předchozí
Kapitola 1 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 2

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 2. ze 74
následující
Kapitola 3 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Po jídle, kterému se říkalo snídaně a k němuž zasedli oba přátelé v době, kdy obyčejní smrtelníci byli už dávno po poledním prandiu, navrhl Petronius lehké zdřímnutí. Podle něho bylo ještě brzy na návštěvy. Jsou sice lidé, kteří začínají navštěvovat známé za východu slunce a považují to nadto za starý římský zvyk. Ale on, Petronius, to považuje za zvyk barbarský. Nejvhodnější jsou odpolední hodiny, ne však dříve, dokud se slunce neposune k chrámu Jova Kapitolského a nezačne se dívat kose na Forum. Na podzim bývá ještě horko a lidé po jídle rádi spí. A zatím se tak příjemně naslouchá šumění fontány v atriu a po povinných tisíci krocích je tak příjemné zdřímnout si v načervenalém světle, procezeném skrz purpurové, napůl zatažené velarium. Vinicius uznal správnost jeho slov, i začali se tedy procházet, hovořit nenuceně o tom, co je nového na Palatinu a ve městě, a také trochu filozofovat o životě. Petronius se pak odebral do cubicula, ale nespal dlouho. Za půl hodiny se objevil a rozkázav, aby mu přinesli verbenu, začal k ní čichat a natírat si jí ruce a skráně.

"Nevěřil bys," řekl, "jak to oživuje a osvěžuje... Teď jsem připraven."

Lektika čekala už dlouho, nasedli tedy a dali se nést na Vicus Patricius, do Aulova domu. Petroniova insula stála na jižním svahu Palatinu, nedaleko takzvaných Carin, nejkratší cestu by tedy měli pod Forem, ale protože se Petronius chtěl zároveň zastavit u zlatníka Idomena, dal rozkaz, aby jej nesli přes Vicus Apollinis a přes Forum k Vicu Sceleratu, na jehož rohu bylo plno nejrůznějších tabern.

Obrovští černoši zvedli lektiku a vykročili. Před nimi šli otroci zvaní pedisequi. Petronius přibližoval co chvíli ruce vonící verbenou k nosu a zdálo se, že o něčem uvažuje. Po chvíli řekl:

"Napadá mi, že není-li ta tvá lesní nymfa otrokyně, mohla by přece opustit dům Plautiů a přestěhovat se do tvého. Zahrnul bys ji láskou a obklopil bohatstvím tak jako já svou zbožňovanou Chrysothemidu, jíž mám - mezi námi řečeno - přinejmenším stejně dost jako ona mne."

Marcus zavrtěl hlavou.

"Ne?" zeptal se Petronius. "V krajním případě bychom se s celou záležitostí obrátili na Caesara a můžeš si být jist, že Měděnobradý by byl na tvé straně, už jen proto, že by podlehl mému vlivu."

"Neznáš Lygii!" odpověděl Vinicius.

"Dovol mi tedy, abych se zeptal, znáš-li ji ty jinak než jen od vidění? Mluvil jsi s ní? Vyznal jsi jí svou lásku?"

"Napřed jsem ji viděl u fontány, ale pak jsem ji potkal ještě dvakrát. Nezapomeň, že za svého pobytu v domě Aulů jsem bydlil v postranní ville, určené pro hosty, a protože jsem měl vykloubenou ruku, nemohl jsem sedat u společného stolu. Teprve v předvečer dne, na který jsem oznámil svůj odjezd, setkal jsem se s Lygii u večeře - ale nemohl jsem s ní promluvit ani slova. Musil jsem poslouchat Aulovo vyprávění o jeho vítězstvích v Británii a pak o úpadku malých statků v Itálii, o úpadku, jemuž se snažil zabránit ještě Licinius Stolo. Vůbec si nedovedu představit, že by Aulus dovedl mluvit o něčem jiném; a nedomnívej se, že se nám podaří vykroutit se z toho - ledaže budeš chtít poslouchat o zženštilosti dnešní doby. Mají tam v kurnících bažanty, ale nejedí je, protože se drží zásady, že každý snědený bažant přibližuje konec římské moci. Podruhé jsem ji potkal u zahradní cisterny, v ruce s čerstvě utrženou třtinou, jejíž chochol namáčela do vody a skrápěla kosatce, rostoucí kolem. Podívej se na má kolena. U Héraklova štítu, povídám ti, že se netřásla, když na naše manipuly postupovala s vytím mračna Parthů, ale třásla se u oné cisterny. Upadl jsem do rozpaků jako chlapec, který nosí na krku ještě bulu, a jen očima jsem žebral o slitování, nemoha dlouho promluvit ani slova."

Petronius na něj pohlédl téměř závistivě.

"Šťastlivče!" řekl. "I kdyby svět a život byly sebehorší, zůstane v nich jedno věčné dobro - mládí!"

A po chvíli se otázal: "A neoslovil jsi ji?"

