předchozí
Kapitola 15 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 16

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 16. ze 74
následující
Kapitola 17 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Avšak Chilón se dlouho neukazoval, takže Vinicius nakonec nevěděl, co si o tom myslit. Marně si znovu a znovu říkal, že pátrání, má-li vést ke kladným a jistým výsledkům, nesmí být uspěchané. Jeho krev i prchlivá povaha se bouřily proti hlasu rozumu. Nic nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedovedl za nic na světě smířit. Probíhat v tmavém otrockém plášti městskými uličkami, to se mu zdálo jen klamáním vlastní nečinnosti a nemohlo ho to uklidnit, už proto, že to bylo zbytečné. Ukázalo se, že jeho propuštěnci, zkušení lidé, kterým přikázal pátrat na vlastní pěst, jsou stokrát neohrabanější než Chilón. A zatím se v něm kromě lásky k Lygii rodila ještě i náruživost hráče, který chce vyhrát. Takový byl Vinicius vždycky. Od nejútlejších let prosazoval, co chtěl, s náruživostí člověka, který nechápe, že se něco může nepodařit a že je nutno si něco odříci. Vojenská kázeň spoutala sice na nějaký čas jeho svévolnost, ale zároveň mu vštípila přesvědčení, že každý rozkaz, který dává lidem stojícím níže než on, musí být vyplněn. A jeho delší pobyt na Východě, mezi poddanými lidmi, přivyklými otrocké poslušnosti, ho jen utvrdil ve víře, že pro jeho "chci" není hranic. Nyní krvácela tedy těžce i jeho ješitnost. A přitom bylo v těch nezdarech, v té nesnadnosti celé věci i v samém útěku Lygie něco, co bylo pro něho nesrozumitelné, jakási záhada, jejímž vyřešením si trápil hlavu až do nemožnosti. Cítil, že Akté mluvila pravdu a že není Lygii lhostejný. Ale je-li tomu tak, proč tedy dala přednost potulce a bídě před jeho láskou, před jeho něžnostmi a před pobytem v jeho skvělém domě? Na tuto otázku nebyl s to najít odpověď. Místo toho docházel jen k jakémusi nejasnému pocitu, že mezi ním a Lygií, mezi jejich názory i mezi jeho a Petroniovým světem a světem Lygiiným a Pomponiiným je jakýsi rozdíl a jakési nepochopení, hluboké jako propast, kterou nemůže nic vyplnit a zarovnat. V takových okamžicích měl dojem, že musí Lygii ztratit, a při tom pomyšlení ztrácel poslední zbytky rovnováhy, kterou v něm chtěl zachovat Petronius. Byly okamžiky, kdy sám nevěděl, zda Lygii miluje, anebo ji nenávidí, kdy chápal jen to, že ji musí najít a že by si raději přál, aby ho pohltila země, než aby ji už více nespatřil, než aby nemohla být jeho. Vídal ji někdy ve své fantazii tak přesně, jako by stála před ním; v paměti se mu vynořovalo každé slovo, které jí říkal a které od ní uslyšel. Cítil ji blízko sebe; cítil ji na hrudi, v objetí - a v takových okamžicích ho stravovala touha jako plameny. Miloval ji a volal po ní. A když si uvědomil, že ho milovala a že mohla dobrovolně vyplnit vše, co od ní žádal, zmocňovala se ho těžká, bezedná lítost a srdce mu jako obrovská vlna zaléval jakýsi tklivý pocit. Ale bývaly okamžiky, v nichž bledl vztekem a kochal se myšlenkami na pokoření a na muka, která Lygii způsobí, jakmile ji najde. Chtěl ji nejen mít, ale chtěl ji mít jako poníženou otrokyni, zároveň však cítil, že kdyby mohl volit mezi možností být jejím otrokem, anebo ji už nikdy v životě nevidět, stal by se raději jejím otrokem. Byly dny, kdy myslil na jizvy, které by na jejím růžovém těle zanechaly důtky - ale zároveň by chtěl ty stopy zlíbat. Napadalo mu také, že by byl šťasten, kdyby ji mohl zabít.

Tou rozpolceností, únavou, nejistotou a trápením ztrácel zdraví, ba dokonce i krásný vzhled. A stal se také bezohledným a krutým pánem. Otroci, ba i propuštěnci se třásli, když k němu přistupovali. A protože je bez jakékoli příčiny postihovaly nemilosrdné a nespravedlivé tresty, začali ho skrytě nenávidět. A Vinicius to cítil a cítil i svou osamělost; mstil se tedy na nich tím více. Krotil se teď už jen před Chilónem, protože se bál, aby nepřestal pátrat. Chilón to ovšem poznal, začal si ho osedlávat a měl stále větší požadavky. Zpočátku, kdykoli přišel, vždy ujišťoval Vinicia, že celá věc bude snadná a brzy skončí. Teď si začal sám vyhledávat obtíže, a i když nepřestával ručit za kladný výsledek pátrání, přece jen se netajil tím, že to bude trvat ještě dlouho.

