Kapitola I.

1
následující
Kapitola II.

Hornblower

Autor: Cecil Scott Forester

Kapitán Horatio Hornblower pročítal ve svém bytě ušpiněný otisk, který mu poslali z tiskárny.

"Všem odvážným mladým mužům!" četl. "Námořníci, občané, chlapci, vy, kdož se chcete postavit na stranu Svobody, vy všichni, kdož chcete přimět korsického tyrana, aby litoval, že vydráždil hněv těchto Britských ostrovů! Loď Jeho Veličenstva Sutherland o dvou palubách a sedmdesáti čtyřech dělech kotví nyní v Plymouthu a připravuje se k akci. V její posádce je ještě několik volných míst. Kapitán Horatio Hornblower, jenž jí velí, vrátil se nedávno z cesty po jižních mořích, kde velel fregatě Lydii o šestatřiceti dělech. Vyzval k boji dvakrát silnější španělskou loď Natividad o dvou palubách a potopil ji. Důstojníci, poddůstojníci i lodníci Lydie s ním hromadně přešli na Sutherland. Které statečné srdce může odolat této výzvě, nepřidat se k těmto hrdinům a nesdílet s nimi novou slávu, která na ně čeká? Kdo chce poučit monsieura Jeana Crapauda, že moře patří Britanii a že se na nich nesmí objevit žádný žáby pojídající Francouz? Kdo touží po vrchovatém klobouku zlatých louisdorů kořistného? Každého večera se bude hrát na housle a tančit. Na každého muže připadne denně šestnáct uncí až libra nejlepšího hovězího masa a chleba. Každého dne v týdnu, i v neděli, bude v poledne grog a kromě toho dostane každý člen posádky plat, zaručený Jeho Nejmilostivějším Veličenstvem, králem Jiřím. V místě, kde je tato vyhláška čtena, najdete důstojníka lodi Jeho Veličenstva Sutherland, jenž přijme kterékoliv statečné srdce, žíznící po slávě."

Pročítaje tento otisk, zápolil kapitán Hornblower s bez-nadějností. Výzvy tohoto druhu měly být čteny po tuctech v každém tržním městě. Zdálo se však velmi nepravděpodobné, že jimi budou přilákám rekruti na obyčejnou řadovou loď. Vždyť kraj byl prohledáván smělými fregatními kapitány s mnohem lepším jménem, než bylo jeho, kteří se mohli pochlubit kořistným, jehož skutečně dobyli na předcházejících výpravách. Vyslání čtyř poručíků, každého s půltuctem mužů, na rekrutýrku do jižních hrabství ho bude stát téměř celý plat, který si ušetřil na poslední výpravě. A obával se, že to budou zbytečně vyhozené peníze.

Ale něco se musilo stát. Lydie mu dodala dvěstě schopných námořníků (jeho náborový plakát nemluvil o tom, že byli na novou loď nuceně přeloženi po dvouleté plavbě, aniž se jim dostalo možnosti vstoupit na anglickou půdu), ale k doplnění posádky potřeboval ještě dalších padesáti námořníků a dvou set nováčků a plavčíků. Loď, střežící přístav, na níž se obyčejně shromažďovali lodníci, kteří čekali na zaměstnání, nedodala mu ani jednoho. A kdyby se mu nepodařilo doplnit posádku, mohlo to znamenat ztrátu velení a z toho vyplývající nezaměstnanost s polovičním platem osmi šilinků denně, snad až do konce života. Nemohl dobře odhadnout, jak se na něho dívá admiralita, a právě z této neznalosti se přirozeně domníval, že jeho zaměstnání visí jen na vlásku.

Zatím co poklepával tužkou na otisk, dával najevo svou úzkost a starost tichými kletbami, řinoucími se z jeho rtů. Jejich nesmyslnosti si byl vědom již v okamžiku, kdy je vyslovoval. Dával si však pozor, aby mluvil tiše. Za ním, za dvojitými dveřmi, odpočívala v ložnici Marie, již nechtěl rušit. Ačkoliv bylo ještě příliš brzy, než aby si mohla být jista, věřila, že je v jiném stavu, a Hornblower byl již znechucen její přesládlou něžnosti. Touto myšlenkou jeho podrážděnost jen vzrostla. Nenáviděl pevnou zem, nenáviděl rekrutýrku, bezúčelné posedávání v této místnosti a ztrátu svobody, jíž se těšil po měsíce svého posledního tažení. Podrážděně vzal klobouk a tiše se vykradl ven. Poslíček z tiskárny dosud čekal v předsíni s kloboukem v ruce. Hornblower mu úsečně podal otisk s krátkým příkazem na vytištění veletuctu plakátů a vydal se do hlučných ulic.

