předchozí
Kapitola 17

Kapitola XVIII.

18
následující
Kapitola XIX.

Hornblower

Autor: Cecil Scott Forester

Kapitán Hornblower zastavil svého koně na vrcholu hornaté krajiny, jež se mu dosud zdála nekonečná. Na jasné obloze sálalo horké, srpnové slunce a kapitán, jeho druhové a kůň byli neustále obtěžováni množstvím much. Po Hornblowerově boku jel Claros a za ním seděli na svých vyhublých Rosinantách Longley a Brown se třemi španělskými důstojníky. Daleko vzadu, podél stezky, se táhla dlouhá čára šarlatu. Tam měl major Laird seřazenu svou námořní pěchotu do předvoje. Na šedozelených svazích se tu a tam objevovaly šarlatové skvrny. To byli Lairdovi pozorovatelé a pátrači, kteří je chránili před překvapením. Ještě dále bylo vidět dlouhý pruh mužů, svlečených po pás, kteří pracovali na zlepšení stezky pro děla. Za nimi byly další housenkovité pásy, na jejichž zádi bylo vidět černé tečky. To byla děla, tažená mužstvem. Za pět hodin byla děla dopravena celkem o něco málo více než tři mile. Hornblower, dívaje se k slunci, si pomyslil, že má již jen hodinu a půl na dodržení přesného časového pořádku schůzky. V té době by musila být jeho děla dopravena přes míli hornatého území a míli rovné půdy, táhnoucí se právě pod ním. Pocítil lehký záchvěv špatného svědomí při myšlence, že se pravděpodobně o něco zpozdí se svými prvními děly a že nebude moci zahájit palbu na opevnění dříve než v pět nebo v šest hodin večer.

Tam pod ním, asi na vzdálenost jedné míle, kterou však dobrá viditelnost skoro přibližovala, leželo město Rosas. Hornblower mohl pozorovat všechny znaky města podle své mapy. Napravo byla citadela - se svého vyvýšeného postavení viděl Hornblower pětiúhelníkové nárysy jejích bašt a modré moře za nimi. Uprostřed leželo samo město, jediná dlouhá ulice, táhnoucí se těsně kolem pobřeží. Směrem na pevninu bylo chráněno řadou okopů. Nalevo, na odvrácené straně se tyčila vysoká věž pevnosti Trinidad. Nejslabší místo celého opevnění byl zřejmě jeho střed, ale nemělo by smyslu na něj útočit, protože citadela i pevnost Trinidad by mohly vydržet nezávisle na svém okolí. Nejlepším způsobem bylo vzít býka přímo za rohy - proniknout a vzít citadelu útokem, který by musil vyrazit blízko u pobřeží. Město nemohlo být hájeno, kdyby padla citadela, i když Trinidad by mohla působit další potíže.

Hornblower dovolil svým myšlenkám, aby s ním zalétly do města. Byl tak zaměstnán plánováním na zničení města Rosas, že si ani nevšiml tiché mírumilovnosti celé scény. Trikolora se líně vlnila na stožárech citadely a Trinidadu a právě tyto vlajky byly snad jedinou věcí, která zde připomínala válku. Na celé pláni nebylo ani známky po obléhajícím vojsku. Bude již jen otázkou několika hodin, dokud posádka pevnosti neobjeví, jak blízko je cenná kořist a jak slabé jsou jednotky k její ochraně.

"Kde je katalánská armáda?" ptal se Hornblower hněvivě Clarose. Na odpověď se mu dostalo jen nejistého pokrčení rameny.

"Nevím, kapitáne."

Pro Hornblowera to znamenalo, že jeho drahocenná děla a jeho ještě drahocennější vyloďovací skupina jsou nyní roztaženy na délku tří mil a že jsou na dosah každé koloně, kterou může velitel Rosas vyslat ven.

"Řekl jste mi, že plukovník Rovira pochodoval na Rosas již minulé noci."

"Asi se někde zdržel."

"Spojka, ta, kterou jste řekl, že pošlete za svítání - vrátila se již?"

Pozvednutým obočím a pokyvem hlavy předal Claros zodpovědění otázky náčelníku svého štábu.

"Spojka nikam nejela," odpověděl důstojník.

"Cože?!" vykřikl Hornblower anglicky. Musil bojovat s překvapením a znechucením, aby mohl opět promluvit Španělsky. "Proč ne?"

"Důstojník, který by byl vyslán, by byl zbytečně obtěžován," pravil náčelník štábu. "Když plukovník Rovira přijde, bude tu. Když ne, nepřivede ho ani žádná zpráva."

Hornblower ukázal napravo. V sedle mezi horami bylo vidět řadu asi padesáti koní a několik skupin sedících mužů. Byla to eskadrona jezdectva, která pozorovala město již od včerejška.

