předchozí
Kapitola 3 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 4

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 4. ze 74
následující
Kapitola 5 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius dodržel slib. Nazítří, po návštěvě u Chrysothemidy, spal sice celý den, ale k večeru se dal odnést na Palatin a měl s Neronem důvěrný rozhovor, který způsobil, že se třetího dne objevil před Plautiovým domem centurio v čele asi tuctu praetoriánů.

Doba byla nejistá a strašná. Poslové toho druhu bývali obyčejně zároveň posly smrti. A proto v okamžiku, kdy centurio udeřil kladívkem na Aulovy dveře a kdy správce atria oznámil, že v síni jsou vojáci, zmocnilo se celého domu zděšení. Rodina obklopila starého vojevůdce, neboť nikdo nepochyboval, že nebezpečí hrozí především jemu. Pomponia ho objala kolem krku, přivinula se k němu ze všech sil a její zsinalé rty se rychle pohybovaly, vyslovujíce nějaká tichounká slova; Lygie, obličej bledý jako křída, líbala mu ruku; malý Aulus se chytal jeho tógy a z chodeb, z pokojů v prvním patře, kde bydlily služebné, z domu pro čeleď, z lázní, z klenutých sklepních bytů, z celého domu se začaly sbíhat roje otroků a otrokyň. Bylo slyšet výkřiky: "Heu, heu, me miserum!" - ženy propukly ve veliký pláč, některé si už začaly drásat tváře nebo přikrývat hlavu šátky.

Pouze starý vojevůdce, který byl po léta zvyklý hledět smrti do očí, zůstal klidný a jen jeho nízký orlí obličej se teď zdál jakoby vytesaný z kamene. Po chvíli, když se mu podařilo utišit nářky a když dal služebnictvu příkaz, aby se rozešlo, řekl:

"Pusť mě, Pomponie. Jestliže nadešel můj konec, budeme mít ještě čas se rozloučit."

A jemně ji odstrčil. Pomponia řekla:

"Kéž by byl tvůj osud zároveň i mým, Aule!"

Pak klesla na kolena a začala se modlit s takovou úpěnlivostí, jakou může člověku dát jen strach o milovanou bytost.

Aulus odešel do atria, kde naň čekal centurio. Byl to starý Gaius Hasta, Aulův bývalý podřízený a druh z válek v Británii.

"Buď vítán, vojevůdce," řekl. "Přináším ti Caesarův rozkaz a pozdravy. Zde jsou tabulky a odznak na důkaz, že přicházím jeho jménem."

"Jsem vděčen Caesarovi za pozdrav a jeho rozkaz provedu," odpověděl Aulus. "Buď vítán, Hasto, a mluv, s jakým posláním přicházíš."

"Aule Plautie," začal Hasta, "Caesar se dozvěděl, že ve tvém domě žije dcera krále Lygů, kterou tento král odevzdal ještě za života božského Claudia do rukou Římanů jako rukojmí, jež mělo zaručit, že Lygové nikdy neporuší hranice impéria. Božský Nero, vojevůdce, je ti vděčen za to, že jsi jí tolik let poskytoval u sebe pohostinství, ale protože nechce už déle zatěžovat tvůj dům a protože se domnívá, že děvče má jako rukojmí být pod ochranou samého caesara a senátu, rozkazuje ti, abys ji vydal do mých rukou."

Aulus byl příliš vojákem a tvrdě vychovaným mužem, než aby si dovolil projevit nad rozkazem lítost, plýtvat zbytečně slovy nebo si stěžovat. Přesto však se mu na čele objevila vráska.

Před takto svraštěným obočím se kdysi třásly britské legie - a dokonce i nyní se v Hastově obličeji objevil strach. Ale Aulus Plautius cítil, že je v tomto okamžiku proti rozkazu bezmocný. Hleděl chvíli na tabulky, na odznak, pak pohlédl na starého centuriona a klidně řekl:

"Počkej, Hasto, v atriu, než ti rukojmí vydám."

Po těchto slovech odešel na druhý konec domu, do síně zvané oecus, kde naň plna neklidu a úzkosti čekala Pomponia Graecina, Lygie a malý Aulus.

"Nikomu nehrozí smrt ani vyhnanství na daleké ostrovy," oznámil, "ale přesto je caesarův posel zvěstovatelem neštěstí. Jde o tebe, Lygie."

"O Lygii?" vykřikla udiveně Pomponia.

"O ni," odpověděl Aulus.

Pak se otočil k děvčeti.

"Lygie, vychovávali jsme tě v našem domě jako vlastní dítě a já i Pomponia tě máme rádi jako svou dceru. Ale víš, že nejsi naše dcera. Jsi rukojmí, které dal tvůj národ Římu, a péče o tebe patří caesarovi. Nuže, caesar si tě bere z našeho domu."

Vojevůdce mluvil klidně, ale jakýmsi podivným, neobvyklým hlasem. Lygie naslouchala jeho slovům mžikajíc očima a vypadalo to, že nechápe, oč jde. Pomponiiny tváře zbledly. Ve dveřích z chodby do oeku se opět začaly objevovat vystrašené obličeje otrokyň.

