předchozí
Kapitola 17 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 18

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 18. ze 74
následující
Kapitola 19 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius Viniciovi:

"Je to s tebou špatné, carissime! Venuše ti zřejmě pomátla smysly, odňala rozum, paměť i dar myslit na cokoli jiného než na lásku. Přečti si po čase svou odpověď na můj dopis a poznáš, jak tvůj duch teď zlhostejněl ke všemu, co není právě Lygie, jak se zabývá jen a jen jí, jak se k ní neustále vrací a krouží nad ní jako jestřáb nad vyhlédnutou kořistí. U Polluxe! Najdi ji už přece! Jinak - neobrátíš-li se tím žárem v popel změníš se v egyptskou Sfingu, která se zamilovala, jak se vypráví, do bledolící Isidy, ke všemu ohluchla, zlhostejněla a čeká jenom na noc, aby se mohla kamennýma očima dívat na svou milovanou.

Pobíhej si po večerech v převlečení městem, choď si dokonce s tím svým filozofem do křesťanských modliteben. Vše, co vzbuzuje naději a ubíjí čas, je hodno chvály. Ale ve jménu mého přátelství k tobě udělej jednu věc: onen Ursus, Lygiin otrok, je prý neobyčejně silný člověk; najmi si tedy Krotóna a podnikejte ty výpravy ve třech. Tak to bude bezpečnější i rozumnější. Křesťané, jestliže k nim patří Pomponia Graecina a Lygie, nejsou určitě takoví zločinci, za jaké je lidé všeobecně považují, ale při Lygiině únosu podali důkaz, že jde-li o nějakou ovečku z jejich stáda, dovedou nechat žerty stranou. Vím, že jakmile spatříš Lygii, nezdržíš se a budeš ji chtít unést ihned. Jenže jak to provedeš sám s Chilonidem? Ale Krotón si už bude vědět rady, i kdyby ji bránilo deset takových chlapíků jako Ursus. Chilónem se nedej vydírat, ale na Krotóna peněz nelituj. To je nejlepší ze všech rad, které ti mohu poslat.

Tady se už přestalo mluvit o malé Augustě i o tom, že zemřela působením kouzel. Poppaea si na ni ještě tu a tam vzpomene, ale caesarův duch je zaměstnán něčím jiným; ostatně je-li pravda, že diva Augusta je opět v jiném stavu, pak se vzpomínka na první dítě rozplyne beze stopy i v ní. Jsme už dva týdny v Neapoli, vlastně v Bajích. Kdybys byl s to o čemkoli uvažovat, musily by k tvému sluchu doletět ohlasy našeho pobytu zde, protože celý Řím nemluví určitě o ničem jiném. Odjeli jsme tedy do Bají, kde nás napřed přepadly vzpomínky na matku a výčitky svědomí. Ale víš, jak daleko už došel Ahenobarbus? Už i matkovražda je pro něho jen námětem k básním a záminkou hrát tragišaškovské scény. Kdysi měl opravdu výčitky svědomí, ale jen proto, že je zbabělec. Teď, jakmile se přesvědčil, že svět leží u jeho nohou jako dříve a že se na něm nepomstil žádný bůh, výčitky už jen předstírá, aby dojímal lidi svým osudem. Někdy v noci vyskakuje z lůžka a tvrdí, že ho pronásledují Fúrie, budí nás, prohlíží si sám sebe, staví se do pózy komedianta hrajícího úlohu Oresta, ovšem do pózy špatného komedianta, recituje řecké verše a pozoruje, zda ho obdivujeme. A my ho ovšem obdivujeme! A místo abychom mu řekli: "Jdi spát, šašku!", nalaďujeme se také do tragického tónu a bráníme velikého umělce před Fúriemi. U Kastora! Musel jsi přece slyšet aspoň to, že v Neapoli už veřejně vystoupil. Sehnali z Neapole a z okolních měst všechny řecké pobudy a ti naplnili arénu tak nepříjemnými výpary česneku a potu, že jsem děkoval bohům, že nemusím sedět s augustiány v prvních řadách, ale mohu být s Ahenobarbem za scénou. A věřil bys, že se bál? Skutečně se bál! Chytal mě za ruku a kladl si ji na srdce, které opravdu bušilo rychleji. Dýchal rychle a v okamžiku, kdy měl vystoupit na scénu, zbledl jako pergamen a na čele mu vyvstaly kapky potu. A věděl přece, že ve všech řadách sedí připraveni praetoriáni ozbrojení klacky, jimiž měli rozněcovat nadšení, kdyby bylo zapotřebí. Ale zapotřebí nebylo. Žádné hejno opic z okolí Kartága nedovede vřeštět tak, jak vřeštěla ta chátra. Povídám ti: zápach česneku vanul až na scénu. A Nero se klaněl, tiskl si ruku na srdce, posílal jim polibky a plakal. Pak jako opilý přiběhl k nám, kdož jsme čekali za scénou, a volal: 'Co jsou všechny triumfy proti tomuto mému triumfu?! "A lůza v hledišti stále ještě vyla a tleskala, protože věděla, že si vytleskává milost, dary, hry, losy a novou podívanou na caesara-šaška. Já se jim ani nedivím, že tleskali, protože něco takového ještě neviděli. A Nero co chvíli opakoval: 'Podívejte se, to jsou Řekové! Podívejte se, to jsou Řekové!' A mám dojem, že od toho okamžiku ještě více vzrostla jeho nenávist k Římu, i když do Říma byli vysláni zvláštní poslové se zprávou o triumfu, takže tu v těchto dnech očekáváme projevy díků od senátu. Hned po prvním Neronově vystoupení tu došlo k zvláštní události. Znenadání se zřítilo divadlo. Ale už když lidé byli pryč. Byl jsem na místě neštěstí a neviděl jsem, že by z trosek vytáhli byť jen jedinou mrtvolu. Mnoho lidí, ba i Řeků, se na to dívá jako na hněv bohů za zneuctění caesarské moci, ale Nero naopak tvrdí, že je to projev náklonnosti bohů, kteří zřejmě bdí nad jeho zpěvem i nad těmi, kdož jej poslouchají. Proto se obětuje po všech chrámech a pořádají se velké děkovné slavnosti. Pro Nerona je to další pobídka k cestě do Achaje. Před několika dny mi však řekl, že se bojí, co tomu řekne římský lid a zda se nevzbouří, a to jak z lásky k němu, tak i ze strachu o rozdávání obilí a o hry, o které by mohl přijít, kdyby caesar byl delší dobu mimo město.