"Proč nehlásili, že plukovník Rovira ještě nepřijel?" dožadoval se Hornblower.

"Velící důstojník ode mne dostal rozkazy, aby mi hlásil, až Rovira přijde," odpověděl Claros.

Jeho obličej neukazoval ani stopy po rozhořčení při pohledu na opovržení v Hornblowerově pohněvané tváři. Ale Hornblower ještě ovládl na chvíli svůj hněv ve snaze pokračovat v akci.

"Jsme zde ve velkém nebezpečí," pravil.

Claros pokrčil opět rameny nad anglickou bázlivostí.

"Moje mužstvo je zvyklé na hory. Vyjde-li posádka pevnosti ven, aby na nás provedla útok, můžeme utéci tam po těch stezkách," pravil, ukazuje na srázné svahy v dálce. "Nikdy se neodváží, aby nás tam následovali. A i kdyby, stejně by nás nikdy nechytili."

"A co má děla! A mé mužstvo?!"

"Ve válce je vždy nebezpečí," řekl Claros lehkomyslně.

V odpověd na to se otočil Hornblower k Longleyovi.

"Odjeďte ihned zpět," pravil chlapci. "Zastavte děla. Zastavte celou výpravu. Zastavte každého muže na stezce. Nic se nesmí hnout kupředu bez mého výslovného rozkazu."

"Podle rozkazu, pane."

Longley otočil koně a odcválal; chlapec se někde naučil jezdit na koni, dříve než se pustil na moře. Claros a jeho štáb, Hornblower a Brown, všichni se za ním dívali, jak odjíždí, a pak se otočili k sobě tváří v tvář. Španělové asi uhádli, jaké rozkazy vydal.

"Ani jedno z mých děl, ani jeden z mých mužů se nepohne," pravil Hornblower, "dokud neuvidím zde na této planině armádu plukovníka Roviry. Buďte tak laskav a pošlete mu nyní zprávu."

Claros se zatahal za své dlouhé kníry a pak vydal rozkaz svému štábu. Jeho podřízení důstojníci se mezi sebou zarputile hádali, až konečně jeden z nich se chopil papíru se zprávou napsanou náčelníkem štábu a odjel s ní. Zřejmě se nikomu ze Španělů nechtělo pustit se na cestu za Rovirovou kolonou, vzdálenou možná dvacet mil, v tomto prudkém slunci.

"Již je téměř čas k jídlu," pravil Claros. "Vydejte prosím, mému mužstvu potraviny, kapitáne."

Při tomto výroku Hornblowerova brada poklesla. Myslil, že ho již nemůže nic překvapit, a ukázalo se, že to nebylo správné. Clarosův tabákově hnědý obličej nenaznačoval, že by pokládal za něco zvláštního, že jeho mužstvo bude jíst ze zásob, jež byly tak pracně vyloděny. Hornblower měl již na jazyku okamžité odmítnutí, ale zarazil se, aby si vše promyslil. Řekl si, že nedá-li Clarosovu mužstvu najíst, rozprchnou se hledat potravu, a přece byla dosud jiskřička naděje, že plukovník Rovira přijede a že se pak dají do obléhání města. Ve jménu této možnosti by bylo dobře udělat ještě jeden ústupek a využít co nejlépe několika hodin, po které bude jejich přítomnost nepozorována.

"Vydám k tomu rozkazy," pravil a v povzneseném chování plukovníka nebylo ani stopy po tom, že by snad požadoval nebo přijímal laskavost od Angličana, se kterým se již skoro pohádal.

Brzy byli jak námořníci, tak Katalánci zabráni do jídla. I eskadrona jezdectva pocítila vůni jídla z dálky, jako vlci, a přijela, aby se zúčastnila hostiny. Zanechala na svém místě jen asi půl tuctu nešťastníků, kteří musili dále pozorovat Rosas.

Claros se svým štábem zasedli ve skupince a nechali se obsluhovat sluhy. A jak se dalo očekávat, "comida" byla následována "siestou". Po velkém jídle se každý Španěl na táhl do stínu, vrhaném nízkým porostem a položen na zádech chrápal se španělskou nevšímavostí much, které se proháněly nad jeho otevřenými ústy.

