předchozí
Kapitola 6 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 7

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 7. ze 74
následující
Kapitola 8 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Před Akté, když bývala Neronovou milenkou, se skláněly nejvyšší hlavy Říma. Ale Akté se ani tenkrát nechtěla vměšovat do veřejných záležitostí, a využívala-li kdy svého vlivu na mladého vládce, pak snad jen tehdy, chtěla-li někomu vyprosit milost. Tichá a pokorná, získala si vděčnost mnoha lidí a nikoho si neznepřátelila. Ani Octavia ji nemohla nenávidět. Žárlivým se zdála příliš málo nebezpečná. Vědělo se o ní, že Nerona stále miluje smutnou a bolestnou láskou, která žije ne už nadějí, ale jen vzpomínkami na chvíle, kdy byl Nero nejen mladší a zamilovaný, nýbrž i lepší. Vědělo se, že není s to odtrhnout od těchto vzpomínek ani srdce, ani myšlenky, ale že už nic neočekává. A protože se už nebylo třeba obávat, že by se snad caesar k ní vrátil, hleděli na ni jako na zcela bezbrannou bytost a nechali ji proto na pokoji. Pro Poppaeu byla jen tichou služkou, tak neškodnou, že se ani nesnažila odstranit ji z paláce.

Protože ji však caesar kdysi miloval a opustil ji bez zloby, klidně, ba dokonce tak trochu přátelsky, měli k ní lidé stále jakés takés ohledy. Když ji Nero propustil, dal jí v paláci byt, v něm oddělené cubiculum a hrstku služebnictva. A tak jako kdysi Pallas a Narcis, třebaže to byli Claudiovi propuštěnci, zasedali s Claudiem nejen k hostinám, nýbrž zaujímali jako mocní ministři čestná místa, zvali i ji tu a tam k caesarovu stolu. Dělali to možná proto, že její krásná postava byla skutečnou ozdobou každé hostiny. Ačkoliv caesar se ve výběru společnosti přestal už dávno řídit jakýmikoli zřeteli. U jeho stolu sedávala nejrůznorodější smíšenina lidí všech stavů i povolání. Byli mezi nimi senátoři, ale převážně takoví, kteří byli ochotni dělat ze sebe zároveň šašky. Bývali tam patriciové, staří i mladí, kteří toužili po rozkoši, přepychu a požitcích. Bývaly tam ženy velkých jmen, ale neváhající nasazovat si večer světlé paruky a hledat z touhy po zábavě dobrodružství v temných uličkách. Bývali tam i vysocí úředníci i kněží, kteří se nad plnými číšemi sami s chutí posmívali svým bohům, a vedle nich zase sebranka všeho druhu, slepená ze zpěváků, z mimů, z hudebníků, z tanečníků a tanečnic, z básníků, kteří recitovali básně a myslili přitom na to, kolik sesterciů jim může kápnout za pochvalu caesarových básní, z hladových filozofů, sledujících lačnýma očima podávaná jídla, a konečně ze slavných vozatajů, kejklířů, kouzelníků, vypravěčů, vtipálků i z nejrůznějších ničemů, které móda nebo hloupost pasovaly na znamenitosti dne a mezi nimiž nechyběli ani tací, kdož zakrývali dlouhými vlasy proděravělé uši, svědčící o tom, že jde o bývalé otroky.

Ti, co byli slavnější, usedali přímo ke stolům, méně slavní se starali o rozptýlení při jídle a čekali na okamžik, kdy jim služebnictvo dovolí, aby se vrhli na zbytky jídel a nápojů. Hosty toho druhu dodávali Tigellinus, Vatinius a Vitellius a byli často nuceni dát takovým hostům oděv hodící se pro vstup do caesarových komnat. Caesar měl ostatně rád takovou společnost, cítil se v ní totiž nejnenuceněji. Přepych dvora vše pozlacoval a na vše vrhal svůj lesk. Velcí i malí, potomci vznešených rodů i holota z ulice, velcí umělci i chatrné výškrabky talentů, ti všichni se hrnuli do paláce, aby nasytili oslněné oči přepychem, který téměř přesahoval lidské představy, aby se mohli přiblížit k dárci všech milostí, všeho bohatství i dobra, jehož jediný rozmar mohl sice srazit do propasti, ale mohl zároveň vynést až k oblakům.

Toho dne se měla Lygie zúčastnit takovéto hostiny. Strach, nejistota a tupá lhostejnost - nic divného po takovém zážitku - bojovaly v ní s touhou po odporu. Bála se caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož hlučnost ji zbavovala smyslů, bála se hostin, o jejichž bezuzdnosti slýchala od Aula Plautia, od Pomponie Graeciny a od jejich přátel. Ale přes to, že byla mladá, nebyly jí tyto věci neznámé, protože poznání zlého pronikalo v těchto dobách velmi záhy i k dětskému sluchu. Věděla tedy, že jí v tomto paláci hrozí záhuba, před níž ji ostatně při loučení varovala i Pomponia. Protože však měla mladou duši, neznalou ještě zkaženosti, a protože vyznávala učení, které jí vštípila její nevlastní matka, slíbila, že se té záhubě bude bránit. Slíbila to matce, sobě a také onomu božskému učiteli, v nějž nejen věřila, ale kterého si ve svém napůl dětském srdci zamilovala pro mírnost jeho učení, pro hořkost jeho smrti i pro slávu jeho zmrtvýchvstání.

Byla přesvědčena, že ani Aulus, ani Pomponia Graecina nebudou teď už hnáni k odpovědnosti za její činy, uvažovala tedy, zda by nebylo lepší postavit se na odpor a na hostinu nejít. Na jedné straně se v její duši hlasitě ozývaly strach a neklid, na druhé straně se v ní zase rodila touha ukázat odvahu, vytrvalost, vydat se v nebezpečí mučení a smrti. Tak to přece přikázal božský učitel. Sám dal takový příklad. Pomponia jí přece vyprávěla, že horlivější vyznavači touží celým srdcem po takové zkoušce a modlí se o ni. Když byla ještě v Aulově domě, ovládla v některých okamžicích podobná touha i Lygii. Představovala si sebe samu jako mučednici s ranami na dlaních a na nohou, bílou jako sníh, nadpozemsky krásnou, jak ji stejně bílí andělé nesou vzhůru k blankytu. Takovými a podobnými představami se kochala ve své fantazii. Bylo v tom mnoho dětských snů, ale byl v tom i sklon zhlížet se a za to ji Pomponia kárávala. A teď, kdy odpor proti caesarově vůli mohl mít za následek nějaký krutý trest a kdy se mučení, vídané ve fantazii, mohlo stát skutečností, přibyla ke krásným vidinám, k zamilovanosti do sebe samé ještě jakási zvědavost, smíšená se strachem, zvědavost, jak ji asi potrestají a jaký druh mučení si pro ni vymyslí.