Přesto však jedeme do Beneventa prohlédnout si ševcovský přepych, jímž se nám pochlubí Vatinius, a odtamtud pak pod ochranou božských Heleniných bratrů do Řecka. Pokud jde o mne, všiml jsem si jedné věci, že totiž, žije-li člověk mezi ztřeštěnci, stává se také ztřeštěncem, ba co více, nachází v ztřeštěnostech jistý půvab. Řecko a cestování za zvuku tisíců louten, triumfální bakchický průvod, v němž jsi obklopen nymfami a bakchantkami ověnčenými myrtovou zelení, vinnou révou a zimolezem, vozy tažené tygřími spřeženími, květiny, thyrsy, věnce, volání: evoe!, hudba, poezie a tleskající Hellada - to vše je krásné. Jenže my se tu zabýváme ještě smělejšími záměry. Chceme vytvořit jakési pohádkové východní impérium, zemi palem, slunce, poezie, skutečnosti proměněné v sen, života proměněného v jednu jedinou rozkoš. Chceme zapomenout na Řím a přemístit těžiště světa někam mezi Řecko, Asii a Egypt, chceme žít ne životem lidí, nýbrž bohů, nechceme vědět, co je to všednost, chceme se potulovat na zlatých galerách ve stínu purpurových plachet po Archipelagu, být Apollónem, Osiridem i Baalem v jedné osobě, zářit růžově s červánky, zlatě se sluncem, stříbrně s měsícem, poroučet, zpívat, snít... A věřil bys, že i já, třebaže mám ještě za nějaký ten sestercius rozumu a za nějaký ten as soudnosti, že i já se dávám strhovat těmito fantastickými výmysly a že se jimi dávám strhovat proto, že i když jsou neuskutečnitelné, jsou aspoň velké a neobyčejné? Takové pohádkové impérium by přece jen bylo něco, co by jednou, po dlouhých, dlouhých staletích připadalo lidem jako sen. Protože dokud Venuše nevezme na sebe podobu třeba takové Lygie nebo aspoň takové otrokyně, jako je Euniké, a dokud se život neozdobí uměním, dotud je tento život sám o sobě prázdný amívá často podobu opice. Jenže Měděnobradý neuskuteční své nápady, už proto ne, že v onom pohádkovém království poezie a Východu by nesmělo být místo pro zradu, podlost a smrt, kdežto v Neronovi žije pod pláštíkem básníka prachšpatný komediant, přihlouplý forman a plytký tyran. Místo toho všeho odstraňujeme lidi, jestliže nám jakkoli překážejí. Ubohý Torquatus Silanus je už stínem. Prořízl si žíly před několika dny. Lecanius a Licinius přijímají plni strachu konsulát, starý Thrasea neujde smrti, protože má odvahu být čestným člověkem. Tigellinus není dosud s to vymoci pro mne rozkaz, abych si otevřel žíly. Potřebují mě ještě. Nejen jako arbitra elegantiae, nýbrž i jako člověka, bez jehož rad a vkusu by se nemusil vydařit výlet do Achaje. Nejednou si však myslím, že to musí dřív nebo později skončit, a víš, oč mi pak nejvíce jde? Oto, aby Měděnobradý nedostal tu moji číši z murrhy, kterou znáš a obdivuješ. Budeš-li v okamžiku mé smrti u mne, dám ti ji, budeš-li daleko, tak ji rozbiji. Ale prozatím máme před sebou ševcovské Beneventum, olympské Řecko a Fatum, které určuje každému z nás neznámé a nepředvídané cesty. Buď zdráv a najmi si Krotóna, protože jinak ti Lygii vezmou podruhé. Až už nebudeš potřebovat Chilonida, pošli mi ho, ať budu kdekoli. Možná že z něho udělám druhého Vatinia, a možná že se konsulové a senátoři budou ještě před nim třást, tak jako se třesou před tím nynějším rytířem Dratvičkou. Stálo by za to dočkat se takové podívané. Až získáš zpátky Lygii, podej mi o tom zprávu, abych za vás mohl obětovat ve zdejším okrouhlém Venušině chrámku párek labutí a párek holubů. Viděl jsem onehdy ve snu Lygii na tvém klíně, jak hledá tvá ústa. Vynasnaž se, aby to byl věštecký sen. Kéž není mraků na tvém nebi, a budou-li, ať mají barvu i vůni růží. Buď zdráv!"


předchozí
Kapitola 17 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 18
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 19 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!