předchozí
Kapitola 4 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 5

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 5. ze 74
následující
Kapitola 6 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Aulus tušil správně, že ho nepustí před Neronovu tvář. Odpověděli mu, že caesar je zaneprázdněn zpěvem s loutnistou Terpnem a že ostatně vůbec nepřijímá ty, které sám nepředvolal. To znamenalo jinými slovy, aby se Aulus nepokoušel o slyšení ani napříště.

Zato Seneca, třebaže měl právě horečku, přijal starého vojevůdce s poctami, které mu náležely, ale když vyslechl, oč mu jde, usmál se hořce a řekl:

"Mohu ti prokázat jen jednu službu, šlechetný Plautie, totiž - nedat caesarovi nikdy najevo, že mé srdce cítí s tebou tvou bolest a že bych ti chtěl pomoci; kdyby totiž caesar pojal sebemenší takové podezření, věz, že by ti pak nevrátil Lygii, i kdyby k tomu neměl žádné jiné důvody než jen to, aby mi udělal něco na zlost."

Poradil mu také, aby nešel ani k Tigellinovi, ani k Vatiniovi, ani k Vitelliovi. Je možné, že penězi by se u nich dalo něčeho dosáhnout, je také možné, že by to chtěli udělat na zlost Petroniovi, jehož vliv se snaží podkopat, ale nejpravděpodobnější je, že by caesarovi prozradili, jak drahá je Lygie Plautiově rodině, a caesar by ji pak tím spíše nevrátil. Tu začal starý filozof mluvit s hořkou ironií, namířenou proti sobě samému:

"Mlčel jsi, Plautie, mlčel jsi celé roky, a caesar nemá rád ty, kdo mlčí! Jak ses jen mohl nerozplývat nad jeho krásou, ušlechtilostí, nad jeho zpěvem, nad jeho recitací, vozatajstvím a básněmi! Jak jsi jen mohl neoslavovat Britannikovu smrt, neproslovit chvalořeč na matkovraha a nepřijít blahopřát u příležitosti Octaviina uškrcení! Máš v sobě, Aule, málo prozíravosti, které my, kdo žijeme šťastně u dvora, máme dost"

Po těchto slovech uchopil nádobku, kterou nosil zavěšenou u pasu, nabral z fontány impluvia vody, svlažil si okoralé rty a mluvil dále:

"Ach, Nero má vděčné srdce. Miluje tě, protože jsi sloužil Římu a proslavil jeho jméno kraj světa, miluje i mne, protože jsem mu byl v mládí mistrem. Vidíš, a právě proto vím, že tahle voda není otrávena, a piji tedy klidně. Víno v mém domě by už nebylo tak bezpečné, ale máš-li žízeň, napij se směle té vody. Vodovody ji přivádějí až z Albských vrchů, a kdo by ji chtěl otrávit musil by otrávit všechny fontány v Římě. Jak vidíš, člověk se přece jen ještě může cítit na tomto světě bezpečen a mít klidné stáří. Je pravda, jsem nemocen, ale je chorá spíš duše, ne tělo."

Byla to pravda. Seneca neměl onu duševní sílu, kterou měl například Cornutus nebo Thrasea, a proto byl jeho život řadou ústupků zločinům. Cítil to sám, uznával sám, že vyznavač zásad Zenóna z Kitia by měl jít jinou cestou, a to ho trápilo více než strach před samou smrtí.

Ale vojevůdce ho teď přerušil v jeho jízlivých úvahách.

"Šlechetný Annaee Seneko," řekl, "vím, jak se ti caesar odměnil za péči, jíž jsi zahrnul jeho mladá léta. Ale původcem únosu našeho dítěte je Petronius. Poraď mi, jak na něho, poraď mi, jakým vlivům podléhá, a také ty sám užij v rozhovoru s ním veškeré výmluvnosti, k níž tě bude s to nadchnout tvé staré přátelství ke mně."

"Petronius a já," odpověděl Seneca, "jsme lidé ze dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, nevím, vlivu nepodléhá ničímu. Je možné, že přes všechnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc než všichni ti lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl, kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu, že jeho čin není krásný - pak se zastydí. Až se s ním setkám, řeknu mu: 'Tvůj čin je hoden propuštěnce.' Jestliže nepomůže to, nepomůže už nic."

"Díky i za to," odpověděl vojevůdce.

