předchozí
Kapitola 16 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 17

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 17. ze 74
následující
Kapitola 18 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Chilónovi šlo skutečně o odstranění Glauka, který byl sice dost letitý, avšak naprosto ne neduživý a bláznivý. Vtom, co vyprávěl Chilón Viniciovi, byl velký kus pravdy. Znal svého času Glauka, zradil ho, zaprodal lupičům, připravil jej o rodinu a jmění a vydal napospas vrahům. Vzpomínka na tyto události ho však netížila; opustil jej totiž umírajícího ne v krčmě, nýbrž v polích u Minturn a nepředvídal jen jednu věc, že se totiž Glaukos vyléčí z ran a přijde do Říma. A proto také se doopravdy vyděsil, když ho uviděl v modlitebně, a v prvním okamžiku se skutečně chtěl vzdát pátrání po Lygii. Avšak Vinicius na druhé straně ho poděsil ještě více. Pochopil, že si musí zvolit mezi strachem z Glauka a pátráním a mezi pomstou mocného patricia, jemuž by asi určitě přispěchal na pomoc druhý, ještě větší - Petronius. Proto přestal Chilón váhat. Pomyslil si, že je lepší mít nepřátele malé než velké, a třebaže se jeho zbabělá povaha trochu vzpírala krvavým prostředkům, přece jen došel k závěru, že bude nutné pomocí cizích rukou Glauka zavraždit.

Teď mu šlo už jen o výběr lidí, a právě těch se týkal jeho nápad, o kterém se zmínil Viniciovi. Trávíval noci většinou ve vinárnách a přespával tam s lidmi bez střechy nad hlavou, s lidmi beze cti a víry, mohl tedy snadno najít takové lidi, kteří by byli ochotni vykonat každou práci, ale ještě snáze takové, kteří, zvětřivše u něho peníze, začali by svou práci od něho anebo by vzali zálohu a pod pohrůžkou že ho vydají do rukou vigilů, vynutili by si na něm celou částku. Ostatně od jisté doby pociťoval Chilón odpor k lůze, ke špatným a zároveň strašným zjevům, které pelešily v podezřelých domech na Subuře nebo na Zátibří. A protože měřil všechno svou vlastní mírou a nepoznal dost důkladně křesťany a jejich učení, domníval se, že najde mezi nimi povolné nástroje. A protože se mu křesťané zdáli také poctivější než ostatní, rozhodl se, že se obrátí na ně a že jim celou věc vyloží tak, aby ji vzali na sebe nejen pro peníze, nýbrž i z náboženské horlivosti.

Zašel proto večer za Euriciem, o němž věděl, že je mu oddán celou duší a že udělá vše, jen aby mu pomohl. Protože byl však od přírody opatrný, ani mu nenapadlo svěřovat se Euriciovi se svými skutečnými úmysly, které by ostatně byly ve zřejmém rozporu se starcovou vírou v Chilónovu ctnost a bohabojnost. Chtěl jen získat lidi ochotné ke všemu a teprve s nimi smluvit celou věc, a to tak, aby o ní ve svém vlastním zájmu zachovali věčné mlčení.

Když stařec Euricius vykoupil svého syna, najal si maličký krámek, jakými se to jen hemžilo před Cirkem Maximem, a prodával v něm návštěvníkům dostihů boby, nekvašené chleby a vodu slazenou medem. Chilón ho zastihl doma, jak si upravuje krámek. Pozdravil ho jménem Kristovým a pak začal vyprávět, proč přichází. Když prokázal před nedávnem Euriciovi službu, počítal, že se mu Euricius odvděčí. Nuže, nyní potřebuje dva nebo tři silné a odvážné lidi, kteří by byli s to odvrátit nebezpečí hrozící nejen jemu, ale všem křesťanům. Je teď sice chudý, protože téměř vše, co měl, dal Euriciovi, avšak těm lidem by za jejich služby zaplatil, ovšem pod podmínkou, že mu budou důvěřovat a splní přesně vše, co jim přikáže.