"Oslovil. Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl jsem jí, že se vracím z Asie, že jsem si před městem vykloubil ruku a že jsem velmi trpěl, ale v okamžiku, kdy mám opustit tento pohostinný dům, vidím, že utrpení v něm stojí za víc než rozkoš někde jinde, že nemoc zde stojí za víc než jinde zdraví. Naslouchala mým slovům také rozpačitě, se skloněnou hlavou a při tom kreslila něco třtinou do písku. Pak pozvedla zrak, pohlédla ještě jednou na to, co nakreslila, pak ještě jednou na mne, jako by se chtěla na něco zeptat a znenadání utekla jako hamadryáda před přihlouplým faunem."

"Má asi hezké oči."

"Jako moře - a já v nich utonul jako v moři. Věř mi, že archipelagos je méně blankytný. Za chvíli přiběhl malý Plautius a začal se mne na něco vyptávat. Ale já nebyl s to pochopit, oč mu jde."

"Ó Athéné!" zvolal Petronius. "Sejmi tomuto chlapci z očí pásku, kterou mu tam uvázal Eros, protože jinak si roztříští hlavu o sloup Venušina chrámu!"

Pak oslovil Vinicia:

"Ty jarní pupenče na stromě života, ty první zelená větévko ve vinohradu! Měl bych tě místo k Plautiům dát zanést do domu Gelociova, kde je škola pro chlapce neznající život."

"Co vlastně chceš?"

"A co nakreslila do písku? Nebylo to náhodou Amorovo jméno, nebylo to snad srdce probodené jeho šípem nebo něco takového, z čeho bys mohl poznat, že satyři pošeptali té nymfě do ucha už nejedno tajemství života? Jak jsi mohl nepohlédnout na ta nakreslená znamení!"

"Oblékl jsem tógu dříve, než si snad myslíš," řekl Vinicius, "a ještě než přiběhl malý Aulus, bedlivě jsem si ony znaky prohlížel. Vím přece, že i v Řecku i v Římě kreslí děvčata do písku vyznání, která nechtějí vyslovit jejich ústa... Ale hádej, co nakreslila!"

"Jestliže něco jiného, než co jsem se domníval, pak neuhádnu."

"Rybu."

"Co to povídáš?"

"Povídám: rybu. Mělo to snad znamenat, že v jejích žilách teče dosud chladná krev? - Nevím! Ale ty, jenž jsi mě nazval jarním pupencem na stromě života, jistě lépe pochopíš toto znamení."

"Carissime! Na tohle se zeptej Plinia. Vyzná se v rybách. A kdyby ještě žil starý Apicius, snad by ti

o tom dovedl také ledacos říci: snědl totiž za svého života více ryb, než by se jich najednou vešlo do Neapolského zálivu."

V dalším rozhovoru byli však přerušeni, vnesli je totiž do hemživých ulic, kde jim překáželo povykování lidí. Po Vicu Apollinis zahnuli na Forum Romanum, kde se za hezkých dnů před západem slunce shromažďovaly zahálčivé davy lidí, kteří se procházeli sloupořadími, vyprávěli si a poslouchali novinky, pozorovali lektiky s vynikajícími osobnostmi a mířili ven a dovnitř do zlatnických krámů, do knihkupectví, do směnáren, do krámů s tkaninami, s bronzovými předměty a do řady jiných, jichž bylo plno v domech stojících na části Fora proti Kapitolu. Půlka Fora, ležící hned pod palácovým svahem, byla už pohroužena do stínu, ale sloupy chrámů položených výše hrály proti blankytu do zlatova. Ty, které stály níže, vrhaly protáhlé stíny na mramorové desky. Sloupů zde bylo tolik, že se v nich oči ztrácely jako v lese. Zdálo se, že těm budovám a sloupům je tu až těsno. Vršily se jedny na druhé, šplhaly se do svahů, tulily se k palácové zdi nebo jedny k druhým, podobny větším i menším, tlustším i tenčím, zlatavým i bílým kmenům, hned kvetoucím pod architravy akantovými květy, hned stočeným do iónských závitů, hned zakončeným prostými dórskými kvádry. Nad tímto lesem se blýskaly malebné triglyfy, z tympanonů se vykláněly tesané postavy bohů, ze štítů jako by chtěla uletět do vzduchu, do onoho blankytu, který visel klidně nad tímto namačkaným městem chrámů, zlatá okřídlená čtyřspřeží. Středem Fora i po jeho okrajích tekla řeka lidí: davy se procházely pod oblouky baziliky Julia Caesara, davy seděly na schodech Kastora a Polluxe a rojily se kolem chrámku Vestina, podobny na tomto mohutném mramorovém pozadí různobarevným rojům motýlů nebo brouků. Shora, po obrovských stupních, vedoucích do chrámu zasvěceného "Iovi Optimo Maximo", valily se nové proudy; před rostry poslouchali lidé nějaké nahodilé řečníky; ze všech stran se ozývaly výkřiky prodavačů ovoce, vína nebo vody smíchané s fíkovou šťávou, podvodníků doporučujících zázračné léky, věštců, hledačů skrytých pokladů, vykladačů snů. Tu a tam se do šumu hovorů a volání mísily zvuky sistra, egyptské sambuky nebo řeckých fléten. Tu a tam nemocní, zbožní nebo zarmoucení lidé nesli do chrámů oběti. Mezi lidmi na kamenných deskách se slétala hejna holubů, chtivá obětního zrní, podobná vznášejícím se pestrým a tmavým skvrnám, hned vzlétajícím s hlasitým šuměním křídel vzhůru, hned zase klesajícím na volná místa. Co chvíli se dav rozestupoval před lektikami, v nichž bylo vidět krásné tváře žen nebo hlavy senátorů a rytířů, jejichž tahy byly jakoby ztuhlé a zničené životem. Různojazyčné obyvatelstvo opakovalo nahlas jejich jména a přidávalo přezdívky, posměšky nebo pochvaly. Mezi neuspořádanými skupinami lidí se občas prodíraly, pochodujíce odměřeným krokem, oddíly vojáků nebo vigilů bdících nad pořádkem na ulicích. Řečtinu bylo slyšet kolem stejně často jako latinu.