A tak kolísala její ještě polodětská duše sem a tam. Ale Akté, když se dozvěděla o jejím váhání, pohlédla na ni tak udiveně, jako by děvče mluvilo v horečce. Dát najevo odpor proti caesarově vůli? Vystavit se od prvního okamžiku jeho hněvu? To může udělat jen dítě, které neví, co povídá. Z vlastních Lygiiných slov vychází najevo, že není vlastně rukojmím, nýbrž děvčetem, na které její národ zapomněl. Nehájí ji žádné mezinárodní právo, a i kdyby ji hájilo, caesar je dost mocný, aby je v okamžiku hněvu zdeptal. Caesarovi se zlíbilo vzít si Lygii k sobě a od té chvíle si s ní může dělat, co chce. Od té chvíle závisí Lygie na jeho vůli, nad niž není na světě silnější.

"Ano," pokračovala, "i já jsem četla epištoly Pavla z Tarsu, i já vím, že nad zemí je Bůh a Syn Boží, který vstal z mrtvých. Ale na zemi je pouze caesar. Pamatuj si to, Lygie. Vím také, že tvé učení ti nedovoluje, abys byla tím, čím jsem byla já, a že vám, stejně jako stoikům, o kterých mi vyprávěl Epiktetos, je dovoleno vybrat si jen smrt, máte-li volit mezi zhanobením a smrtí. Ale cožpak můžeš uhodnout, že tě čeká smrt, a ne zhanobení? Což jsi neslyšela o Seianově dcerušce, malém ještě děvčátku, jak musela, aby bylo učiněno zadost zákonu, který zakazuje trestat smrtí panny, projít na Tiberiův rozkaz zhanobením, než skonala? Lygie, Lygie, nedráždi caesara! Až přijde rozhodující okamžik, až budeš muset volit mezi hanbou a smrtí, budeš jednat tak, jak ti nařizuje tvá Pravda, ale nevyhledávej záhubu dobrovolně a nedráždi z malicherných příčin toho pozemského, ale krutého boha."

Akté hovořila plna veliké lítosti, ba dokonce dojatě, a protože byla poněkud krátkozraká, přiblížila svůj sladký obličej blízko k Lygiině tváři, jako by se chtěla přesvědčit, jakým dojmem působí její slova.

Lygie ji objala s dětskou důvěřivostí kolem krku a řekla: "Jsi dobrá, Akté."

Akté, dojata pochvalou a důvěrou, přivinula ji k srdci, a když se pak vyvinula z dívčina objetí, odpověděla:

"Mé štěstí odešlo i má radost odešla, ale zlá nejsem."

Pak se začala rychlými kroky procházet po pokoji a hovořit sama pro sebe takřka zoufale:

"Ne! On nebyl špatný. On sám se tehdy domníval, že je dobrý, a chtěl být dobrý. Já to vím nejlépe. To všechno přišlo až později ... až když přestal milovat... To ho ti druzí udělali takovým, jaký je. To ti druzí a Poppaea!"

Při těchto slovech se jí řasy pokryly slzami. Lygie ji chvíli sledovala svýma modrýma očima a konečně řekla:

"Ty ho lituješ, Akté?"

"Lituji!" odpověděla bezvýrazně Řekyně.

A opět začala přecházet s rukama zaťatýma jakoby bolestí a s bezradnou tváří.

Ale Lygie se nesměle ptala dál:

"Ty ho máš ještě ráda, Akté?"

"Mám..."

A po chvíli dodala:

"Nikdo kromě mne ho nemá rád..."

Nastalo mlčení, za něhož se Akté snažila získat opět klid, rozrušený vzpomínkami. Když se jí konečně v obličeji objevil opět její obvyklý výraz tichého smutku, řekla:

"Mluvme o tobě, Lygie. Vypusť vůbec z hlavy, že by ses mohla postavit caesarovi na odpor. To by bylo šílenství. A ostatně, uklidni se. Znám dobře tento dům a myslím, že ti od caesara nic nehrozí. Kdyby tě Nero dal unést pro sebe, nepřivedl by tě na Palatin. Tady vládne Poppaea a od té doby, kdy mu povila dcerušku, je Nero ještě více pod její nadvládou... Ne. Nero sice rozkázal, aby ses zúčastnila hostiny, ale dosud tě neviděl, neptal se na tebe, nejde mu tedy o tebe. Snad tě vzal Aulovi a Pomponii jen proto, že se na ně hněvá... Mně Petronius psal, abych o tebe pečovala, a protože - jak víš - psala i Pomponia, snad se tedy spolu domluvili. Snad to Petronius udělal na její prosbu. Je-li tomu tak, jestliže i on bude na Pomponiinu prosbu nad tebou bdít, nic ti nehrozí, a kdož ví, zda tě Nero na jeho přímluvu nepošle zpátky k Aulům. Nevím, nakolik ho má Nero rád, ale vím, že se zřídkakdy odváží mít jiný názor než Petronius."

"Ach Akté!" odpověděla Lygie, "Petronius byl u nás předtím, než mě odvedli, a má matka je přesvědčena, že si mě Nero vyžádal na jeho naléhání."

"To by bylo zlé," řekla Akté.

Ale když se na chvíli zamyslila, pokračovala:

"Snad se Petronius při některé večeři před Neronem jen podřekl, že viděl u Aulů rukojmí Lygů, a Nero, který žárlivě střeží svou moc, vyžádal si tě proto, že rukojmí patří caesarovi. Nemá ostatně rád Aula ani Pomponii... Ne! Nezdá se mi, že by Petronius, kdyby tě chtěl vzít Aulovi, sáhl po takovém způsobu... Nevím, je-li Petronius lepší než ti, kdož obklopují caesara, ale rozhodně je jiný... Ostatně, možná že najdeš kromě něho ještě někoho, kdo bude ochoten se za tebe přimluvit. Nepoznala jsi u Aula někoho z lidí blízkých Caesarovi?"

"Vídala jsem tam Vespasiana a Tita."

"Caesar je nemá rád."

"A Seneku."

"Stačí, aby Seneca něco poradil, a Nero to udělá právě naopak."

Jasná Lygiina tvář se začala pokrývat ruměncem.

"A Vinicia..."

"Neznám ho."

"Je to Petroniův příbuzný, který se nedávno vrátil z Arménie."

"Myslíš, že ho Nero vidí rád?"

"Vinicia mají rádi všichni."

"A chtěl by se za tebe přimluvit?"

"Ano."

