tmě na žebráka, pak se schoulil. Spát na lůžku znamenalo spát na zemi, využil toho, přitiskl ucho k zemi a naslouchal. Pod zemí to temně dunělo, je známo, že zvuk se šiří hlubinami země, bylo slyšet údery zvonů.

Stále zvonili na poplach.

Markýz usnul.


předchozí
K čemu jsou dobrá velká písmena
Republika Francouzská, jednotná a nedělitelná
Devadesát tři - Obsah
následující
Podepsal Gauvain

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!