Euricius i jeho syn Quartus mu naslouchali, jako svému dobrodinci, div ne na kolenou. Oba také prohlásili, že oni sami jsou ochotni vykonat vše, co bude od nich žádat, protože věří, že tak svatý muž nemůže žádat nic, co by se příčilo Kristovu učení.

Chilón je ujistil, že tomu tak je, a pozvednuv oči vzhůru, tvářil se, jako by se modlil, ve skutečnosti však uvažoval, zda by nebylo dobře přijmout jejich nabídku, která by mu mohla ušetřit tisíc sesterciů. Avšak po chvíli úvah ji odmítl. Euricius byl už stařec, sešlý snad ani ne tak věkem jako spíše starostmi a chorobou, a Quartovi bylo šestnáct let, kdežto Chilón potřeboval obratné a především silné lidi. A Chilón pokud šlo o těch tisíc sesterciů doufal, že nápad, na který přišel, mu umožní ať už tak nebo onak část jich ušetřit.

Ti dva nějakou chvíli naléhali, ale když je odmítl se vší rozhodností, ustoupili. A tu řekl Quartus:

"Znám pekaře Dema, u něhož pracují u žernovů otroci i nádeníci. Jeden z těchto nádeníků je tak silný, že vydá ne za dva, ale za čtyři. Sám jsem viděl, jak zvedá kameny, kterými nebyli s to pohnout čtyři lidé."

"Jestliže je to bohabojný člověk a jestliže je schopen obětovat se pro bratry, seznam mě s ním," řekl Chilón.

"Je to křesťan, pane," odpověděl Quartus. "U Dema pracují většinou křesťané. Jsou tam noční i denní dělníci. On patří k nočním. Kdybychom tam teď zašli, zastihli bychom je právě u večeře, takže by ses sním mohl dobře domluvit. Demas bydlí nedaleko Emporia."

Chilón rád souhlasil. Emporium stálo na úpatí Aventina, tedy nedaleko Velkého cirku. Dalo se tam jít, aniž se musely obcházet pahorky, přímo podél řeky, přes Porticus Aemilia, kudy to bylo značně blíže.

"Jsem starý," řekl Chilón, když vešli do sloupořadí, "a občas mi vypovídá paměť. Ano! Náš Kristus byl přece zrazen jedním ze svých učedníků? Ale na jméno toho zrádce si teď nemohu vzpomenout..."

"Jidáš, pane. Oběsil se pak," odpověděl Quartus av duchu se trochu divil, jak někdo může zapomenout tohle jméno.

"Ach ano! Jidáš! Děkuji ti," řekl Chilón.

Chvíli šli mlčky. Prošli kolem Emporia, které bylo už zavřeno, obešli sýpky, v nichž se vydávalo lidu obilí, a odbočili vlevo, k domům, které se táhly podél Via Ostiensis, až k vršku zvanému Testacius a k Foru Pistoriu. Tam se zastavili před dřevěnou budovou, z níž se ozýval hluk žernovů. Quartus vešel dovnitř, kdežto Chilón, který se nerad ukazoval mnoha lidem a který žil v neustálém strachu, že ho nějaké fatum může svést s lékařem Glaukem, zůstal venku.

"Jsem zvědav na toho Herkula, který tu slouží jako mlynářský," hovořil sám k sobě a hleděl na jasný měsíc. "Je-li to darebák a chytrý člověk, bude mě něco stát, je-li to však ctnostný křesťan a hlupák, udělá vše, co budu chtít, zdarma."

Další úvahy mu překazil návrat Quarta, který vyšel ze stavení ještě s jedním člověkem, oblečeným jen v tunice zvané exomis, střižené tak, že pravá paže apravá strana hrudi zůstávaly holé. Tento oděv, který umožňoval naprostou volnost pohybů, nosili hlavně dělníci. Chilón pohlédl na příchozího a spokojeně si oddechl. V životě totiž ještě neviděl takové paže a takovou hruď.