Výběrčí mýta na Halfpenny Gate Bridge ho propustil bez placení při pohledu na jeho uniformu. Tucet mužů u převozu vědělo, že je kapitánem Sutherland, a všichni se snažili zachytit jeho pohled. Uvědomovali si, že od kapitána, kterého povezou k jeho lodi po celé délce Hamoaze, mohou očekávat pěknou odměnu. Hornblower se usadil ve dvou-veslici. Poněkud ho potěšilo, když odrazili a vydali se na dlouhou pouť spletí lodí, že neřekl ani jediného slova. Vrchní veslař přesunul v listech žvanec tabáku a již se připravoval prohodit k svému cestujícímu nějaký nesmysl, avšak při pohledu na jeho zakaboněné obočí a nevlídný úšklebek změnil úmysl a jen rozpačitě zakašlal. Ačkoliv se na převozníka ani nedíval, uvědomil si Hornblower velmi dobře tuto mezihru a v důsledku toho se jeho nálada poněkud zlepšila. Pozoroval hru svalů v hnědých předloktích muže, opírajícího se o vesla. Viděl, že jeho paže jsou tetovány a že se mu v boltci levého ucha třpytí úzký zlatý kroužek. Jistě bývalý námořník, který změnil své řemeslo na převozníka. Hornblower toužil nevýslovně po tom, aby ho mohl zavléci na palubu, až dojedou k Sutherland. Kdyby se mohl zmocnit několika tuctů dobrých námořníků, bylo by veta po jeho starostech. Ale tenhle chlapík měl jistě vysvědčení o zproštění ze služby. Jinak by nemohl provozovat převoznictví v přístavu, kde čtvrtina britského námořnictva pátrala po mužích.

Zásobárna a doky se též černaly schopnými muži. Jistě polovina z nich byla námořníky a lidmi zaměstnanými při stavbě a vystrojování lodí. Hornblower je pozoroval toužebně a bezmocně, asi jako kočka, pozorující zlatou rybku v akváriu. Provaziště a výrobna stožárů, velké budovy a kouřící komíny továrny na suchary pomalu mizely. A tamhle je již Sutherland, zakotvená u Bull Pointu. Hornblower si uvědomil, dívaje se na loď přes vzdouvající se vodu, že k přirozené pýše nad novým velením lne jakási podivná přimíšenina konzervativního odporu. Kulatá příď se divně vyjímala v době, kdy každá britská řadová loď měla zobec, na který si jeho zrak již zvykl. Její rysy byly nehezké a vyprávěly o tom (jak si Hornblower povšiml vždy, když se na ní podíval), že při její stavbě byly obětovány mnohem cennější vlastnosti ve prospěch malého ponoru. Vše na ní dokazovalo, s výjimkou stožárů, které byly anglického původu, že byla postavena v Holandsku a že měla operovat podél bahnitých břehů a v mělkých zátokách holandského pobřeží. Po pravdě řečeno, Sutherland se původně jmenovala Een-dracht, a byla to holandská loď o 74 dělech, ukořistěná Angličany u Texelu. Nyní byla znovu vyzbrojena a stala se nejošklivější a nejméně žádoucí dvoupalubní lodí v seznamu námořnictva.

"Bůh mi pomoz," říkal si v duchu Hornblower a díval se na ni s odporem, který se jen zvyšoval při myšlence na nedostatek mužstva. Nedej Bůh, aby se s ní měl někdy škrabat ze závětří u pobřeží na volné moře. Plula by mu stále do závětří jako papírová loďka. A u válečného soudu, který by pak následoval, by mu nikdo nevěřil ani slovo z výpovědi o jejích navigačních nedostatcích.

"Zpomalit," vykřikl na převozníky. Muži přestali veslovat, vesla již nevyluzovala skřípavé zvuky a údery vln na boky člunu náhle zesílily.

