předchozí
Gauvain v zamyšlení

Velitelova kápě

III
následující
Předek

Devadesát tři

3. díl - 6. kniha TEPRVE PO VÍTĚZSTVÍ NASTÁVÁ BOJ

Autor: Viktor Hugo

Šlo skutečně o povinnost.

Tato povinnost vyvstávala před Cimourdainem ve své strašlivé nutnosti, před Gauvainem v celé své hrůze.

Pro jednoho prostá, pro druhého mnohoznačná, měnlivá, klikatá.

Odbila půlnoc, pak jedna hodina s půlnoci.

Gauvain se bezděčně přiblížil, aniž si toho povšiml, ke vchodu do průlomu.

Požár vrhal už jen matnou záři a pomalu uhasínal.

Jeho odlesk padal občas na planinu kolem věže, jež se na okamžik objevila v jeho světle, pak zase zmizela, když oblak kouře zastřel plameny. Tato záře, oživovaná občasnými výšlehy a přerušovaná občas náhlým setměním, dodávala předmětům nezvyklých rozměrů, táborové stráže se v ní jevily jako housenky.

Gauvain, zahloubán do svých úvah, všímal si jen letmo, jak je kouř chvílemi pohlcován plameny a plameny zase kouřem. Před očima se mu objevovalo a zase mizelo světlo asi tak, jako se vynořovala a ztrácela pravda v jeho nitru.

Náhle mezi dvěma kotouči dýmu vyšlehl dlouhý plamének z dohasínajícího požáru a ozářil ostře vrchol planiny, ze tmy se vyhoupla rudá silueta vozu. Kolem vozu bylo vidět jezdce v četnických kloboucích. Zdálo se mu, že je to onen vůz, který spatřil dalekohledem Guéchampovým několik hodin předtím, při západu slunce. Na voze byli lidé a vypadali, jako by něco skládali. Zdálo se, že je to něco těžkého, chvílemi to zazvonilo jako železo. Těžko říci, co to bylo. Podobalo se to trámům, dva muži sundali z vozu bednu a postavili ji na zem. Soudě podle tvaru, bylo v ní něco trojhranného. Pak plamen pohasl, všechno zmizelo zase ve tmě. Gauvain však zůstal zamyšleně stát, dívaje se upřeně do ztemnělého místa.

Byly rozžaty svítilny, po planině se míhali lidé, ale jejich obrysy byly nezřetelné a ostatně Gauvain, stojící dole, na druhé straně rokle, nemohl ani vidět, co se děje nahoře na planině.

Ozývaly se hlasy, ale slovům nebylo rozumět. Chvílemi zazněly rány do dřeva. Bylo slyšet též jakési skřípání kovu, jako když se brousí kosa.

Odbily dvě hodiny.

Gauvain kráčel pomalu k průlomu jako člověk, který by rád udělal dva kroky dopředu a tři dozadu. Když se přiblížil, vzdala mu stráž čest, poznala ho totiž i ve tmě podle pláště a lemované kápě. Gauvain vstoupil do přízemku, kde byla zřízena strážnice. Z klenutého stropu visela svítilna. Vydávala právě jen tolik světla, aby člověk mohl projít síní a nezavadil přitom o hlídky ležící na zemi na slámě a většinou spící.

Leželi tam, kde ještě před několika hodinami bojovali, náboje rozházené tu v podobě železných a olověných střepů, na něž se při zametání zapomnělo, tlačily je trochu při spaní, ale byli unavení a odpočívali. Tato síň byla ještě před nedávném místem hrůzy, zde se útočilo, zde se řvalo, vylo, skřípalo zuby, bilo, zabíjelo a umíralo, mnozí z jejich druhů padli mrtvi na tyto dlaždice, kde oni si teď hoví, sláma, na níž nyní spí, pila před chvílí krev jejich druhů, teď bylo po všem, krev se vsákla, šavle oschly, mrtví byli mrtvi, a oni pokojně spali. Taková je válka. Vždyť zítra budou spát všichni stejným spánkem.

Když Gauvain vešel, několik podřimujících mužů vstalo, mezi nimi i velitel stráže. Gauvain ukázal na dveře vězení.

"Otevřete mi," řekl.

Voják odtáhl závory, dveře se otevřely.

Gauvain vstoupil do vězení.

Dveře se za ním opět zavřely.


předchozí
Gauvain v zamyšlení
Velitelova kápě
Devadesát tři - Obsah
následující
Předek

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!