Vinicius, který nebyl už dlouho ve městě, hleděl s určitou zvědavostí na toto lidské hemžení i na Forum Romanum, které zároveň ovládalo proudění světa a zároveň jím bylo zaplaveno, takže je Petronius, který uhodl myšlenky svého druha, nazval "hnízdem Quiritů - bez Quiritů". A skutečně, místní živel se téměř ztrácel v tom davu všech ras a národů. Viděl jsi zde Ethiopy, obrovské světlovlasé lidi z dalekého severu, Britanny, Galy i Germány, šikmooké obyvatele Serica, lidi od Eufratu a lidi od Indu s bradami cihlově červenými, Syry od břehů Oronta s černýma sladkýma očima; obyvatele arabských pouští, vyschlé jako kost, Židy s vpadlou hrudí, Egypťany s věčně lhostejným úsměvem na tvářích, Numidy a Afry; Řeky z Hellady, kteří ovládali město stejně jako Římané, jenže je ovládali věděním, uměním, rozumem a vychytralostí, Řeky z ostrovů a z Malé Asie, a z Egypta, a z Itálie, a z Narbonské Galie. V davech otroků s proděravělýma ušima nechyběl ani velký počet svobodného zahálčivého obyvatelstva, které caesar bavil, živil, ba i oblékal, nechyběli tam ani svobodní cizinci, přilákaní do obrovského města snadností života a nadějí na Fortunu; byli zde podomní obchodníci, Serapidovi kněží s palmovými ratolestmi v rukou, kněží bohyně Isidy, na jejíž oltáře přinášeli lidé více obětí než do chrámu Dia Kapitolského, kněží Kybelini, nesoucí v rukou zlaté rýžové klasy, kněží potulných bohů, tanečnice z východu s pestrými mitrami na hlavách, prodavači amuletů, krotitelé hadů, chaldejští mágové a konečně lidé bez jakéhokoli zaměstnání, kteří si přicházeli každý týden do sýpek na břehu Tiberu pro obilí, rvali se v circích o losy do loterie, přespávali v neustále se hroutících domech v zatiberské čtvrti a slunečné a teplé dny trávili v kryptoporticích, ve špinavých veřejných kuchyních na Subuře, na Milviově mostě nebo před insulami boháčů, kde jim tu a tam hodili zbytky ze stolů otroků. Petronia znaly ty davy dobře. K Viniciovým uším doléhalo ustavičně: "Hic est!" - "To je on!" Měli ho rádi pro jeho štědrost, ale jeho popularita vzrostla zvláště od doby, kdy se dozvěděli, že mluvil před caesarem proti rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií, to jest nad všemi otroky bez rozdílu pohlaví a věku, patřícími praefectovi Pedaniovi Secundovi, a to za to, že jeden z nich zabil v okamžitém návalu zoufalství tohoto ukrutníka. Petronius říkával sice nahlas, že mu to bylo docela jedno a že hovořil s caesarem jen soukromě, jako arbiter elegantiarum, jehož estetické city pobuřovalo takové barbarské krveprolití, hodné snad nějakých Skytnů, ale ne Římanů, nicméně lid, který se kvůli tomuto krveprolití vzbouřil, Petronia od té doby miloval.

On toho však nedbal. Uvědomoval si, že týž lid miloval také Britannica, kterého Nero otrávil, i Agrippinu, kterou dal zavraždit, i Octavii, kterou uškrtili na Pandatarii, když jí předtím otevřeli v horké páře žíly, i Rubelia Plauta, který byl odsouzen do vyhnanství, i Thraseu, kterému mohlo každé jitro přinést rozsudek smrti. Oblíbenost u lidu mohla být považována spíše za zlou věštbu a skeptický Petronius byl zároveň prozíravý. Lůzou pohrdal dvakrát: jednak jako aristokrat, jednak jako estét. Lidé páchnoucí praženými boby, které nosili v záňadří, a k tomu lidé věčně ochraptělí a zpocení hrou zvanou móra, již hrávali na rozích ulice a po peristylech, takoví lidé si v jeho očích nezasluhovali, aby byli zváni lidmi.

A proto, neodpovídaje vůbec na potlesk ani na tu a tam posílané hubičky, vyprávěl Markovi o Pedaniově případu a posmíval se přitom vrtkavosti pouliční chátry, která už nazítří po hrozivém pobouření tleskala Neronovi, jedoucímu městem do chrámu Jova Statora. Ale před Avirunovým knihkupectvím dal zastavit, vystoupil a koupil ozdobný rukopis, jejž podal Viniciovi.