Přišel konečně po dlouhých dnech čekání a tvářil se tak ponuře, že mladý muž při pohledu na něj zbledl, a přiskočiv k němu, nenašel téměř síly se zeptat:

"Není u křesťanů?"

"Ale je, pane," odpověděl Chilón, Jenže jsem mezi nimi našel lékaře Glauka."

"O čem to mluvíš a kdo je to, ten Glaukos?"

"Ty jsi tedy, pane, zapomněl na toho starce, s kterým jsem putoval z Neapole do Říma a při jehož obraně jsem ztratil ty dva prsty, takže teď nejsem s to udržet v ruce pero? Loupežníci, kteří unesli jeho ženu a děti, jej probodli nožem. Zanechal jsem ho v posledním tažení v hospodě u Minturn a dlouho jsem ho oplakával. Bohužel! Zjistil jsem, že ještě žije a že patří do křesťanské obce v Římě. Vinicius, který nebyl s to pochopit, oč jde, porozuměl jenom tolik, že onen Glaukos nějak znemožňuje najít znovu Lygii, potlačil tedy hněv, který se v něm vzdouval, a řekl:

"Jestliže jsi ho bránil, měl by ti být vděčen a pomáhat ti."

"Ach urozený tribune! Ani bohové nebývají vždycky vděčni, natož lidé. Ano! Měl by mi být vděčen. Ale naneštěstí je to stařec slabomyslný, jehož rozum je zatemněn stářím i bědami, a tak nejenže mi není vděčen, ale jak jsem se právě dozvěděl od jeho souvěrců dokonce mě obviňuje, že jsem se tenkrát s lupiči smluvil a že já jsem příčinou jeho neštěstí. Takovou mám odměnu za ty dva prsty!"

"Jsem si jist, darebáku, že to bylo tak, jak povídá on!" řekl Vinicius.

"Víš tedy víc než on, pane," odpověděl Chilón. "Glaukos se totiž jen domnívá, že to tak bylo. Ale ani to by mu nebránilo zburcovat křesťany a krutě se mi pomstít. Určitě by to udělal a ostatní by mu určitě pomohli, naštěstí nezná mé jméno a v modlitebně, kde jsem se s nimi setkal, si mne nevšiml. Já jsem ho však poznal ihned a v prvním okamžiku jsem měl chuť padnout mu kolem krku. Zadržela mě jen rozvaha a zvyk uvážit každý krok, který hodlám učinit. Začal jsem se tedy na něho po odchodu z modlitebny vyptávat a lidé, kteří ho znají, mi pověděli, že je to člověk, kterého zradil jeho spolucestující z Neapole... Jinak bych přece nevěděl, že o tom takhle vypráví."

"To mě nezajímá! Mluv, co jsi viděl v modlitebně."

"Tebe to nezajímá, pane, ale mě to zajímá právě tak jako má vlastní kůže. A protože chci, aby mě mé učení přežilo, raději se zřeknu odměny, kterou jsi mi slíbil, než abych vydával život všanc pro nízký mamon, bez něhož jako skutečný filozof dovedu koneckonců žít a hledat božskou pravdu."

Avšak Vinicius k němu přistoupil se zlověstným obličejem a řekl přidušeným hlasem:

"A kdo ti řekl, že smrt z Glaukovy ruky tě čeká dříve než z mé? Jak můžeš vědět, ty pse, že tě za chvíli nezakopou v mé zahradě?"

Chilón, který byl zbabělý, pohlédl na Vinicia a v jediném okamžiku pochopil, že ještě jedno neprozřetelné slovo a určitě zahyne.

"Budu ji hledat, pane, a najdu ji!" vykřikl překotně.

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen rychlé Viniciovo oddechování a vzdálený zpěv otroků pracujících v zahradě.

Teprve po chvíli, když viděl, že se mladý patricius už trochu uklidnil, začal Řek hovořit:

"Smrt prošla kolem mne, ale já jsem se na ni díval stejně klidně jako Sokrates. Ne, pane! Neřekl jsem, že se vzdávám pátrání po děvčeti. Chtěl jsem ti jenom říci, že pátrání je teď spojeno s velkým nebezpečím pro mne. Pochyboval jsi před nějakým časem, že je na světě jistý Euricius, a třebaže ses na vlastní oči přesvědčil, že syn mého otce ti pověděl pravdu, podezíráš mě teď opět, že jsem si vymyslil Glauka. Bohužel! Kdyby byl Glaukos pouhým výmyslem, kdybych se mohl mezi křesťany pohybovat úplně bezpečně, tak jak jsem se pohyboval předtím, dal bych za to onu ubohou otrokyni, kterou jsem koupil před třemi dny, aby pečovala o mé stáří a mrzáctví. Ale Glaukos žije, pane, a kdyby mě spatřil třeba jen jednou, ty bys mě už nikdy víc nespatřil. A kdo by ti pak našel tu dívku?"

Tu se opět odmlčel a začal si utírat slzy. Pak pokračoval:

"Ale jak ji mohu hledat, dokud Glaukos žije? Každou chvíli mohu na něj narazit, a jakmile naň narazím, zahynu a se mnou se obrátí vniveč i mé pátrání."