Akté se cituplně usmála a řekla:

"Pak ho tedy jistě spatříš na hostině. Být na ní musíš. Za prvé proto, že musíš... A jen takové dítě, jako jsi ty, mohlo napadnout něco jiného. Za druhé proto, že chceš-li se vrátit do Aulova domu, najdeš tam příležitost poprosit Petronia a Vinicia, aby ti svým vlivem vymohli právo na návrat. Kdyby tu byli, oba by ti pověděli totéž co já, že by to totiž bylo šílenství a tvá záhuba, kdyby ses pokoušela o odpor. Caesar by si sice nemusel všimnout, že tam nejsi, ale kdyby si toho všiml a přišel na to, že ses odvážila protivit se jeho vůli, nebylo by pro tebe záchrany. Pojď, Lygie... Slyšíš ten ruch v paláci? Slunce už klesá a brzy se začnou scházet hosté."

"Máš pravdu, Akté," odpověděla Lygie, "a já poslechnu tvé rady."

Kolik bylo v tomto rozhodnutí touhy spatřit Vinicia a Petronia, kolik ženské zvědavosti uvidět aspoň jednou v životě takovou hostinu a na ní caesara, dvůr, věhlasnou Poppaeu a jiné krásky i všechen ten neslýchaný přepych, o kterém se v Římě vypravovaly neuvěřitelné věci, to si ovšem neuvědomovala ani sama Lygie. Ale Akté měla svým způsobem pravdu a děvče to dobře vycítilo. Jít musela, a tak, jakmile nutnost a zdravý rozum podepřely skryté pokušení, přestala váhat.

Akté ji pak zavedla do svého vlastního unctuaria, aby ji natřela mastmi a oblékla. A třebaže bylo v caesarově domě mnoho otrokyň a sama Akté jich měla dost pro svou osobní potřebu, přece jen ze soucitu k děvčeti, jehož nevinnost a krása ji uchvátily, rozhodla, že ji obleče sama. A hned se ukázalo, že v mladé Řekyni přes všechen její smutek a přes to, že čítala listy Pavla z Tarsu, zůstalo ještě mnoho z dávné helénské duše, na niž krása těla působí více než cokoli jiného na světě. Když obnažila Lygii a spatřila její útlé, zároveň však plné tvary, vymodelované jakoby z perleti a z růžových plátků, nezdržela se výkřiku obdivu; poodstoupila několik kroků a hleděla plna nadšení na tu nevídanou, jarem dýšící postavu.

"Lygie!" zvolala konečně. "Ty jsi stokrát krásnější než Poppaea!"

Ale dívka, vychovaná v přísném Pomponiině domě, kde se dbalo cudnosti, i když byly ženy samy mezi sebou, stála - nádherná jako nádherný sen, harmonická jako Praxitelovo dílo nebo jako píseň, ale rozpačitá, zrůžovělá studem, kolena přitisknuta k sobě, ruce na ňadrech a řasy spuštěny přes oči. Pojednou zvedla prudkým pohybem paže, vytáhla jehlice, držící pohromadě vlasy, a jediným zatřesením hlavy se do nich zahalila jako do pláště.

Akté pokročila k ní, dotkla se tmavých, zvlněných pramenů a řekla:

"Jak krásné máš vlasy!... Nepopráším je zlatým pudrem, vždyť ze samých jejich prstenců prosvítá místy zlato... Snad jen tu a tam přidám trošku zlatového lesku, ale jen zlehka, zlehounka, jako by je rozjasnil paprsek... Krásná je asi vaše lygijská země, jestliže rodí takové dívky!"

"Já se na ni nepamatuji," odpověděla Lygie. "Jen Ursus mi vyprávěl, že u nás jsou jen lesy, lesy a lesy."

"A v lesích rozkvétají květy," řekla Akté, namočila si dlaně v nádobě naplněné verbenou a vlhčila jí Lygiiny vlasy.

Když skončila, začala zlehounka natírat celé její tělo vonnými mastmi z Arábie a pak jí oblékla měkkou zlatavou tuniku bez rukávů, přes kterou mělo přijít ještě sněhobílé peplum. Protože však bylo třeba učesat ještě předtím vlasy, zahalila ji prozatím do rozměrného roucha, zvaného synthesis, posadila ji na židli a odevzdala na chvíli do rukou otrokyň. Sama na česání jen zpovzdálí dohlížela. Zároveň začaly dvě otrokyně obouvat Lygiiny nožky do bílých střevíčků vyšívaných purpurem, přivazujíce je zlatými překříženými stuhami k alabastrovým kotníčkům. Když byl účes konečně hotov, oblékly Lygii do pepla, skládaného do ladných, lehkých záhybů. Akté jí pak zapjala kolem krku perlový náhrdelník, dotkla se prstenců jejích vlasů zlatým práškem a pak se začala oblékat sama, sledujíc po celý ten čas Lygii nadšenýma očima.

Brzy však byla hotova, a sotva se před hlavní branou začaly objevovat první lektiky, vešly obě do bočního kryptoportika, odkud bylo vidět hlavní bránu, vnitřní galerie a nádvoří, lemované sloupořadím z numidského mramoru.

