předchozí
Kapitola 19 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 20

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 20. ze 74
následující
Kapitola 21 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Šli po Vicu Patriciu, pod úpatím Viminalu k bývalé Viminálské bráně a kolem pláně, na které postavil později Dioklecián nádherné lázně. Prošli kolem zbytků zdí Servia Tullia, a jdouce ještě pustšími místy, došli k Nomentánské silnici. Zde odbočili doleva směrem k Via Salaria a octli se mezi pahorky, kde bylo plno pískoven a tu a tam i hřbitov. Mezitím se setmělo už docela, a protože měsíc ještě nevyšel, byli by těžko hledali cestu, nebýt toho, že jim ji ukazovali sami křesťané, jak to předvídal Chilón. Vpravo, vlevo i vpředu, všude bylo vidět tmavé postavy, spěchající opatrně do písčitých úvozů. Někteří z těchto lidí nesli lucerničky, zakrývajíce je však co nejpečlivěji plášti, jiní, kteří znali dobře cestu, šli potmě. Zkušený vojenský Viniciův zrak rozeznával podle pohybů mladší muže, starce, belhající se o holích, i ženy, zahalené pečlivě do dlouhých stol. Nečetní chodci a vesničané odjíždějící z města považovali patrně tyto noční poutníky za dělníky, spěchající do harenarií, anebo za pohřební bratrstva, jejichž členové pořádávali v noci obřadní hostiny. Čím dále však mladý patricius a jeho společníci šli, tím více lucerniček se míhalo kolem dokola a tím více tu bylo lidí. Někteří z nich zpívali tlumenými hlasy písně, které se Viniciovi zdály jakoby plny stesku. Tu a tam zachytil jeho sluch nesouvislá slova nebo i celé věty některé písně, jako třeba: "Vstaň, ty, jenž spíš", anebo "Povstaň z mrtvých", jindy zase vyslovovala ústa mužů a žen Kristovo jméno. Ale Vinicius si málo všímal těch slov, neustále jej totiž trápila myšlenka, že snad některá z těch tmavých postav je Lygie. Některé postavy, které je míjely blízko, zdravily: "Pokoj s vámi!" nebo "Sláva Kristovi!" Vinicia se v takových okamžicích zmocňoval neklid, protože měl dojem, že slyší Lygiin hlas. Co chvíli ho oklamala podoba postavy nebo podoba pohybů, a teprve když se několikrát přesvědčil, že se mýlí, přestal věřit svým očím.

Cesta mu však připadala dlouhá. Znal dobře tuto krajinu, ale potmě se v ní nevyznal. Co chvíli se objevovaly hned jakési úzké průchody, hned zase zbytky zdí nebo budovy, na něž se Vinicius nemohl upamatovat, že by byly v okolí města. Konečně se nad nahromaděnými mraky objevil okraj měsíce a osvětlil krajinu lépe než blikavé lucerničky. Kousek dál spatřili konečně zář jakoby ohně nebo pochodní. Vinicius se naklonil k Chilónovi a zeptal se, zda je to Ostrianum.

Chilón, na něhož noc, vědomí, že je daleko od města, a ty postavy podobné strašidlům působily zřejmě silným dojmem, odpověděl trochu nejistým hlasem:

"Nevím, pane, nikdy jsem v Ostrianu nebyl. Ale mohli by uctívat Krista někde blíže městu."

A protože pocítil potřebu mluvit a dodat si tím odvahy, pokračoval po chvíli:

"Scházejí se jako zločinci, ačkoliv mají zakázáno zabíjet - ledaže by mě ten Lyg ničemně podvedl."

Avšak i Vinicia, který myslil stále na Lygii, udivila ta ostražitost a tajuplnost, s níž se její souvěrci scházeli na kázání svého nejvyššího kněze, a proto řekl:

"I toto náboženství má mezi námi své vyznavače, tak jako všechna ostatní vyznání. Ale křesťanství je přece židovská sekta. Proč se tedy scházejí tady, když na Zátibří stojí židovské chrámy, kde Židé obětují za bílého dne?"