"Kam míříš? Jaká je tu pomoc? A co chceš podniknout?" zeptal se Vinicius.

"Aristoteles nás učí, pane, že menší věci musíme obětovat pro velké, a král Priamos říkával často, že stáří je těžké břímě. Nu, a to břímě stáří a běd tíží Glauka už dlouho a tak těžce, že smrt by pro něj byla dobrodiním. Neboť čím je podle Seneky smrt, ne-li vysvobozením?"

"Dělej si šašky z Petronia, a ne ze mne, a mluv, co chceš!"

"Je-li ctnost šaškování, kéž mi bozi dopřejí být šaškem navěky. Chci, pane, odstranit Glauka, protože dokud žije on, je i můj život i pátrání v neustálém nebezpečí."

"Najmi tedy lidi, kteří ho utlučou klacky, já je zaplatím."

"Napálí tě, pane, a později tě budou za to tajemství vydírat. Lotrů je v Římě tolik, kolik pískových zrn v aréně, ale nevěřil bys, kolik si řeknou, jestliže si poctivý člověk potřebuje najmout jejich lotrovství. Ne, urozený tribune! Co kdyby vrahy přistihli při vraždě vigilové? Určitě by prozradili, kdo je najal, a ty bys z toho měl nesnáze. Mne však neprozradí, protože jim neřeknu své jméno. Neděláš dobře, že mi nedůvěřuješ, protože - nemluvě už o své svědomitosti - měl by sis uvědomit, že tady jde o dvě věci: o mou vlastní kůži a o odměnu, kterou jsi mi slíbil."

"Kolik potřebuješ?"

"Potřebuji tisíc sesterciů, protože, jak jistě uznáš, musím najít poctivé ničemy, takové, kteří nezmizí beze stopy i se zálohou, jakmile ji dostanou. Za dobrou práci dobrá odměna! I já bych si něco zasloužil za své slzy, které proliji z lítosti nad Glaukovou smrtí. Bohové vědí, jak jsem ho miloval! Dostanu-li dnes tisíc sesterciů, bude jeho duše za dva dny v Hadu a teprve tam, zachovávají-li si duše paměť a dar myšlení, pozná, jak jsem ho miloval. Lidi najdu ještě dnes a oznámím jim, že od zítřka od večera jim za každý den Glaukova života strhnu po stu sesterciích. Přišel jsem také na jeden nápad, který myslím nezklame."

Vinicius mu ještě jednou přislíbil žádanou částku, ale zakázal mu hovořit dále o Glaukovi. Místo toho se ho zeptal, jaké další novinky přináší, kde byl celou tu dobu, co viděl a co objevil. Avšak Chilón mu nemohl říci mnoho nového. Byl ještě ve dvou modlitebnách a všímal si bedlivě všech, zvláště žen, ale neviděl žádnou, která by se podobala Lygii. Ale křesťané ho už považují za svého a od oné doby, kdy donesl peníze na vykoupení Euriciova syna, váží si ho jako člověka, který jde ve stopách Kristových. Dozvěděl se od nich také, že jeden z jejich velikých zákonodárců, nějaký Pavel z Tarsu, je právě vězněn v Římě, a to na základě žaloby, kterou proti němu vznesli Židé, a on, Chilón, se rozhodl, že se s ním setká. Ale nejvíce ho potěšila zpráva, že totiž i nejvyšší kněz celé sekty, který byl Kristovým žákem a jemuž Kristus svěřil správu křesťanů na celém světě, má co nevidět přijet do Říma. Všichni křesťané ho budou ovšem chtít spatřit a poslechnout si jeho učení. Budou prý jakási veliká shromáždění, kterých se zúčastní i on, Chilón, ba ještě více: protože v davu se lze snadno skrýt, zavede na ně i Vinicia. Pak najdou Lygii už určitě. Jestliže Glauka už jednou odstraní, nebude to ani spojeno se zvlášť velkým nebezpečím. Je pravda, i křesťané by se mohli pomstít, ale většinou jsou to mírumilovní lidé.

A tu začal Chilón s určitým podivem vyprávět, že nikdy neviděl, že by křesťané holdovali prostopášnostem, otravovali studny a fontány, že by to byli nepřátelé lidstva, že by uctívali osla nebo pojídali maso dětí. Ne! Nic takového neviděl. Ano, najde mezi nimi i takové, kteří za peníze odstraní Glauka, ale jejich učení, pokud ví, k žádným zločinům nevybízí, naopak, přikazuje odpouštět špatné činy.

A Vinicius si vzpomněl, co mu u Akté pověděla Pomponia Graecina. A vůbec naslouchal Chilónovým slovům s radostí. A třebaže se jeho cit k Lygii měnil zdánlivě v nenávist, ulevovalo se mu, když slyšel, že učení, které vyznává Lygie a Pomponia, není ani zločinné, ani oplzlé. Zároveň se v něm však začal rodit jakýsi nejasný pocit, že právě ta neznámá a tajuplná úcta ke Kristovi vytvořila mezi ním a Lygií onen rozdíl. Začal se tedy toho učení zároveň bát i nenávidět je.


předchozí
Kapitola 15 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 16
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 17 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!