předchozí
Vyvázne?

Slovo lidské je slovem Božím

I
následující
Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele

Devadesát tři

1. díl - 3. kniha HALMALO

Autor: Viktor Hugo

Stařec pomalu vztyčil hlavu. Muž, který naň promluvil, byl asi třicetiletý. Měl tvář ošlehanou mořem a zvláštní oči: bystrý pohled námořníka se odrážel v bezelstné zřítelnici venkovana. Oběma rukama svíral pevně vesla. Vypadal mírně.

Za pasem měl dýku, dvě pistole a růženec.

"Kdo jste?" zeptal se stařec.

"Právě jsem vám to řekl."

"Co ode mne chcete?"

Muž pustil vesla, zkřížil ruce a řekl:

"Chci vás zabít." v:

"Jak si přejete," řekl klidně stařec.

Muž zvýšil hlas: "Připravte se!" .,s

"Nač?"

"Na smrt."

"Proč?" zeptal se stařec.

Okamžik bylo ticho. Zdálo se, že muž je otázkou zaražen. Odpověděl:

"Říkám vám, že vás chci zabít."

"A já se ptám proč."

Z očí lodníkových vyšlehl blesk.

"Protože jste zabil mého bratra."

"Ale dříve jsem mu zachránil život."

"To je pravda, nejdřív jste ho zachránil a pak jste ho zabil."

"Já jsem ho nezabil."

"Kdo ho tedy zabil?"

"Jeho nedbalost."

Lodník s úžasem pohlédl na starce, pak znovu divoce svraštil obočí.

"Jak se jmenujete?" otázal se stařec.

"Jmenuju se Halmalo, ale na to, abych vás zabil, nepotřebujete znát mé jméno."

V té chvíli vyšlo slunce a ozářilo jasně námořníkovu drsnou tvář. Stařec se na něj pozorně zadíval.

Dělostřelba dosud duněla, ale s křečovitými přestávkami, jako by dokonávala. Na obzoru se šířil hustý dým. Nikým neřízený člun byl nesen proudem.

Lodník vzal do pravé ruky jednu pistoli a do levé růženec.

Stařec povstal.

"Věříš v Boha?" otázal se lodníka.

"V Otce našeho, jenž je na nebesích," odpověděl lodník a pokřižoval se.

"Máš matku?"

"Ano."

A pokřižoval se podruhé. Pak pokračoval:

"Už jsem řekl. Dávám vám minutu. Milosti."

A natáhl kohoutek u pistole.

"Proč mi říkáš Milosti?"

"Protože jste pán. To se pozná."

"Máš ty nějakého pána?"

"Ano. A velkého. Copak člověk může žít bez pána?"

"Kde je?"

"Nevím. Odešel z našeho kraje. Jmenuje se pan markýz z Lantenacu, hrabě de Fontenay, princ bretaňský, je pánem sedmi lesů. Nikdy jsem ho neviděl, ale to nijak nevadí, aby nebyl mým pánem."

"A kdybys ho viděl, poslechl bys ho?"

"Samozřejmě. To bych byl pohan, kdybych ho neposlechl! Člověk má poslouchat Boha, potom krále, který je jako Bůh, a pak svého pána, který je jako král. Ale o to teď nejde. Zabil jste mého bratra, já musím zabít vás."

Stařec odpověděl klidně:

"Předně, jednal jsem správně, když jsem zabil tvého bratra."

Lodník sevřel pevněji pistoli:

"Tak už dost."

"Dobrá," řekl stařec a dodal klidně:

"Kde je kněz?"

Lodník na něho pohlédl: "Kněz?"

"Ano, kněz. Dal jsem tvému bratrovi knize, ty jsi také povinen dát mi kněze."

"Nemám ho," řekl námořník.

A pokračoval: "Cožpak jsou na širém moři kněží?"

Z dálky doléhaly křečovité výbuchy dělostřelby, jež byly stále vzdálenější.

"Ti, co umírají tam na moři, mají kněze," řekl stařec.

"To je pravda," zabručel lodník, "mají vojenského kazatele."

Stařec pokračoval:

"Zahubíš mou duši, a to je zlé."

Lodník svěsil zamyšleně hlavu.