"To je dárek pro tebe," řekl.

"Díky!" odpověděl Vinicius. Pak pohlédl na titul a zeptal se: "Satirikon? To je něco nového. Čí je to?"

"Moje. Ale já nechci jít po stopách Rufinových, jehož případ jsem ti chtěl vyprávět, ani po stopách Fabricia Veientona, proto to nikdo neví a ty to nikomu nepovídej."

"A říkal jsi, že nepíšeš básně," řekl Vinicius, nahlížeje do rukopisu, "a tady vidím prózu, která je jimi hustě propletena."

"Až to budeš číst, všimni si blíže Trimalchionovy hostiny. Pokud jde o verše, zprotivily se mi od té doby, co Nero píše epos. Podívej se, Vitellius, chce-li si ulevit, užívá tyčinky ze slonoviny, kterou si strčí do krku. Jiní používají per plameňáků, namočených v oleji nebo v odvaru mateřídoušky - a já zase čtu Neronovu poezii. A účinek je okamžitý. Mohu ji potom chválit, ne-li s čistým svědomím, tedy aspoň s čistým žaludkem."

Řekl to a opět zastavil lektiku, tentokrát před zlatníkem Idomenem. Když zařídil věc s gemami, dal nést lektiku přímo do Aulova domu.

"Cestou ti budu jako příklad autorské ješitnosti vyprávět o Rufinově případu," řekl.

Ale než stačil začít, zahnuli na Vicus Patricius a za chvíli se octli před Aulovým domem. Mladý a silný ianitor jim otevřel dveře vedoucí do ostia. Straka v kleci nad dveřmi je vítala vřískavým: "Salve!"

Cestou z druhé síně, zvané ostium, do vlastního atria řekl Vinicius:

"Všiml sis, že vrátný je tu bez řetězů?"

"Je to podivný dům," odpověděl polohlasem Petronius. "Jistě víš, že Pomponii Graecinu podezírali z vyznavačství jakési východní pověry, která záleží v uctívání nějakého Chrésta. Zdá se, že jí tak posloužila Crispinilla, která nemůže Pomponii odpustit, že jí jeden muž vystačil na celý život - Univira!... Snáze než takovou seženeš dnes v Římě talíř ryzců z Norica. Soudili ji domácím soudem."

"Máš pravdu, že je to podivný dům. Pak ti budu vyprávět, co jsem tu viděl a slyšel."

Mezitím došli do atria. Otrok zvaný atriensis, který zde vykonával dozor, poslal nomenclatora, aby oznámil příchod hostí, a služebnictvo jim zároveň přisunulo židle a stoličky pod nohy. Petronius, který zde ještě nikdy nebyl, protože se domníval, že v tomto domě vládne věčný smutek, rozhlížel se kolem sebe do jisté míry udiven a jakoby s pocitem zklamání, neboť atrium působilo spíše veselým dojmem. Shora vnikal dovnitř velikým otvorem snop jasného světla, které se lámalo ve vodotrysku v tisíce jisker. Čtvercová vodní nádržka s fontánou uprostřed, zvaná impluvium, určená k zachycování deště padajícího za nepohody horním otvorem, byla obklopena sasankami a liliemi. Bylo vidět, že zvláště lilie jsou v tomto domě v oblibě, protože jich zde byly celé záhony, bílých i červených; bylo tady i hodně safírových kosatců, jejichž jemňoučké okvětní lístky jako by postříbřily vodní kapky. Na vlhkém mechu, v němž byly ukryty květináče s liliemi, a mezi listnatými trsy stály bronzové sošky, představující děti a vodní ptactvo. V jednom rohu stála laň, odlitá rovněž z bronzu, a skláněla hlavu, kterou vlhko pokrylo zelenavou měděnkou, k vodě, jako by se chtěla napít. Podlaha atria byla z mozaiky; stěny, zčásti vykládané červeným mramorem, zčásti pomalované stromy, rybami, ptáky a gryfy, vábily oči pestrou hrou barev. Veřeje dveří do postranních místností byly zdobeny želvovinou nebo dokonce slonovinou; u zdí mezi dveřmi stály sochy Aulových předků. Na všem bylo vidět nevtíravou zámožnost, dalekou přepychu, ale ušlechtilou a sebejistou.

Petronius, který bydlil nesrovnatelně okázaleji a přepychověji, nemohl tu najít naprosto nic, co by uráželo jeho vkus. Právě chtěl tento poznatek sdělit Viniciovi, když vtom otrok zvaný velarius odhrnul závěs, který dělil atrium Od tablina, a v hloubi domu se objevil spěšně přicházející Aulus Plautius.

Byl to člověk blížící se už večerním dnům života, s hlavou postříbřenou jíním, ale čilý a energického obličeje, který byl sice poněkud sražený, připomínal však trochu orla. Nyní se v tomto obličeji zračil jistý údiv, ba dokonce znepokojení, vyvolané nenadálým příchodem Neronova přítele, druha a důvěrníka.

Ale Petronius byl příliš světa znalý a příliš bystrý, než aby dal znát, že si toho všiml; a tak po prvním přivítání oznámil s veškerou výmluvností a nenuceností, které byl schopen, že přichází poděkovat za péči, jíž se v tomto domě dostalo synovi jeho sestry, a že jen a jen vděčnost je důvodem jeho návštěvy, k níž mu ostatně dodala smělosti jeho stará známost s Aulem.

