předchozí
Řeč a řev

Titáni proti obrům

IX
následující
Radoub

Devadesát tři

3. díl - 4. kniha MATKA

Autor: Viktor Hugo

Bylo to vskutku strašlivé.

Ten boj muže proti muži předstihoval každé pomyšlení.

Abychom měli jakousi představu, musili bychom se vrátit k velkým zápasům Aichylovým nebo k vražedným bitkám doby feudální, k oněm "útokům s krátkou zbraní", jež trvaly až do sedmnáctého století, kdy se vnikalo do tvrzí průlomy, k tragickým útokům, které starý seržant z provincie Alentejo popisuje takto: "Až podkopy a střelný prach vykonají svou práci, začnou postupovat obléhatelé, nesouce prkna pobitá plechem, ozbrojeni jsouce kulatými štíty, zástěnami i množstvím granátů, a vyhánějící místní lidi z tarasů a hradeb, sami se jich zmocní, fortelně obležené tísníce."

Místo útoku bylo hrozné, byl to jeden z oněch průlomů, jimž se v odborné mluvě říká klenutý průlom, to jest, jak se pamatujeme, otvor prostupující zeď skrznaskrz, a ne vylomenina dodatečně rozšířená v dutinu. Prach tu působil jako nebozez. Účinek podkopu byl tak silný, že věž se výbuchem roztrhla do výše více než čtyřiceti stop nad podkopem. To byl však pouhý šrám proti průlomu do přízemní síně, který vypadal spíše jako po ráně kopím než po ráně sekerou, jež překážku rozštípne.

Bylo to bodnutí do boku věže, dlouhá, hluboká rána, cosi jako studna ve vodorovné poloze, chodba vinoucí se a stoupající jako střevo zdí patnáct stop tlustou, jakýsi neforemný válec plný překážek, léček, kde člověk vrážel čelem do žuly, nohama do trosek, očima do tmy.

Útočníci měli před sebou tuto černou předsíň, zející jícen, jehož čelistmi dole i nahoře bylo kamení rozbité zdi. Žraloci tlama nemá více zubů než tato strašlivá průrva. Do této díry museli vejít a zase z ní vyjít.

Uvnitř díry rachotila střelba, za ní - to jest v přízemní síni věže - se tyčila barikáda.

Podobnou zuřivostí se vyznačují jen srážky zákopníků v krytých zákopech, kdy se podkopy z obou stran setkají, nebo řeže sekyrami v mezipalubí lodí, které se dostanou do sebe v námořních bitvách. Bít se na dně jámy je nejvyšší stupeň hrůzy. Hrozné je však také vraždit se navzájem, je-li strop nad hlavou. Ve chvíli, kdy vrazila dovnitř první vlna obléhatelů, ozářila se celá barikáda záblesky a zadunělo to jako hrom pod zemí. Hrom útočný odpověděl hromu číhajícímu v záloze. Výstřely si rychle odpovídaly. Ozval se hlas Gauvainův: "Hurá na ně!" Pak volání Lantenacovo: "Stůjte pevně proti nepříteli!" Nato pokřik Imánův: "Ke mně, Mainští!" Pak už bylo slyšet jen řinčení šavlí, výstřel za výstřelem, strašlivé rány, vše zabíjející. Celou tu hrůzu matně ozařovala na zdi upevněná pochodeň. Nic nebylo možno rozeznat v té rudé temnotě. Kdo sem vešel, náhle ohluchl a oslepl: ohluchl děsným lomozem, oslepl kouřem. Muži neschopní už boje leželi v sutinách, šlapalo se po mrtvolách, ranění byli drceni, ti, kdo měli zpřerážené údy a řvali bolestí, byli rozmačkáváni, někteří měli nohy pokousány umírajícími. Chvílemi nastalo ticho, děsnější než všechen ryk. Bylo slyšet prudké oddychování, skřípění zubů, chroptění, kletby - a hromobití začalo nanovo. Průlomem ve zdi tekl z věže potok krve a ztrácel se venku ve tmě. Z té příšerné kaluže se v trávě kouřilo.