"Ne, pane. Právě Židé jsou jejich nejzarytějšími nepřáteli. Slyšel jsem, že už před vládou dnešního caesara došlo mezi Židy a křesťany takřka k válce. Caesara Claudia přestaly ty bouře bavit natolik, že vyhnal všechny Židy, ale dnes je onen edikt už zase zrušen. Avšak křesťané se skrývají před Židy a před obyvatelstvem, protože jak víš, obyvatelstvo je podezírá ze zločinů a nenávidí je."

Chvíli šli zase mlčky, až promluvil opět Chilón, jehož strach se zvětšoval úměrně se vzdáleností od městských bran:

"Když jsem se vracel od Euricia, vypůjčil jsem si od jednoho lazebníka paruku a do nosu jsem si strčil dva boby. Takhle by mě neměli poznat. Ale i kdyby poznali, nezabijí mě. Nejsou to špatní lidé. Jsou to dokonce velmi dobří lidé a já je mám rád a vážím si jich."

"Nezískávej si je předčasnými pochvalami," odpověděl Vinicius.

Vešli do úzkého úvozu, uzavřeného po obou stranách dvěma náspy, nad nimiž se na jednom místě klenul aquaedukt. Mezitím vyplul měsíc z mraků docela. Na konci úvozu spatřili zeď, hustě porostlou břečťanem, stříbřícím se v měsíčním světle. Bylo to Ostrianum.

Viniciovi se rozbušilo srdce rychleji.

U brány sbírali dva fossorové známky. Za chvíli se Vinicius a jeho společníci octli na dost velikém prostranství, obehnaném kolem dokola zdí. Tu a tam stály osamělé pomníky a uprostřed bylo vidět vlastní hypogaion, totiž kryptu, jejíž spodní část byla zapuštěna pod zem, kde byly také hrobky; před vchodem do krypty šuměla fontána. Bylo však jasné, že příliš mnoho lidí by se do hypogaia nevešlo. Vinicius si tedy snadno domyslil, že obřad se bude konat pod širým nebem na nádvoří, kde se také v krátku shromáždil velmi početný dav. Kam oko dohlédlo, mihotala se lucernička vedle lucerničky. Mnoho lidí však světlo nemělo. Až na několik hlav, které se odhalily, zůstali všichni zahaleni, ať už z obavy před zrádci nebo před chladem, a mladý patricius si pln úzkosti uvědomil, že zůstanou-li tak až do konce, Lygii v těch davech a při tom chabém světle nenajde.

Avšak tu zapálili před kryptou několik smolných pochodní, narovnaných do malé hraničky. Rozjasnilo se. Dav začal po chvíli zpívat jakýsi hymnus. Zpočátku zpívali tiše, ale pak stále hlasitěji. Vinicius neslyšel nikdy v životě takovou píseň. Týž smutek, kterého si už všiml v písních, jež si polohlasem prozpěvovali jednotliví lidé cestou na hřbitov, ozval se i nyní z tohoto hymnu, jenže mnohem výrazněji a mocněji, až nakonec zněl tak dojímavě, jako by spolu s lidmi začal tesknit celý hřbitov, pahorky, úvozy a celé okolí. Zdálo se, že se v něm ozývá jakési volání do noci, jakási pokorná prosba o záchranu bloudících, o vysvobození ze tmy. Hlavy, zvrácené nazad, jako by tam někde vysoko někoho viděly a ruce jako by ho prosily, aby sestoupil. Kdykoli píseň utichla, zmocňovalo se všech jakési očekávání, očekávání tak vzrušující, že Vinicius i jeho společníci pohlíželi mimoděk ke hvězdám, jako by se báli, že se stane něco nadpřirozeného a že skutečně někdo sestoupí dolů. Vinicius viděl v Malé Asii, v Egyptě i v samém Římě mnoho nejrůznějších chrámů, poznal řadu náboženství a slyšel spoustu písní, avšak teprve tady uviděl poprvé lidi, kteří vzývali boha písní ne proto, že chtěli učinit zadost nějakému ustálenému ritu, nýbrž kteří ho vzývali od srdce, z opravdové touhy po něm, z takové, jakou mohou pociťovat jen děti po otci nebo po matce. Člověk by musil být slepý, aby nepoznal, že tito lidé svého boha nejen uctívají, nýbrž i z celé duše milují. A to Vinicius neviděl v žádné zemi, při žádných obřadech, v žádném chrámu. Protože lidé v Římě i v Řecku, kteří ještě uctívali bohy, činili tak jen proto, aby si vyprosili jejich pomoc, anebo ze strachu před nimi; ale nikomu ani nenapadlo, aby je miloval.