Pak se dal zanést k Viniciovi. Zastihl ho, jak právě šermuje s domácím lanistou. Při pohledu na mladého člověka, který se ve chvíli, kdy bylo uskutečněno spiknutí proti Lygii, věnuje klidně šermířskému cvičení, zmocnil se Aula strašný hněv. A sotva se za lanistou zavřel závěs, vybuchl tento hněv přívalem hořkých výčitek a urážek. Avšak Vinicius, dověděv se, že Lygie byla unesena, zbledl tak strašně, že ho sám Aulus nemohl ani na chvíli podezírat z účasti na spiknutí. Mladíkovo čelo se pokrylo kapkami potu, krev, která na okamžik odtekla do srdce, vrátila se opět horkou vlnou do obličeje, z očí počaly sršet jiskry, z úst padat zmatené otázky. Jako vichřice jím střídavě zmítaly žárlivost a vztek. Zdálo se mu, že Lygie, jakmile jednou překročila práh caesarova domu, je pro něho jednou provždy ztracena. A sotva Aulus vyslovil Petroniovo jméno, prolétlo hlavou mladého vojáka jako blesk podezření, že si z něho Petronius ztropil dobrý den a že si buďto chce darováním Lygie získat další caesarovu přízeň, anebo že si ji chce nechat pro sebe. Nebyl vůbec s to připustit, že by někdo, kdo spatří Lygii, ihned po ni nezatoužil.

Jako splašený kůň ho teď unesla prchlivost, dědičná v jeho rodě, a připravila ho o smysly.

"Vojevůdce," řekl trhaným hlasem, "vrať se domů a čekej na mne... Věz, že i kdyby byl Petronius mým otcem, přesto bych se mu pomstil za Lygiinu křivdu. Vrať se domů a čekej na mne. Ani Petronius, ani caesar ji nebudou mít!"

Pak se otočil se zaťatými pěstmi k voskovým maskám, které tu v atriu stály ve skřínkách, a vybuchl:

"Při těchto maskách mrtvých předků! Spíše zabiji ji i sebe."

Po těchto slovech se sebral, řekl Aulovi v rychlosti ještě jednou: "Čekej mě!", vyběhl jako šílený z atria a běžel k Petroniovi, rozrážeje cestou chodce.

Aulus se vrátil domů s trochou naděje. Usuzoval, že přemluvil-li Petronius caesara, aby dal unést Lygii pro Vinicia, Vinicius ji zavede zpět do jejich domu. Nemalou útěchou mu byla nakonec i myšlenka, že i když nebude Lygie zachráněna, bude aspoň pomstěna a smrt že od ni odvrátí pohanu. Věřil, že Vinicius vykoná vše, co slíbil. Viděl jeho vztek a znal prchlivost, vrozenou celému jeho rodu. On sám, třebaže miloval Lygii jako rodný otec, raději by ji zabil než odevzdal caesarovi, a nebýt ohledů na syna, posledního potomka rodu, byl by to nepochybně udělal. Aulus byl voják, o stoicích sotva slyšel, ale povahou jim nebyl dalek a smrt vyhovovala jeho představám a jeho hrdosti více než pohanění.

Když se vrátil domů, uklidnil Pomponii, vlil i do jejího nitra naději a oba teď očekávali zprávy od Vinicia. Co chvíli, kdykoli se v atriu ozvaly kroky některého otroka, už se domnívali, že to Vinicius jim přivádí milované dítě, a byli ochotni z celého srdce oběma požehnat. Ale čas ubíhal a žádná zpráva nepřicházela. Teprve k večeru se ozvalo klepadlo na bráně.

Za chvíli vešel otrok a podal Aulovi dopis. Starý vojevůdce, přestože rád ukazoval před druhými, jak se dovede ovládat, sáhl po dopisu rukou poněkud roztřesenou a začal číst tak překotně, jako by šlo o celý jeho dům.

Obličej mu pojednou zšedl, jako by na něj padl stín plujícího mraku.

"Čti," řekl Pomponii.

Pomponia vzala dopis a četla:

"Marcus Vinicius posílá pozdrav Aulovi Plautiovi. Co se stalo, stalo se z caesarovy vůle, před níž skloňte hlavy, tak jako je skláníme já a Petronius."

Nastalo dlouhé mlčení.


předchozí
Kapitola 4 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 5
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 6 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!