Loďka klouzala po tančících vlnách a Hornblower pokračoval ve svém neuspokojivém pozorování. Loď byla nově natřena, ale tak ohavným způsobem, jak to mohly dokázat jen úřady v docích. Chmurnou žluť a čerň neosvěžoval ani kousek červeně nebo běloby. Bohatý kapitán s prvním důstojníkem by se jistě postarali o nápravu penězi z vlastní kapsy a dali by namalovat alespoň tu a tam nějaký ten zlatý list. Ale Hornblower neměl peněz na zlaté listy a věděl, že Bush, který ze svého platu živil čtyři sestry a matku, neměl rovněž peněz nazbyt, i když snad část jeho budoucí kariéry závisela na vzhledu Sutherland. Jiní kapitáni by si již jistě nějakým způsobem vyškemrali na přístavních úřadech trochu více barvy, snad i zlaté listy, říkal si Hornblower lítostivě. Ale on neuměl škemrat; ani vyhlídka na všechny zlaté listy na celém světě by ho nepřiměla k tomu, aby poplácal některého z přístavních úředníků po zádech a získal si jeho přízeň pochlebováním a falešnými lichotkami. Ne snad, že by mu v tom bránilo jeho svědomí, spíše nedostatek sebevědomí.

Na palubě ho již zřejmě někdo zpozoroval. Uslyšel hvizd píšťal a viděl, že tam konají přípravy na jeho uvítání. Ať ještě chvíli počkají: dnes se nedá upospíchat. Sutherland, vysoko se pnoucí k obloze - nebyly na ní ještě zásoby, které ji zatěžkávají -, ukazovala široký pruh mědi. Díky Bohu, měď byla nová. S větrem v zádech může tato stará, ošklivá loď dosáhnout docela pěkné rychlosti. Vítr ji otočil napříč, takže se mu naskytl pohled na část jejího dna, zužujícího se k zádi. Pozoruje ji stále, zabýval se Hornblower úvahami, jak z ní dostat nejlepší výkon. Pomáhala mu v tom dvaadvacetiletá námořnická zkušenost. Před očima se mu vybavil složitý diagram všech činitelů, jež budou mít na loď na širém moři velký vliv - tlak větru na plachty, kormidlo, vyrovnávající hlavní plachty, postranní odpor kýlu, tření plátů, příraz vln na její přídi. Hornblower si v duchu vykreslil předběžné zkusmé uspořádání (dokud mu praktické zkoušky neposkytnou více opory), jak nakloní stožáry a vyrovná loď. Ale již vzápětí si vzpomněl, že loď nemá dosud posádky a že dokud ji nenajde, jsou všechny jeho plány zbytečné.

"Přidejte," zavrčel na veslaře, kteří se hned opřeli do vesel plnou vahou.

"Pomaleji, Jake," zvolal druhý veslař na prvního, dívaje se přes rameno.

Loďka se stočila pod záď Sutherland; na tyto lidi se člověk mohl spolehnout, že umí přirazit člun k válečné lodi. Hornblower spatřil chodbu na zadní části paluby, která byla jednou z věcí, jež se mu na lodi nejvíce líbily. Byl rád, že ji v docích nezničili, jak to provedli u mnohých řadových lodí. Zde, v této chodbě, bude moci užívat větru, moře a slunce v soukromí, což bylo na palubě nedosažitelné. Dá si tu postavit i své lehátko a bude zde moci dokonce cvičit, aniž ho někdo bude pozorovat. Chodba byla dlouhá asi 18 stop a Hornblower se bude musit jen trochu sklonit, aby nezavadil o převislou klenbu. Nesmírně se těšil na čas, kdy bude opět na moři, pryč od všech těch únavných nesnází pevniny, kdy se bude moci procházet o samotě po zadní chodbě, na níž i dnes nacházel jediné útočiště. Avšak bez posádky byly všechny tyto blažené vidiny v nedohlednu. Musí najít muže, ať již jakýmkoliv způsobem. Lovil v kapsách stříbrné mince, aby mohl zaplatit převozníkům, a třeba jich měl žalostně málo, jeho pocit méněcennosti ho přiměl k přeplacení mužů způsobem, který přisuzoval kapitánům jiných řadových lodí.

"Děkujeme vám, pane, děkujeme," pravil první veslař a pozdravil po vojensku.

