předchozí
Kapitola 5 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 6

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 6. ze 74
následující
Kapitola 7 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius byl doma. Vrátný se neodvážil zadržet Vinicia, který se vřítil do atria jako bouře, a když se dozvěděl, že domácího pána najde v knihovně, vřítil se stejnou rychlostí do knihovny, a vida tam Petronia, jak píše, vytrhl mu třtinu z ruky, přelomil ji v půli, mrštil jí o zem, načež zaťal prsty do Petroniovy paže, přiblížil obličej k jeho tváři a začal se ochraptělým hlasem ptát:

"Co jsi s ní udělal? Kde je to děvče?"

Ale tu se stalo něco překvapivého. Onen uhlazený, zženštilý Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev silou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl:

"Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost. Zkus se mi vytrhnout. Gymnastice tě asi učil tkadlec a dobrému chování kovář."

V jeho obličeji nebyl ani hněv, jen v očích mu zableskl jakýsi žlutavý odlesk odvahy a energie. Po chvíli pustil Viniciovy ruce. Vinicius stál před ním ponížený, zahanbený a vzteklý.

"Máš ocelovou ruku," řekl, "ale při všech bozích z podsvětí ti přísahám, že jestliže jsi mě zradil, probodnu ti hrdlo, třeba v caesarových komnatách."

"Promluvme si v klidu," odpověděl Petronius. "Ocel, jak vidíš, je pevnější nežli železo, a tak přes to, že by se z tvé jedné paže daly udělat dvě mé paže, nemám zapotřebí se tě bát. Zato však mě mrzí tvá hrubost, a kdyby lidský nevděk byl ještě s to mě udivit, divil bych se tvému nevděku."

"Kde je Lygie?"

"V nevěstinci, to jest v caesarově domě."

"Petronie!"

"Uklidni se a posaď se. Požádal jsem caesara o dvě věci a on mi je slíbil: předně o to, aby dostal Lygii z Aulova domu, a pak, aby ji odevzdal tobě. Neskrýváš snad někde v záhybech tógy nůž? Nechceš mě snad bodnout? Ale já ti radím, abys několik dnů posečkal, protože by tě vsadili do vězení - a Lygie by se nudila ve tvém domě."

Nastalo mlčení. Vinicius hleděl chvíli překvapenýma očima na Petronia a pak řekl:

"Promiň mi. Miluji Lygii a láska mi mate smysly."

"Obdivuj se mi, Marku. Onehdy jsem pověděl caesarovi toto: 'Můj synovec Vinicius se tak zamiloval do jistého vyzáblého děvčete, které je vychováváno u Aulů, že se jeho dům samým vzdycháním proměnil v parní lázeň. Ty, pravím, caesare, ani já, kteří víme, co je opravdová krása, nedali bychom za ni ani tisíc sesterciů, ale ten chlapec byl odjakživa hloupý jako trojnožka a teď zhloupl docela.'"

"Petronie!"

"Jestliže nechápeš, že jsem to řekl, abych zabezpečil Lygii, jsem s to uvěřit, že jsem pověděl pravdu. Namluvil jsem Měděnobradému, že takový estét jako on nemůže považovat takovou dívku za krásku. A Nero, který se dosud nemůže odvážit hledět jinak než mýma očima, krásu na ní nenajde, a protože na ní nenajde krásu, nezatouží po ní. Bylo nutné zajistit se před opicí a vzít ji na provázek. V Lygii se teď nezhlédne on, nýbrž Poppaea, a ta se ovšem postará, aby ji dostala co nejrychleji z paláce. A pokud jde o mne, řekl jsem dále Měděné Bradě jen tak mimochodem: 'Vezmi Lygii a dej ji Viniciovi! Máš právo to udělat, protože Lygie je rukojmí. A učiníš-li to, ublížíš Aulovi.' Souhlasil. Neměl nejmenší příčiny nesouhlasit, tím spíše, že jsem mu dal možnost způsobit bolest počestným lidem. Udělají tě úředním strážcem rukojmí, dají ti do rukou ten lygijský poklad a ty pak, jako spojenec bojovných Lygů a zároveň věrný sluha caesarův, nejen nic z pokladu nepromrháš, ale naopak se postaráš o jeho rozmnožení. Caesar ji nechá naoko několik dnů ve svém domě, ale pak ti ji pošle do tvé insuly, šťastlivče!"

"Je to skutečně pravda? Nic jí tam nehrozí, v caesarově domě?"

"Kdyby tam měla bydlet stále, Poppaea by si o ní promluvila s Locustou, ale po několik dnů jí nehrozí nic. V caesarově paláci je deset tisíc lidí. Je možné, že ji Nero vůbec ani nespatří, tím spíše, že všechno svěřil mým rukám, a to natolik, že před chvílí byl u mne centurio se zprávou, že odvedl děvče do paláce a odevzdal je do rukou Akté. Akté je dobrá duše, proto jsem přikázal, aby Lygii dali k ní. Pomponia Graecina soudí asi stejně, protože jí napsala. Zítra je u Nerona hostina. Obstaral jsem ti místo vedle Lygie."