I když se tedy v myšlenkách zabýval jen Lygií a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby ji v davech našel, přece jen nemohl nevidět tyto podivné a neobyčejné věci, které se tu kolem něho děly. Mezitím přihodili na oheň několik pochodní, takže plameny zalily hřbitov rudou září, v níž zbledlo mihotání lucerniček. A právě v tom okamžiku vyšel z hypogaia stařec v plášti s kapucí, která však nezakrývala hlavu, a vystoupil na kámen ležící poblíž hranice.

Dav se při pohledu na něj zavlnil. Vedle Vinicia se ozvalo šeptání: "Petrus! Petrus!" Někteří klekali, jiní k němu vztahovali ruce. Nastalo tak hluboké ticho, že bylo slyšet každý uhlíček odpadající od pochodní, vzdálené drkotání kol na Nomentánské silnici i šumění větru v několika piniích, rostoucích u hřbitova. Chilón se naklonil k Viniciovi a zašeptal: "To je on! První Kristův učedník, rybář!" Stařec zvedl ruku a přežehnal znamením kříže shromážděné, a ti padli okamžitě na kolena. Viniciovi společníci i on sám následovali příkladu ostatních, protože se nechtěli prozradit. Mladý muž nebyl prozatím schopen uspořádat si své dojmy, zdálo se mu totiž, že onen člověk, kterého vidí před sebou, je velmi prostý a zároveň nevšední, ba co více, že ta nevšednost pramení právě z jeho prostoty. Stařec neměl ani mitru na hlavě, ani dubový věnec na skráních, ani palmovou ratolest v ruce, ani zlatou tabulku na prsou, ani hvězdami posetý nebo bílý šat, zkrátka neměl ani jeden z těch odznaků důstojnosti, které nosili východní, egyptští a řečtí kněží nebo římští flaminové. A opět zarazil Vinicia týž rozdíl, kterého si všiml, když naslouchal křesťanským písním, protože i tento "rybář" mu připadal ne jako nějaký velekněz zběhlý v ceremoniích, nýbrž jako prostý, letitý a nesmírně ctihodný člověk, přicházející zdaleka vydat svědectví o jakési pravdě, kterou viděl, které se dotýkal, v niž uvěřil, tak jako se věří v samozřejmost, a kterou si zamiloval právě proto, že v ni uvěřil. A jeho obličej vyjadřoval skutečně tak silné přesvědčení, jaké může dát jen pravda sama. Dokonce i Vinicius, který byl skeptik a nechtěl proto podlehnout jeho kouzlu, přece jen podlehl jakési horečné zvědavosti, co asi uslyší z úst toho tajemného "Chréstova" druha a jaké je to učení, které vyznávají Lygie a Pomponia Graecina.