Hornblower vystoupil po žebříku a vstoupil na palubu vchodem, který se za doby Holanďanů nádherně leskl pozlátkem, dnes byl však natřen tmavou barvou. Píšťaly člunovodových lidí divoce zaječely, námořní pěšáci dali k poctě zbraň a plavčíci stáli v přísném pozoru. Gray, pobočník navigačního důstojníka - důstojníci sami nedrželi v přístavu službu - byl velitelem hlídky a zasalutoval, když se Hornblower dotkl klobouku na pozdrav velitelské palubě. Kapitán na Graye nepromluvil, ačkoliv to byl jeho oblíbenec. Zabraňovala mu v tom přísná sebekázeň, kterou vždy dodržoval z obavy před zbytečným povídáním. Místo toho se jen mlčky rozhlédl.

Paluba byla zavalena spoustou nářadí, neboť přípravné práce na lodi byly právě v proudu. Ale i v té spoustě si Hornblower povšiml, že pod povrchem zdánlivého nepořádku byl plán a spořádanost. Svazky provazů, skupiny mužů pracujících na palubě, plachtařovo družstvo sešívající na zádi vrcholovou plachtu, to vše vyvolávalo dojem zmatku. Byl to však zmatek disciplinovaný. Přísné rozkazy, které vydal svým důstojníkům, přinesly ovoce. Když se posádka Lydie dověděla, že má být hromadně přeložena na Sutherland, aniž dostane jediného dne volna na souši, málem se vzbouřila. Nyní však byla opět zkrocena.

"Profous se hlásí k raportu, pane," řekl Gray.

"Pošlete pro něho," odpověděl Hornblower. Profous byl poddůstojník, odpovídající za dodržování discipliny. Byl to pro Hornblowera nový člověk a jmenoval se Price. Hornblower usoudil, že Price chce oznámit případy nedisciplinovanosti, a povzdychl si, i když se na jeho obličeji objevil výraz bezohledné přísnosti. Dojde asi k bičování a on tak nenáviděl myšlenku na krev a utrpení. Ale na počátcích nového velení a s dosud svéhlavou posádkou nesmí váhat nařídit bičování, i když to znamená, že provinilcova záda budou jedna otevřená rána.

Price již přicházel v čele nejpodivnějšího průvodu. Za ním následoval oddíl třiceti mužů, jdoucích po dvojicích. Každý z nich byl připoután k svému sousedu, kromě dvou posledních, kteří se matně ploužili s železy kolem kotníků. Téměř všichni byli oblečeni v hadry, jež ani z daleka nepřipomínaly oděv námořníka. Některé vypadaly jako pytle, jiné byly z bavlny, a když se Hornblower pozorněji podíval, povšiml si, že jeden člen průvodu má na sobě zbytky krátkých sametových kalhot. A jiný zase byl oblečen zbytky toho, co bylo kdysi úctyhodným, černým soukenným oblekem, v jehož roztrhaném rukávu se nyní objevovala bílá kůže. Všichni měli na tváři strniska, černá, hnědá, ryšavá a šedivá, a pokud nebyli plešatí, vlnily se jim na hlavách chomáče rozcuchaných vlasů. Dva z lodních kaprálů uzavírali průvod.

"Stát!" nařídil Price. "Klobouky dolů!"

Průvod se pomalu zastavil a muži stáli zavile na velitelské palubě. Někteří se dívali k zemi, kdežto jiní se pokradmu rozhlíželi.

"Co to u všech čertů znamená?" tázal se zostra Hornblower.

"Nové síly, pane," řekl Price. "Potvrdil jsem jejich příjem vojákům, kteří je přivedli."

"Odkud je přivedli?" vyštěkl Hornblower.

"Od soudu z Exeteru, pane," odpověděl Price a ukázal seznam. "Čtyři z nich jsou pytláci. Waites, to je ten v těch sametových kalhotách, byl odsouzen pro krádež ovcí. Ten v černém spáchal zločin bigamie, pane. Než to provedl, byl ředitelem v pivovaře. Ti ostatní mají na svědomí všelijaké krádeže, pane, kromě těch dvou vpředu, kteří zapálili stoh. Ti v železech provedli loupež."