Aulus ho zase ujistil, že ho rádi vidí jako hosta, a co se vděčnosti týká, řekl, že ji naopak cítí on sám, i když Petronius jistě netuší zač.

Petronius skutečně netušil. Zvedl své ořechové oči ke stropu a marně se snažil vzpomenout si na sebemenší službičku, kterou prokázal Aulovi nebo komukoli jinému. Nevzpomněl si na žádnou snad kromě té, kterou hodlá nyní prokázat Viniciovi. Nechtě se mu sice mohlo něco podobného stát, ale opravdu jenom nechtě.

"Mám rád Vespasiana a velmi si ho vážím," odpověděl Aulus, "a tomu jsi zachránil život, když se mu přihodilo to neštěstí, že usnul při poslouchání caesarových básní."

"Potkalo ho štěstí," odvětil Petronius, "že je neslyšel; přesto však nepopírám, že to štěstí mohlo skončit neštěstím. Měděnobradý mu chtěl rozhodně poslat centuriona s přátelským vzkazem, aby si otevřel žíly."

"Jenže ty ses mu, Petronie, vysmál."

"Vysmál - anebo spíše naopak: řekl jsem mu, že když se Orfeovi podařilo uspat písní divoké bestie, pak on, Nero, dosáhl stejného triumfu, jestliže se mu podařilo uspat Vespasiana. Ahenobarba můžeš pohanět, ovšem jen tehdy, je-li v malé pohaně skryta velká lichotka. Naše milostivá Augusta Poppaea to chápe velmi dobře."

"Bohužel, taková je už doba," odpověděl Aulus. "Chybějí mi vpředu dva zuby, vyrazil mi je kámen, vržený rukou nějakého Britanna, a proto při řeči šišlám; ale přesto jsem strávil nejšťastnější chvíle svého života v Británii..."

"Protože to byly chvíle vítězné," podotkl Vinicius.

Petronius se však zalekl, aby starý vojevůdce nezačal vyprávět o svých dávných válkách, a proto změnil předmět hovoru. V okolí Praenesta našli prý nedávno vesničané mrtvé vlčí štěně se dvěma hlavami a při nedávné bouři odtrhl blesk kus rohu z chrámu Luny, a to je přece neslýchaná věc tak pozdě na podzim. Nějaký Kotta, který mu to vyprávěl, prý dodal, že kněží tohoto chrámu předpovídají z té události záhubu města anebo přinejmenším zkázu některého velkého domu; dá se to prý odvrátit jen mimořádnými oběťmi.

Aulus vyslechl vyprávění a vyslovil domněnku, že taková znamení by se rozhodně neměla podceňovat. Bohové mohou být rozhněvaní přemírou zločinnosti, to by nebylo ostatně nic divného, a pak by tedy byly prosebné oběti zcela na místě.

Petronius na to řekl:

"Tvůj dům, Plautie, není nijak zvlášť velký, i když vněm bydlí veliký člověk; můj je sice příliš velký pro tak špatného majitele, ale jinak také malý. A jde-li o zkázu některého tak velikého domu, jako je například domus transitoria, vyplatí se nám vůbec přinášet oběti, abychom tuto zkázu odvrátili?"

Plautius na tuto otázku neodpověděl. Taková opatrnost se poněkud dotkla dokonce i Petronia, neboť přes svůj naprostý nedostatek schopnosti vidět rozdíl mezi dobrem a zlem, nikdy nedonášel a bylo možno sním hovořit docela bezpečně. Proto změnil opět hovor a začal vychvalovat Plautiův dům a dobrý vkus, který v něm vládne.

"Je to staré sídlo," odpověděl Plautius, "v němž se od doby, kdy jsem je zdědil, nic nezměnilo."

Když rozhrnul závěs, dělící atrium od tablina, otevřel se zrakům skrz naskrz celý dům, takže přes tablinum, přes následující peristyl a přes sál zvaný oecus, který ležel za peristylem, bylo vidět do zahrady, která se jasněla v dálce jako světlý obraz v tmavém rámu. Do atria odtamtud zalétal veselý dětský smích.

"Ach vojevůdce," řekl Petronius, "dovol nám, abychom si směli poslechnout zblízka ten čistý smích,

o který je dnes taková nouze."

"Rád," odvětil Plautius a povstal. "To si můj malý Aulus a Lygie hrají s míčem. Ale pokud jde o smích, domnívám se, Petronie, že v něm trávíš celé dny, celý život."

"Život je přece pro smích, a tak se tedy směji," odpověděl Petronius. "Tady však zní ten smích jinak."

"Petronius," dodal Vinicius, "nesměje se ostatně celé dny, nýbrž spíše celé noci."

Za těchto slov prošli po délce domem a octli se v zahradě, kde si Lygie a malý Aulus hráli s míči, které jim sbírali ze země a podávali otroci, určení výlučně k této zábavě a zvaní sphaeristae. Petronius vrhl rychlý, letmý pohled na Lygii, malý Aulus, sotva spatřil Vinicia, přiběhl k němu a začal se s ním vítat a Vinicius se v chůzi poklonil krásné dívce, která tu stála s míčem v rukou, vlas trochu rozevlátý, poněkud udýchaná a zardělá.

