předchozí
Kapitola 2

Kapitola III.

3
následující
Kapitola IV.

Hornblower

Autor: Cecil Scott Forester

"Vypadám hezky?" ptala se Marie, dokončujíc svou toaletu.

Hornblower zapínal kabát své slavnostní uniformy a díval se na ni. Přinutil se k obdivujícímu úsměvu:

"Obdivuhodně, má drahá," pravil. "V těchto šatech vyniká tvá postava mnohem lépe než v kterýchkoliv jiných, jež jsi dosud nosila."

Jeho takt byl odměněn úsměvem. Nemělo smyslu říkat Marii pravdu, říkat jí, že zvláštní odstín modře se nehodí k syté červeni jejích tváří. Se svou zavalitou postavou, hrubými, černými vlasy a špatnou pletí nemohla Marie nikdy vypadat dobře oblečena. V nejlepším případě vypadala jako manželka obchodníka; v nejhorším jako služka, oblečená do lepších šatů, odložených její paní. Její tlusté ruce, myslil si Hornblower, dívaje se na ně, vypadají skutečně jako ruce posluhovačky.

"Mám své pařížské rukavice," pravila Marie, pozorujíc směr jeho pohledu. Způsob, kterým vždy horlivě předvídala každé jeho přání, byl skutečně trapně nepříjemný. Měl ve své moci hrozně ji pokořit a uvědomuje si to, nebylo mu dobře u srdce.

"Stále lépe a lépe," řekl galantně. Stál nyní před zrcadlem a uváděl svůj kabát do správné polohy.

"Slavnostní uniforma ti skutečně sluší," pravila Marie lichotně.

Prvním Hornblowerovým činem po návratu s Lydií do Anglie byl nákup nových uniforem, protože za jeho poslední plavby dostala ho chudoba jeho šatníku do ponižujících situací. Díval se na sebe s uspokojením do zrcadla. Tento kabát byl z nejjemnějšího modrého sukna, těžké epolety na ramenou byly ze skutečného zlatoví a totéž platilo i o širokém zlatém lemování po okrajích a kolem knoflíkových dírek. Knoflíky v kabátu a manžetové knoflíky se při pohybu blýskaly. Bylo skutečně příjemné dívat se na těžké zlaté prýmky na rukávech, jimiž byla vyznačena jeho tříletá hodnost kapitána.

Jeho vázanka byla vyrobena z těžkého čínského hedvábí a střih krátkých kalhot byl bezvadný. Silné, bílé hedvábné punčochy byly nejlepší, jaké mohl dostat ke koupi. Když po nich sjížděl zálibným pohledem, vzpomněl si s pocitem špatného svědomí, že Marie má sukněmi zakryty pouze laciné bavlněné punčochy, za čtyři šilinky pár. Od hlavy až po kotníky byl oblečen jako pravý gentleman; nebyl si jist pouze svými střevíci. Jejich přezky byly pouze z mědi, a jejich matný lesk bude v ostrém rozporu s leskem pravého zlata. Jeho peněžní hotovost klesla na tak nízký stupeň, když je kupoval, že si nemohl dovolit vydat dvacet guineí za zlaté přezky. Musí dát pozor, aby dnešního večera nedělal nic, co by mohlo soustředit pozornost na jeho nohy. Škoda, že kord za sto guineí, který mu byl věnován Vlasteneckým fondem za jeho boj s lodí Natividad, dosud nedošel. Musil proto stále ještě nosit kord za padesát guineí, který mu byl věnován před osmi lety jako pouhému poručíku za ukořistění Castilly.

Uchopil třírohý klobouk - jeho knoflíky a obruby byly též z pravého zlata - a rukavice.

"Jsi připravena, má drahá?" zeptal se.

"Ano, Horatio," odpověděla Marie. Již dříve se naučila, jak muž nenávidí nepřesnost, a dávala si proto pozor, aby se proti této jeho zásadě nikdy neprohřešila.

Odpolední sluneční světlo na ulici se blyštělo na jeho zlatě. Nižší důstojník milice, který je potkal, uctivě ho pozdravil. Hornblower si povšiml, že dáma, zavěšená do paže důstojníka, si spíše prohlížela Marii než jeho, a myslil, že v jejích zracích zahlédl soucitné pobavení, jak to konečně očekával. Marie nebyla v žádném případě tím druhem žen, o nichž byste očekávali, že budou zavěšeny do paže význačného důstojníka. Nicméně byla jeho ženou, přítelkyní z mládí, a nyní musil platit za svou shovívavou dobrosrdečnost, která ho přinutila, aby si ji vzal za manželku. Malý Horatio a malá Marie zemřeli na neštovice v malém pokojíku v Southsea, a když pro nic jiného, musil jí prokazovat vděčnost z tohoto důvodu. A nyní si myslila, že opět nosí pod srdcem jiné jeho dítě. To bylo ovšem bláznovství, avšak bláznovství omluvitelné u muže, jehož srdce bylo roztrháno žárlivostí nad zprávou, že se lady Barbara vdala. Teď ovšem musil Marii prokazovat ještě víc oddanosti; všechny jeho instinkty slušnosti a jeho měkká dobrosrdečnost a nerozhodnost ho donutily k tomu, aby jí zůstal věrný, aby jí působil radost, aby prováděl vše tak, jako by byl skutečně oddaným manželem.