"Hm," zabručel Hornblower, prozatím neschopen slova. Nováčci po něm pomrkávali, někteří s nadějí v očích, jiní s nenávistí, a zbytek zcela lhostejně. Vyvolili si službu na moři, aby nemusili na šibenici, do žaláře, nebo do kolonií. Měsíce, strávené ve vězení, kde očekávali soudní řízeni, vysvětlovaly jejich žalostné vzezření. "Tohle je mi pěkný doplněk posádky," pomyslil si hořce Hornblower. "Zatvrzelí ulejváci, vzbouřenci a tupí mezci." Ale byly to síly a musí jich být co nejvíce využito. Nyní byli postrašeni, zahořklí a zatvrzelí. Stálo by za to získat jejich srdce. Po chvilce rychlého přemýšlení určil Hornblowerův humánní instinkt směr, kterým se rozhodl jednat.

"Proč jsou dosud spoutáni?" ptal se hlasitě, aby to všichni slyšeli. "Ihned jim sejměte pouta."

"Odpusťte, pane," omlouval se Price. "Když jsem viděl, co je to zač a jak sem přišli, nechtěl jsem to udělat bez vašeho rozkazu, pane."

"To s tím nemá co dělat," vykřikl Hornblower. "Nyní jsou ve službách krále. A na palubě mé lodi nebude v železech nikdo, dokud já k tomu nedám rozkaz."

Hornblower se střežil toho, aby jeho pohled zabloudil k novým členům posádky a svou řečí neustále mířil k Priceovi. Věděl, že je to tak mnohem efektnější, ačkoliv opovrhoval sám sebou, že používá takových řečnických triků.

"Nepřeji si, aby se noví lodníci dostali ještě jednou do rukou profousa," pokračoval zostra. "Jsou to nováčci čestné služby a mají před sebou počestnou budoucnost. Zavděčíte se mi, budete-li po druhé dbát tohoto rozkazu. Najděte nyní někoho z pomocníků hospodářského důstojníka a postarejte se, aby každý z těchto lidí byl řádně oblečen v souhlase s mými rozkazy."

Za normálních okolností by mohlo takové vypeskování podřízeného poddůstojníka před mužstvem škodit disciplině, ale Hornblower věděl, že to v případe profousa mnoho škody nenadělá. Mužstvo se ho stejně naučí dříve nebo později nenávidět. Měl určité výhody v platu a hodnosti právě proto, aby mohl být hromosvodem pro nespokojenost posádky. Hornblower mohl nyní zmírnit příkrost svého hlasu a obrátil se přímo na nové lodníky.

"Muž, který dělá svou povinnost, jak nejlépe umí," pravil mírně, "nemá se na této lodi čeho obávat, naopak, kynou mu nejlepší naděje. Nyní chci vidět, jak pěkně budete vypadat ve svých nových šatech, až ze sebe smyjete špínu místa, ze kterého jste přišli. Odstoupit!"

V duchu si řekl, že pro sebe získal alespoň několik z těch ubohých lidí. Některé obličeje, z nichž na něho ještě před chvílí zírala zavilost zoufalství, zářily nyní nadějí. Vždyť se snad po prvé po měsících, ne-li po prvé ve svých životech, setkali tito lidé s někým, kdo s nimi zacházel jako s lidmi, nikoliv jako se zvířaty. Díval se za nimi, když odcházeli. Chudáci; podle mínění Hornblowera udělali špatnou výměnu, když si vybrali místo žaláře službu na moři. V každém případě představovali však alespoň třicet z celkového počtu dvou set padesáti lidských těl, jichž potřeboval k práci u lan a rumpálů, aby mohl vyrazit s touto starou Sutherland na moře.

Na velitelskou palubu přispěchal poručík Bush a pozdravil svého kapitána. Přísná osmahlá tvář s modrýma očima, jež se k její přísnosti ani nehodily, rozzářila se do úsměvu právě tak nevhodného. Hornblowera se dotkl pocit jakéhosi špatného svědomí, když viděl zřejmou radost, projevující se v Bushových očích při pohledu na něho. Byl to podivný pocit vědět, že je obdivován - ba možno říci i milován - tímto velmi schopným námořníkem, skvělým mužem a statečným bojovníkem, který se mohl pochlubit tolika dobrými vlastnostmi, jež Hornblower, jak cítil, postrádal.