Mezitím začal Petr mluvit, a mluvil zpočátku jako otec, který napomíná děti a učí je, jak mají žít. Přikazoval jim, aby zanechali rozmařilosti a prostopášnosti a milovali chudobu, čistotu mravů a pravdu, aby trpělivě snášeli křivdy a pronásledování, poslouchali své představené a úřady, vystříhali se zrady, licoměrnosti a pomluv a konečně aby byli příkladem jak sobě navzájem, tak dokonce i pohanům. Vinicia, pro kterého bylo dobré jen to, co mu mohlo vrátit Lygii, a špatné vše to, co se stavělo mezi ně jako překážka, dotkly se a rozhněvaly některé z těchto rad, protože se mu zdálo, že stařec, když doporučuje čistotu a boj s tělesnými žádostmi, odvažuje se nejen odsuzovat jeho lásku, nýbrž že od něho odrazuje i Lygii a utvrzuje ji v jejím odporu. Pochopil, že je-li Lygie mezi shromážděnými lidmi a poslouchá-li tato slova a ukládá si je do srdce, musí v tomto okamžiku považovat Vinicia za nepřítele tohoto učení a za hanebného člověka. Při tomto pomyšlení se ho zmocnil vztek: Co nového jsem vlastně uslyšel? řekl si v duchu. Tohle má být to nové, neznámé učení? Všichni to přece vědí, všichni to už slyšeli. Vždyť chudobu a omezení osobních potřeb hlásají i kynikové, vždyť ctnostný život doporučoval i Sokrates jako starou a dobrou zásadu; vždyť první lepší stoik, dokonce i takový Seneca, který má pět set citrových stolů, vychvaluje střídmost, doporučuje pravdu, trpělivost v protivenstvích, pevnou vůli v neštěstí. To vše je tedy už vlastně přeleželé obilí, které žerou už jen myši, ale lidé je nechtějí, protože stářím už zatuchlo. A kromě hněvu pocítil i jakoby zklamání, očekával totiž, že se tu před ním odhalí jakási neznámá, kouzelná tajemství, ale přinejmenším že uslyší nějakého podivuhodně výmluvného rétora. Zatím však slyšel jen velmi prostá slova bez jakýchkoli ozdob. Překvapovalo ho jen to ticho a soustředění, s jakým dav naslouchal. Avšak stařec mluvil dále k těm zaposlouchaným lidem, že mají být dobří, tiší, spravedliví, chudí a čistí ne proto, aby měli pokoj zaživa, nýbrž proto, aby mohli po smrti žít věčně v Kristu, v takové radosti, v takové slávě, v takovém rozkvětu a v takovém veselí, jakého dosud nikdo na zemi nepoznal. A tady, třebaže byl před chvílí naladěn nepřátelsky, nemohl si Vinicius nevšimnout, že je přece jen rozdíl mezi starcovým učením a mezi tím, co říkali stoikové, kynikové nebo jiní filozofové. Ti totiž doporučovali dobro a ctnost jako něco, co je rozumné a praktické pouze pro život, kdežto Petr za ně sliboval nesmrtelnost, a to ne nějakou pochybnou nesmrtelnost pod zemí, plnou nudy, neukojenosti a prázdnoty, nýbrž nesmrtelnost nádhernou, rovnající se téměř životu bohů. A mluvil o ní jako o něčem docela jistém, takže ve světle takové víry musila ctnost mít cenu přímo nepředstavitelnou, kdežto životní pohromy se stávaly něčím nesmírně bezvýznamným, neboť trpět přechodně za cenu nevyčerpatelného štěstí je něco docela jiného než trpět jen proto, že takový je už řád přírody. A stařec mluvil dále o tom, že ctnost a pravdu je třeba milovat pro ně samé, neboť nejvyšším odvěkým dobrem a nejvyšší odvěkou ctností je Bůh, takže kdo miluje dobro a ctnost, ten miluje Boha a tím