A to ještě nebylo všechno. Jeho hrdost mu nikdy nedovolovala, aby se veřejně přiznal k své chybě, nemožnému nesmyslu, hodnému bláznivého chlapce. Již z toho důvodu, i kdyby se již rozhodl, že zlomí Mariino srdce, nikdy by se s ní otevřeně nerozešel. Hornblower se dosud pamatoval na pomlouvačné komentáře námořnictva o Nelsonových manželských věcech, pamatoval se i na aféry Bowena a Samsona. Pokud se bude držet loyálně své ženy, nikdo o něm nebude moci povídat takové věci. Lidé byli shovívaví k výstřednosti, ale smáli se slabosti. Dokud předstíral, že Marie je pro něho jedinou ženou na světě, lidé byli donuceni myslit, že je v ní víc, než co bylo zřejmo navenek.

"Jsme pozváni k Andělu, není-li pravda, můj drahý," ptala se Marie, přerušujíc tak jeho myšlenky.

"Ano, ovšem."

"Již jsme ho minuli. Neslyšel jsi mne, když jsem na tebe mluvila před chvílí."

Vrátili se a hezká devonská služebná je zavedla do chladných a tmavých hlubin v zadní části hostince.

V dubem vykládané světnici, do které byli uvedeni, dlelo několik osob, avšak pro Hornblowera zde byla pouze jedna. Byla tam lady Barbara, oblečená do modrého hedvábného šatu, vlastně modrošedého, jehož barva se plně shodovala s barvou jejích očí. Ze zlatého řetízku kolem jejího krku visel safírový přívěsek, ale safíry se zdály zcela matné ve srovnání s jejím zrakem. Hornblower se uklonil a představil tiše Marii. Zdálo se, že okraje světnice jsou uloženy hluboko v mlze; viděl ostře jenom lady Barbaru. Barva jejích do zlatova opálených tváří nyní zmizela. Její pleť byla krémově bílá, jako pleť pravé dámy.

Hornblower si povšiml, že k němu kdosi mluví, a to již delší dobu.

"Jsem velmi potěšen touto příležitostí, kapitáne Hornblowere," říkal kdosi. "Mohu vás představit? Kapitán Hornblower, paní Elliottová. Kapitán Hornblower, paní Boltonová. Můj kapitán Elliott z Pluta. A kapitán Bolton z Caliguly, který tvrdí, že jste spolu sloužili na staré Indefatigable."

Mlha se trochu zvedla s Hornblowerových očí. Byl nyní schopen zakoktat pár slov, ale na štěstí vstup hostinského, který oznámil, že oběd je připraven, poskytl mu trochu času, aby se vzpamatoval. Byli posazeni ke kulatému stolu. Naproti němu seděl Bolton s rudými tvářemi a otevřeným, poctivým obličejem. Hornblower dosud cítil stisk Boltonovy ruky a zapamatoval si její tvrdost. Ani na Boltonovi, ani na jeho paní, sedící po jeho pravici, mezi ním a admirálem, nebylo nic elegantního. Byla právě tak jednoduchá a zavalitá jako Marie - k velké Hornblowerově úlevě.

"Musím vám pogratulovat, kapitáne, k vašemu jmenování velitelem na Sutherland," pravila lady Barbara po jeho levici. Při jejích slovech se rozlila vůně jejího parfumu a Hornblowerovi se zatočila hlava. Cítit její vůni, slyšet opět její hlas, to bylo pro něho jakousi romantickou drogou. Ani si neuvědomil, co jí odpověděl.

"Zdejší hostinský," oznamoval admirál celému stolu, ponořuje naběračku do velké polévkové mísy před sebou, "mi přísahal, že ví, jak dělat želví polévku, a svěřil jsem mu proto pod ochranu želvu. A skutečně, mluvil pravdu. Sherry, myslím, vám bude chutnat."

Hornblower naplnil neprozřetelně ústa plnou lžící příliš horké polévky a bolest, kterou pociťoval při polknutí, navrátila ho zpět ke skutečnému životu. Obrátil hlavu, aby mohl prostudovat admirála, kterého bude poslušen pro přísti dva nebo tři roky, který získal ruku lady Barbary po známosti, jež nemohla trvat déle než tři týdny. Byl vysoký, silné postavy a jaksi tmavě hezký. Jeho blyštící se uniforma byla zdobena hvězdou řádu Bath a červenou stužkou. Pokud se týče stáří, mohlo mu být sotva více než čtyřicet - asi o rok nebo dva více než Hornblowerovi - takže musil své hodnosti dosáhnout při první příležitosti, kterou mu poskytl vliv jeho rodiny. Ale patrná plnost tváře naznačovala Hornblowerovi buď samolibost nebo hloupost; snad obojí.