"Dobré jitro, Bushi," pravil. "Viděl jste nové členy posádky?"

"Ne, pane. Zavezl jsem stráž na střední hlídku a vrátil jsem se teprve nyní. Odkud přišli, pane?"

Hornblower mu to řekl a Bush si radostně zamnul ruce.

"Třicet!" pravil. "To je zajímavé. Nikdy jsem nečekal od soudu v Exeteru více než tucet. A soud v Bodminu dnes zahajuje přelíčení. Dej Bůh, abychom dostali třicet i odtamtud."

"Z Bodminu jich tolik nedostaneme," pravil Hornblower, nesmírně potěšen klidem, se kterým přijal Bush zprávu o doplnění posádky Sutherland trestanci.

"Ne, pane! Ale v tomto týdnu má přijet konvoj ze Západní Indie. Tam by měly stráže získat alespoň dvě stě mužů. A stane-li se po právu, dostaneme z nich dvacet."

"Hmm," zabručel Hornblower nejistě. Nebyl z toho druhu kapitánů - ani z vážených ani lichotníků - kteří si byli jisti přízní admirála přístavu. "Nyní se musím poohlédnout po podpalubí,"

Tím byl předmět rozmluvy radikálně změněn.

"Ženy jsou nepokojné," pravil Bush. "Půjdu raději s vámi, nemáte-li nic proti tomu, pane."

Spodní dělová paluba poskytovala podivný obraz, osvětlovaný slabým světlem, vnikajícím sem šesti otevřenými střílnami. Bylo zde padesát žen. Tři nebo čtyři dosud ležely na boku ve svých lůžkách a dívaly se na ostatní. Jiné seděly ve skupinách na palubě a hlučně si povídaly. Jedna nebo dvě se domlouvaly střílnami o jídle s posádkami pobřežních lodic, plujících právě okolo. Síťovina, která znemožňovala útěk, měla dostatečně velká oka na prostrčení ruky. Jiné dvě ženy, každá podporovaná jinou skupinou, se divoce hádaly. Byly to dva protichůdné typy - jedna velká a tmavá, tak velká, že musila stát pokrčena pod pět stop vysokým trámovím, druhá malá, silná a plavá, stála směle před ohrožující ji sokyní.

"A to jsem řekla," stála tvrdohlavě na svém, "a řeknu to opět. Nebojím se vás, paní Dawsonová, jak si dáváte říkat."

"Ááh," vykřikla tmavá na tuto vrcholnou urážku. Vyřítila se kupředu a svýma hubenýma rukama uchopila druhou za vlasy a třásla jí se strany na stranu, jako by jí chtěla utrhnout hlavu. Na odplatu jí její hrdinná odpůrkyně škrábala po obličeji a kopala ji do holení. Točily se dokola v záplavě spodniček, když je jedna z žen, ležících na lůžku, varovala výkřikem:

"Přestaňte, vy bláznivé čubky! Je tu kapitán."

Oddělily se od sebe, potrhané a těžce dýchající. Zraky všech se obrátily na Hornblowera, když kráčel kupředu v záblescích světla a s hlavou skloněnou pod palubní klenbou.

"Která žena se bude prát, bude hned odvezena na pevninu," zavrčel Hornblower.

Tmavá žena si odhrnula vlasy s očí a pohrdavě ohrnula nos:

"Mne nemusíte vyhazovat na pevninu. Půjdu sama. Po-byt na téhle mizerné lodi nemá cenu ani zlámané grešle."

Zřejmě vyjadřovala pocit, který s ní sdílelo mnoho jiných žen, protože jejím slovům následovalo souhlasné zahučení.

"Copak mužům nikdy nezaplatíte?" vypískla žena na lůžku. "Dost takových řečí," zařval Bush náhle. Vykročil kupředu, aby ušetřil kapitána dalších urážek, které musil snášet díky vládě, jež dosud nezaplatila mužům po celoměsíčním pobytu v přístavu.

"Vy tam, co ještě děláte na lůžku po osmi úderech!"

Ale tento pokus o protiútok měl přímo katastrofální následek.

"Vstanu, když si přejete pane poručíku," pravila, odhazujíc přikrývku a vstupujíc na palubu. "Rozloučila jsem se se svými šaty, abych mohla svému Tomovi koupit salám a za spodničku jsem mu koupila korbel dobrého piva. Chcete, abych chodila po palubě v košili?"

