předchozí
Po Cimourdainovi soudci
Cimourdain svrchovaný pán

Žalář

V
 

Devadesát tři

3. díl - 7. kniha FEUDALISMUS A REVOLUCE

Autor: Viktor Hugo

Ze soudní síně se stala opět strážnice, stráž byla zdvojnásobena jako minulé noci, dva vojáci střežili zavřené dveře vězení.

Asi k půlnoci prošel strážnicí jakýsi muž se svítilnou v ruce, dal se poznat a dal si otevřít žalář.

Byl to Cimourdain.

Vešel a dveře za ním zůstaly pootevřeny.

Vězení bylo tmavé a tiché. Cimourdain udělal ve tmě krok, postavil svítilnu na zem a zůstal stát. Ze tmy bylo slyšet rovnoměrné oddychování spícího člověka. Cimourdain zamyšleně naslouchal těmto pokojným zvukům.

Gauvain ležel u zadní stěny žaláře na otepi slámy. Bylo slyšet jeho oddychování. Spal tvrdě.

Cimourdain se přiblížil, jak nejtišeji mohl, ke Gauvainovi a zadíval se na něho, matka hledící na spícího kojence nebyla by schopna pohledu něžnějšího a nevýslovnějšího. Snad byl ten pohled silnější než sám Cimourdain, Cimourdain si přitiskl obě pěsti na oči, jak to dělávají někdy děti, a stál chvíli nehnutě. Pak poklekl, zvedl jemně Gauvainovu ruku a přitiskl k ní své rty.

Gauvain sebou pohnul. Otevřel oči se zmateným údivem náhle probuzeného spáče. Svítilna matně osvětlovala vězení. Poznal Cimourdaina.

"Ach, to jste vy, učiteli," oslovil ho a dodal:

"Zdálo se mi, že mi smrt líbá ruku."

Cimourdain se zachvěl, jak se někdy stává, když na člověka dolehne příval myšlenek, někdy je ten příval tak mocný a bouřlivý, že hrozí udusit duši. Nic se nevydralo z hloubi srdce Cimourdainova. Vypravil ze sebe jen:

"Gauvaine!"

A oba na sebe pohlédli, Cimourdain očima plnýma žáru, jenž spaluje slzy, Gauvain s nejněžnějším úsměvem.

Gauvain se nadzvedl, opíraje se o loket, a řekl:

"Ta jizva, co máte na tváři, je po ráně šavlí, kterou jste utržil místo mě. Včera jste byl v řeži zase po mém boku a kvůli mně. Kde bych dnes byl, kdyby vás Prozřetelnost nebyla přivedla k mé kolébce? V temnotách. Mám-li ponětí o povinnosti, mám je od vás. Narodil jsem se spoutaný. Předsudky jsou okovy, vy jste mi je sňal a dal mi svobodně vyrůstat. Z pouhého bezvládného ranečku masa udělal jste zase dítě, nedochůdčeti jste dal svědomí. Bez vás bych byl vyrostl v malého člověka. Za to, co jsem, mám co děkovat vám. Byl jsem jen pánem, vy jste ze mne udělal občana, byl jsem pouhým občanem, vy jste ze mne udělal ducha. Mé tělo jste připravil pro život pozemský a mou duši pro život nebeský. Dal jste mi klíč k pravdě, abych mohl kráčet lidskou skutečností, a klíč ke světlu, abych se dostal ještě výš. Ó učiteli, děkuji vám. Vy jste mě stvořil."

Cimourdain usedl na slámu vedle Gauvaina a řekl mu: "Přišel jsem s tebou povečeřet."

Gauvain rozlomil černý chléb a podal mu jej. Cimourdain si vzal kousek, pak mu podal Gauvain džbán s vodou.

"Napij se první," vybídl ho Cimourdain.

Gauvain se napil a podal džbán Cimourdainovi, ten se napil po něm. Gauvain vypil jen jeden doušek, Cimourdain pil pomalu a dlouze.

Při této večeři Gauvain jedl a Cimourdain pil. Bylo to znamení klidu u jednoho a horečky u druhého.

V žaláři se rozhostil klid jako před bouří. Oba muži se rozhovořili.