Stále víc a více lidí procházelo pod vysokým obloukem brány, nad níž jako by se vznášelo ve vzduchu nádherné Lysippovo čtyřspřeží, vezoucí Apollóna a Dianu. Lygiiny oči oslnil úchvatný obraz, o němž jí skromně zařízený Aulův dům nemohl dát ani dost malou představu. Byly to právě okamžiky západu slunce, jehož poslední paprsky dopadaly na žlutý numidský mramor sloupů. Mramor zářil v těchto záblescích jako zlato a zároveň přecházel do růžova. Mezi sloupy, pod bílými sochami Danaid, různých bohů a hrdinů protékaly davy lidí, mužů i žen podobajících se také sochám, protože všichni měli na sobě tógy, pepla a stoly, splývající ladně k zemi měkkými záhyby, na nichž dohasínaly odlesky zapadajícího slunce. Z výše hleděl na ty davy obrovský Herkules, hlavu ještě ve světle, avšak hruď ponořenu už do stínu, který vrhal obrovský sloup. Akté ukazovala Lygii senátory v tógách s širokým lemováním, pestrobarevných tunikách a s půlměsícem na obuvi, rytíře a slavné umělce, římské ženy, oděné buď po římském nebo řeckém způsobu, anebo ve fantastických východních úborech, s vlasy vyčesanými do tvarů věží a pyramid nebo zase hladce přiléhajícími k hlavě - jako u soch bohyň - a propletenými spoustou květin. Mnoho mužů a mnoho žen Akté Lygii jmenovala a přidávala vždy k jejich jménu krátké a často strašné historky, které vzbuzovaly v Lygii strach, údiv a překvapení. Pro ni to byl podivný svět Její oči sice hltaly jeho krásu, ale její dívčí rozum nebyl s to pochopit jeho rozpory. V těch červáncích na obloze, v těch řadách nehybných sloupů, ztrácejících se kdesi v hloubi nádvoří, i v těch lidech, podobných sochám, byl jakýsi veliký klid a mír. Zdálo by se, že zde, mezi těmi jednoduchými mramorovými liniemi, musejí žít bezstarostní, spokojení a šťastní polobozi a zatím odhaloval tichý hlas Akté vždy nová a nová tajemství tohoto paláce i těchto lidí. Tam opodál je vidět kryptoportik, na jehož podlaze a sloupech se ještě červenají rudé skvrny krve, jíž ztřísnil bílý mramor Caligula, když klesl k zemi pod nožem Cassia Chaerey; tam zavraždili jeho ženu, tam zase roztříštili o kámen jeho dítě; tam, pod oním křídlem, jsou podzemní kobky, kde si hlady hryzal své vlastní ruce Drusus mladší; tam otrávili Drusa staršího, tam se svíjel strachy Gemellus, tam úpěl v křečích Claudius, tam Germanicus. Každý kousek těchto zdí slyšel sténání a chroptění umírajících a tito lidé, kteří nyní v tógách, v pestrobarevných tunikách, ozdobeni květy a šperky, spěchají na hostinu, jsou možná zítřejšími odsouzenci; úsměv na leckteré tváři zakrývá možná strach, neklid, nejistotu příštího dne; srdce těchto zdánlivě bezstarostných, ověnčených polobohů rozleptává možná právě teď horečná chamtivost a závist. Poplašené Lygiiny myšlenky nestačily slovům Akté, a když onen nádherný svět přitahoval stále větší silou její oči, srdce se sevřelo hrůzou a v duši vykřikl pojednou nevýslovný, nesmírný stesk po milované Pomponii Graecině a po klidném Aulově domě, kde nevládl zločin, nýbrž láska. A zatím přitékaly od Vicu Apollinis nové a nové proudy hostí. Z vnější strany brány sem doléhal hovor a výkřiky klientů vyprovázejících své patrony. Nádvoří a sloupořadí se zahemžily množstvím caesarových otroků, otrokyň, malých pacholat i praetoriánských vojáků, držících v paláci stráž. Tu a tam se mezi bílými nebo osmahlejšími obličeji začernala tvář Numida v přilbě zdobené peřím a s velkými zlatými kruhy v uších. Lidé přinášeli loutny, kithary, kytice uměle vypěstovaných květin, třebaže byl už pozdní podzim, ručně tepané stříbrné, zlaté a měděné lampy. Hlasitější a hlasitější šum hlasů se mísil se šploucháním fontány, jejíž vrkočovité proudy, zrůžovělé večerním přísvitem, dopadaly z výše na mramor a tříštily se na něm jakoby s úpěním.

Akté přestala vypravovat, ale Lygie hleděla stále na dav, jako by v něm někoho vyhlížela. A pojednou se její obličej pokryl ruměncem. Mezi sloupovím se vynořili Vinicius a Petronius a kráčeli k velkému tricliniu, krásní, klidní, podobni ve svých tógách bílým bohům. Sotva uviděla mezi cizími lidmi ty dvě známé, přátelské tváře, a zvláště když spatřila Vinicia, měla Lygie dojem, jako by jí ze srdce spadla velká tíha. Cítila se pojednou méně osamocena. Nesmírný stesk po Pomponii a po Aulově domě, stesk, který se v ní před chvílí ozval, ztratil pojednou svou bolestivost. Touha spatřit Vinicia a promluvit s ním přehlušila v ní všechny ostatní hlasy. Marně si připomínala vše to špatné, co slyšela o caesarově domě, marně si připomínala slova Akté a Pomponiiny výstrahy. Přes tato slova, přes tyto výstrahy pocítila najednou, že na hostině nejen být musí, nýbrž zároveň chce. Při pomyšlení, že za chvíli uslyší ten milý hlas, který se jí tak líbil, hlas, který k ní hovořil o lásce a o štěstí hodném bohů a který zněl dosud v jejích uších jako píseň, zmocnila se jí prostě radost.

Ale pojednou se té radosti polekala. Měla dojem, že v tomto okamžiku zrazuje to čisté učení, v němž ji vychovali, že zrazuje Pomponii i sebe samu. Něco jiného je jít z donucení, něco jiného radovat se z té nutnosti. Připadala si pojednou vinna, nehodna a ztracena. Zmocnilo se jí zoufalství a chtělo se jí plakat. Kdyby byla sama, poklekla by a bila by se v prsa se slovy: moje vina, moje vina! Akté ji teď uchopila za ruku a vedla ji vnitřkem paláce do velkého triclinia, kde měla být hostina, ale Lygii se dělaly před očima mžitky, v uších jí šumělo vnitřním rozrušením a srdce jí bušilo tak, že se jí až tajil dech. Jako ve snu spatřila tisíce lamp, mihotajících se na stolech a na stěnách, jako ve snu uslyšela volání, jímž hodovníci vítali caesara, jako skrz mlhu viděla caesara samého. Výkřiky ji ohlušily, záře oslepila, vůně omámily tak, že ztratila poslední zbytky jasného vědomí a byla sotva s to poznat Akté, která ji usadila ke stolu a sama zaujala místo vedle ní.

Ale za chvíli se po Lygiině druhé straně ozval hluboký, známý hlas:

"Buď zdráva, ty nejkrásnější mezi všemi pannami na zemi i hvězdami na nebi! Buď zdráva, božská Kallino!"

Lygie se poněkud vzpamatovala a pohlédla tam: vedle ní ležel Vinicius.

Byl bez tógy, protože pohodlí i obyčej přikazovaly tógu k hostině svlékat. Jeho tělo pokrývala jen šarlatová tunika bez rukávů s vyšívanými stříbrnými palmami. Paže měl holé, podle východního zvyku ozdobené nad lokty dvěma širokými zlatými náramky a na předloktí pečlivě zbavené chloupků, takže byly hladké, ale svalnaté; byly to skutečně paže vojáka, stvořené pro meč a štít. Na hlavě měl růžový věnec. Se svým obočím, srostlým nad kořenem nosu, se svýma nádhernýma očima a osmahlou pletí byl jakoby ztělesněním mládí a síly. Lygii se zdál tak krásný, že i když už pominul první nával zmámenosti, sotva se zmohla na odpověď: "Buď zdráv, Marku..."

Vinicius řekl:

"Šťastné jsou mé oči, že tě vidí; šťastné jsou mé uši, že uslyšely tvůj hlas, příjemnější hlasu fléten a kithar. Kdyby mi řekli, abych volil, kdo má na této hostině sedět vedle mne, zda ty, Lygie, nebo Venuše, zvolil bych si tebe, božská!"