"Odpusť mi, Gaie, mou prchlivost," řekl Vinicius. "Domníval jsem se, že jsi ji dal unést pro sebe nebo pro caesara."

"Prchlivost ti mohu prominout, ale těžší pro mne bude odpustit ti chování hodné lůzy, neurvalý křik a hlas, který připomínal hráče mory. To nemám rád, Marku, a toho se vystříhej. Měl bys vědět, že caesarovým kuplířem je Tigellinus, a měl bys také vědět, že kdybych si chtěl děvče nechat pro sebe, řekl bych ti teď, hledě ti přímo do očí, toto: 'Vinicie, beru ti Lygii a budu ji mít tak dlouho, dokud mě neomrzí.'"

Při těchto slovech se zahleděl svými ořechovými zřítelnicemi chladně a vyzývavě přímo do Viniciových očí, takže mladý člověk byl nyní zmaten už docela.

"Vina je na mé straně," řekl. "Jsi dobrý, šlechetný a děkuji ti z celého srdce. Dovol mi jen ještě jednu otázku. Proč jsi nedal poslat Lygii rovnou do mého domu?"

"Protože caesar chce zachovat zdání legálnosti. Lidé v Římě budou o tom mluvit, a protože bereme Lygii jako rukojmí, zůstane v caesarově paláci tak dlouho, dokud o tom budou mluvit. Pak ti ji hezky potichu pošlou a bude to hotovo. Měděnobradý je zbabělý pes. Ví, že jeho moc nemá hranic, ale přesto se snaží ospravedlňovat každý svůj čin. Vzpamatoval ses už natolik, aby sis mohl trošku zafilozofovat? Mně samému nejednou napadlo, proč se zločin, i když je mocný jako caesar a jist si beztrestností, proč se přesto vždycky snaží zachovávat zdání práva, spravedlnosti a ctnosti... K čemu ta námaha? Já si myslím, že zavraždit bratra, matku a manželku je věc, která je hodna nějakého asijského vladaříčka, ale ne římského císaře. Ale kdyby se to přihodilo mně, nepsal bych senátu dopisy na ospravedlnění... Ale Nero je píše - Nero hledá zástěrku, protože Nero je zbabělec. Ale dejme tomu Tiberius, ten nebyl zbabělec, a přesto ospravedlňoval každý svůj špatný čin. Proč? Co je to za podivný, mimoděký hold, vzdávaný ctnosti pomocí zla? A víš, co se mi zdá? Že to dělají proto, že špatnost je škaredá, kdežto ctnost krásná. Ergo, opravdový estét je už svým estétstvím ctnostný člověk. Ergo, já jsem ctnostný člověk. Musím dnes ulít trošku vína stínům Protagora, Prodika a Gorgia. Vychází najevo, že i sofisté mohou být k něčemu dobří. Poslouchej, pokračuji: Odňal jsem Lygii Aulům, abych ji mohl odevzdat tobě. Dobrá. Ale Lysippos by z vás vytvořil nádherné sousoší. Oba jste krásní, je tedy krásný i můj čin, a protože je krásný, nemůže být zlý. Pohleď, Marku, zde sedí před tebou ctnost, vtělena do Petronia! Kdyby žil Aristeides, nezbylo by mu než přijít za mnou a dát mi sto min za krátkou přednášku o ctnosti."

"Ale Vinicius jako člověk, jenž se zajímal více o skutečnost než o přednášky o ctnosti, řekl:

"Zítra spatřím Lygii a pak ji budu mít ve svém domě každý den, bez přestání, až do smrti."

"Ty budeš mít Lygii a já budu mít na krku Aula. Svolá na mne pomstu všech bohů podsvětí. Kdyby si aspoň, šišlavec, vzal předtím hodinu správného deklamování... Jenže on bude nadávat tak, jak nadával mým klientům můj bývalý vrátný, kterého jsem za to ostatně poslal na venkov do ergastula."

"Aulus byl u mne. Slíbil jsem mu, že mu pošlu zprávu o Lygii."

"Napiš mu, že vůle 'božského' caesara je nejvyšším zákonem a že tvůj první syn se bude jmenovat Aulus. Je třeba, aby se tomu starci dostalo nějaké útěchy. Jsem schopen požádat Měděnobradého, aby ho pozval zítra na hostinu. Už proto, aby tě v tricliniu uviděl vedle Lygie."

"Nedělej to," řekl Vinicius. "Mně je jich přece jen líto, zvláště Pomponie."

A sedl si a napsal onen dopis, který vzal starému vojevůdci poslední zbytek naděje.


předchozí
Kapitola 5 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 6
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 7 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!