"Veliké věci se rýsují na obzoru," začal Gauvain. "Zatím je dílo revoluce tajemné, avšak za viditelným dílem je dílo neviditelné. Viditelné dílo je drsné, dílo neviditelné je vznešené. V této chvíli rozeznávám všecko velice jasně. Je to podivuhodné a krásné. Bylo nutno použít stavebního materiálu z minulosti. Proto ten výjimečný rok 93. Pod lešením barbarství se staví chrám civilizace."

"Ano," odpověděl Cimourdain. "Z tohoto prozatímního stavu vyjde definitivní skutečnost, to jest právo vyvážené povinnostmi, úměrná a progresivní daň pro všechny, povinná vojenská služba, vyrovnání, žádné výjimky, a nad tím vším ona přímka - zákon. Republika absolutna."

"Já," odporoval Gauvain, "dávám přednost republice ideálu."

Gauvain se odmlčel a pak pokračoval:

"Kam zařadíte, učiteli, ve všem tom, co jste právě řekl, oddanost, obětavost, sebezapření, vzájemnou ochotu, lásku ? Uvést vše v rovnováhu je dobrá věc, uvést vše v harmonii je lepší. Nad vahami je lyra. Vaše republika člověka přesně usměrňuje a řídí, moje ho povznáší k jásavému azuru. Mezi oběma je takový rozdíl jako mezi matematickou pouséon a orlem."

"Ty se ztrácíš v oblacích." "A vy v chladných výpočtech." "V harmonii je kus snu." "V algebře také."

"Chtěl bych mít člověka vytvořeného Eukleidem." "A já," řekl na to Gauvain, "chtěl bych raději člověka stvořeného Homérem."

Přísný úsměv Cimourdainův spočinul na Gauvainovi, jako by ho chtěl zastavit v rozletu: "Poezie! Nevěř básníkům!"

"Ano, znám to slovo. Nevěř vánkům, nevěř paprskům, nevěř vůním, nevěř květinám, nevěř hvězdám." "Ničeho z toho se člověk nenají."

"Co vy o tom víte? Myšlenka také živí. Mysliti znamená jísti."

"Jen žádné abstrakce. Republika, to je jako: dvě a dvě jsou čtyři. Dal-li jsem každému, co mu patří. .."

"Pak vám zbývá dát mu ještě to, co mu nepatří." "Co tím myslíš?"

"Myslím tím vzájemné ústupky a ohledy, které musí mít každý ke všem a všichni ke každému, na nich je založen celý život společnosti."

"Mimo přísné právo není už nic." "Je tam všecko." "Já vidím pouze spravedlnost." "Já se dívám výš." "Co je tedy nad spravedlností?" "Nad spravedlností zákona je spravedlnost srdce." Chvílemi ustávali v hovoru, jako když světlo probleskne tmou. I Cimourdain začal znovu:

"Mluv přesněji, můžeš-li."

"Budiž. Vy chcete povinnou vojenskou službu. Proti komu? Proti jiným lidem. Já nechci vojenskou službu. Chci mír. Vy chcete, aby se podporovali chudáci, já chci odstranit bídu. Vy chcete spravedlivou daň. Já nechci žádné daně. Já chci, aby veřejné výdaje byly omezeny na nejmenší míru a byly placeny z přebytku společnosti." "Co tím rozumíš?"

"Toto. Odstraňte především příživnictví, příživnictví kněží, soudců, vojáků. Pak využijte svého bohatství, nevyhazujte hnůj do stoky, házejte jej na naše brázdy. Tři čtvrtiny půdy leží ladem. Zorejte úhory Francie, zrušte zbytečné pastviny, rozdělte obecní pozemky. Ať má každý člověk půdu a půda hospodáře. Zestonásobíte tak společenský výtěžek, Francie nedává dnes svým rolníkům více masa než na čtyři dny v roce. Kdyby byla dobře obdělávána, uživila by tři sta miliónů lidí, celou Evropu. Využijte přírody, té nesmírné a opovrhované pomocnice. Využijte pro svou práci všech větrů, vodopádů a magnetických proudů. Zeměkoule má celou síť podzemních žil a v té síti podivuhodně proudí voda, olej, oheň. Navrtejte žíly zeměkoule a nechtě odtud vytrysknout vodu pro vaše studny, olej do vašich lamp, oheň pro vaše krby. Uvažujte o pohybu vln, o přílivu a odlivu, o střídání příbojů. Co je to oceán? Ohromná promarněná síla. Jak je země hloupá! Nevyužít oceánu!" "Už se zase vznášíš v oblacích." "Chcete říci v plné skutečnosti." Gauvain pokračoval: "A žena? Co z ní uděláte vy?" Cimourdain odpověděl: "To, co je, služku muže."