Hornblower se ani nenajedl, ani nespal. Sesedl, dal koně na starost Brownovi a pak se procházel nahoru a dolů po vrcholku, dívaje se na Rosas se srdcem naplněným hořkostí. Poslal admirálovi opatrné hlášení o důvodech svého zastavení - opatrné slovo, že nechtěl, aby si admirál myslil, že náleží k té skupině důstojníků, která vidí za každým krokem potíže. Admirálova odpověď ho přímo rozzuřila. Leighton se ptal ve své odpovědi, zda není možné, aby se pokusil o akci proti pevnosti s patnácti sty muži, které měl po ruce. Kde byl plukovník Rovira? Tón této otázky naznačoval, jako by bylo částečně vinou Hornblowera, že se Rovira nedostavil. Pravil, že kapitán Hornblower musí pamatovat na potřebu nejužší spolupráce se španělskými spojenci. Eskadra nebude moci zásobovat Rovirovu armádu potravinami na delší dobu. Hornblower bude musit Roviru taktně upozornit na nutnost, aby se spoléhal na vlastní zásoby. Je velmi důležité, aby příjezd britské eskadry byl doprovázen velkým úspěchem, avšak za žádnou cenu nesmí být podniknuta akce, jež by přivedla vyloďovací skupinu do nebezpečí. Vzhledem k okamžité situaci byl Leightonův dopis zbytečným cárem popsaného papíru, ale u soudu, který nikoho z nich nezná, byl by považován jako zcela správný a účelný.

"Odpusťte, pane," pravil Brown náhle. "Ti žabožrouti jsou již v pohybu."

Hornblower se překvapeně podíval na Rosas. Z pevnosti se vinuly tři serpentiny. Tři dlouhé a úzké kolony se vykrádaly na planinu, jedna z města, druhá z citadely a třetí z Trinidadu. Divoký výkřik pozorovatele španělského jezdectva oznámil, že i on zpozoroval totéž. Malá skupina opustila své místo a jela zpět k roztroušené Španělské armádě. Hornblower nepřestal pozorovat Francouze po dvě minuty. Zdálo se, že kolony nemají konce, nýbrž že se vinou nekonečně z opevnění. Dvě mířily přímo k němu, zatím co kolona z citadely šla směrem doprava, se zřejmým úmyslem odříznout ústup Španělům do vnitrozemí. Hornblowerův zrak zachytil blyštění mušket. Kolona dosud vycházela z bran - v každé z nich musí být nejméně tisíc mužů. Španělský odhad síly posádky na dva tisíce mužů byl právě tak špatný jako vše, co Španělé podnikali.

Claros přiklusal se svým štábem, aby se podíval na planinu. Zastavil se jen na okamžik, aby mohl zhodnotit, co právě viděl - každý muž jeho skupiny ukázal současně na kolonu, která se je snažila odříznout - pak obrátil koně, a cválal zpět. Když se obracel, zachytil jeho zrak Hornblowerův pohled. Clarosova tvář byla jako obvykle bez jakéhokoliv výrazu, ale Hornblower věděl, co hodlá udělat. Kdyby opustil výpravu a odešel ve spěchu se svými lidmi do hor, unikl by ještě právě včas. A Hornblower věděl, že to chce provést. Věděl, též, že nemá žádného smyslu, aby ho žádal o krytí ústupu výpravy. Neudělal by to, ani kdyby byli Katalánci tak klidní, aby mohli vést ústupový boj proti nepřátelské přesile.

Bezpečnost vyloďovací skupiny záležela pouze na jejích vlastních prostředcích. Nesměla být ztracena ani vteřina. Hornblower vyskočil na koně. Čelo francouzské kolony bylo již nyní hluboko na planině a jeho členové již začnou sestupovat po strmém svahu. Hornblower se pustil cvalem za Clarosem. Když se přiblížil k místu, kde již major Laird seřazoval námořní pěchotu, zmírnil let koně do klusu. Nebylo by správné, aby dal najevo přílišný spěch nebo obavy. To by jen muže rozrušilo.

A pak mu sil rozřešit velmi obtížný problém. Bylo by zřejmě nejlépe, aby vše zanechal na břehu, děla, zásoby a vůbec vše a aby se s mužstvem dal ihned na pochod k lodím. Životy vycvičených námořníků byly příliš cenné, než aby mohly být lehkomyslně obětovány. Kdyby provedl to, co mu radí zdravý rozum, dostane všechny muže na palubu do bezpečí dříve, než je bude moci francouzská kolona dostihnout. V každém případě byly životy několika námořníků mnohem cennější, než deset čtyřiadvacetiliberních děl, než jakékoliv množství střeliva a potravin. Ale ve válce byl zdravý rozum mnohdy odsunut až na druhé místo. Rychlý útěk k lodím, opuštění děl a zásob by měl za následek neobyčejný pokles morálky u mužstva. Bojovný ústup s malými ztrátami by morálku ještě více zvedl. Když se zastavil se svým koněm u majora Lairda, byl již rozhodnut.

"Za hodinu tu budeme mít tři tisíce Francouzů, Lairde," pravil tiše. "Budete je musit zdržovat, abychom mohli naložit vše zpět na palubu."

Laird pokýval hlavou. Byl to vysoký Skot s rudým obličejem, rusými vlasy a byl náchylný k tloustnutí. Jeho třírohý klobouk byl posunut dozadu z čela a Laird si otíral obličej fialovým kapesníkem, který se ve slunečním světle odrážel od jeho červené kazajky a šerpy.

