předchozí
Předek

Vojenský soud

II
následující
Hlasování

Devadesát tři

3. díl - 7. kniha FEUDALISMUS A REVOLUCE

Autor: Viktor Hugo

V oné době soudily vojenské soudy s naprostou libovůlí. Dumas vypracoval sice pro Zákonodárné shromáždění jakýsi návrh vojenských zákonů, přepracovaný později Talbotem v Radě pěti set, ale definitivní zákoník pro vojenské soudy byl vydán teprve za císařství. Od té doby se mimo jiné také datuje povinnost hlasovat u vojenských soudů, počínaje od nejnižší hodnosti. Za revoluce takového zákona nebylo.

Roku 1793 představoval předseda vojenského soudu takřka sám celý soud, vybíral si přísedící, přiděloval jim funkce, stanovil způsob hlasování. Byl svrchovaným pánem a soudcem zároveň.

Cimourdain určil za soudní síň místnost v přízemí, kde předtím byla barikáda a kde nyní byla strážnice. Chtěl, aby cesta z vězení k soudu a od soudu na popraviště byla co nejkratší.

Podle jeho rozkazu zasedl soud v poledne v určené místnosti, kterou zdobilo toto okázalé zařízení: tři slámou vypletené židle, stůl z jedlového dřeva, dvě rozžaté svíce, před stolem stolička.

Židle byly pro soudce a stolička pro obžalovaného. Po obou koncích stolu byly ještě dvě stoličky, jedna pro nehlasujícího přísedícího, kterým byl zásobovací poddůstojník, a druhá pro zapisovatele, jímž byl desátník.

Na stole ležela tyčinka červeného pečetního vosku, měděná pečeť republiky, dva kalamáře s péry, několik nepopsaných papírů a dvě veliká tištěná návěští, zcela rozvinutá, z nichž jedno hovořilo o tom, že markýz z Lantenacu je postaven mimo zákon, druhé obsahovalo dekret Konventu.

Za prostřední židlí byl zastrčen svazek několika červenomodrobílých praporů. Proměnit strážnici v soudní síň a patřičně ji vyzdobit bylo v oněch dobách drsné prostoty dílem okamžiku.

Prostřední židle, určená pro předsedu, stála přímo proti dveřím vězení.

Obecenstvo tvořili vojáci.

Stoličku pro obžalovaného hlídali dva strážní.

Cimourdain seděl uprostřed, po jeho pravici kapitán Guéchamp, první soudce, po levici seržant Radoub, druhý soudce.

Cimourdain měl na hlavě klobouk s trojbarevným chocholem, po boku šavli, za pasem dvě pistole. Silně narudlá jizva na tváři jen zdůrazňovala jeho divoký vzhled.

Radoub se dal právě obvázat. Kolem hlavy měl šátek, na němž zvolna prosakoval stále širší pruh krve.

Ještě před zahájením líčení přistoupil ke stolu jízdní posel, dupot jeho koně doléhal zvenčí až sem. Cimourdain psal:

"Občané, členové Výboru pro obecné blaho! Lantenac je zajat. Zítra bude popraven."

Napsal datum a podepsal se, složil a zapečetil depeši a podal ji poslu.

Sotva posel odešel, zvolal Cimourdain silným hlasem:

"Otevřete vězení!"

Oba strážní odstrčili závory, otevřeli vězení a vešli dovnitř.

Cimourdain zvedl hlavu, zkřížil ruce a pohlédl na dveře:

"Přiveďte vězně!"

Vězeň se objevil pod klenbou otevřených dveří mezi oběma strážnými.

Byl to Gauvain.

Cimourdain se zachvěl.

"Gauvain!" vykřikl překvapen, hned však pokračoval:

"Chci vězně."

"To jsem já," řekl Gauvain.

"Ty?"

"Ano, já."

"A Lantenac?"

"Je na svobodě."

"Na svobodě, říkáš?"

"Ano."

"Utekl?"

"Utekl." Cimourdainův hlas se třásl rozechvěním:

"Ovšem, je to jeho hrad, zná tu všechny východy, z podzemního žaláře vede asi nějaká chodba ven, měl jsem na to pamatovat. Jistě našel nějaký způsob, jak utéci, a nikdo mu v tom ani nemusel pomáhat."

"Dostalo se mu pomoci," řekl Gauvain.

"K útěku?"

"K útěku."

"Kdo mu pomohl?"

"Já!"

"Ty?"

"Ano! Já!"

"Blábolíš!"

"Šel jsem za ním do vězení, byli jsme tam sami. Přehodil jsem mu svůj plášť přes ramena a kapuci stáhl do obličeje. Vyšel ven místo mne a já zůstal na jeho místě. Tu mě máte."

"To jsi neudělal."

"Udělal jsem to."

"To není možné."

"Je to tak."

"Přiveďte mi Lantenaca!"

"Není tu už. Vojáci ho viděli v plášti velitele, mysleli, že jsem to já, a nechali ho projít. Byla ještě tma."

"Ty jsi zešílel."

"Mluvím pravdu."

Chvíli bylo ticho, pak Cimourdain zakoktal:

"Pak ale zasluhuješ..."

"Smrt," odpověděl Gauvain.

Cimourdain byl bledý jako sťatá hlava. Seděl nehybně jako člověk zasažený bleskem. Zdálo se, že ani nedýchá. Velká krůpěj potu se mu perlila na čele.

Cimourdain zesílil hlas: "Stráže, posaďte obžalovaného!" Gauvain se posadil na stoličku. "Stráže, taste šavle!"

Byla to obvyklá formule, když obžalovanému hrozil ortel smrti.

Cimourdain promluvil opět svým obvyklým hlasem: "Obžalovaný, povstaňte." Přestal Gauvainovi tykat.


předchozí
Předek
Vojenský soud
Devadesát tři - Obsah
následující
Hlasování

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!