"Zde, pane," řekl Quartus, "je bratr, s kterým jsi chtěl mluvit."

"Pokoj Kristův buď s tebou," ozval se Chilón. "Ty, Quarte, pověz tomuto bratru, zasluhuji-li, aby mi věřil a důvěřoval, a pak se ve jménu Božím vrať, protože není zapotřebí, abys nechával starého otce o samotě."

"Je to svatý člověk," řekl Quartus, "který dal celé své jmění, aby mohl mne, neznámého člověka, vykoupit z otroctví. Kéž mu za to Pán náš, Spasitel, schystá odměnu v nebi."

Když to obrovský dělník uslyšel, sklonil se a políbil Chilónovi ruku.

"Jak se jmenuješ, bratře?" zeptal se Řek.

"Při svatém křtu mi, otče, dali jméno Urban."

"Tedy Urbane, bratře můj, máš čas si se mnou porozprávět?"

"Začínáme pracovat až o půlnoci, teď nám teprve chystají večeři."

"Času je tedy dost - pojďme k řece a tam vyslechneš má slova."

Zašli k řece a usedli na kamenné vroubení břehu. Bylo ticho, porušované jen vzdáleným lomozem žernovů a šploucháním vody, proudící dole. Zde se Chilón zahleděl do dělníkova obličeje, který se mu přes svůj poněkud hrozivý a smutný výraz, jaký mívaly obyčejně tváře barbarů, zdál přece jen dobrácký a otevřený.

"Ano!" řekl si v duchu. "Je to dobrák a hlupák, který zabije Glauka zadarmo."

Pak se zeptal:

"Urbane, miluješ Krista?"

"Miluji ho celou duší a srdcem," odpověděl dělník.

"A své bratry? A sestry? A ty, kdož tě naučili pravdě a víře v Krista?"

"I je miluji, otče."

"Budiž tedy pokoj s tebou!"

"I s tebou, otče!"

A opět bylo ticho - jen v dálce lomozily žernovy a dole šplouchala řeka.

Chilón se zadíval do jasného měsíčního světla a začal pomalu, tlumeným hlasem mluvit o Kristově smrti. Vypadalo to, jako by nemluvil k Urbanovi, nýbrž jako by se sám rozpomínal na onu smrt anebo jako by její tajemství svěřoval spícímu městu. Bylo v tom něco dojemného a zároveň slavnostního. Dělník plakal av okamžiku, kdy Chilón začal bědovat a hořekovat nad tím, že ve chvíli Spasitelovy smrti se nenašel nikdo, kdo by ho bránil, ne-li před ukřižováním, tedy aspoň před urážkami vojáků a Židů, začaly se obrovské barbarovy pěsti svírat bolestí a potlačovaným vztekem. Smrt ho jen dojímala, ale při myšlence na tu chátru, posmívající se Beránkovi přibitému na kříži, bouřila se v něm jeho primitivní duše a zmocňovala se ho divoká touha po pomstě.

A tu se Chilón znenadání zeptal:

"Urbane, víš-li pak, kdo to byl Jidáš?"

"Vím, vím! Ale on se oběsil!" zvolal dělník.

A v jeho hlase se ozývala jakoby lítost, že zrádce si už sám vyměřil trest a že tedy nemůže padnout do jeho rukou.

Chilón však pokračoval:

"Kdyby se však nebyl oběsil a kdyby ho některý křesťan potkal na souši nebo na moři, co myslíš, nebylo by jeho povinností pomstít se na něm za muka, krev a smrt našeho Spasitele?"

"Kdo by se nepomstil, otče!"

"Pokoj s tebou, věrný služebníku Beránka. Ano! Smíme odpouštět křivdy, které se staly nám, kdo má však právo odpustit křivdy způsobené Bohu? Ale tak jako had plodí hada, jako zloba zlobu a jako zrada zradu, tak se i z Jidášova jedu narodil druhý zrádce. A tak jako Jidáš vydal Židům a římským žoldnéřům Spasitele, tak tento zrádce, který žije mezi námi, chce vydat vlkům Spasitelovy ovečky. A jestliže nikdo nepředejde zradu, jestliže nikdo včas nerozdrtí hlavu hada, čeká nás všechny záhuba a s námi zahyne i uctívání Beránka."