Avšak v zahradním tricliniu, zastíněném břečťanem, vinnou révou a psím vínem, seděla Pomponia Graecina; šli se tedy uvítat s ní. Petronius, třebaže nenavštěvoval Plautiův dům, ji znal, vídal ji totiž u Antistie, dcery Rubelia Plauta, a pak v domě Senecově au Polliona. A nikdy se nemohl ubránit jistému obdivu, který v něm vzbuzovala její tvář, smutná, ale plná pohody, i ušlechtilost jejího jednání, jejích pohybů a slov. Pomponia ho mátla do té míry v jeho názoru na ženy, že tento člověk, zkažený až do morku kostí a sebejistý jako nikdo jiný v Římě, nejen k ní cítil jakousi úctu, nýbrž poněkud před ní i ztrácel svou sebejistotu.

I nyní, když jí děkoval za péči o Vinicia, oslovoval ji mimoděk slovem "domina", které mu nenapadlo nikdy, když rozmlouval například s Calvií Crispinillou, se Scribonií, s Valerií, se Solinou nebo s jinými ženami z vysokých kruhů. Když ji pozdravil a vyslovil díky, začal hned naříkat, že Pomponia vychází tak zřídka, že ji člověk nepotká ani v cirku, ani v amfiteátru; Pomponia položila svou dlaň na manželovu ruku a odpověděla mu klidným hlasem:

"Stárneme a oba stále víc milujeme ticho domova."

Petronius chtěl odporovat, ale Aulus Plautius dodal svým šišlavým hlasem:

"A potom - cítíme se stále cizeji mezi těmi lidmi, kteří nazývají dokonce i naše římské bohy řeckými jmény."

"Bohové jsou od jisté doby už jen rétorickými figurami," odpověděl Petronius nedbale. "A protože nás rétorice učili Řekové, mně samému se například říká snáze Héra nežli Juno."

Po těchto slovech pohlédl na Pomponii, jako by chtěl dát na srozuměnou, že v její přítomnosti mu nemohla napadnout žádná jiná bohyně, a pak jí začal odporovat v tom, co řekla o stárnutí: "Je to pravda, lidé stárnou rychle, ale jen takoví, kteří žijí docela jiným životem. A kromě toho jsou obličeje, na které jako by Saturn zapomínal." Petronius to říkal dokonce s určitou dávkou upřímnosti, protože Pomponia Graecina, třebaže jí už míjelo poledne života, zachovala si neobvyklou svěžest pleti; a protože měla malou hlavu a drobný obličej, působila v některých okamžicích navzdory svému černému šatu, své vážnosti a smutnému výrazu dojmem docela mladého děvčátka.

Mezitím přiběhl malý Aulus, který se s Viniciem za jeho pobytu v domě nesmírně spřátelil, a začal žebronit, aby si Vinicius šel hrát s míčem. Za chlapcem vešla do triclinia i Lygie. Tak, jak tu stála pod záclonami břečťanu, s třepotajícími se světelnými odlesky na tváři, zdála se nyní Petroniovi krásnější než při prvním zběžném spatření, skutečně podobná nějaké nymfě. A protože ji dosud neoslovil, povstal, sklonil před ní hlavu a místo obvyklých slov na uvítanou začal citovat slova, jimiž Odysseus uvítal Nausikau: "Pro boha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk?

Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo,

třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka,

třikrát blaženi bratři..."

Dokonce i Pomponii se líbila vybraná zdvořilost tohoto světáka. A pokud jde o Lygii, poslouchala zmatena, s ruměncem na tvářích a neodvažovala se pozvednout zrak. Avšak znenáhla se jí v koutcích úst začínal zachvívat šelmovský úsměv, obličej začal prozrazovat boj mezi dívčím studem a chutí odpovědět a tato chuť zřejmě zvítězila, neboť Lygie pohlédla znenadání na Petronia a odpověděla mu slovy téže Nausikay, deklamujíc je jedním dechem a tak trošku školácky:

"Cizinče, vůbec se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý

člověk..."

Po těchto slovech se otočila jako na obrtlíku a utekla jako vyplašený pták.

Nyní bylo na Petroniovi, aby se divil - nenadál se totiž, že uslyší Homérův verš z úst děvčete, o kterém mu řekl Vinicius, že je barbarského původu. Pohlédl tedy tázavě na Pomponii, ale ta mu nemohla odpovědět, hleděla totiž právě s úsměvem na hrdost, zračící se v obličeji starého Aula.

A Aulus nedovedl tu hrdost utajit. Jednak proto, že přilnul k Lygii jako k vlastnímu dítěti, jednak proto, že přes své starořímské předsudky, které jej nutily hromovat na řečtinu a její rozšiřování, přece jen ji považoval za vrchol společenské uhlazenosti. Sám nebyl nikdy schopen dobře se jí naučit a to ho tajně trápilo; měl proto nyní radost, že se tomuto vytříbenému muži a zároveň literátovi, který byl téměř s to považovat jeho dům za barbarský, dostalo právě v tomto domě odpovědi jazykem a veršem Homérovým.