Palubou se rozlehl tichý smích.

"Jděte zpět a buďte trochu slušná," vyprskl Bush, jehož tváře hořely rozpaky.

Hornblower se též smál - snad proto, že byl ženat a pohled na polonahou ženu ho ani z poloviny neuváděl do takových rozpaků jako jeho poručíka.

"Nebudu nikdy slušná," pravila žena, ukládajíc nohy zpět na lůžko a otáčejíc přikrývku znovu kolem těla, "dokud můj Tom nedostane poukázku na plat."

"A když ji dostane," přidávala se plavovlasá žena, "co je mu platná, když nedostane povolení k vstupu na pevninu? Prodá ji nějakému vydřiduchu z přístavních lodí za čtvrťák rumu."

"Fi, libru jako plat za dvacet tři měsíce!" pištěla jiná. "A já už jsem tu celý měsíc."

"Ticho tam," řekl Bush.

Hornblower se dal na ústup, zanechávaje, spíše snad zapomínaje účelu své návštěvy - prohlídky podpalubí. Nemohl čelit těmto ženám, když se opět zmínily o otázce platu. S muži se zacházelo přímo skandálně. Byli uvězněni na lodi na dohled od pevniny a jejich ženy (některé z nich byly skutečně manželkami, ačkoliv podle nařízení admirality stačilo ústní prohlášení o sňatku, aby byly vpuštěny na loď) měly dobrý důvod k stížnostem. Nikdo, ani sám Bush nevěděl, že těch pár liber, které byly rozděleny mezi posádku, představovalo velkou část Hornblowerova ušetřeného platu - vše co mohl postrádat, vlastně vše, kromě peněz, jichž potřeboval na úhradu výloh důstojníků, když měli odejít na rekrutýrku.

Jeho živá obrazotvornost a absurdní citlivost s mužstvem snad trochu přeháněla část nesnází lodníků. Myšlenka na znemravnělost života v podpalubí, kde měl muž přikázán prostor o šíři osmnácti palců, na kterém se mohl houpat na svém lůžku, zatím co ženě bylo povoleno dalších osmnáct palců, vše v jedné dlouhé řadě, muži, ženy i svobodní, ho přímo děsila. Taktéž to bylo s myšlenkou na to, že ženy musí být živeny odpornou stravou nižší paluby. Snad při těchto úvahách nedal dosti místa dlouhému zvyku, který každého otupuje.

Objevil se v předním průvlaku hlavní paluby trochu neočekávaně. Thompson, jeden z velitelů přídě, jednal právě s novými silami,

"Možná, že z vás uděláme námořníky," říkal, "možná že ne. Třeba půjdete přes palubu v pytli, u nohou kouli, než dojedeme k Ushantu. A to by bylo stejně jen plýtvání střeliva. Tak vy tam, hýbejte se s tou pumpou. Ukažte nám barvu své kůže, trestanci. Až dostanete důtkami, uvidíme také barvu vašich kostí, vy..."

"Už toho mám dost, Thompsone," zařval zuřivě Hornblower.

Podle jeho rozkazů měly se nyní nové síly očistit od hmyzu. Nazí a třesoucí se zimou byli nyní shromážděni na palubě. Dvěma z nich právě ostříhali hlavy do hola. Jiní, kteří již byli ostříháni (vypadali zde podivně, jako by sem dosud nepatřili, a bylo z nich dosud cítit vězení), byli nahnáni Thompsonem k pumpě, kterou obsluhoval pár šklebících se mužů. Třásli se zimou právě tak jako strachem - snad žádný z nich se předtím nekoupal. S vyhlídkou na ledovou sprchu, pod Thompsonovými výhružkami, po kterých jim přímo běhal mráz po zádech, a v podivném okolí nebylo jim jistě dobře a byli skutečně k politování.

Hornblowera to přímo rozdráždilo k zběsilosti, protože nikdy nezapomněl na útrapy, svých prvních dnů na moři. Vyhrožování mu bylo právě tak protivné jako každý jiný druh svévolné krutosti. Nesympatizoval s nikým ze svých druhů - důstojníků, kteří se snažili zlomit ducha jemu podřízených lidí.