Dělník naň hleděl s nesmírným neklidem, jako by si nedovedl srovnat v hlavě to, co slyšel, kdežto Řek si teď přehodil přes hlavu cíp pláště a začal opakovat hlasem, který vycházel jakoby z podzemí:

"Běda vám, služebníci skutečného Boha, běda vám, křesťané a křesťanky!"

A opět nastalo ticho, opět bylo slyšet jen lomození žernovů, dutý zpěv mlynářských dělníků a šumění řeky.

"Otče," zeptal se konečně dělník, "jaký je to zrádce?"

Chilón svěsil hlavu. "Jaký je to zrádce! Jidášův syn, syn jeho jedu, který předstírá, že je křesťan, a chodí do modliteben jen proto, aby mohl bratry obžalovávat u caesara, že ho křesťané nechtějí uznávat za boha, že otravují fontány, vraždí děti a chtějí toto město zničit tak, aby nezůstal kámen na kameni. Za několik dnů dostanou praetoriáni rozkaz, aby uvrhli do vězení starce, ženy a děti a vedli je na smrt, tak jako byli posláni na popraviště otroci Pedania Secunda. A to vše způsobil tento druhý Jidáš. Jestliže však nikdo neztrestal prvního Jidáše, jestliže se na něm nikdo nepomstil, jestliže nikdo nebránil Krista v hodině muk, kdo bude chtít ztrestat tohoto Jidáše, kdo zašlápne hada dřív, než ho vyslechne caesar, kdo ho sprovodí ze světa, kdo zachrání bratry a víru v Krista před záhubou?"

Urban, který seděl až dosud na kamenném vroubení, znenadání povstal a řekl:

"Já to udělám, otče."

Chilón povstal také, chvíli hleděl do dělníkova obličeje osvětleného světlem měsíce, pak vztáhl paži a položil ruku na Urbanovu hlavu.

"Jdi mezi křesťany," řekl slavnostně, "jdi do modliteben a ptej se bratří na lékaře Glauka. A jakmile ti ho ukáží, pak jej ve jménu Kristově zabij!"

"Na Glauka?" opakoval dělník, jako by si chtěl toto jméno vrýt do paměti.

"Znáš ho snad?"

"Ne, neznám. Křesťanů jsou v celém Římě tisíce a všichni se navzájem neznají. Ale zítra v noci se v Ostrianu sejdou bratři a sestry do jednoho, přijel totiž Velký Apoštol Kristův, který tam bude učit. A tam mi bratři ukáží Glauka."

"V Ostrianu?" zeptal se Chilón. "To je za městskými branami, že ano? Bratři i všechny sestry? V noci? Za branami v Ostrianu?"

"Ano, otče. Je to náš hřbitov, mezi Via Salaria a Nomentana. Ty nevíš, že tam bude učit Velký Apoštol?"

"Nebyl jsem dva dny doma, nedostal jsem proto jeho list. A nevěděl jsem, kde je Ostrianum, protože jsem teprve nedávno přišel z Korintu, kde jsem představeným křesťanské obce... Ano, tak to uděláš! Jestliže tě Kristus nadchnul, půjdeš v noci do Ostriana, můj synu, tam najdeš mezi bratřími Glauka a zabiješ ho na zpáteční cestě do města. Budou ti za to odpuštěny všechny hříchy. A nyní pokoj s tebou..."

"Otče..."

"Poslouchám tě, služebníku Beránka."