"Mám v domě pedagoga, Řeka," vysvětloval Petroniovi, "který vyučuje našeho chlapce. Děvče poslouchá výklady s ním. Je to ještě taková žabka, ale milá žabka, oba jsme si na ni zvykli."

Petronius hleděl nyní spletí břečťanu a zimolezu do zahrady a na skotačící trojici. Vinicius shodil tógu a jen v tunice odrážel do vzduchu míč, který se snažila chytit Lygie, stojící proti němu se vztaženými pažemi. Na první pohled nezapůsobilo děvče na Petronia nijak zvláštním dojmem. Zdála se mu příliš tenká. Ale od okamžiku, kdy ji v tricliniu uviděl zblízka, napadlo mu, že právě tak by přece jen mohla vypadat Jitřenka, a jako znalec poznal, že je v ní něco nevšedního. Všeho si všiml a všechno ocenil: i růžové a průzračné tváře, i svěží rty, mírně sešpulené jakoby k polibku, i oči, modré jako lazur moří, i alabastrové bílé čelo, i bujnost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odleskem jantaru nebo korintské mědi, i jemně vykrojenou šíji, i "božsky" splývající ramena, i celou pružnou, štíhlou postavu, mladou mládím máje a právě rozkvetlých květů. Probudil se v něm umělec a ctitel krásna, který vycítil, že pod sochou této dívky by mohl být nápis: "Jaro." Pojednou si vzpomněl na Chrysothemidu a musil se pohrdavě usmát. Zdála se mu i s tím svým zlatým pudrem ve vlasech i s načerněným obočím příšerně povadlá, něco jako zežloutlá růže, z které opadávají okvětní lístky. A přece mu tuto Chrysothemidu závidí celý Řím. Pak si představil Poppaeu - a také ona veleslavná Poppaea se mu nyní jevila jako bezduchá vosková figurína. V této dívce tanagerských tvarů bylo nejen jaro, byla v ní i zářivá Psyché, která prosvítala jejím růžovým tělem jako paprsek lampou.

"Vinicius má pravdu," pomyslil si, "a má Chrysothemis je stará, stará ... jako Trója!"

Pak ukázal na zahradu a oslovil Pomponii Graecinu:

"Chápu teď, domina, že máte-li tyto dva, dáváte přednost domovu před Palatinem a cirkem."

"Ano," odpověděla a otočila zrak k malému Aulovi a k Lygii.

Starý vojevůdce teď začal vyprávět dívčin příběh a to, co slyšel před lety od Atelia Histera o národě Lygů, sídlících na soumračném severu.

Mladí si zatím přestali hrát s míčem a procházeli se chvíli po písku zahrady. Vypadali na černém pozadí myrt a cypřišů jako tři bílé sochy. Lygie vedla malého Aula za ruku. Potom se usadili na lavičce u písčiny uprostřed zahrady. Ale za chvilku Aulus vyskočil a začal plašit ryby v průzračné vodě. Vinicius pokračoval v rozhovoru, který začal, ještě když se procházeli:

"Ano," mluvil přitlumeným, chvějícím se hlasem. "Sotva jsem svlékl praetextu, poslali mě do asijských legií. Město jsem nepoznal - ani život, ani lásku. Umím nazpaměť něco z Anakreonta a z Horatia, ale nedovedl bych tak jako Petronius recitovat verše ve chvíli, kdy rozum oněmí obdivem a není s to nalézt vlastní slova. Když jsem byl ještě chlapec, chodil jsem do Musoniovy školy. Musonius nám říkal, že štěstí záleží v tom, abychom chtěli to, co chtějí bohové - že tedy záleží na naší vůli. Já však soudím, že je ještě jiné, větší a vzácnější štěstí, které nezáleží na vůli, protože je může dát jen láska. Toto štěstí hledají sami bozi, a tedy i já, Lygie, jenž jsem dosud nepoznal lásku, jdu v jejich stopách a hledám tu, která by mi chtěla dát štěstí..."

Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen lehoučké šplouchání vody, jak do ní malý Aulus házel kamínky, jimiž plašil ryby. Po chvíli však Vinicius pokračoval hlasem ještě měkčím a tišším:

"Znáš Vespasianova syna Tita? Povídá se o něm, že sotva vyrostl z chlapeckého věku, zamiloval se tak do Bereniky, že z něho touha div život nevysála... I já bych se dovedl tak zamilovat, Lygie!... Bohatství, sláva, moc - pouhý dým! Marnost! Bohatý najde bohatšího, než je sám, slavného zastíní větší sláva druhého, mocného přemůže mocnější... Ale pověz, může sám caesar, ba dokonce některý bůh prožívat větší rozkoš nebo být šťastnější než obyčejný smrtelník v okamžiku, kdy mu na hrudi oddechuje hruď jemu drahá anebo kdy líbá milovaná ústa?... Láska nás pozvedá na roveň bohům, Lygie!"

