předchozí
Šlechta a lid se mísí

Tormentum belli

IV
následující
Vis et vir

Devadesát tři

1. díl - 2. kniha KORVETA CLAYMORE

Autor: Viktor Hugo

Odpoutalo se jedno z lodních děl, čtyřiadvacítka.

Je to snad nejstrašnější událost na moři. Nic hroznějšího se nemůže válečné lodi přihodit na širém moři uprostřed plavby.

Dělo, jež se utrhne z řetězu, stává se rázem jakýmsi nadpřirozeným zvířetem. Je to stroj, který se promění v netvora. Tato masa běhá na svých kolech, pohybuje se jako kulečníková koule, naklání se zároveň s lodí, hrouží se dovnitř, když se loď kymácí, běhá sem a tam, zastavuje se - jako by přemýšlela, znovu se dá do běhu, přeletí jako šipka z jednoho konce lodi na druhý, točí se, uhýbá, uniká, vzpíná se, vráží do všeho, vylamuje, na co přijde, zabíjí, ničí. Je to beran vrtošivě vrážející do zdi. Dodejme ještě, že beran je železný a stěna dřevěná. Hmota se tu najednou osvobodila, řekl bys, že tento věčný otrok se mstí, zdá se ti, že všechna zloba, jež je skryta v tak řečených neživých věcech, vyráží a propuká najednou, jako by v tom okamžiku ztratily trpělivost a umínily si, že se pomstí podivným a zákeřným způsobem, nic není tak neúprosného jako hněv mrtvé hmoty. Tento zuřící balvan skáče jako pardál, je těžký jako slon, pohyblivý jako myška,neústupný jako sekera, nevyzpytatelný jako rozvlněné moře, má údery rychlé jako blesk, je hluchý jako hrob. Váží deset tisíc, ale odskakuje jako dětský míč. Točí se na místě stejně rychle, jako běhá v pravých úhlech. Co dělat? Jak to zarazit? Bouře ustane, cyklon přejde, vítr se utiší, zlomený stožár se nahradí jiným, trhlina v lodi se ucpe, požár se uhasí, ale co počít s touto obrovskou bronzovou nestvůrou? Jakým způsobem ji zkrotit? Můžete přivést k rozumu dogu, ohromit býka, omámit hroznýše, zastrašit tygra, obměkčit lva, proti takovému netvoru, jakým je odpoutané dělo, není prostředku. Nemůžete je zabít, je mrtvé. A přitom žije. Žije strašným životem, který mu přichází z nekonečna. Pod sebou má podlahu, která je rozhoupaná. Pohybuje jím loď, lodí pohybuje moře, mořem vítr. Tento strůjce zhouby je pouhou hračkou. Loď, vlny, vánek, všechno mu pomáhá, odtud jeho strašlivý život. Co počít s tímto ozubeným kolosem? Jak spoutat tento šílený nástroj pracující k ztroskotání? Jak uhodnout, kam poletí, kudy se bude vracet, kde se zastaví, kam narazí? Každá z jeho ran do stěn lodi může loď roztrhnout. Jak vytušit jeho hrůzné křivky! Člověk tu má před sebou vystřelený náboj, který uvažuje, zdá se dokonce, že umí myslit, a který každou chvíli mění směr. Jak zabránit nevyhnutelnému ? Šílené dělo se zmítá, valí se kupředu, couvá, bije napravo, nalevo, prchá, mate pozorovatele, rozbíjí překážky, rozmačkává lidi jako mouchy. Všechna hrůza situace spočívá v pohyblivosti podlahy. Jak bojovat s nakloněnou rovinou, jež má své rozmary? Je to asi tak, jako by v útrobách lodi byl uvězněn blesk a snažil se uniknout, a nejen blesk, i hrom, rachotící jako při zemětřesení.

V mžiku bylo celé mužstvo na nohou. Neštěstí zavinil dělostřelec, který opominul utáhnout matici u řetězu, jímž bylo dělo upoutáno, a špatně podložil čtyři dělová kola, tím se uvolnil podstavec a obložení. Obě desky se od sebe odtrhly a lano se sesmeklo. Provaz, který slouží k tažení děla, se přetrhl, takže dělo se již na lafetě neudrželo. Pevné brzdy proti couvání se tehdy ještě neužívalo. Když pak vlny narazily na lodní střílnu, špatně upevněné dělo couvlo, přetrhlo řetěz a začalo svou příšernou pouť v mezipalubí.

Chcete-li si učinit představu o tomto zvláštním pohybu, představte si kapku vody, která se kutálí po skle.

V okamžiku, kdy se lano přetrhlo, byli dělostřelci na stanovišti u děl. Stáli bud v hloučcích, nebo jednotlivě, zabráni do příprav, jež musí námořníci vykonat, očekávají-li boj. Dělo vymrštěné kymácením lodi vjelo mezi ně a naráz rozdrtilo čtyři námořníky, pak, rozběhnuto novým kymácením, přerazilo vedví pátého nešťastníka, vrazilo do levého boku lodi a porouchalo další dělo. Proto se před chvilkou ozval ten úzkostlivý výkřik. Všichni muži se tlačili ke schůdkům. Střílna byla okamžitě prázdná.

Ohromné dělo bylo ponecháno samo sobě Bylo svým pánem i pánem lodi. Mohlo s ní dělat co chtělo. Všechno mužstvo, uvyklé úsměvu i v bitvě, se třáslo. Není možno vylíčit jejich zděšení.

Kapitán Boisberthelot a poručík La Vieuville, ačkoliv byli oba neohrožení, zastavili se bledí a němí nahoře u schůdků a mlčky hleděli do mezipalubí. Kdosi je odstrčil loktem a sestupoval dolů.

Byl to jejich cestující, sedlák, muž, o němž před chviličkou hovořili.

Když sestoupil ze schůdků, zastavil se.


předchozí
Šlechta a lid se mísí
Tormentum belli
Devadesát tři - Obsah
následující
Vis et vir

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!