A zahleděl se na ni, jako by se chtěl nasytit jejím obrazem, a jeho oči ji spalovaly. Jeho zrak sklouzával z obličeje na její krk a obnažená ramena, laskal se s jejími ladnými tvary, kochal se jí, vstřebával ji celou do sebe, hltal ji, avšak kromě touhy v něm zářilo i štěstí, láska a bezmezné nadšení.

"Věděl jsem, že tě uvidím v caesarově domě," pokračoval, "a přece, když jsem tě spatřil, celou mou duší otřásla taková radost, jako by mě potkalo štěstí vůbec netušené."

Lygie se už vzpamatovala docela, a protože cítila, že v tomto davu a v tomto domě je Vinicius jedinou blízkou bytostí, dala se s ním do hovoru a vyptávala se ho na vše, co pro ni bylo nepochopitelné a co v ní vzbuzovalo strach. Jak věděl, že ji najde v caesarově domě? Proč ji caesar vzal Pomponii? Ona se tu bojí a chce se k Pomponii vrátit. Zemřela by steskem a neklidem, nemít naději, že se Petronius a on za ni u caesara přimluví.

Vinicius jí vysvětlil, že se o jejím únosu dozvěděl až od Aula. Proč je Lygie tady, to on neví. Caesar neskládá nikomu účty ze svých nařízení a rozkazů. Přesto však jen ať se nebojí. Vždyť on, Vinicius, je u ní au ní zůstane. Raději by ztratil zrak, než ji nevidět, raději by ztratil život, než ji opustit. Ona je jeho duší, bude ji tedy hlídat jako svou vlastní duši. Postaví jí ve svém domě oltář jako svému božstvu a na tom oltáři bude obětovat myrhu a aloe a na jaře sasanky a jabloňové květy... A jestliže se bojí v caesarově domě, pak jí tedy slibuje, že v tomto domě nezůstane.

A přesto, že přeháněl a tu i tam si dokonce vymýšlel, vanula z jeho hlasu pravda, protože jeho city byly opravdové. Zmocňovala se ho také upřímná lítost a její slova mu tak pronikala do duše, že když mu začala děkovat a ujišťovat ho, že si jej Pomponia zamiluje pro jeho dobrotu a že ona sama mu bude celý život vděčna, nemohl ovládnout rozrušení a měl dojem, že nikdy v životě nebude s to nevyhovět jejím prosbám. Srdce vněm začalo tát. Její krása opojovala jeho smysly. Toužil po ní, ale zároveň cítil, že je mu nade vše drahá a že by ji skutečně mohl zbožňovat jako bohyni; cítil také neodolatelnou chuť mluvit o její kráse i o tom, jak ji zbožňuje, ale hluk při hostině se vzmáhal, a proto přisedl blíže k ní a začal jí šeptat dobrá, sladká slova, vycházející z hloubi duše, lahodná jako hudba a opojná jako víno.

A skutečně ji opájel. Mezi těmi cizími lidmi, kteří ji obklopovali, zdál se jí stále bližší, milejší, naprosto čestný a celou duší oddaný. Uklidnil ji, sliboval, že ji dostane z caesarova domu, sliboval, že ji neopustí a že jí bude sloužit. Předtím u Aulů mluvil s ní o lásce a o štěstí, které láska může dát, jen povšechně, ale teď mluvil už přímo, že ji miluje, že je pro něho tou nejmilejší a nejdražší. Lygie slyšela taková slova z mužských úst poprvé, a čím déle poslouchala, tím silnější měla dojem, že se v ní probouzí něco, co dosud jako by spalo, že ji zalévá jakési štěstí, v němž se mísí nesmírná radost s nesmírným neklidem. Tváře jí začaly hořet, srdce bušit, rty se pootevřely jakoby údivem. Zmocňoval se jí strach, že poslouchá takové věci, ale nechtěla by za nic na světě přijít o jedno jediné slovo. Hned klopila oči, hned zase pozvedala k Viniciovi jasný zrak, ustrašený, ale zároveň tázavý, jako by mu chtěla říci: "Mluv dále!" Hluk, hudba, vůně květin i vůně arabských kadidel ji začaly znovu omamovat. V Římě bývalo zvykem při hostinách ležet, jenže doma bylo Lygiino místo mezi Pomponií a malým Aulem, kdežto teď ležel po jejím boku Vinicius, mladý, mohutný, zamilovaný, žhnoucí. Lygie pociťovala kouzlo, které z něho vanulo, a v jejím nitru byl zároveň stud i rozkoš. Zmocňovala se jí jakási sladká bezmocnost, jakási slabost a malátnost myšlenek, jako by na ni přicházel spánek.

Avšak její blízkost počala působit i na něho. Obličej mu zbledl. Chřípí se mu rozšířilo jako orientálnímu koni. A zřejmě i jeho srdce bušilo pod šarlatovou tunikou neobvykle rychlým tepem, protože jeho dech se zkrátil a slova se mu v ústech trhala. I on byl poprvé tak blízko ní. Myšlenky se mu začaly kalit; v žilách cítil plameny, které se marně snažil uhasit vínem. Ne ještě víno, nýbrž její krásný obličej, její holé paže, její panenská ňadra, vlnící se pod zlatou tunikou, jej opíjely víc a více. Konečně ji uchopil za ruku nad zápěstím, jak to učinil už jednou v Aulově domě, začal ji přitahovat k sobě a šeptat chvějícími se rty:

"Miluji tě, Kallino ... ty má božská!"

"Marku, pusť mě," řekla Lygie.

Ale on mluvil dále, oči zastřeny mlhou:

"Má božská! Miluj mě..."

Ale vtom právě se ozval hlas Akté, která ležela po Lygiině druhém boku:

"Caesar se dívá na vás."

Vinicia přepadl náhlý hněv na caesara i na Akté. Její slova rozptýlila kouzlo opojení. Sebepřátelštější hlas by se mladému muži zdál v takovém okamžiku dotěrný a Vinicius se ke všemu ještě domníval, že Akté chce úmyslně přerušit jeho rozhovor s Lygií.

Zvedl tedy hlavu, pohlédl na mladou propuštěnkyni přes Lygiina ramena a řekl zlostně:

"Minuly už doby, Akté, kdy jsi na hostinách ležela vedle caesara, a říká se, že ti hrozí oslepnutí, jak ho tedy můžeš vidět?"

A Akté odpověděla jakoby se smutkem:

"Přesto ho však vidím... On je také krátkozraký a dívá se na vás skrz smaragd."

Cokoli Nero dělal, vše vzbuzovalo ostražitost dokonce i u jeho nejbližších, a tak zneklidněl i Vinicius, zchladl - a začal nenápadně pozorovat caesara. Lygie, která v rozrušení na počátku hostiny viděla caesara jen jakoby v mlze a pak se naň nedívala vůbec, zaujata zcela Viniciovou přítomností a jeho slovy, teď k němu také otočila své zvědavé a zároveň vystrašené oči.