Lygie naslouchala plna nepokoje, údivu, ale zároveň i tak, jako by naslouchala tónům řecké flétny nebo citery. V některých okamžicích se jí zdálo, že Vinicius zpívá jakousi prapodivnou píseň, která jí zurčí v uších, rozpaluje v ní krev, ale zároveň zahaluje srdce slabostí, strachem i jakousi nevysvětlitelnou radostí... A měla také dojem, že Vinicius říká něco, co v ní bylo už dávno předtím, ale co si neuvědomovala. Cítila, že Vinicius v ní probouzí něco, co dosud jen dřímalo, a že se v tomto okamžiku mění mlhavý sen ve tvary stále určitější, krásnější a hodnější zalíbení.

Slunce se mezitím už dávno překulilo za Tiber a stálo nyní nízko nad Janikulským pahorkem. Na nehybné cypřiše dopadalo narudlé světlo - a celé ovzduší jím bylo přesyceno. Lygie pozvedla své blankytné oči, jež jako by se právě probudily ze sna, k Viniciovi -a zdál se jí pojednou, zde, ve večerním pří svitu, skloněn nad ní, s prosbou chvějící se v očích, krásnější než všichni ostatní lidé, krásnější než všichni řečtí i římští bohové, jejichž sochy vídala na průčelích svatyní. A Vinicius sevřel svými prsty lehounce její ruku nad zápěstím a zeptal se:

"Zdalipak víš, Lygie, proč to říkám právě tobě?"

"Nevím!" zašeptala tak tiše, že ji Vinicius sotva uslyšel.

Ale neuvěřil jí. Přitahoval její ruku stále silněji k sobě a byl by ji snad přitáhl až k svému srdci, bušícímu návalem touhy po překrásné dívce, byl by ji snad přímo oslovil ohnivými slovy, kdyby se pojednou na pěšině orámované myrtovím neobjevil starý Aulus, který přišel k nim a řekl:

"Slunce zapadá, chraňte se tedy večerního chladu a nezahrávejte si s Libitinou..."

"Kdepak," odpověděl Vinicius, "ještě jsem si ani tógu neoblékl, a přece jsem dosud nepocítil chlad."

"Za pahorky je vidět už jen sotva půl slunečního kotouče," odpověděl starý bojovník. "Kdybychom tu tak měli mírné podnebí Sicílie, kde se k večeru lid shromažďuje na náměstích a loučí se sborovým zpěvem se zapadajícím Phoebem!"

Zapomněl, že před chvílí sám varoval před Libitinou, a začal vyprávět o Sicílii, kde měl domy a veliký statek, do něhož byl úplně zamilován. Zmínil se také, že měl už nejednou chuť přestěhovat se na Sicílii a dožít tam klidně život. Ten, jemuž zimy už obílily hlavu, má už dost zimních jinovatek. Teď ještě neopadává ze stromů listí a obloha nad městem se laskavě usmívá, ale až zežloutne vinice, až napadne na Albské vrchy sníh a bohové navštíví Campanii pronikavým vichrem, pak kdož ví, zda se s celým domem nepřestěhuje na své poklidné venkovské sídlo.

"Ty bys chtěl opustit Řím, Plautie?" zeptal se Vinicius, jat náhlým neklidem.

"To chci už dávno," odpověděl Aulus. "Je tam klidněji a bezpečněji."

A začal znovu vychvalovat své sady, stáda, dům skrytý v zeleni a pahorky porostlé thymiánem a saturejí, v nichž bzučí roje včel. Ale Vinicius nedbal té bukolické nálady, a mysle jen na to, že by mohl ztratit Lygii, hleděl k Petroniovi, jako by jedině od něho očekával záchranu.

Ale Petronius seděl vedle Pomponie a kochal se pohledem na zapadající slunce, na zahradu a na lidi stojící u rybníčku. Na tmavém pozadí myrt zářily jejich oděvy ve večerním přísvitu zlatem. Červánky na nebi se počaly zbarvovat purpurově a fialově a hrát všemi barvami jako opál. Nebeská klenba šeříkově zmodrala. Černé siluety cypřišů měly teď ještě ostřejší obrysy než za bílého dne a v lidech, ve stromech a v celé zahradě se rozhostil večerní klid.

Petronia překvapil tento klid, překvapil jej zvláště v lidech. Ve tvářích Pomponie, starého Aula, jejich chlapce i Lygie bylo něco, co nevídal v obličejích, které ho obklopovaly každý den, či spíše každou noc. Bylo to jakoby jakési světlo, jakési uklidnění a jakási pohoda, plynoucí ze života, jakým tu všichni žili. A s jistým údivem si uvědomil, že přece jen může existovat krása a lahodnost, které on, věčně se za krásou a lahodností honící, dosud nepoznal. Nebyl s to utajit v sobě tuto myšlenku, otočil se tedy k Pomponii a řekl:

"Přemítám v nitru, jak jiný je váš svět nežli svět, kterým vládne náš Nero."

Pomponia zvedla svůj drobný obličejíček k večerním červánkům a odpověděla prostě:

"Nad světem nevládne Nero, nýbrž Bůh."

Snesla se chvilka mlčení. Z aleje nedaleko triclinia bylo slyšet kroky starého vojevůdce, Vinicia, Lygie a malého Aula, ale dříve než došli, zeptal se Petronius ještě:

"Ty tedy věříš v bohy, Pomponie?"

"Věřím v Boha, který je jeden, spravedlivý a všemohoucí," odpověděla manželka Aula Plautia.


předchozí
Kapitola 1 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 2
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 3 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!