Tolik poznal Hornblower při prohlídce, trvající pouhých několik vteřin. Pak se přinutil myslit na své způsoby, ačkoliv mezi admirálem a lady Barbarou bylo velmi těžké jasně myslit.

"Doufám, že se těšíte nejlepšímu zdraví, lady Barbaro," pravil. Nepatrný tón formality se vloudil do jeho slov při snaze, aby vystihl pravý způsob řeči, jakého tato složitá situace vyžadovala. Všiml si Marie, jež po druhé straně kapitána Elliotta za lady Barbarou trochu pozdvihla obočí. Marie byla vždy velmi citlivá k jeho reakcím.

"Děkuji, ano," řekla Barbara lehce, "a jak se daří vám, kapitáne?"

"Horatiovi nebylo nikdy lépe," pravila Marie, vměšujíc se do rozmluvy.

"To mne skutečně těší," řekla lady Barbara, otáčejíc se na ni. "Chudák kapitán Elliott je stále ještě občas napadán zimnicí, kterou dostal u Vlissingen."

Bylo to provedeno velmi vhodně. Marie, lady Barbara a kapitán Elliott byli hned zabráni do rozhovoru, ve kterém nebylo pro Hornblowera místa. Chvíli poslouchal a pak se přinutil obrátit se k paní Boltonové. Ta však neměla schopnosti k lehké konversaci. Dovedla říci pouze "ano" a "ne" a admirál po její druhé straně byl hluboce zabrán do hovoru s paní Elliottovou. Hornblower upadl do hlubokého mlčení. Marie a lady Barbara pokračovaly v rozhovoru, z něhož brzo vypadl Elliott a pokračovaly v něm přes jeho neodporující postavu s vytrvalostí, která nebyla přerušena ani příchodem nového chodu.

"Mohu vám dát kousek hovězího, pani Elliottová?" ptal se admirál. "Hornblowere, buďte tak laskav a chopte se kachen, ležících před vámi. To jsou telecí jazýčky, Boltone, místní delikatesa - jak jistě víte. Chcete je zkusit? Nebo by vám snad vyhovovalo lépe toto hovězí? Elliotte, nabídněte dámám zvěřinu - možná že jim nebude chutnat cizí úprava já též nemám nijak v lásce předem připravovaná jídla. Na vedlejším stole je studená masová paštika a hostinský mi tvrdil, že je právě taková, jako ty, na kterých založil svou pověst. A zde je skopová šunka, jakou nenaleznete nikde jinde než v Devonshiru. Paní Hornblowerová, Barbaro, má drahá?"

Hornblower, zaměstnaný dělením kachen, ucítil ve svých prsou skutečnou bolest při mimovolném použití křestního jména, které mu bylo tak drahé. Na okamžik musil přerušit oddělování tenkých pravidelných plátků z kachního hrudí. Jenom silou vůle dokončil svou úlohu, a protože, jak se zdálo, u stolu nikdo nestál o pečenou kachnu, vzal si jí plný talíř. Nemusil tak do očí nikomu hledět. Lady Barbara a Marie stále spolu mluvily. Jeho rozhořelé obrazotvornosti se zdálo, že ve způsobu, kterým se k němu nakláněla lady Barbara ramenem, bylo cosi zvlášť důrazného. Snad si myslila, že to je pro ni malá poklona, že ji miloval, když nyní poznala jeho špatný vkus ve volbě manželky. Doufal, že Marie nemluví příliš hloupě a nesmyslně - nemohl z jejich rozmluvy mnoho pochytit. Z pokrmů na stole mohl jíst jen velmi málo - jeho chuť k jídlu, jež ho vždy zlobila, zmizela úplně. Pil žíznivě víno, které mu bylo nalito, až poznal, co dělá, a přestal. Neměl rád opilost, kterou považoval za horší než přejedení. Pak chvíli seděl a vrtal se v jídle na svém talíři, dělaje jako když jí. Paní Boltonová vedle něho měla skutečně dobrý apetit a spokojovala se mlčenlivostí při pojídání jídel; jinak by byli opravdu nezábavný pár.

Pak bylo vše odstraněno se stolu, aby bylo místo pro sýr a desert.

"Ananasy nejsou tak dobré jako ty, které jsme spolu jedli v Panamě, kapitáne Hornblowere," řekla lady Barbara, otáčejíc se neočekávaně k němu. "Ale snad je alespoň okusíte?"