Jednoho dne bude jeho profesionální pověst a budoucnost záviset na těchto mužích, kteří budou musit riskovat radostně a dobrovolně - snad i obětovat, bude-li toho třeba - své životy. A nedovedl si představit, že to vše by dovedli provádět lidé postrašení, se zlomeným duchem. Stříhání a koupel bylo nutností, aby byla loď zbavena blech, vší a štěnic, které dovedou udělat z života na palubě utrpení. Rozhodně však nedopustí, aby tito muži byli přestrašováni více, než je třeba. Bylo vskutku podivné, že Hornblower, který nikdy sám nevěřil, že by se mohl stát vůdcem mužů, vždy více vedl než postrkoval.

"Všichni pod pumpu, muži," řekl mírně a když se k tomu dosud neodhodlali, pravil: "Až se dostaneme na širé moře, uvidíte pod tou pumpou i mne, každého jitra po sedmi úderech. Že je to tak, vy tam!"

"Ano, ano, pane," odpověděli najednou muži obsluhující pumpu. Na palubě Lydie se totiž hodně diskutovalo o podivném zvyku kapitánově, jenž na sebe dával každého rána napumpovat studenou mořskou vodu.

"Tak už ať jste tam, snad i z vás všech budou jednoho dne kapitáni. Vy tam, Waitesi, ukažte ostatním, že se nebojíte."

Bylo skutečně velké štěstí, že si Hornblower nejen zapamatoval jméno, ale též poznal v nové podobě Waitese, bývalého zloděje ovcí, který se na palubě poprvé objevil v sametových kalhotách. Všichni se dívali na tohoto skvělého kapitána, opásaného zlatem, na člověka, jehož hlas byl povzbuzující a jehož váženost dovedla připustit, že se denně koupal. Waites skočil pod stříkající hadici a lapaje po dechu otáčel se hrdinně pod přívalem studené vody. Někdo mu hodil kus pískovce, kterým se dřel, zatím co ostatní do sebe vráželi, čekajíce netrpělivě, až na ně přijde řada. Chudáci, byli jako ovce. Bylo nutno jenom uvést jednoho do pohybu a zbytek ho již nadšeně následoval.

Hornblower zahlédl, že se přes bílé rameno jednoho z nich táhne ošklivý rudý pruh. Otočil se na Thompsona:

"Vy jste zase použil zbytečně svých důtek, Thompsone," pravil.

Thompson se nepokojně zašklebil a podvědomě se dotýkal svazku silných provazů, dlouhých asi dvě stopy, na konci zauzlených. Poddůstojníci jich všeobecně používali, aby povzbudili činnost podřízeného mužstva.

"Nestrpím na své lodi poddůstojníka," pravil Hornblower, "který neví kdy má použít důtek a kdy ne. Tito muži se dosud řádně nevzpamatovali a bití to rozhodně nenapraví. Uděláte-li ještě jednou takovou chybu, Thompsone, budu vás musit degradovat. A pak budete každý den na výpravě čistit latríny. To postačí."

Thompson odstoupil, zahanben skutečným hněvem, který Hornblower projevil.

"Buďte tak laskav, pane Bushi a pozorujte ho," dodal Hornblower. "Někdy má důtka za následek, že si po ní důstojník schladí žáhu na mužstvu, aby si přišel na své. A to se zde nebude dít."

"Dle rozkazu, pane," řekl Bush klidně.

Hornblower byl jediným kapitánem, který namáhal svou hlavu přemýšlením o používání důtek. Sedmiocasá kočka byla právě takovou částí námořnického života jako strava, osmnáct palců prostoru na muže a nebezpečí na moři. Bush nemohl nikdy porozumět Hornblowerovým disciplinárním methodám. Přímo se zhrozil, když slyšel, jak se kapitán veřejně přiznává k tomu, že se také koupe pod palubní pumpou. Zdálo se mu bláznovstvím, že kapitán dovoluje myslit mužům, že jsou ze stejného masa. Ale dva roky pod Hornblowerovým velením ho poučily, že jeho podivné způsoby někdy přinášejí překvapující výsledky. Byl vždy ochoten ho poslouchat, loajálně, až slepě, rezignovaně a přece s obdivem.
 
 
Kapitola I.
Hornblower - Obsah
následující
Kapitola II.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2017 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!