"Caesarovu vůli musíme splnit," řekl Aulus.

"Aule!" zvolala Pomponia a objala dívku, jako by ji chtěla bránit. "Lépe by pro ni bylo, kdyby zemřela."

Lygie se vinula k její hrudi a opakovala: "Matko! Matko!" Nemohla se pro pláč zmoci na jiná slova.

Na Aulově tváři se opět objevily hněv a bolest.

"Kdybych byl na světě sám," řekl pochmurně, "nevydal bych ji živou - a naši příbuzní by mohli ještě dnes za nás obětovat Diovi Osvoboditeli... Ale nemám právo zahubit tebe a naše dítě, které se může dožít šťastnějších časů... Vypravím se ještě dnes za Caesarem a budu ho prosit, aby rozkaz změnil. Nevím, vyslyší-li mě. Prozatím buď zdráva, Lygie, a pamatuj, že i já i Pomponia jsme vždycky blahoslavili den, kdy jsi zasedla u našeho krbu."

Když to řekl, položil jí ruku na hlavu. Ale přes to, že se snažil zachovat klid, v okamžiku, kdy k němu Lygie pozvedla oči zalité slzami, uchopila jeho ruku a přitiskla ji ke rtům, zachvěl se v jeho hlase hluboký, otcovský smutek.

"Sbohem, naše radosti, světlo našich očí!" řekl a odešel rychle zpět do atria, aby nepodlehl dojetí, které je nehodno Římana a vojevůdce.

Pomponia zavedla Lygii do cubicula a začala ji chlácholit, těšit, dodávala jí odvahy a hovořila k ní slovy, která zněla podivně v tomto domě, kde hned vedle, v sousední místnosti, stálo ještě lararium a zápalný oltář, na němž Aulus Plautius, věren starým zvykům, obětoval domácím bohům. Nadešel okamžik zkoušky. Virginius probodl kdysi hruď své vlastní dcery, aby ji osvobodil z Appiových rukou; ještě dříve Lucretia dobrovolně zaplatila své zhanobení životem. Caesarův dům je peleší hanby, zla, zločinu. "Ale my, Lygie, víme, proč nemáme právo vztáhnout na sebe ruku!..." Ano! Zákon, jemuž se obě podřídily, je jiný, větší, světější, ale dovoluje bránit se před hanbou a zlem, třeba i za cenu života a muk. Kdo vyjde z domu prostopášnosti čistý, tím větší má zásluhu. Země je takovým domem, ale život je naštěstí pouhým okamžikem a člověk pak vstává z hrobu, za nímž už nevládne Nero, nýbrž Milosrdenství - a místo bolesti je tam radost, místo slz veselí.

Pak začala mluvit o sobě. Ano, je klidná, ale ani její hruď nebyla ušetřena bolestných ran. Vždyť oči jejího Aula jsou ještě potaženy bělmem, nesnesl se na něho ještě zdroj světla. A v Pravdě nesmí vychovávat ani svého syna. - Když tedy pomyslí, že by to tak mohlo zůstat až do konce života a že by mohla nadejít chvíle rozloučení, která je stokrát větší a strašnější než toto dočasné loučení, pro které se nyní obě trápí, tu si nedovede ani představit, jak by mohla být bez nich, i když v nebi, šťastna. Mnoho nocí už proplakala, mnoho se jich už promodlila, žebroníc o slitování a milost. Ale obětuje svou bolest Bohu - a čeká - a doufá. A nyní, když ji potkává nová rána, když jí rozkaz tohoto ukrutníka bere milovanou bytost, tu, kterou Aulus nazval světlem očí, doufá, doufá ještě stále a věří, že je větší moc než Neronova a že je Milosrdenství silnější než jeho zloba.

A ještě silněji přivinula k hrudi dívčí hlavičku. Lygie jí klesla po chvíli k nohám, skryla oči v záhybech jejího pepla a zůstala tak dlouho beze slova. Ale když se konečně zvedla, bylo jí na tváři vidět, že je už poněkud klidnější.

"Je mi tě líto, matko, i otce, i bratra, ale vím, že odpor by tu nebyl nic platný, naopak, že by vás všechny zahubil. Ale slibuji ti, že na tvá slova v Caesarově domě nikdy nezapomenu."

Ještě jednou ji objala kolem krku a pak, když obě vyšly do oeku, začala se loučit s malým Plautiem, se stařičkým Řekem, který byl jejich učitelem, se svou šatnářkou, která jí byla kdysi chůvou, a se všemi otroky.

Jeden z nich, vysoký a ramenatý Lyg, kterému zde říkali Ursus a který přišel kdysi s Lygiinou matkou as ní do tábora Římanů zároveň s ostatním služebnictvem, padl jí nyní k nohám a pak klesl před Pomponii a řekl:

"Ó domina! Dovolte mi jít s mou paní, abych jí mohl sloužit a bdít nad ní v Caesarově domě."

"Nejsi náš, nýbrž Lygiin služebník," odpověděla Pomponia Graecina, "ale pustí tě k caesarovým dveřím? A jak chceš nad ní bdít?"

"Nevím, domina, vím jen, že se železo v mých rukou láme jako dříví..."

