předchozí
Otci - Kniha veršů lyrických a smíšených

Matičce

Kniha veršů lyrických a smíšených
celkem kapitola: 31. ze 55
následující
Anně - Kniha veršů lyrických a smíšených

Kniha veršů

Autor: Jan Neruda

Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.

A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přede bych ji v srdci svém
choval co obrázek.

A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
předc bych ji miloval
tu drahou matičku.

- - -
Ze všeho jediná
zbylas mně, matičko,
vychladlé zemi jak
podzimní sluníčko.

Podzimní sluníčko
neslní, nepálí,
předce se zatřesem,
když se nám zakalí.

- - -

Dí matka: "Ty prý písničky
tak často na mne skládáš,
to není hezké, tím mne jen
do lidských úst zas vkládáš."

Ty nevíš, drahá matičko,
co se mým písním dívá:
k nim nikdo nápěv neskládá
a nikdo je nezpívá.

Písnička, při níž pláčeme,
je jiným lidem něma,
a kdybych složil tisíc jich -
vždyť mluví jen k nám dvěma!

- - -
V sobě jen a mlčky nesu,
nechť zakusím čehokoli,
zamlčím i matce drahé,
co mne těší, co mne bolí.

Jak to přijde, matičko má,
že přec všechno uhodnete -
když mně srdce v těle plesá,
zrak že jasně pozvednete?

Jak to přijde, matičko má,
že tak všechno uhodnete, -
když mně srdce v těle pláče,
že si v koutek zasednete?

- - -
Má matka někdy čítává
ve starém planetáři:
"Brzy a náhle dokonáš!"
s prorockou káže tváří.

A denně za mne říkává
svůj růženec klokočí
a hořké řinou slzy se
z těch starých věrných očí.

- - -
Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji
o zlatém slunci a o matce jeho,
jež každé noci na klíně svém sešlém
kolíbá ve sen syna zemdleného?

Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,
vždyť po dny celé světem bloudit musí,
dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,
ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.

Co kmet si lehne a co jinoch vstane
a s novou silou po novém plá nebi,
o matko, matko! vždyťs jak anděl dobra -
mám toho jak to slunko zapotřebí!

- - -
Nic nemáš víc, vše dalas mně,
co bůh v Tvé ruce skládal,
a předce bych já nevděčník
vždy víc a více žádal!

Dej ještě bílé vlasy své
na rubáš svému synu,
by ještě v hrobě spočíval
jako by ve Tvém klínu!

- - -
Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,
Tvé ruce jsou jak stromu větve v jíní,
jak mrazu vzdech je stříbrný kdys hlas,
a co kdy jarého, je stuhlé nyní.

Nuž vezmi vlasy mé a utkej šat,
snad zahřeje, co dávno uvadlo,
snad zahřeje ta chladná prsa Tvoje; -
na roucho to co šperk a spínadlo
dám mladobujné teplé srdce svoje.

- - -
Neslyšel jsem Tě zazpívat,
myslím, že už přes tři leta,
což je i po marianských,
což je po všem zpěvu veta?

"Moji smyslové jsou, synu,
dřímotou už obetkáni;
večerní jsem odzpívala -
a teď čekám na klekání."

- - -
Zakoupilas místo,
otcova kde hlava
na sedmé již léto
věčný sen vyspává.

Hrob ten otcův, matčin,
mým též hrobem bude,
povedeme spolu
hospodářství chudé.

Malý domek z hlíny,
vlhké čtyry stěny,
v něm však lásky, že jí
v šírém světě není.

- - -
Dozpěv.

Tys šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě -
ach matko, zlatá matko má,
jak je Ti dole v hrobě?

Ta naše malá světnička
se děsně, prázdně šíří,
o její klenby tlukou se
myšlénky netopýří.

Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma -
ven musím, ven - tam do světa,
mně je tak zima doma!

- - -
(Psáno na asijském Burghurlu)

Lož nemá blaha více ani hoře,
ta krásná zem, to širé, bouřné moře?

Mne nevábí nic dále v svět,
mně všude je tak jedno,
mne nevábí nic k vlasti zpět -
tam doma je tak ledno!

Však ne! - Když první kvítek na hrobě se třese,
když první skřivan nad hřbitov se vznese,
tu přede bych náhle doma býti chtěl,
bych utrh kvítko, zachvěl se - a šel!


předchozí
Otci - Kniha veršů lyrických a smíšených
Matičce
Kniha veršů
následující
Anně - Kniha veršů lyrických a smíšených

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Jan Neruda ball

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!