"Ano, ale pod jednou podmínkou."

"Jakou?"

"Že muž bude služebníkem ženy."

"Co tě napadá!" zvolal Cimourdain. "Muž služebníkem! Nikdy! Muž je pánem. Uznávám jen jedno království, království rodinného krbu. Doma je muž králem."

"Ano, ale s tou podmínkou, že žena je tam královnou."

"Ty tedy chceš pro muže a ženu..."

"Rovnost."

"Rovnost! Co si myslíš! Vždyť obě bytosti jsou tak rozdílné."

"Řekl jsem rovnost. Neřekl jsem totožnost."

Nastalo opět ticho, jakési příměří mezi těmito dvěma duchy, kteří po sobě metali blesky. Cimourdain přerušil mlčení.

"A komu dáváš dítě?"

"Nejprve otci, který je zplodil, pak matce, která je zrodí, pak učiteli, který je vychovává, pak obci, jež z něho udělá muže, pak vlasti, jež jest nejvyšší matkou, pak lidstvu, jež je jeho pramátí."

"Nemluvíš o Bohu."

"Každý z těchto stupínků, otec, matka, učitel, obec, vlast, lidstvo, je jednou příčkou žebříčku směřujícího k Bohu."

Cimourdain mlčel, Gauvain pokračoval:

"Dostoupí-li člověk až k vrcholku žebříku, dospěje k Bohu. Bůh se mu otevře, stačí vstoupit."

Cimourdain učinil posunek, jako když voláme někoho zpátky. "Gauvaine, vrať se na zem! Chceme uskutečnit jen to, co je možné."

"Nedělejte to už předem nemožným."

"Co je možné, uskuteční se vždycky."

"Ne vždycky. Jestliže se stavíme příkře k utopii, zabijeme ji. Nic není tak bezbranné jako vejce."

"A přece je nutno popadnout utopii, vnutit jí ohlávku skutečnosti, zasadit ji do rámce činů. Abstraktní idea se musí změnit v myšlenku konkrétní, kolik pozbude na kráse, tolik získá na užitečnosti, je menší, ale lepší. Právo musí vejít v zákon, a když se právo stane zákonem, je absolutní. A tomu já říkám možnost."

"Možnost je ještě víc než to."

"Ach, už zase sníš."

"Možnost je tajemný pták stále se vznášející nad člověkem."

"Je třeba ho chytit."

"Živého."

A Gauvain pokračoval.

"Má myšlenka je: stále kupředu. Kdyby byl Bůh chtěl, aby člověk couval, byl by mu dal jedno oko dozadu. Dívejme se vždycky v tu stranu, kde svítá, kde něco pučí, kde se něco rodí. Co padá, dodává odvahy tomu, co stoupá. Praskot starého stromu je voláním po novém stromu. Každý věk vykoná své dílo, dnes občanské, zítra všelidské. Dnes jde o právo, zítra o spravedlivou odměnu. Mzda a právo je v podstatě totéž slovo. Člověk žije proto, aby mu bylo řádně zaplaceno, když Bůh dává život, bere na sebe závazek. Člověk má přirozené právo na mzdu, ale musí si ji vydobýt."

Gauvain mluvil se zanícením proroka. Cimourdain poslouchal. Úlohy se vyměnily. Zdálo se, že žák je nyní učitelem.

Cimourdain zašeptal:

"Kráčíš příliš rychle."

"Snad proto, že mám trochu naspěch," odpověděl Gauvain s úsměvem a dodal:

"V tom je, učiteli, rozdíl mezi našimi dvěma utopiemi. Vy chcete pro všechny povinné kasárny, já chci školu. Vy sníte o člověku - vojáku, já sním o člověku - občanu. Vy chcete, aby byl strašný, já chci, aby přemýšlel. Vy zakládáte republiku mečů, já zakládám..."

Gauvain se odmlčel.