"Dobře," pravil, "uděláme to."

Hornblower se na okamžik zadíval na dvojitou řadu námořní pěchoty, na známé hnědé tváře pod čapkami a na bíle natřené opasky. Disciplína, která z nich jen vyzařovala, byla uklidňující a ujistila ho o jejich dobrém duchu. Pak přiložil paty k odřeným bokům svého koně a dal se do klusu po stezce. Zpozoroval Longleye, který se vracel na koni zpět.

"Dojeďte na pobřeží, Longleyi. Řekněte admirálovi, že je nutné, abychom opět nalodili jak materiál, tak mužstvo a požádejte, aby všechny čluny eskadry byly připraveny, aby nás odtud mohly odvézt."

Kolona Španělů spěchala již v hrozném nepořádku po úzké stezce do vnitrozemí. Španělský důstojník sbíral po cestě zbytek svých mužů. Britský poddůstojník se udiveně díval, jak vypřáhli pár koní z děla a jak je odvádějí.

"Zastavte," zařval Hornblower a v okamžiku byl u nich, vzpomínaje si pracně na španělské výrazy. "Ty koně si ponecháme my. Vy tam, Sheltone a Draku, přiveďte koně zpět. Browne, jeďte dál. Řekněte všem důstojníkům, že Španělům je dovolen odchod, ale že si s sebou nesmějí vzít ani jediného mezka nebo koně."

Na tvářích Španělů se objevilo překvapení. V zemi, jejíž každý kout již byl vyrabován dvouletou válkou, byla nákladní a tažná zvířata nesmírně cenná. To věděl i nejhloupější ze Španělských vojáků. Uvědomoval si, že ztráta těchto zvířat by pro něho znamenala za měsíc hlad v nové akci. Ale britští námořníci byli pevně rozhodnuti. Oháněli se svými pistolemi a sečnými zbraněmi, aby ukázali, že jich v případě potřeby použijí, a Španělé stále soustřeďovali pozornost na francouzskou kolonu, která se rychle blížila, aby jim znemožnila útěk. Po celé délce stezky odevzdávali vzdorovitě zvířata a odcházeli, zatím co Hornblower poháněl unaveného koně ke zvýšené činnosti. Jezdil podél cesty a řídil otáčení všech děl a všeho materiálu, který byl tak pracně dopraven až sem, zpět k moři. Dosáhl čela hluboké strouhy a jel jí až k pobřeží. Toho krásného odpoledne bylo moře modré a hladké jako lak. Daleko na moři byla klidně zakotvena eskadra; pod ním ležel žlutý písek pobřeží a hladký povrch mořské hladiny byl přerušován čluny jako ohromným hmyzem. Kolem něho zpívaly kobylky své ohlušující písně. Skupina na pobřeží již tvrdě pracovala na nakládaní sudů s masem a pytlů s chlebem, jež zde byly nashromážděny. Tuto část práce mohl s klidným svědomím svěřit Cavendishovi. Obrátil se proto zpět a jel vzhůru strouhou. Když dospěl vrcholku, potkal první skupinu námořníků s naloženými mezky. Nařídil, aby zvířata byla přivedena zpět k dělům, jakmile bude složen náklad z jejich hřbetů, a pak pokračoval v jízdě.

Nejbližší dělo bylo od strouhy vzdáleno asi půl míle a mužstvo a koně je táhli namáhavě po stezce. Tato část stezky se skláněla od vrcholu útesu ostře do vnitrozemí. Muži pozdravili kapitána pokřikem a on jim zamával na pozdrav rukou, zatím co druhou uklidňoval koně, jako by byl starým zkušeným jezdcem. Bylo pro něho skutečně uklidňující, že Brown byl ještě horší jezdec, takže srovnání mohlo Hornblowerovi jen dodat na vážnosti. Pak se ozvaly zvuky vzdálené střelby, zvuky nepřirozené výšky v horkém vzduchu, jež mu prozradily, že Lairdův zadní voj zahájil činnost.

Jel rychle podél stezky s Longleyem a Brownem v patách, kolem skupin mužů, těžce táhnoucích děla a uháněl ve směru palby. Na jednom úseku stezky ležela dlouhá řada dělostřeleckého střeliva. Zůstalo ležet tam, kde je Španělé opustili při poplachu. Toto střelivo bude ztraceno. Nebylo možné, aby bylo dopraveno zpět k lodím. Hornblower se neočekávaně objevil na místě střelby. Zde byla krajina poseta krátkými, ale ostrými pahorky, hornatá půda byla pokryta hustým porostem. Hlasy kobylek se dosud ozývaly mezi palbou. Laird rozestavil své muže na vrcholu jednoho z největších pahorků. Hornblower se k němu přiblížil a viděl ho, jak stojí na kusu skály a přehlíží stezku. V jedné ruce držel dosud fialový kapesník a ve druhé třímal kord. Kolem něho po obou stranách létaly střely z mušket. Vypadal jako člověk, který se nesmírně dobře baví, a podíval se na Hornblowera s podrážděním muže, který je rušen při tvoření uměleckého díla.