Byl tím vyveden z míry tak, že ani nemohl rozříznout ananas stříbrným nožem. Konečně jí začal nešikovně pomáhat. Nyní když dosáhl opět její pozornosti, toužil po tom, aby s ní mohl promluvit, ale nenacházel slov, nebo spíše, když si uvědomil, že se jí chtěl zeptat, jak se jí líbí manželský život, měl přece jen dosti rozumu, aby tuto otázku nevypustil z úst, a neměl připravenu jinou, kterou by jí mohl položit.

"Kapitán Elliott a kapitán Bolton," řekla, "na mne neustále doráželi s otázkami o bitvě mezi Lydií a Natividadem. Většina otázek byla příliš technického rázu, než abych jim je mohla zodpovědět, zvláště když, jak jsem jim řekla, jste mne zavřel do podpalubí, odkud jsem nemohla z boje nic vidět. Ale zdá se mi, že mi každý závidí i tuto zkušenost."

"Lady Barbara má pravdu," zahřímal Bolton přes stůl - jeho hlas byl ještě hlasitější, než jak jej Hornblower poznal jako mladého poručíka.

"Povězte nám o tom, Hornblowere."

Hornblower zrudl, dotýkal se nevědomky svého nákrčníku a uvědomoval si, že jsou na něho obráceny zraky všech.

"Tak povídejte, člověče," trval na svém Bolton; nebyl sice žádným zvláštním společníkem a řekl dosud sotva několik slov, avšak vyhlídka na to, že uslyší popisovat bitvu, rozvázala mu jazyk.

"Bojovali Španělé lépe než jindy?" ptal se Elliott.

"No ...," začal Hornblower a brzy se ponořil do popisování podmínek, za kterých byla bitva svedena. Všichni naslouchali; příležitostné otázky od jednoho nebo druhého muže z něho vytahovaly jeho skutečné zážitky kousek po kousku. Celý děj se pomalu rozvíjel a povídavost, proti které se Hornblower tak chránil, vedla ho k výmluvnosti. Vyprávěl o dlouhém souboji na opuštěném Pacifiku, vyprávěl o tvrdé práci, o krvavých srážkách a utrpení, až po okamžik, kdy podpíraje se o hrazení velitelské paluby, poznal, že vítězství je v dohledu a že se jeho poražený nepřítel ve tmě potápí.

Zde se rozpačitě zastavil, neboť si uvědomil, že se dopustil neodpustitelného hříchu tím, že se chlubil svými vlastními úspěchy. Podíval se okolo stolu z obličeje na obličej a očekával, že z nich vyčte nechuť nebo přímý nesouhlas, politování nebo opovržení. Ale k svému úžasu místo toho poznal výrazy, jež mohl považovat jedině za obdiv. Bolton, jenž byl jako kapitán služebně starší o pět let a věkově o deset, díval se na něho pohledem téměř zbožňujícím. Elliott, jenž velel řadové lodi pod velením Nelsona, pokyvoval těžkou hlavou s intensivním uznáním. Když se Hornblower odvážil pohlédnout na admirála, zjistil, že dosud sedí upoután jeho líčením. Snad bylo v jeho tmavém a hezkém obličeji trochu lítosti nad tím, že jeho život v námořnictvu mu neposkytl tak skvělou příležitost k slávě.

Ale jednoduché hrdinství Hornblowerova líčení ho též zaujalo; pohnul sebou a jeho oči se setkaly s Hornblowerovými v tichém obdivu.

"Připijme si," pravil, zvedaje číši: "Nechť kapitán lodi Sutherland zastíní úspěchy kapitána Lydie."

Přípitek se setkal se souhlasem a Hornblower opět zrudl a zakoktal. Obdiv mužů, jejichž pochvaly si vážil, byl skutečně tíživý, tím více, že si počal uvědomovat, že ho dobyl pod falešnými záminkami. Teprve nyní se mu počal v mysli vybavovat hrozný strach, se kterým očekával salvy z Natividadu, i hrůza před zmrzačením, která ho strašila po celou dobu bitvy. Byl jedním z těch několika opovrženíhodných, kteří na rozdíl od Leightona, Boltona a Elliotta poznali, co je to strach. Kdyby jim byl řekl skutečnou pravdu, kdyby jim vyprávěl o svých citech právě tak jako o manévrování a příhodách boje, litovali by ho jako mrzáka a sláva vítězství by zmizela. Ze svých rozpaků byl vysvobozen lady Barbarou, jež vstala od stolu. Ostatní ženy ji následovaly. "Neseďte tu příliš dlouho u vína," pravila lady Barbara, když muži povstali. "Kapitán Hornblower je výtečným hráčem whistu a karty na nás již čekají."
předchozí
Kapitola 2
Kapitola III.
Hornblower - Obsah
následující
Kapitola IV.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!