se stává jeho milovaným synem. Vinicius tomu dost dobře nerozuměl, věděl však už z dřívějška, ze slov, která řekla Pomponia Graecina Petroniovi, že ten Bůh je podle názoru křesťanů jeden a všemohoucí. A když tedy teď ještě uslyšel, že je i nekonečně dobrý a nekonečně pravdivý, napadlo mu mimoděk, že vedle takovéhoto Demiurga by Joviš, Saturn, Apollón, Juno, Vesta i Venuše vypadaly jako nějaká ubohá a povykující sebranka, v níž si všichni dělají, co se komu zlíbí. Ale největší údiv se zmocnil mladého člověka, když stařec začal kázat, že Bůh je také nekonečná láska, a kdo tedy miluje lidi, plní jeho největší přikázání. Nestačí však milovat lidi svého národa, protože Bůh-člověk prolil svou krev za všechny a našel už i mezi pohany své vyvolené, jako například Cornelia centuriona, a nestačí milovat jen ty, kdož nám činí dobro, protože Kristus odpustil i Židům, kteří ho vydali na smrt, i římským vojákům, kteří ho přibili na kříž; je tedy třeba těm, kdož nám ubližují, nejen odpouštět, nýbrž je třeba je i milovat a odplácet jim za zlé dobrým. A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. Chilón si při těchto slovech pomyslil, že všechna jeho práce byla marná a že Ursus se za nic na světě neodváží zabít Glauka ani dnes v noci, ani kdykoli jindy. Potěšil ho však druhý závěr, který si vyvodil ze starcova učení, totiž ten, že ani Glaukos nezabije jeho, i kdyby ho nakrásně objevil a poznal. A Vinicius se už nedomníval, že ve starcových slovech není nic nového, naopak, pln údivu si kladl otázku: Co je to za Boha? Co je to za učení? A co je to za lidi? Nic z toho, co slyšel, si prostě nebyl s to srovnat v hlavě. Byla to pro něho dosud neslýchaná záplava nových pojmů. Cítil, že kdyby se například chtěl řídit tímto učením, musil by uvrhnout na hranici svůj způsob myšlení, své mravy, svůj charakter, celou dosavadní povahu, spálit to všecko na popel a naplnit se jakýmsi docela novým životem i docela novou duší. Učení, které mu přikazovalo milovat Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny, odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silnějšího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu, že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl, musí - jako v zemi Lotofagů - zapomenout na vše ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je vedle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi prostorů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského, pocit, jako by byl zahalen v oblacích. Hřbitov mu začal připadat jako nějaké shromaždiště šílenců, ale také jako místo plné tajemství a hrůzy, kde se na jakémsi mystickém loži rodí něco, co dosud na světě neexistovalo. Připomněl si vše, co tu od počátku povídal ten stařec o životě, pravdě, lásce a o Bohu, a jeho myšlení bylo oslněno leskem, tak jako bývají oslněny oči neustále se opakujícím blýskáním. Jak to obyčejně dělají lidé, jimž se život změnil v jedinou vášeň, uvažoval i Vinicius o tom všem z hlediska své lásky k Lygii a ve světle oněch blesků spatřil jasně jedno: je-li Lygie na hřbitově, vyznává-li toto učení, slyší-li a cítí-li toto vše, pak se nikdy, nikdy nestane jeho milenkou.