"Vše v pořádku?" ptal se Hornblower.

"Ano," pravil Laird a pak zabručel, "pojďte se přesvědčit na vlastní oči."

Hornblower sesedl s koně, vyšplhal se na skalku a stěží udržel rovnováhu na jejím kluzkém povrchu po majorově boku.

"Jistě pozorujete," pravil Laird akademicky, vychutnávaje vyslovování svého -r-, "že jednotky v útvaru se musí držet v tomto terénu stezky. Oddělené skupinky rychle ztrácejí smysl pro směr a tento trnitý porost je přímo ideální pro zpomalování nepřátelského pohybu."

Ze skalky se Hornblower díval dolů na moře zeleně - téměř neprostupného křoví, jež pokrývalo hornaté svahy Španělska podél Středozemního moře. Červené kabáty námořní pěchoty, krčící se po ramena v křoví, bylo sotva vidět. Tu a tam se objevily nad povrchem obláčky bílého kouře a označovaly místa, odkud bylo právě vystřeleno. Na druhé straně svahu vylétávaly podobné obláčky mezi slabě se hýbajícím porostem. Hornblower viděl bílé obličeje a modré kabáty, někdy i bílé kalhoty v místech, kde se Francouzové namáhavě prodírali ostnatým křovím. Mnohem dále vzadu zpozoroval skupinu vojáků, kteří čekali na úseku stezky. Dvě nebo tři kule z mušket prorazily ostře vzduch nad jeho hlavou.

"Jsme tu docela v bezpečí," pravil Laird, "dokud se nepřítel nedostane na naše křídlo. Podíváte-li se tam vpravo, můžete zpozorovat francouzský oddíl, postupující podél stezky, vedoucí téměř rovnoběžně s touto. Jakmile dosáhne tam toho stromu, budeme musit ustoupit a zaujmout nové postavení a nechat je dělat celý manévr znovu. Na štěstí je to jenom stezka vyšlapaná ovcemi a nemá určitý směr. Třeba ani nevede až k tomu stromu."

Hornblower viděl dlouhou řadu francouzských vojáků, pohybující se nad křovím ve směru, do kterého ukazoval major Laird. Řada byla zprohýbána a pokroucena, což naznačovalo, že Lairdův odhad, že je to pouze náhodná ovčí stezka, je správný. Další kulka proletěla kolem nich.

"Francouzští střelci jsou dnes ještě horší, než za časů u Maidy, kdy jsem měl tu čest být jako důstojník ve štábu sira Stuarta. Ti chlapíci již na mne střílejí přes půl hodiny a dosud mne žádný nezasáhl. Ale nyní, když jsme tu dva, jsou jejich možnosti zdvojnásobeny. Doporučoval bych vám, pane, abyste sestoupil a věnoval svou pozornost zrychlení pochodu výpravy."

Podívali se na sebe přátelsky. Hornblower si zcela dobře uvědomoval, že velení zadního voje bylo Lairdovou povinností, do které se mu nesmí vměšovat, dokud bude řádně prováděna. Obával se jen, aby se o něm nemyslilo, že se bojí, a proto zaváhal, má-li sestoupit. Náhle pocítil, že jeho třírohý klobouk dostal prudkou ránu, která jej srazila s jeho hlavy. Instinktivním pohybem klobouk uchopil, když padal k zemi.

"Ta obkličující kolona se již blíží ke stromu," pravil Laird klidně. "Musím vás oficiálně požádat, abyste se vrátil, dříve než vydám svým mužům rozkaz k ústupu. Náš ústup bude musit být nezbytně urychlen."

"Velmi dobře, majore," pravil Hornblower s úsměvem a sklouzl z balvanu s pokud možno největší vážností. Nasedl na koně a opět odklusal po stezce. S malým záchvěvem pýchy prohlížel svůj klobouk a zjistil, že kule narazila na zlatý pásek vpředu a prošla asi dva palce nad jeho hlavou, při čemž nepocítil ani trochu strachu. V místech, kde stezka opět křížila úpatí dalšího pahorku, zastavil koně. Palba z mušket vzadu byla již nyní prudší. Čekal a pak uviděl oddíl námořní pěchoty, jak utíká podél stezky s kapitánem Morrisem v čele. Nemohli mu věnovat pozornost, obrátili se na stranu a ponořili se do porostu po obou stranách stezky. Pak hledali výhodná postavení, odkud by jejich palba mohla krýt ústup jejich kamarádů. Potom se rozpoutala znovu střelba a již zde byli, s Lairdem v čele. Mladý poručík s půltuctem mužů vzadu se tu a tam otáčeli, aby vyslali na nejbližšího nepřítele několik varovných střel.