Akté mluvila pravdu. Caesar, nakloněn nad stolem, jedno oko přimhouřené, přidržoval si před druhým okem kulatý, leštěný smaragd a pozoroval je. Na okamžik se jeho zrak setkal s Lygiinýma očima a srdce děvčete se sevřelo zděšením. Když žila, ještě jako dítě, na vesnickém sídle Aulů na Sicílii, vyprávěla jí stará egyptská otrokyně o dracích, kteří obývají horské propasti - a nyní měla dojem, že na ni pojednou pohlédlo oko takového draka. Uchopila svou dlaní Viniciovu ruku jako dítě, které se bojí, a do hlavy se jí začaly hrnout neuspořádané a rychle se střídající dojmy. To je tedy on? Ten strašný a všemohoucí? Nikdy jej dosud neviděla a myslila, že vypadá jinak. Představovala si jakousi odpornou tvář se zkamenělou zlovolností v tazích, a zatím spatřila velikou hlavu, posazenou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou, protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Tunika ametystové barvy, barvy zakázané obyčejným smrtelníkům, vrhala na jeho široký, nízký obličej sinavý stín. Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, kterou zavedl Otho, tak, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl, protože je nedávno obětoval Diovi, a celý Řím mu za to vzdával díky, ačkoliv si lidé po straně šeptali, že obětoval vousy proto, poněvadž je měl jako všichni z jeho rodu ryšavé. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obočím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obočí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod tímto čelem poloboha byl obličej opice, pijana a komedianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý. Lygii se zdál zlověstný, ale především ohyzdný.

Po chvíli odložil Nero smaragd a přestal ji pozorovat. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, mžourající v přemíře světla, skelné, bezmyšlenkovité, podobné očím mrtvých.

Nero se mezitím otočil k Petroniovi a řekl:

"To je to rukojmí, to děvče, do kterého se zamiloval Vinicius?"

"To je ona," odpověděl Petronius.

"Jak se jmenuje její národ?"

"Lygové."

"Vinicius říká, že je krásná?"

"Oblékni do dívčího pepla ztrouchnivělý olivový pařez a Vinicius řekne, že je krásný. Ale ve tvém obličeji, ó nedostižný znalče, čtu již rozsudek nad ní! Nemusíš jej vyslovovat! Ano! Příliš suchá! Vyzáblá, doslova makovice na tenké lodyze, a ty, božský estéte, ceníš si přece na ženě lodyhy a máš třikrát, čtyřikrát pravdu! Pouhý obličej nic neznamená. Mnoho jsem se od tebe naučil, ale tak jisté oko ještě nemám... A jsem ochoten vsadit se tady s Tulliem Senecionem o jeho milenku, že i když při hostině, kdy všichni leží, je nesnadné posoudit celou postavu, ty sis už řekl: 'Příliš úzká v bocích.'"

"Příliš úzká v bocích," opakoval Nero mhouře oči.

Na Petroniových rtech se objevil sotva postřehnutelný úsměv. A Tullius Senecio, který byl až do toho okamžiku zabrán do rozhovoru s Vestinem, či snad lépe do posměšků snům, v něž Vestinus věřil, otočil se k Petroniovi, a třebaže neměl ani ponětí, oč jde, řekl:

"Mýlíš se! Já souhlasím s caesarem."

"Výborně!" odpověděl Petronius. "Dokazoval jsem právě, že máš přece jen aspoň drobet rozumu, kdežto caesar tvrdí, že jsi naprostý osel."

"Habet!" řekl se smíchem Nero a ukázal palcem k zemi, jak se to dělávalo v cirku na znamení, že gladiátor byl zasažen a má být dobit.

Ale Vestinus se domníval, že jde stále ještě o sny, a zvolal:

"A já věřím ve sny a Seneca mi kdysi povídal, že věří také."

"Dnes v noci se mi zdálo, že jsem byla vestálkou," řekla Calvia Crispinilla, naklánějíc se přes stůl.

Nero začal po těchto slovech plácat dlaněmi o sebe, ostatní následovali jeho příkladu a na chvíli se kolem ozval potlesk, protože Crispinilla, která byla několikrát rozvedena, byla svou příslovečnou prostopášností známa po celém Římě.

Crispinilla však řekla bez nejmenších rozpaků:

"A co má být? Všechny vestálky jsou staré a ošklivé. Jediná Rubria je trochu k světu. A tak bychom byly aspoň dvě, i když Rubrii se vyrážejí v létě pihy."

"Přesto mi však dovol říci, přečistá Calvie," řekl Petronius, "že vestálkou ses mohla stát leda ve snu."

"A kdyby nařídil caesar?"

"Pak bych uvěřil, že se sny uskutečňují, i když jsou sebenesmyslnější."

"A uskutečňují se," řekl Vestinus. "Chápu lidi, kteří nevěří v bohy, ale jak může někdo nevěřit ve sny?"

"A věštby?" zeptal se Nero. "Věštili mi kdysi, že Řím přestane existovat a že já budu panovat nad celým Východem."

"Věštby a sny, to spolu souvisí," řekl Vestinus. "Jeden prokonsul, veliký nevěrec, poslal jednou do Mopsovy svatyně otroka se zapečetěným dopisem, jejž zakázal otevřít, aby se přesvědčil, dovede-li bůžek odpovědět na otázku, kterou do dopisu napsal. Otrok přespal noc ve svatyni, očekávaje věštecký sen, pak se vrátil a řekl toto: "Zdálo se mi o mládenci, jasném jako slunce, a ten mi pověděl jen jedno slovo: 'Černého.'" Když to prokonsul uslyšel, zbledl, otočil se ke svým hostům, stejným nevěrcům jako on, a řekl: 'Víte, co stálo v dopise?'"

Zde se Vestinus odmlčel, zvedl číši s vínem a pil.

"Co stálo v dopise?" zeptal se Senecio.

"V dopise byla otázka: 'Jakého býka mám obětovat: bílého nebo černého?'"

Avšak pozornost, kterou vzbudilo vyprávění, rozptýlil Vitellius. Přišel na hostinu už podnapilý a nyní propukl neočekávaně, bez jakékoli příčiny v nesmyslný smích.

"Čemu se ten sud loje směje?" zeptal se Nero.

"Smíchem se liší lidé od zvířat," řekl Petronius, "a on nemá jiný důkaz, kterým by dokázal, že není vepřem."

Vitellius se zatím stejně neočekávaně přestal smát, a mlaskaje rty, lesknoucími se od omáček a mastnot, zíral na všechny kolem tak překvapeně, jako by je ještě nikdy v životě nebyl viděl.

Pak zvedl dlaň, která se podobala polštářku, a řekl ochraptělým hlasem:

"Z prstu se mi sesmekl rytířský prsten po otci."