Poprvé od onoho dne, kdy ji poznal u Aula, cítil Vinicius, že i kdyby ji nyní získal, stejně ji nikdy nezíská. Nic takového mu dosud nenapadlo a ani teď mu to nebylo docela jasné, protože to nebylo ještě zřetelné pochopení, ale spíše jen nejasný pocit jakési nenahraditelné ztráty, jakéhosi neštěstí. Vzedmul se v něm neklid, který se okamžitě proměnil v bouři hněvu proti křesťanům vůbec, zvláště však proti starci. Tento rybář, kterého považoval v prvním okamžiku za prosťáčka, vzbuzoval v něm nyní téměř bázeň a připadal mu jako jakési tajemné fatum, řešící neúprosně a zároveň tragicky jeho osud.

Fossor opět nenápadně hodil několik pochodní do ohně, vítr přestal šumět v piniích, plameny šlehaly svými štíhlými čepelemi přímo vzhůru k hvězdám, jiskřícím se na vyjasněném nebi, a stařec, zmíniv se o Kristově smrti, mluvil teď už jen o něm. Všichni zatajovali dech a ticho bylo ještě větší než předtím, takové, že bylo téměř slyšet tlukot srdcí. Ten člověk viděl! A vyprávěl jako někdo, komu se každý okamžik vryl do paměti tak, že přimhouří-li oči, vidí to vše před sebou. Vyprávěl tedy o tom, jak se vrátili od kříže a proseděli s Janem ve večeřadle dva dny a dvě noci beze spánku a bez jídla, zkrušeni, v bolesti, v úzkosti a v pochybnostech, a uvažovali, hlavu v dlaních, o tom, že on zemřel. Och, jak jim bylo těžko! Jak jim bylo těžko! Už se probudil třetí den, zdi zbělely svítáním, a oni oba stále tak seděli u stěny, nevědouce si rady a beze vší naděje. Sotva je přemohl spánek (protože nespali ani v noci před ukřižováním), hned se zase probouzeli a začali bědovat znovu. A tu, krátce před východem slunce, přiběhla Marie z Magdaly, bez dechu, vlas rozevlátý, a volala: "Odnesli Pána!" Když to uslyšeli, vyskočili a rozběhli se k jeho hrobu. Jan, který byl mladší, doběhl první, viděl, že hrob je prázdný, ale neodvážil se vstoupit. Teprve když přiběhli ke vchodu všichni tři, on, Petr, vešel dovnitř, viděl tam na kameni ležet rubáš a roušku z hlavy, ale tělo nenašel.

Padl na ně strach, protože se domnívali, že Krista ukradli velekněží, oba se tedy vrátili domů ještě zdrcenější. Pak přišli ostatní učedníci a bědovali, hned všichni najednou, aby je snáze uslyšel Pán Zástupů, hned každý zvlášť. Pozbyli ducha, protože očekávali, že Mistr vykoupí Izrael - teď to byly už tři dny, co zemřel, a oni nechápali, proč Otec opustil Syna. Raději by neviděli slunce a zemřeli, tak těžké to pro ně bylo břímě.

Vzpomínka na ty strašné okamžiky vymáčkla ještě nyní ze starcových očí dvě slzy; v záři ohně bylo dobře vidět, jak stékají po jeho šedivém vousu. Stará, lysá hlava se mu začala třást a hlas se mu zaškrtil v hrudi. Vinicius si v duchu řekl: "Ten člověk mluví pravdu a pláče nad ní!" A také posluchačům prostých srdcí sevřel smutek hrdla. Slyšeli už nejednou o Kristových mukách a věděli, že smutek vystřídá radost, ale že to vyprávěl Apoštol, který to vše viděl, lomili pod dojmem jeho vyprávění rukama, bědovali a bili se v prsa.

Pomalu se však uklidnili, protože v nich zvítězila touha poslouchat dále. Stařec přivřel oči, jako by chtěl ve svém nitru lépe spatřit vzdálené věci, a pokračoval:

"Co tak bědovali, přiběhla opět Marie z Magdaly a volala, že viděla Pána. Pro velký jas kolem něho jej nemohla poznat a myslila, že je to zahradník, ale on řekl: 'Marie!' A ona vykřikla: 'Rabboni!' a padla mu k nohám. On jí pak řekl, aby šla k učedníkům, a zmizel. Avšak oni, učedníci, jí nevěřili, a když radostí plakala, jedni ji kárali, druzí se zase domnívali, že se smutkem pomátla na rozumu, protože také vyprávěla, že viděla v hrobě anděly, kdežto oni, když tam běželi podruhé, našli hrob prázdný. Později k večeru přišel Kleofáš, který šel ještě s jinými do Emauz. Vrátili se však spěšně a řekli: 'Pán skutečně vstal z mrtvých.' I počali se o to mezi sebou příti. Dveře měli zamčeny, protože se báli Židů. Vtom stanul mezi nimi, ačkoli dveře nezaskřípaly. A když strnuli úžasem, řekl jim: 'Pokoj s vámi!'"