Hornblower byl upokojen, neboť věděl, že ústupový boj je správně veden. Mohl odejet k místu, kde stálo na úpatí pahorku nejvzdálenější dělo od pobřeží. Unavení koně se zapínali do břemene a klouzali po hladkém povrchu. Pod hrubými pobídkami námořníků se pokoušeli táhnout, ale u děla bylo pouze půltuctu námořníků místo padesáti Španělů, kteří sem dělo zatáhli. Musili je zvedat po svahu, stopu za stopou pomocí klád. Obnažená žebra mužů - většina odhodila své košile - svítila potem. Hornblower namáhal mozek, aby řekl něco příhodného.

"Opřete se do toho, chlapci. Bonaparte nemá tak dobrá děla, jako jsou tato. Nedopusťte, aby mu Španělé dali dárek k narozeninám."

Kolona Španělů se nyní šplhala jako dlouhá housenka po srázných svazích hor. Útěk se jim podařil. Dívaje se na ně, pocítil Hornblower náhlou nenávist jak k nim, tak k rase, kterou představovali. Španělé byli hrdý národ, ale ne tak hrdý, aby nepožadovali od ostatních laskavostí. Byli národem, jehož příslušníci nenáviděli cizince jen o něco málo více než jeden druhého, byli to ignoranti, byli špatně vedeni a špatně využívali bohatství, jež příroda uštědřila jejich zemi; Španělsko bylo přirozenou kořistí silnějšího národa. Francie se pokusila podrobit si tuto zemi a byla to jen anglická žárlivost, která tomu bránila. Po letech, v daleké budoucnosti, bude jistě roztrháno na kusy hrozným bojem mezi liberály a konservativci a v určitém období tohoto boje najdou evropské mocnosti dostatečné důvody, aby se chopily zbytků. Občanské války a útoky cizích národů, trvající snad celá staletí, budou tvořit budoucnost Španělska, nedají-li si jeho obyvatelé svůj dům do pořádku.

Hornblower odvrátil s námahou myšlenky od zbytečných spekulací do budoucnosti, aby se věnoval malým problémům, které musil vyřešit ihned. Musil přidělit mezky, aby pomohli odtáhnout jednotlivá děla, musil rozdělit úměrně ubývající síly svého mužstva, aby s největší rychlostí naložilo masu materiálu, dosud čekajícího na břehu. Zezadu se ozývaly neustálé výstřely z mušket, které dokazovaly, jak mužové obětují své zdraví a životy za cenu záchrany materiálu před nepřítelem. Hornblower pevně odmítl pochyby, které se ptaly, zda toto gesto má skutečně cenu všech těch obětí. Kopl svého vyčerpaného koně, který se s posledním zbytkem sil dal do klusu po stezce.

Polovina děl byla konečně na pobřeží - konečný úsek, který vedl příkrou strouhou k písku nevyžadoval tolik námahy - a zbytek se rychle blížil k čelu strouhy. Zásoby, nakládané na pobřeží, byly již opět ve člunech a první dělo táhli již lodníci podél vyloďovací rampy, aby je naložili na loď. Cavendish, který velel nakládací skupině, přišel k Hornblowerovi.

"Co s těmi koni a mezky, pane?"

Nakládání sto padesáti zvířat by bylo právě tak obtížným úkolem jako nakládání děl a kromě toho budou koně na palubě jenom na obtíž. Nesmí však dovolit, aby padli do rukou Francouzů. Za dnešních poměrů ve Španělsku byla tažná a nákladní zvířata nejlepším druhem kořisti. Nejlepší, co by mohlo být provedeno, bylo podříznout zvířatům krky na pobřeží. Ale měla nesmírnou cenu. Kdyby jen mohla být odvezena a udržena na živu na palubě po několik dní, mohla by být opět vyloděna a předána Španělům. Hromadné zabíjení ubohých zvířat by mělo na morálku mužstva právě tak zhoubný vliv jako ztráta děl. Na palubě lodi budou moci být krmeni rozmělněnými sušenkami - podle toho, jak zvířata vypadala, bude to mnohem lepší strava, než jakou měla v poslední době - a problém čerstvé vody nebyl též neřešitelný. Tam vzadu bojoval Laird úspěšně svůj ústupový boj. Slunce se rychle sklánělo nad horami.

"Pošlete je na palubu s ostatním nákladem," pravil konečně Hornblower.

"Podle rozkazu, pane," pravil Cavendish a ani stín na jeho tváři neprozradil jeho přesvědčení, že naložit zvířata do malých člunů a pak je zdvíhat na palubu bude mnohem obtížnější, než táž práce s děly.