"Který byl ševcem," dodal Nero.

Ale Vitellius propukl opět neočekávaně v smích a začal prsten hledat v peplu Calvie Crispinilly.

Když to viděl Vatinius, začal napodobovat výkřiky vyděšené ženy a Nigidia, Calviina přítelkyně, mladá vdova s dětským obličejem, ale s očima prostopášnice, řekla nahlas:

"Hledá, co neztratil."

"Ale co mu nebude k ničemu, i kdyby to našel," dokončil básník Lucanus.

Hostina byla stále veselejší a veselejší. Zástupy otroků roznášely nové a nové chody jídla; z velikých váz, naplněných sněhem a ověnčených břečťanem, vytahovali co chvíli menší nádoby s četnými druhy vín. Všichni pili hodně. Ze stropu pršely neustále na stoly a na hodovníky růže.

Ale Petronius začal prosit Nerona, aby dříve než se hosté opijí, zkrášlil hostinu svým zpěvem. Sbor hlasů podepřel jeho slova, avšak Nero se začal zdráhat. Nejde o odvahu samu, ačkoliv i té má vždycky málo... Bohové vědí, kolik ho stojí všechna vystoupení... Nevyhýbá se jim sice, musí přece udělat něco pro umění, a ostatně, jestliže ho Apollón obdařil jakýms takýms hlasem, pak by nebylo správné mrhat božími dary. Chápe dokonce i to, že je to jeho povinnost vůči státu. Ale dneska je opravdu nachlazen. V noci si dal na prsa olověná závažíčka, ale ani to nepomohlo... Zamýšlí dokonce odjet do Antia a nadýchat se tam mořského vzduchu.

Ale Lucanus ho začal zapřísahat ve jménu umění a všeho lidstva. Všichni přece vědí, že božský poeta a zpěvák složil nový hymnus na Venuši, proti němuž je hymnus Lucretiův pouhým kňučením ročního vlčete. Ať je tato hostina skutečnou hostinou. Tak dobrý vládce by neměl působit svým poddaným taková muka. "Nebuď krutý, caesare!"

"Nebuď krutý!" opakovali všichni, kdož seděli poblíž.

Nero rozhodil rukama na znamení, že musí ustoupit. V témž okamžiku vzaly na sebe všechny obličeje výraz vděčnosti a všechny oči se otočily k němu. Avšak Nero rozkázal, aby ještě předtím oznámili Poppaei, že bude zpívat, a všem přítomným oznámil, že Poppaea nepřišla na hostinu, protože se necítí zdráva. Poněvadž jí však žádný lék nepřináší takovou úlevu jako jeho zpěv, nerad by ji připravil o takovou příležitost.

Poppaea přišla neprodleně. Ovládala sice dosud Nerona jako poddaného, věděla však také, že jde-li o jeho ješitnost zpěváka, vozataje nebo básníka, bylo by nebezpečné ji dráždit. Přišla tedy, krásná jako bohyně, oblečená stejně jako Nero v rouchu ametystové barvy, na krku náhrdelník z obrovských perel, uloupený kdysi Masinissovi, zlatovlasá, něžňoučká, a třebaže už dvakrát rozvedená, přece s tváří a pohledem panny.

Vítali ji voláním a slovy "božská Augusta". Lygie neviděla nikdy v životě nic tak krásného a nechtěla věřit svým očím, protože věděla, že Poppaea Sabina je jedna z nejhanebnějších žen na světě. Věděla od Pomponie, že to ona navedla caesara, aby zavraždil svou matku a manželku, znala ji z vyprávění Aulových hostů a služebnictva; slyšela, že její sochy ve městě srážejí v noci neznámí lidé k zemi; slyšela o nápisech, jejichž původci bývají odsuzováni k nejtěžším trestům, ale které se přesto objevují každé ráno na městských zdech. Ale nyní, když viděla tuto proslulou Poppaeu, kterou vyznavači Kristovi považovali za vtělení zla a zločinu, zdálo se jí, že tak vypadají snad jen andělé nebo jiní nebeští duchové. Nemohla od ní prostě odtrhnout oči a z úst jí mimoděk vyklouzla otázka:

"Ach, Marku, je to vůbec možné?..."

A Vinicius, rozpálený vínem a jakoby rozezlený, že tolik věcí rozptyluje Lygiinu pozornost a odvádí ji od něho a od jeho slov, řekl:

"Ano, je krásná, ale ty jsi stokrát krásnější. Ty se neznáš, jinak by ses do sebe zamilovala jako Narcis... Poppaea se koupe v mléce oslic, tebe však asi Venuše vykoupala ve svém vlastním. Ty se neznáš, ocelle mi!... Nedívej se na ni. Otoč oči ke mně, ocelle mi!... Dotkni se svými rty tohoto poháru s vínem a já pak sevřu totéž místo svými."

A přisedal k ní stále blíže. Lygie začala zase couvat k Akté. Ale vtom nařídili klid, protože caesar povstal. Zpěvák Diodoros mu podal loutnu, druh zvaný delta, druhý, Terpnos, který ho měl doprovázet, přistoupil blíže, v rukou nástroj zvaný nablium. Nero opřel deltu o stůl, zvedl oči vzhůru a v tricliniu zavládlo na chvíli ticho, rušené jen šelestem růží, padajících bez ustání ze stropu.

Pak, doprovázen dvěma loutnami, začal zpívat, či spíše zpěvně a rytmicky recitovat svůj hymnus na Venuši. Ani hlas, i když poněkud zastřený, ani verše nebyly špatné, takže ubohou Lygii přepadly znovu výčitky svědomí, protože hymnus, třebaže opěvoval nečistou pohanskou Venuši, jí připadal až příliš krásný a sám caesar s vavřínovým věncem na skráni a s povzneseným zrakem se jí zdál krásnější, daleko méně strašný a méně ohyzdný než na počátku hostiny.

Ale už se hodovníci ozvali hromovým potleskem. Kolem dokola se rozlehly výkřiky: "Ó hlase hodný nebešťana!" Některé ženy zvedly ruce do výšky a zůstaly tak, chtějíce dát najevo své nadšení, i když už přestal zpívat, jiné si zase osušovaly zaslzené oči. V sále to zahučelo jako v úlu. Poppaea sklonila svou zlatovlasou hlavu, zvedla Neronovu ruku ke rtům a dlouho ji tak mlčky držela. Mladý Pythagoras, nesmírně krásný Řek, s nímž se později pološílený už Nero dal oddat, nařídiv flaminům, aby při tom zachovali všechny předepsané obřady, poklekl nyní u jeho nohou.

Avšak Nero hleděl upřeně na Petronia, na jehož pochvalu především vždy čekal. A Petronius řekl:

"Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad našel vhodná slova pro jejich pochvalu."