"Já bych chtěl založit republiku duchů."

Cimourdain se zahleděl na žalářní dlažbu a otázal se:

"A co chceš prozatím?"

"To, co je."

"Odpouštíš tedy přítomnosti?"

"Ano."

"Proč?"

"Poněvadž je to bouře. Bouře vždycky ví, co dělá. Kolik uzdravených lesů je za jeden dub sražený bleskem! Civilizace byla stižena morem, a tento mocný vichr ji nákazy zbaví. Snad si příliš nevybírá. Může však jednat jinak ? Má to těžké zametání. Chápu zuřivost větru, když se musí opírat do tak hrozně nakažlivých výparů. Ostatně, co mi záleží na bouři, mám-li kompas, a co je mi po událostech, mám-li své svědomí."

A pak dodal tichým, ale slavnostním hlasem:

"Je tu někdo, koho musíme vždycky nechat jednat "

"Kdo je to?" tázal se Cimourdain.

Gauvain pozdvihl prst nad hlavu. Cimourdain sledoval pohledem směr tohoto zdviženého prstu a zdálo se mu, že vidí žalářní klenbou hvězdnaté nebe.

Opět se odmlčeli.

Cimourdain znovu navázal hovor:

"Společnost víc než příroda! Povídám ti, to je nemožné, to je sen."

"To je cíl. K čemu by jinak byla společnost? Zůstaňte v přírodě. Buďte divochy. Tahiti je ráj. Jenže v tomto ráji se nemyslí. Lepší by bylo rozumné peklo než hloupý ráj. Ale ne, žádné peklo! Buďme lidskou společností. Dokonalejší než příroda. Ano. Nepřidáte-li nic k přírodě, proč se z ní vymaňovat? Spokojte se prací jako mravenec a medem jako včela! Zůstaňte dělným zvířetem, místo abyste byli všeovládajícím mozkem! Přidáte-li něco k přírodě, budete nevyhnutelně větší než ona, přidat znamená rozmnožit, to jest povznést. Společnost je sublimovaná příroda. Já chci vše, co chybí úlům, vše, co chybí mraveništím, pomníky, umění, poezii, hrdiny, génie. Nosit věčná břemena, to není údělem člověka. Ne, ne, ne, pryč s párii, s otroky, trestanci, zatracenci! Chci svobodu ducha, rovnost srdcí, bratrství duší, chci, aby se tyto vlastnosti staly symbolem civilizace, ochranitelkou pokroku. Ne, již žádné jho! Člověk není stvořen proto, aby vláčel okovy, nýbrž aby rozpínal křídla. Pryč s člověkem plazem. Chci, aby se kukla proměnila v motýla, chci, aby se zemský červ proměnil v živý květ, aby dostal křídla. Chci..."

Gauvain se zarazil. Oči mu zářily, rty se pohybovaly, ale nemluvil.

Dveře byly stále otevřeny. Jakýsi lomoz zvenčí vnikal do žaláře. Bylo slyšet neurčité zvuky polnic, byl to pravděpodobně budíček. Pak zaduněly rány pažbami pušek o zem, to se střídaly stráže. Potom se ozval dosti blízko věže, pokud se dalo ve tmě soudit, hluk, jako když se přenášejí prkna a trámy, a do toho temné bušení, připomínající údery kladiv.

Cimourdain, celý bledý, naslouchal. Gauvain neslyšel.

Nořil se stále hlouběji do svých myšlenek. Zdálo se, že ani nedýchá, tak byla jeho pozornost upjata k tomu, co viděl pod jasnovidnou klenbou svého mozku. Občas se lehce zachvěl. Jeho oči se plnily stále více jitřním jasem.

Tak uplynula nějaká chvíle. Cimourdain se ho zeptal:

"Nač myslíš?"

"Na budoucnost," odpověděl Gauvain a oddal se znovu svým úvahám.

Cimourdain vstal ze slaměného lůžka, na němž oba seděli. Gauvain si toho ani nepovšiml. S něžným pohledem na zadumaného mladého muže ustupoval Cimourdain pomalu ke dveřím a vyšel ven. Žalář se zase zavřel.

předchozí
Po Cimourdainovi soudci
Cimourdain svrchovaný pán
Žalář
Devadesát tři - Obsah
 

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!