Když se Aulus Plautius, který právě vešel, dozvěděl, oč jde, nejen že Ursovu přání neodporoval, ale prohlásil dokonce, že nemají ani právo jej zdržovat. Odesílají Lygii jako rukojmí, kterého se dožaduje caesar, jsou tedy povinni poslat i její družinu, která přechází spolu s Lygií do caesarovy péče. Tu zašeptal Pomponii, že pod rouškou družiny může dát Lygii tolik otrokyň, kolik uzná za vhodné. Centurio nemůže totiž odmítnout jejich přijetí.

Pro Lygii to bylo jakousi útěchou a Pomponia byla také ráda, že ji může obklopit služebnictvem podle své volby. Kromě Ursa pro ni určila starou šatnářku, dvě děvčata z Kypru zběhlá v česání a dvě Germánky jako lázeňské. Vybírala výlučně z vyznavačů nového učení, a protože Ursus je vyznával už několik let, mohla se Pomponia spolehnout na věrnost tohoto služebnictva a zároveň se těšit nadějí, že zrna pravdy budou rozseta i v caesarově domě.

Napsala také několik slov Neronově propuštěnkyni Akté, doporučujíc Lygii její ochraně. Pomponia nevídala sice Akté na shromážděních vyznavačů nového učení, ale slyšela od nich, že Akté jim nikdy neodepře podporu a že čítá lačně dopisy Pavla z Tarsu. Věděla ostatně, že mladá propuštěnkyně žije v neustálém smutku, že je to bytost, jež se liší od všech žen v Neronově domě, a že je vůbec dobrým duchem paláce.

Hasta slíbil, že dopis doručí Akté sám. A protože považoval za přirozené, že královská dcera musí mít družinu služebnictva, byl bez sebemenších potíží ochoten odvést je všechny do paláce, ba spíše se ještě divil jejich malému počtu. Prosil však, aby spěchali, bál se totiž, aby ho nepodezřívali, že je v plnění rozkazů málo horlivý. Hodina loučení nadešla. Pomponiiny a Lygiiny oči se znovu zalily slzami. Aulus ještě jednou položil ruku na Lygiinu hlavu a za chvíli už vojáci, provázeni křikem malého Aula, který bráně svou sestru hrozil maličkými pěstičkami centurionovi, odváděli Lygii do caesarova domu.

Avšak starý vojevůdce rozkázal, aby mu připravili lektiku. Pak se zavřel s Pomponií v pinakotéce, která sousedila s oekem, a řekl jí:

"Poslyš, Pomponie. Jdu k caesarovi, i když si myslím, že zbytečně, a třebaže Senekovo slovo nemá u něho už žádnou váhu, zajdu i k Senekovi. Dnes mají větší váhu Sofronius, Tigellinus, Petronius nebo Vatinius... Pokud jde o caesara, snad ani nikdy v životě neslyšel o národě Lygů, a jestliže rozkázal vydat Lygii jako rukojmí, pak jen proto, že mu to někdo našeptal. Kdo to mohl být, to můžeš snadno uhodnout."

Pomponia k němu prudce zvedla zrak: "Petronius?"

"Ano."

Chvíli mlčeli. Vojevůdce pak pokračoval:

"Tak to bývá vždycky, pustíš-li přes práh někoho z těch lidí beze cti a svědomí. Budiž prokleta chvíle, kdy vstoupil Vinicius do našeho domu! To on k nám přivedl Petronia. Běda Lygii, protože jim nejde o rukojmí, ale o souložnici!"

Hněv, bezmocná bolest a lítost nad adoptovaným dítětem způsobily, že šišlal ještě více než jindy. Chvíli zápasil sám se sebou a jen sevřené pěsti svědčily o tom, jak těžký je jeho vnitřní boj.

"Uctíval jsem až dosud bohy," řekl, "ale teď myslím, že nevládnou nad světem a že je jenom jeden, zlý, šílený a hnusný, jehož jméno je Nero."

"Aule!" řekla Pomponia. "Nero je proti Bohu jen hrstka zetlelého prachu."

Vojevůdce se začal rozmáchlými kroky procházet po mozaice pinakotéky. Jeho život znal velké činy, ale nepoznal velká neštěstí, a proto na ně nebyl zvyklý. Starý voják přilnul k Lygii více, než si snad sám uvědomoval, a teď nebyl s to smířit se s myšlenkou, že ji ztratil. Kromě toho se cítil pokořen. Cítil na sobě tíhu ruky, jíž pohrdal, ale zároveň věděl, že proti její moci neznamená jeho síla nic.

Když konečně ztlumil v sobě hněv, který mu mátl myšlenky, řekl: "Myslím si, že nám ji Petronius neodebral pro caesara, jistě by si totiž nerad pohněval Poppaeu. Vzal ji tedy buď pro sebe, nebo pro Vinicia... Ještě dnes se to dozvím."

A za chvíli ho už lektika nesla k Palatinu. Pomponia, když zůstala sama, šla za malým Aulem, který nepřestával pro sestru plakat a vyhrožovat caesarovi.


předchozí
Kapitola 3 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 4
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 5 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!