předchozí
Také růže smrť - Kniha veršů lyrických a smíšených

Z mělnické skály

Kniha veršů lyrických a smíšených
celkem kapitola: 39. ze 55
následující
Vším jsem byl rád - Kniha veršů lyrických a smíšených

Kniha veršů

Autor: Jan Neruda

Z tvých vlasů ruka přírody
si půvab ráje spředla -
mělnický kraji, milko má,
tys mne až k slzám svedla.

Tvá krev tak prudká, ohnivá,
že prorazila skály
a po skalách se ohnivé
nám révy rozesmály.

V tvém lůně chci být pohroben,
pak aspoň umru v ráji -
kdož není milky otrokem.
když krví ho napájí?

- - -
Aj, jak se víno červené
ve sklenkách jasně blyští,
ba jak ta lidská rudá krev,
když ze srdce se pryští!

Snad se to všech těch bláznů krev
nám do lahví zde shlukla,
jimž pro nějaký marný žel
kdys marně srdce pukla.

Snad našich nepřátel to krev,
již myšlénky se bojí
a proti všemu pokroku
jak čínské copy stojí.

Nuž pijme, pijme! - pitím snad
krev špatnou předěláme,
a snad se pitím bláznovství
po světě celém zláme!

- - -
Pojď, Míno, sem a na klín můj,
není to na poprvé,
já k vínu musím rty tvé mít,
jeť obé jako z krve.

Jsem zvyklý vína oheň pít
a mladé líbat líce,
až nerozeznám blažený
rty tvé od vína více.

A tys tak dobra! - ku konci,
když ospalý pak sklesnu,
tu trpíš, že na klínu tvém
jak malé dítě zesnu.

- - -
Jen český granát ohnivý
jak české, rudé víno, -
já vše, co české, miluju -
ba také tebe - Míno!

Jen pro vlno mne nekárej,
má praslovanská Míno!
ty na hrdle chceš granát mít,
já do hrdla chci víno.

- - -
Mé víno je tak ohnivé!
Snad révy slunce vssály,
když jeho palní prškové
v kraj vinní ostře pláli.

Chuť pikantní se k lehounké
trpkosti mile kloní -
když tvář už prací hořela,
snad tekla slza po ní!

A skluzké tak, až milo pít -
snad pot v něm s lůzy čela,
když po vinicích ku práci
svá vlékla mdlá už těla!

Ba nač by byla lůza ta,
ať dělá - posnídáme!
ať třeba oči vypláče,
jen když my víno máme!

- - -
Vím, proč se vína bojíte -
že jazyk rozvazuje
a nám, že jenom herci jste,
pak jasně dokazuje.

My, již jsme k bratrům poctivi,
svých slov se nebojíme,
vždy stejný směr a stejný hlas -
my víno směle pijme!

Kdo nikdy vína nezkusil,
zaslouží vždy jen vodu pít:
kdo nikdy hlouposť nechvástal,
jak může někdy moudrým být?

Já chvástal dost už hloupostí
a pil a byl jsem ještě mlád,
a teď jsem velkým mudrcem -
jsem tomu rád, ba tuze rád!

- - -
Každého jara kmeny rév
přehořké slzy lijou,
že těch tak málo ve světě,
již jenom víno pijou.

Mně vše už jedno, zda-li svět
teď stojí neb se točí,
jen nad osudem truchlých rév
zas pláčou moje oči.

- - -
Já Němcům jenom závidím
ty jejich vinní sklepy,
ve sklepích mají milou tmu
a člověk prý jak slepý.

Tu piják aspoň nevidí,
kde vedou ven zas dvéře
a mnoho-li as pitím svým
zas bratrům pití béře.

- - -
Už véřím tomu, víno že
ve mlhách lépe zraje,
vždyť po víně mně mozkem mým
vždy lehká mlha hraje.

A mívám pěkný, krásný čas,
když mlha k zemi sklesne,
však když jde k výši, hlava má
pod těžkým mrakem zesne.

- - -
Ve první knize moudrosti
hned první hlava praví:
kdo rozum měl a pozbyl ho,
jen ten měl rozum zdravý.

Můj rozum je tak churavý,
že mne to nutí k slze,
vždyť jsem ho dosud nepozbyl
v své každodenní mlze!

- - -
Jen smějte se, že v křivo jdu,
po víně nemůže jinak být,
a kdo je nad vás moudřejším,
může toho také odznak mít.

Být nechci, jak ten hloupý lid,
jenž hrd už chladnou chůzí svou
po hlavě chodit neumím,
nuž tedy špatně po nohou!

- - -
Já nechci nikdy pivo pít,
chci červené jen víno,
po pivě bývá v myšlénkách
mých skoro strašně líno.

Pro pivo v českém pokroku
jde vše až hrůza líno,
a chcem-li pomoct lidstvu dál,
nuž víno - víno - víno!

- - -
U nechte mne v mé hospůdce
jen tiše dále píti;
když mně nic po vás, nač má vám
přede po mně něco býti?

Vás ke všemu, co svatého,
ctižádost jenom víže,
však já-já nejsem schopen té
nečestně čestné tíže.

Z vás vždy je jeden polobůh
a druzí blbí skopci,
již přisahají na slovo
a slepě za ním hopcí.

Já nemám sebe za boha,
vím ale, co z vás žádný:
když plný džbánek vypiju,
že nejsem pak už prázdný.

Já v hospůdce své králem jsem
a vše mne zde poslouchá,
třeba mne někdy sklepnice
z přátelství loktem šťouchá.

Mé království je chudé jen
a není pozlaceno,
však všechno dobré i vše zlé
poctivě zaplaceno.

Až přijde ale činů den,
však já vám leccos zkazím -
pak hybaj, sic vám kovaným
svým džbánkem hlavu srazím!


předchozí
Také růže smrť - Kniha veršů lyrických a smíšených
Z mělnické skály
Kniha veršů
následující
Vším jsem byl rád - Kniha veršů lyrických a smíšených

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Jan Neruda ball

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!