Dělníkův obličej zrozpačitěl. Vždyť teprve nedávno zabil člověka, ba možná že dokonce dva, avšak Kristovo učení nedovoluje zabíjet. Nezabil ty lidi v sebeobraně, protože ani to se nesmí. Nezabil je, Bůh uchovej, z touhy po zisku... Sám biskup mu dal bratry, aby mu pomohli, avšak zabíjet nedovolil. On však proti své vůli zabil, protože Bůh ho potrestal příliš velkou silou... A teď za to těžce pyká... Druzí si u žernovů zpívají, kdežto on, nešťastník, myslí na svůj hřích, na to, že urazil Beránka... Co se už namodlil, naplakal! Co se už naprosil Beránka, aby mu odpustil! A stále ještě cítí, že nepykal dost... A teď opět slíbil, že zabije zrádce... A dobře tak! Odpouštět se mohou jen křivdy způsobené lidem, zabije ho tedy a třeba před zraky všech bratří a sester, kteří budou zítra v Ostrianu. Ale ať Glauka napřed odsoudí starší z bratří, biskup nebo Apoštol. Zabít, to není tak těžké, a zabít zrádce je dokonce příjemné, stejně jako zabít vlka nebo medvěda, ale co kdyby Glaukos zahynul nevinně? Cožpak si může vzít na svědomí novou vraždu, nový hřích a novou urážku Beránka?

"Na soud nezbývá času, milý synu," odpověděl Chilón, "protože zrádce půjde přímo z Ostriana za caesarem do Antia anebo se uchýlí do domu jistého patricia, v jehož je službách. Ale tady ti dám znamení: ukážeš-li je, až zabiješ Glauka, i biskup, i Velký Apoštol požehnají tvému činu."

Po těch slovech vyňal penízek a pak začal hledat za pasem nůž. Když jej našel, vyryl jeho ostřím do sestercia znamení kříže a podal minci dělníkovi.

"Zde je rozsudek na Glauka i znamení pro tebe. Až sprovodíš ze světa Glauka a ukážeš je biskupovi, odpustí ti i tu starou vraždu, které ses dopustil nechtě."

Dělník sáhl mimoděk po penízi, ale protože měl ještě v příliš čerstvé paměti první vraždu, zmocnil se ho pocit podivné hrůzy.

"Otče," řekl téměř prosebným hlasem, "bereš si ten čin na svědomí? A slyšel jsi sám, jak Glaukos zrazuje bratry?"

Chilón pochopil, že musí podat nějaké důkazy, někoho jmenovat, jinak že se do obrova srdce mohou vloudit pochybnosti. A pojednou mu svitlo šťastným nápadem.

"Poslyš, Urbane," řekl, "bydlím v Korintu, ale pocházím z Kóu a tady v Římě vštěpuji Kristovo učení jisté otrokyni z mého rodného kraje; ta otrokyně se jmenuje Euniké. Slouží jako vestiplica v domě caesarova přítele, nějakého Petronia. A v tomto domě jsem slyšel, jak se Glaukos nabízel, že udá všechny křesťany, a kromě toho slíbil jinému caesarovu oblíbenci, Viniciovi, že mu mezi křesťany najde dívku..."

Tady se odmlčel a pohlédl udiveně na dělníka, jehož oči se pojednou zableskly jako oči zvířete a v jehož obličeji se objevil divoký hněv a výhružný výraz.

"Co je ti?" zeptal se téměř ustrašeně.

"Nic, otče. Zabiji zítra Glauka!"

Avšak Řek mlčel; po chvíli uchopil dělníkovy paže, otočil jej tak, aby mu měsíční světlo padalo přímo do obličeje, a dlouho si jej pozorně prohlížel. Bylo vidět, že v duchu váhá, má-li se ho vyptávat dále a dostat z něho vše, anebo má-li se prozatím spokojit s tím, co se dozvěděl nebo co si domyslil.

Nakonec v něm však zvítězila vrozená opatrnost. Oddechl si zhluboka jednou a podruhé, pak položil opět ruku na dělníkovu hlavu a zeptal se slavnostním, důrazným hlasem:

"U křtu svatého ti dali jméno Urban, ano?"

"Ano, otče."

"Tedy pokoj s tebou, Urbane."


předchozí
Kapitola 16 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 17
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 18 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!