"A viděl jsem ho, jak ho viděli všichni, a byl jako světlo a jako štěstí našich srdcí, neboť jsme uvěřili, že vstal z mrtvých a že moře vyschnou, hory se obrátí v prach, ale jeho sláva nepomine."

"A po osmi dnech vložil Tomáš Didymus prsty do jeho ran a dotkl se jeho boku a pak mu padl k nohám volaje: 'Pán můj a Bůh můj!' A on mu odpověděl: 'Žes mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslaveni, kdož neviděli, a uvěřili.' Tato slova jsme slyšeli a naše oči se dívaly na něho, neboť byl s námi."

Vinicius poslouchal a dělo se s ním něco podivného. Zapomněl na chvíli, kde je, začínal ztrácet povědomí skutečnosti, všechna měřítka a soudnost. Ocitl se mezi dvěma nemožnostmi. Nemohl uvěřit tomu, co povídal stařec, ale cítil, že by musil být slepý a zříci se vlastního rozumu, kdyby připustil, že ten člověk, který zde řekl "viděl jsem", lhal. V jeho dojetí, v jeho slzách, v celé jeho postavě i v podrobnostech událostí, o nichž vyprávěl, bylo něco, co vylučovalo jakékoli podezření. Viniciovi se chvílemi zdálo, že sní. Avšak všude kolem viděl ztichlý dav; čoud z lucerniček dolétal k jeho chřípí; opodál hořely pochodně a vedle nich na kameni stál starý člověk, už takřka nad hrobem, s třesoucí se hlavou, člověk, který vydávaje svědectví opakoval: "Viděl jsem!"

A pak jim vyprávěl všechno dále, až k nanebevstoupení. Chvílemi odpočíval, protože mluvil velmi podrobně, ale bylo cítit, že každá i sebemenší podrobnost se mu vryla do paměti jako do kamene. Těch, kdož ho poslouchali, zmocnilo se opojení. Sundávali si z hlav kapuce, aby ho lépe slyšeli a aby jim neušlo ani jedno z těch slov, která měla pro ně tak nesmírnou cenu. Měli dojem, že je nějaká nadlidská moc přenáší do Galileje, že chodí s učedníky po tamějších hájích a nad tamějšími vodami, že se tento hřbitov mění v jezero Tiberiadské a na jeho břehu stojí v jitřním oparu Kristus, tak jak tam stál tenkrát, když Jan vzhlédl z loďky a řekl: "Pán přišel!" - a Petr se vrhl do vody a plaval k němu, aby mohl dříve padnout k milovaným nohám. V obličejích lidí bylo vidět bezmezné nadšení, zapomnění na život, štěstí a nesmírnou lásku. Bylo zřejmé, že během dlouhého Petrova vyprávění měli někteří křesťané vidění, a když pak začal mluvit o tom, jak se při nanebevstoupení začala pod Spasitelovy nohy sbíhat oblaka, zahalovat ho a zakrývat očím apoštolů, zvrátily se všechny hlavy mimoděk nazad a nastala chvíle očekávání, jako by lidé doufali, že ho ještě uvidí, anebo jako by čekali, že opět sestoupí z nebeských prostor, aby se podíval, jak starý apoštol pase svěřené ovce, a aby požehnal jeho stádu.

A pro tyto lidi přestal v těch chvílích existovat Řím, přestal existovat šílený caesar, přestaly existovat chrámy, bohové a pohané. Existoval pro ně jen Kristus, který vyplňoval zemi, moře, nebe i vesmír.

Ve vzdálených domech, rozsetých podél Via Nomentana, začali kokrhat kohouti, oznamujíce půlnoc. Tehdy zatahal Chilón Vinicia za cíp pláště a šeptl:

"Pane, tam poblíž starce vidím Urbana a vedle něho nějakou dívku."

Vinicius se probral jakoby ze sna, pohlédl, kam mu Řek ukázal, a spatřil Lygii.


předchozí
Kapitola 19 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 20
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 21 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!