"A zahubíš-li mou duši," mluvil stařec dál, "zahubíš i svou. Poslyš. Je mi tě líto. Udělej, jak myslíš. Já jsem před chvílí vykonal jen svou povinnost, nejdřív tím, že jsem zachránil život tvému bratru a pak mu zase život vzal, a nyní konám rovněž svou povinnost, když se snažím zachránit tvou duši. Rozmysli si to dobře. Jde o tebe. Slyšíš ty rány z děl? Tam nyní hynou lidé, tam zoufalci zápasí se smrtí, tam umírají manželé, kteří už nikdy nespatří své ženy, otcové, kteří neuvidí své děti, bratři, kteří jako ty už nikdy neuvidí své bratry. A čí vinou? Vinou tvého bratra. Ty věříš v Boha, není-liž pravda? Pak tedy víš, že Bůh v této chvíli trpí, Bůh trpí ve svém synu, nejkřesťanštějším králi Francie, který je jeho dítětem tak jako Ježíš Kristus a který je nyní vězněn ve věži Templu, Bůh trpí ve své církvi v Bretani, Bůh trpí, neboť jeho katedrály jsou zneuctěny, evangelia roztrhána, domy modlitby poskvrněny, kněží vražděni. Co jsme chtěli učinit my, kteří jsme přijeli na této lodi, jež se právě potápí? Přišli jsme na pomoc Bohu. Kdyby tvůj bratr byl býval dobrým služebníkem božím, kdyby byl věrně plnil svou povinnost, nebylo by došlo k neštěstí s dělem, korveta by se nebyla porouchala, nebyla by zbloudila, nebyla by padla na tuto zkázonosnou flotilu a my všichni bychom v této chvíli vystupovali na francouzskou pevninu jako chrabří válečníci a námořníci se šavlí v ruce a s vlajícím bílým praporem, ve velkém počtu, s uspokojením a veselou myslí bychom šli pomáhat statečným sedlákům ve Vendée zachránit Francii, zachránit krále, zachránit Boha. To jsme přišli vykonat a to bychom byli vykonali. To chci nyní vykonat já jediný, kdo zbyl. Ale ty mi v tom bráníš. V tomto boji bezbožníků proti kněžím, v tomto boji kralovrahů proti králi, Satana proti Bohu, jsi ty na straně Satana. Tvůj bratr byl prvním pomocníkem ďáblovým, ty jsi druhým. Co on začal, ty dokončíš. Pomáháš kralovrahům proti trůnu, pomáháš bezbožníkům proti církvi. Zbavuješ Boha poslední opory. A protože já už tu nebudu, já, který zastupuji krále, vesnice budou dál hořet, rodiny budou dál naříkat, kněží budou krvácet, Bretaň bude úpět, král bude dál vězněn a Ježíš Kristus bude trpět. A kdo to všechno způsobil? Ty. Jen se dej do díla. Čekal jsem od tebe pravý opak. Zmýlil jsem se. Ale ovšem, máš pravdu, zabil jsem ti bratra. Když tvůj bratr projevil statečnost, odměnil jsem ho, když se provinil, potrestal jsem ho. Nedostál své povinnosti, já jsem svou splnil. Co jsem udělal, udělal bych zas. Přísahám při velké svaté Anně Aurayské, která se na nás dívá, že bych v podobném případě, v jakém jsem dal zastřelit tvého bratra, dal zastřelit i svého syna. Ted jsi pánem ty. Je mi tě líto. Lhal jsi svému kapitánovi. Ty, křesťan, nemáš svědomí, ty, Bretonec, jsi beze cti, byl jsem svěřen do tvé ochrany, ale ty jsi zradil, těm, kterým jsi slíbil můj život, dáváš mou smrt. Víš, koho tím zahubíš? Sebe. Bereš můj život králi a svůj věčný život dáváš ďáblu. Jen si vykonej svůj zločin! Prodáš tak velmi lacino svůj podíl v ráji. Díky tobě ďábel zvítězí, díky tobě kostely padnou, díky tobě budou pohané dál tavit zvony a lít z nich děla: bude se střílet do lidí tím, co zachraňovalo jejich duše. Snad právě ve chvíli, kdy toto říkám, zvon, který zněl při tvém křtu, zabíjí tvou matku. Jen jdi a pomáhej dál ďáblu! Nedej se zarazit. Ano, odsoudil jsem tvého bratra, ale věz, že jsem nástrojem božím. A ty se opovažuješ soudit prostředníky boží? Budeš snad chtít soudit blesk na nebi?

Nešťastníce, budeš jím sám odsouzen. Rozvaž dobře, co uděláš. Víš ty alespoň, že jsem ve stavu milosti? Ne. Nevadí. Čiň, co ti libo. Máš možnost uvrhnout mě do pekla a spadnout tam se mnou. Zatracení nás obou je v tvých rukou. Před Bohem však budeš za to odpovídat ty. Jsme tu sami, tváří v tvář zkáze. Jen pokračuj, dodělej a dokonči své dílo. Jsem starý, ty jsi mladý, jsem beze zbraně, ty jsi ozbrojen. Zabij mě."

Při řeči stál stařec vzpřímen a mluvil hlasem mohutným, který přehlušoval hukot moře. V záchvěvech vln objevovala se jeho postava hned ve stínu, hned v plném světle. Lodník zesinal, velké kapky potu kanuly mu z čela, třásl se jako list, chvílemi líbal růženec, když stařec skončil, odhodil pistoli a padl na kolena.

"Slitování, Milosti! Odpusťte mi!" volal jako u vytržení, "mluvíte jako dobrotivý Bůh. Chybil jsem. Můj bratr taky chybil. Udělám všechno, abych napravil jeho zločin. Dělejte se mnou co chcete. Poroučejte. Poslechnu vás."

"Odpouštím ti," řekl stařec.


předchozí
Vyvázne?
Slovo lidské je slovem Božím
Devadesát tři - Obsah
následující
Paměť venkovana se vyrovná vědomostem velitele

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!