předchozí
Hlas volající na poušti

Situace

VI
následující
Přípravné rozhovory

Devadesát tři

3. díl - 4. kniha MATKA

Autor: Viktor Hugo

Nastal rozhodující okamžik.

Neúprosný držel ve své moci nelítostného.

Cimourdain měl v rukou Lantenaca.

Starý royalistický biřič byl chycen ve svém pelechu a zřejmě z něho nemohl uniknout. Cimourdain zamýšlel dát popravit markýze na místě, na jeho vlastní půdě a do jisté míry v jeho vlastním domě, aby tak feudální sídlo vidělo padnout hlavu svého feudálního pána - jako příklad na věčnou paměť.

Proto poslal do Fougéres pro gilotinu. Viděli jsme ji právě na cestě. Usmrtit Lantenaca znamenalo usmrtit Vendée, usmrtit Vendée znamenalo zachránit Francii. Cimourdain proto neváhal. Nebylo mu nikdy zatěžko vykonat krutou povinnost.

Zdálo se, že je markýz ztracen, po té stránce byl Cimourdain klidný, bál se však něčeho jiného. Boj bude jistě hrozný, Gauvain jej bude řídit a snad se ho sám bude chtít zúčastnit, neboť v tomto mladém veliteli bylo kus srdnatého vojáka, jistě se vrhne do největší vřavy. Jen aby v ní nebyl zabit! Gauvain, jeho dítě, jediná jeho láska na zemi! Gauvainovi dosud přálo štěstí, ale štěstí je vrtkavé. Cimourdain se zachvěl. Jeho osud byl prazvláštní, stál mezi dvěma Gauvainy, pro jednoho z nich si přál smrt, pro druhého život.

Rána z děla, která probudila Georgettu v kolébce a přivolala matku z hluboké pustiny, měla ještě jiný účinek. Bud náhodou, nebo záměrně udeřila koule, která byla přec pouze koulí výstražnou, do mříže z železných tyčí, jež chránila a uzavírala velkou střílnu v prvním patře věže, rozrazila ji a zpola vyvrátila. Obleženým nezbýval již čas, aby tuto škodu opravili.

Obležení se vychloubali, ale ve skutečnosti měli velmi málo střeliva. Jejich situace byla ještě mnohem povážlivější, než se obléhatelé domnívali. Kdyby měli dost prachu, byli by vyhodili Tourgue do povětří a s ní sebe i nepřítele. Byl to jejich sen, ale všecky jejich zásoby byly vyčerpány. Měli sotva po třiceti ranách na muže. Měli dost ručnic, tromblonů a bambitek, ale málo nábojů. Nabili všechny zbraně, aby mohli pálit bez přestání. Ale jak dlouho? Musili udržovat palbu a zároveň s ní šetřit, a to bylo velmi nesnadné. Naštěstí - příšerné štěstí - dojde jistě ke srážce muže proti muži, k boji se sečnou zbraní, se šavlí nebo s dýkou. Budou se spíše rvát než střílet, rozsekají se. To byla jejich naděje.

Vnitřek věže se zdál nedobytný. Průlom v přízemní síni zatarasil Lantenac důmyslně vnitřní barikádou. Za barikádou stál dlouhý stůl pokrytý nabitými zbraněmi, tromblony, puškami a mušketami, šavlemi, sekyrami a dýkami. Poněvadž markýz nemohl vyhodit věž do vzduchu a použít k tomu podzemního žaláře, který byl spojen s přízemní síní, dal dveře onoho sklepení uzamknout. Nad dolní síní byla okrouhlá síň prvního patra, do níž vedly velmi úzké točité schody. Tato místnost, kam právě tak jako do dolejší síně postavili stůl s připravenými zbraněmi, po nichž stačilo jen sáhnout, byla osvětlena velkou střílnou, jejíž mříž vyrazila dělová koule. Nad touto síní stoupaly schody spirálovitě do okrouhlé síně druhého patra, kde byla železná brána vedoucí na most se zámečkem. Síň v druhém patře měla neurčitý název, říkalo se jí "síň se železnou branou" nebo též "zrcadlová síň", pro mnoho malých zrcadel, jež byla rozvěšena na holé kamenné zdi na starých zrezavělých hřebících, byl to podivný přepych v oné divokosti. Protože se hořejší síň nedala s úspěchem hájit, mohli bychom zrcadlovou síň podle Mennesson-Malleta, zákonodárce pevností, nazvat "posledním útočištěm, kde se obležení vzdávají". Šlo o to, jak jsme již řekli, zabránit obléhatelům, aby se dostali až sem.

Do kulaté síně v druhém patře vnikalo světlo střílnami. Přesto tam hořela ještě pochodeň, zaražená v železném stojanu podobně jako v přízemní síni. Zapálil ji Imánus, který hned vedle položil konec sirného knotu. Hrozné opatření.

V pozadí dolejší síně byla na dlouhém prkně jídla jako v homérské jeskyni: velké mísy rýže, pohanková kaše, sekané telecí maso, těstoviny vařené ve vodě s ovocem, hrnec s moštem. Kdo chtěl, jedl a pil. Dělový výstřel všechny zarazil. Zbývalo jim už jen půl hodiny.

Imánus pozoroval ze střechy věže postup obléhatelů. Lantenac poručil, aby se nestřílelo, aby je nechali přiblížit se. Řekl:

"Je jich čtyři tisíce pět set. Zabíjet venku je zbytečné. Zabíjejte jen uvnitř. Uvnitř se zase obnoví rovnost."

A se smíchem dodal: "Rovnost, bratrství."

Bylo ujednáno, že jakmile nepřítel zahájí pohyb k věži, dá Imánus znamení trubkou.

Všichni čekali mlčky za barikádou nebo na schodech, jednu ruku na pušce, druhou na růženci.

Situace se nyní vyjasnila takto:

Obléhatelé museli ztéci průlom a barikádu, v tuhém boji dobýt tří nad sebou ležících síní, jedné po druhé, zmocnit se v dešti kulí dvojích točivých schodů, stupeň po stupni. ! Obleženým zbývala jen smrt.


předchozí
Hlas volající na poušti
Situace
Devadesát tři - Obsah
následující
Přípravné rozhovory

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!