A práce pokračovala. Jedno z děl se překotilo a vypadlo z podvozku na cestě prudkým svahem strouhy, ale mužstvo nedovolilo, aby je tato nehoda příliš dlouho zdržovala. Tyčemi vyzdvihlo masu železa přes svah a písek a válelo ji jako sud podél přístaviště do dlouhého člunu, který na ně čekal. Na lodích byly kladky, jejichž pomocí bude dělo v krátkém čase opět správně složeno. Hornblower odevzdal svého koně, aby byl odveden na pokraj vody a pak naložen na loď. Kapitán zatím přešel podél úpatí útesu, aby zaujal postavení na vyvýšeném místě, odkud by mohl přehlédnout jak pobřeží a čelo strouhy, tak místo, kde Laird bojoval poslední fázi bitvy.

"Doběhněte k majoru Lairdovi," pravil Brownovi. "Řekněte mu, že je již vše na pobřeží."

Za deset minut vzaly události rychlý spád. Brown musil potkat námořní pěchotu již při poslední fázi ústupu, protože červené uniformy se pojednou počaly hemžit na stezce, aby zaujaly poslední ústupové postavení na útesu. Jejich řada končila téměř na místě, kde stál Hornblower. Francouzové jim byli těsně v patách. Hornblower viděl jejich uniformy, pohybující se porostem, a slyšel zuřivé výbuchy mušket po celé délce krátké fronty.

"Pozor, pane!" vykřikl náhle Longley. Strčil kapitána prudce do žeber a shodil ho s plochého balvanu, na kterém stál. Hornblower slyšel, jak dvě nebo tři kule prolétly nad jeho hlavou, a snažil se udržet rovnováhu, když v tom okamžiku vyběhla z křovin skupina asi padesáti Francouzů a řítila se směrem k nim. Francouzi byli nyní mezi Hornblowerem a nejbližším pěšákem. Jediná možná ústupová cesta vedla srázným svahem útesu a Hornblowerovi nezbývala více než vteřina, aby si mohl vše rozmyslit a aby se rozhodl použít jí.

"Tudy, pane," vykřikl Longley. "Sem dolů!" Longley seskočil jako opice na úzký výběžek dole a povzbuzoval ho mávajícíma rukama. Dva pěšáci v modrých kabátcích a s napřaženými bodáky byli již v blízkosti Hornblowera. Jeden z nich řval cosi, čemu Hornblower nemohl porozumět. Otočil se rychle a skočil za Longleyem. Jeho nohy právě dosáhly výběžku, rozkládajícího se asi tucet stop dole. Zmítal tam sebou, a kdyby se neudržel, byl by spadl do hlubiny asi sta stop. Longley zachytil jeho paži a nakláněje se vpřed, pozoroval ostrý svah s přímo nadlidským klidem.

"Zde budeme mít nejlepší možnost sestupu, pane. Vidíte ten keř? Podaří-li se nám dosáhnout ho, dostaneme se odsud. Je tam další strouha, která ústí do hlavní. Mám jít napřed, pane?"

"Ano," pravil Hornblower.

Nad jeho hlavou třískla mušketa a Hornblower pocítil vánek těsně kolem něho letící střely. Francouzové leželi nyní nahnuti nad vrcholem útesu a stříleli po nich. Longley se vzpřímil a vyskočil divoce z povrchu svahu. V kouři prachu a úlomků kamene sjížděl po něm dolů a zachytil se silného keře, který ukázal Hornblowerovi. Pak se od něho opatrně vzdálil, našel si zvlněné místo, na kterém mohl odpočívat, a opět zamával na kapitána. Hornblower se snažil dodat si odvahu ke skoku, ale pak se naklonil opět zpět. Další koule - tentokrát narazila na výstupek u jeho nohou. Hornblower se těžce odrazil od konce výstupku, obraceje tvář k útesu. Při klouzání dolů cítil, jak mu skála trhá šaty s těla. A pak se zřítil na keř, divoce se ho chopil a jeho nohy hledaly záchytný bod.

"Nyní sem, pane. Chyťte se toho výběžku rukama. Vsuňte nohu do toho otvoru, pane. Ne! Ne tu nohu! Druhou!"

Longleyův hlas rozčilením přímo ječel. Plavčík se sunul podél útesu a přitom současně radil svému kapitánu, kam má položit ruce a nohy. Hornblower se tiskl k prudkému svahu jako moucha k okenní tabulce. Jeho ruce a paže ho již bolely - činnost posledních dvou dnů a nocí vyčerpala jeho sílu. Kulka se odrazila od skalky mezi ním a jeho kadetem a úlomek kamene narazil s ostrým klapnutím jeho koleno. Podíval se dolů a hlava se mu počala točit nad propastí pod ním. Ve své vyčerpanosti cítil, že by se rád pustil, aby se setkal s rychlou smrtí, která na něho čekala dole.