Člověk by řekl, že sama věž krvácí, že tato obryně byla raněna.

Nejvíce překvapovalo, že venku nebylo slyšet téměř nic.

Noc byla velmi tmavá a na planině i v lese kolem napadené tvrze bylo pohřební ticho. Uvnitř peklo, venku hrob. Boj mužů ubíjejících se v temnu věže, výstřely, zuřivé výkřiky, celá ta vražedná vřava zanikla pod masivními zdmi a klenbami, řevu chyběl vzduch, lidé se vraždili a přitom se dusili. Ven nepronikalo takřka nic. Děti při tom všem spaly.

Zuřivost se stupňovala. Barikáda se držela dobře. Nic se tak těžko nedobývá jako dovnitř lomená barikáda. Obležení byli slabším počtem, ale silnější postavením. Útočný oddíl ztrácel mnoho mužů. Seřazen do hloubky před úpatím věže, vnikal tam zvolna průlomem a krátil se jako užovka lezoucí do své díry.

Gauvain, neopatrný jako každý mladý vůdce, stál v dolejší síni uprostřed nejzuřivější řeže, v nejprudší palbě. Důvěřoval si jako člověk, který nebyl nikdy raněn.

Když se obrátil, aby udělil nějaký rozkaz, zahlédl v záblesku výstřelu zcela blízko u sebe známý obličej.

"Cimourdaine!" zvolal. "Co tu pohledáváte?"

Byl to opravdu Cimourdain.

"Chci být u tebe," odpověděl.

"Ale vždyť vás zabijí!"

"Nu, a co ty tu tedy děláš?"

"Já tu musím být. Vy ne."

"Když jsi zde ty, musím tu být i já."

"Nikoliv, učiteli."

"Ano, můj synu!"

Cimourdain zůstal u Gauvaina.

Mrtvoly se kupily na dlažbě dolejší síně.

Ačkoliv barikády nebylo ještě dobyto, bylo přece zřejmé, že početní převaha nakonec zvítězí. Protože útočníci nebyli kryti a obležení byli v úkrytu, připadlo na jednoho padlého obránce deset padlých obléhatelů, avšak padlí útočníci byli stále nahrazováni novými. Obléhajících přibývalo a obležených ubývalo.

Všech devatenáct obležených bylo za barikádou. Měli mrtvé a raněné. Nejvýš patnáct jich ještě bojovalo. Jeden z nejzuřivějších, Chanteenhiver, byl strašně zmrzačen. Byl to zavalitý Bretonec kučeravých vlasů, malý a pohyblivý. Vyrazili mu jedno oko a rozdrtili čelist. Mohl ještě chodit. Dovlekl se k točitým schodům a vystoupil do síně v prvním patře doufaje, že se tam bude moci pomodlit a zemřít.

Opřel se o zeď poblíže střílny, aby si ještě trochu vydechl.

Řež dole před barikádou byla stále hroznější. V přestávce mezi dvěma salvami zvolal Cimourdain:

"Obležení! Nač ještě déle prolévat krev? Jste v pasti. Vzdejte se! Uvažte, že nás je čtyři a půl tisíce proti devatenácti, to je víc než dvě stě na jednoho. Vzdejte se!"

"Nechtě si své krasořečnění," odpověděl markýz z Lantenacu. A Cimourdainovi tážné odpovědělo dvacet kulí.

Barikáda nesahala až ke klenbě, proto mohli obležení střílet přes ni, ale obléhatelé ji mohli také přelézt.

"Útokem na barikádu!" zvolal Gauvain. "Je tu někdo, kdo vyleze dobrovolně na barikádu?"

"Já!" ozval se seržant Radoub.


předchozí
Řeč a řev
Titáni proti obrům
Devadesát tři - Obsah
následující
Radoub

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!