předchozí
(III)
IV
následující
(V)

Devadesát tři

3. díl - 3. kniha UMUČENÍ SVATÉHO BARTOLOMĚJE

Autor: Viktor Hugo

Hluk ustal.

René-Jean však zůstal zamyšlen.

Jak se asi skládají a rozkládají myšlenky v takovém malém mozečku? Jaké tajemné vření se odehrává v paměti dosud tak zmatené a krátké? V té něžné, přemýšlivé hlavičce splynul obraz Pánaboha, modlitby a sepjatých ruček s oním něžným úsměvem, kterým se naň kdosi kdysi usmíval a kterého teď už nebylo, a malý René-Jean zašeptal tiše: "Maminko!"

"Maminko," opakoval Gros-Alain.

"Maminto," řekla Georgetta.

Pak začal René-Jean skákat.

Když to viděl Gros-Alain, začal skákat také.

Gros-Alain dělal všechny pohyby a posunky po René-Jeanovi. Georgetta nikoliv. Tříletý napodobí čtyřletého. Ale dvouletý si zachovává samostatnost.

Georgetta seděla na zemi a občas prohodila jen nějaké slovo. Nemluvila ve větách. Tato malá myslitelka se vyjadřovala v průpovídkách. Byla jednoslabičná.

Nicméně za nějakou chvíli se nechala zlákat příkladem a pokoušela se napodobit své bratříčky, nakonec se všechny tři páry nahých nožek daly do tance, běhaly a škobrtaly po zaprášených parketách z leštěného dubu, sledovány přísnými pohledy mramorových poprsí, po nichž Georgetta občas nepokojně mrkla očkem, šeptajíc si potichu: "Bubáci."

Georgetta nazývala ve svém dětském nářečí "bubákem" všecko, co se podobalo člověku, a přece jím nebylo. Lidské bytosti jsou v představách dítěte vždy smíšeny se strašidly.

Georgetta se batolila za svými bratry, nejraději po čtyřech.

René-Jean, který se náhodou dostal až k oknu, zvedl znenadání hlavu, hned ji zase sklopil a běžel se schovat za roh okenního výklenku. Spatřil totiž jakéhosi člověka, který ho upřeně pozoroval. Byl to "modrý" voják tábořící na planině, využil příměří, snad je i trochu porušil, a odvážil se až k okraji rokle, odkud bylo vidět do knihovny. Když Gros-Alain viděl, že se René-Jean schovává, schoval se také. Skrčil se vedle bratříčka a Georgetta se schoulila za ně. Zůstali tak chvíli tiše, ani se nepohnuli. Georgetta si dala prstík na ústa. Po nějaké chvíli se René-Jean osmělil a vystrčil hlavu: voják tam ještě byl. Stáhl tedy rychle hlavu zpět a všichni tři ani nedutali. Trvalo to dosti dlouho. Georgettu konečně strach omrzel, dodala si odvahy a vykoukla ven. Voják už byl pryč. Dali se tedy znovu do skotačení.

Gros-Alain, jinak velký napodobitel a obdivovatel René-Jeanův, měl svého koníčka: stále něco nalézal. Georgetta a René-Jean ho najednou viděli, jak se úprkem řítí a táhne za sebou malý čtyřkolový vozík, který vyhrabal bůhvíkde.

Tento kočárek pro panenky válel se tu už dlouhá léta v prachu, zcela zapomenut, v přátelském sousedství s knihami slavných mužů a s poprsími učenců. Snad to byla kdysi Gauvainova hračka.

Gros-Alain si udělal z provázku bičík a vesele si jím pošvihoval. Byl náramně pyšný. Takoví jsou všichni vynálezci. Neobjevíme-li Ameriku, objevíme kočárek. Je to vždy totéž.

Ale bylo třeba rozdělit si práci. René-Jean se chtěl do vozíku zapřáhnout, Georgetta si chtěla vlézt dovnitř.

Zkoušela si sednout. René-Jean dělal koně, Gros-Alain byl kočí. Ale kočí se nevyznal ve svém řemesle a koník ho musil učit.

René-Jean křičel na Gros Alaina: "Řekni hyjé!"

"Hyjé," opakoval Gros-Alain.

Vozík se překotil. Georgetta se vyklopila. Andílkové křičívají. Georgetta vykřikla a začala natahovat moldánky.

"Slečno," napomenul ji René-Jean, "už jste na to moc velká."

"Moc vejitá," opakovala Georgetta.

A toto vědomí velikosti ji utěšilo natolik, že zapomněla na svou nehodu.

Vnější římsa pod okny byla velmi široká. Časem se na ní nahromadil prach z polí, nanesený sem ze sousedního vřesoviště, deště udělaly z prachu zase prsť, vítr sem zanesl semena a tohoto ždibečku půdy využila ostružina, jejíž odnože se divoce pjaly po stěně. Byla to planá ostružina, jak se říká "psí moruše". A poněvadž byl právě srpen, byl ostružiník obsypán plody a jedna jeho větev pronikla oknem dovnitř. Visela skoro až k zemi.

Gros-Alain, který už předtím objevil provázek a vozíček, objevil i ostružiník.

Přiblížil se k němu, opatrně utrhl jednu ostružinu a snědl ji.

"Mám hlad," řekl René-Jean.

I Georgetta přispěchala, batolíc se po rukou i po nohou.

Všichni tři pak obrali větev a snědli všechny ostružiny. Byli z nich trochu opilí a pořádně umazaní. A jak tak byli celí rudě pomalovaní, vypadali ti tři andílci jako tři malí faunové, Danta by to asi urazilo a Vergilia okouzlilo. Smáli se na celé kolo.

Ostružina je několikrát píchla do prstů. Něco za něco.

Georgetta natáhla k René-Jeanovi svůj prstíček, na němž se perlila malinká krůpěj krve, a řekla: "Píchá."

Gros-Alain, taky popíchaný, pohlédl nedůvěřivě na ostružinový keř a řekl:

"Je to zvíře."

"Ne," opravil ho René-Jean, "je to klacek."

"Klacek je zlý," usoudil Gros-Alain.

Georgetta už měla zase slzy na krajíčku, ale místo do pláče se dala do smíchu.


předchozí
(III)
(IV)
Devadesát tři - Obsah
následující
(V)

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!