"Rychle, pane!" pravil Longley. "Zbývá nám již jen malý kousek. A nedívejte se dolů."

Hornblower se opět vzmužil. Měnil postavení nohou a rukou palec za palcem a pohyboval se podél příkré stěny podle Longleyových rad.

"Počkejte minutku, pane," pravil opět Longley. "Jste v pořádku, pane? Počkejte chviličku, než se rozhlédnu."

Hornblower visel na svých bolavých rukou a nohou. Měl obličej přitisknut ke stěně a byl přímo zhlouplý únavou a strachem. A pak uslyšel opět Longleye po svém boku.

"Vše je v pořádku, pane. Už jen jeden obtížný úsek. Podepřete si nohu o ten výčnělek tam dole. Tam, co je ten trs trávy."

Musili se dostat kolem pukliny ve skále. Přišla hrozná chvíle, kdy Hornblower ztratil podpěru pro nohy a s kymácejícíma nohama si musil hledat nový výběžek.

"Zde nás nemohou vidět, pane. Chcete-li, můžete si na chvíli odpočinout," řekl Longley úzkostlivě.

Hornblower ležel na obličeji v mělké proláklině, která brázdila stěnu útesu. Na okamžik si nebyl vědom ničeho jiného, jen že si může na chvilku odpočinout. A pak si náhle vzpomněl na vše - na svou vážnost, na práci na pobřeží a na boj, který zuří na vrcholu útesu. Posadil se a podíval se dolů. Seděl na pevné skále a jeho hlava se již netočila. Na pobřeží nyní již nebyla žádná děla. V rychle se blížícím večeru jenom několik zvířat čekalo, až na ně přijde řada, aby byla naložena na čluny. Na okamžik se zdálo, že střelba nahoře ustala. Buď Francouzi poznali, že již nemohou ničeho dosíci, nebo se shromažďovali ke konečnému útoku.

"Pojďme," pravil Hornblower rázně.

Zbytek sestupu byl již snadný. Sjížděli dolů a znovu povstávali a sjížděli, až ucítili vítaný písek pod nohama. Před nimi se objevil Brown s tváří naplněnou starostmi, ale rozzářil se hned, jakmile zpozoroval kapitána. Cavendish stál a řídil nakládání posledního člunu.

"Velmi dobře, pane Cavendishi. Mužstvo bude naloženo na následující člun. Jsou ozbrojené čluny připraveny?"

"Ano, pane."

Byla již skoro tma a obloha vydávala jen nepatrný odraz světla, když se strouhou počali hrnout námořníci na břeh. Poslední rány dlouhého ústupu byly vypáleny čtyřliberními děly, nasazenými na přídi člunů, jež ležely v písku. Poslední skupina námořní pěchoty přiběhla a nasedla do nich. Dlouhé, rudé jazyky plamenů osvítily tmavé masy Francouzů, řítících se na pobřeží. Rozpraskům granátů, které na ně byly vyslány, následoval řev a výkřiky postrašených mas v člunu vedle Hornblowera.

Hornblower, který se únavou div nezhroutil, s ním souhlasil, ačkoliv se celý třásl ve svých zmáčených kalhotách. Jeho ruce byly poškrabány a sedřeny a jiné části jeho těla trpěly odřeninami z jízdy, jež pálily, jako by byly drženy nad prudkým ohněm. Veslovali na tiché moře k podivné lodi, z níž se ozývalo řehtání koní a z níž již nyní vycházel pach podobný pachu stájí.

Hornblower se vypotácel na palubu; viděl, že se pomocník člunovoda, který mu svítil na cestu lampou, s podivením dívá na jeho roztrhané šaty a bílý obličej. Prošel slepě kolem tmavých řad koní a mezků, uvázaných ke kruhům na palubě, a konečně dospěl do bezpečí své kabiny. Měl by podat hlášení admirálovi - ale to jistě počká až do rozednění. Zdálo se mu, že se pod ním paluba pravidelně pohupuje. Byl tu Polwheal a čekala na něho prostřená, svíčkami osvětlená tabule. Později si Hornblower nemohl vzpomenout, zda se jídla vůbec dotkl. Vzpomněl si jen, že mu Polwheal pomáhal do postele, a živá, zcela ostrá vzpomínka mu vždy připomínala, že zavřenými dveřmi kabiny slyšel, jak Polwheal říká stráži, stojící venku:

"To nebyla Hornyho chyba."

Pak se ho zmocnil spánek, spánek, který ho plně ovládl, i když v něm cítil podvědomě všechnu bolest a prožíval v něm znovu všechna nebezpečí, do kterých se dostal během dne, a i strach, který ho mučil na stěně útesu.
předchozí
Kapitola 17
Kapitola XVIII.
Hornblower - Obsah
následující
Kapitola XIX.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!