Lucanus mu neměl vůbec za zlé zmínku o závisti, naopak, pohlédl na Petronia pln vděčnosti a předstíraje nakvašenost mručel:

"Prokleté fatum, jež mi určilo, abych žil současně s takovým básníkem. Nebýt toho, získal by si člověk místečko v lidské paměti a na Parnasu, ale tak zbledne, jako bledne kahánek na slunci."

A teď začal Petronius, který měl obdivuhodnou paměť, recitovat celé odstavce hymnu, citovat jednotlivé verše, vyzvedat a rozebírat slova, která se mu zdála nejhezčí. Lucanus, jako by zapomněl na svou závist, připojil se k jeho slovům se svým nadšením. V Neronově obličeji se objevila radost a bezedná prázdnota, která s hloupostí nejen hraničila, nýbrž se jí naprosto rovnala. Sám je upozorňoval na verše, které považoval za nejhezčí, a nakonec začal utěšovat Lucana a povzbuzovat ho, aby neztrácel odvahu, protože buď jak buď, čím se člověk narodí, tím je, a úcta, kterou prokazují lidé Diovi, nevylučuje ještě slávu jiných bohů.

Pak vstal, chystaje se doprovodit Poppaeu, která se skutečně necítila zdráva a chtěla odejít. Avšak hodovníkům, kteří zůstali, rozkázal, aby opět zaujali svá místa, a slíbil, že se vrátí. Skutečně, za chvíli se vrátil a opět se dal omamovat dýmem kadidel a sledoval další podívané, které přichystali pro hostinu buď on sám, Petronius nebo Tigellinus.

Znovu se předčítaly básně nebo poslouchaly dialogy, v nichž výstřednost nahrazovala vtip. Pak zatančil slavný mim Paris dobrodružství Inachovy dcery Ióny. Hostům, zvláště však Lygii, která nebyla zvyklá na takovou podívanou, se zdálo, že vidí zázraky a kouzla. Paris dovedl pohyby rukou a těla vyjádřit věci tancem zdánlivě nevyjádřitelné. Jeho dlaně jako by zamlžily vzduch a vytvořily jasný, živý, chvějící se, smysly dráždící oblak, obklopující napůl omdlelou dívčí postavu, jež se svíjela v křečích rozkoše. Byl to obraz, ne tanec, jasný obraz, odhalující tajemství lásky, kouzelný a nestoudný obraz. Když skončil a do sálu vešli korybantové, kteří se za zvuků kithar, fléten, kymbalů abubínků dali do bakchického tance se syrskými dívkami, do tance plného divokých skřeků a ještě divočejší prostopášnosti, zdálo se Lygii, že ji sežehne boží oheň, že do tohoto domu musí uhodit hrom anebo že na hlavy hodovníků musí spadnout strop.

Avšak ze zlaté sítě, napjaté pod stropem, padaly pouze růže. A Vinicius, už napůl opilý, k ní hovořil:

"Viděl jsem tě v Aulově domě u fontány a zamiloval jsem se do tebe. Bylo to za svítání a tys myslila, že se nikdo nedívá, ale já jsem tě viděl... A vidím tě takovou stále, ač tě přede mnou zahaluje toto peplum. Shoď je ze sebe jako Crispinilla. Vidíš! Bozi i lidé hledají lásku. Nic není na světě kromě ní! Opři svou hlavu o mou hruď a přivři oči."

Krev jí těžce bušila ve skráních a v zápěstí. Zmocňoval se jí dojem, že padá do jakési propasti a že Vinicius, který se jí zdál předtím tak blízký a spolehlivý, místo aby jí spěchal na pomoc, ještě ji do ní stahuje. Zmocnil se jí hněv na něho. Začala se znovu bát i této hostiny i jeho i sebe samé. Nějaký hlas, podobný hlasu Pomponiinu, volal sice ještě v jejím nitru: "Lygie, zachraň se!", ale zároveň jí něco říkalo, že je už příliš pozdě a že ten, koho zachvátily takové plameny, kdo viděl vše to, co se děje na této hostině, v kom buší srdce tak jako v ní, když poslouchá Viniciova slova, kdo se chvěje tak jako ona, když se k ní Vinicius přibližuje, ten je už ztracen a není pro něho záchrany. Dělalo se jí nevolno. Chvílemi se jí zdálo, že omdlí a pak že se stane něco strašného. Věděla, že pod hrozbou caesarova hněvu nesmí nikdo vstát, dokud nevstane caesar, ale i kdyby tomu tak nebylo, neměla by k tomu už sil.

Do konce hostiny bylo zatím ještě daleko. Otroci přinášeli nové a nové chody pokrmů a neustále naplňovali číše vínem. Teď se před stolem, postaveným do tvaru podkovy, objevili dva atleti, kteří měli hostům předvést zápas.

A už začali zápasit. Mohutná těla, lesknoucí se olejem, vytvořila jeden jediný balvan, jejich kosti praštěly v sevření železných paží, ze zaťatých čelistí se dralo zlověstné skřípění. Co chvíli bylo slyšet rychlé, temné údery jejich chodidel o podlahu zlehka posypanou šafránem, hned zase nehybně strnuli, utichli a diváci měli dojem, že mají před sebou sousoší vytesané . Oči Římanů sledovaly se zalíbením hru svalů na strašlivě napjatých zádech, lýtkách a pažích. Avšak boj netrval příliš dlouho, protože Krotón, mistr a vedoucí školy gladiátorů, nebyl nadarmo považován za nejsilnějšího člověka v zemi. Jeho protivník oddechoval rychleji a rychleji, pak začal chroptět, zesinal v obličeji a nakonec vyplil z úst krev a zůstal bezvládně viset v jeho rukou.

Bouře potlesku uvítala konec boje. Krotón se postavil jednou nohou na protivníkova záda, zkřížil obrovské paže na prsou a očima triumfátora se rozhlížel po sále.

Pak přišli imitátoři zvířat a jejich hlasů, kejklíři a šašci, avšak hodovníci je už příliš nesledovali, protože víno jim zamlžilo oči. Hostina se pomalu měnila v pijácké a prostopášné orgie. Syrské dívky, které předtím tančily bakchický tanec, promísily se teď s hosty. Hudba se změnila v neuspořádaný a divoký hluk kithar, louten, arménských kymbalů, egyptských sister, trub a rohů, a jestliže někteří hodovníci chtěli spolu hovořit, křičeli na hudebníky, aby odešli. Vzduch, přesycený vůní květů, plný pachu po vonných olejích, jimiž během hostiny skrápěla hezká pacholata nohy hodovníků, přesycený šafránem a lidskými výpary, ztěžkl; lampy svítily mdlým plamenem, věnce na čelech lidí se sesunuly na stranu, tváře pobledly a pokryly se kapkami potu.

Vitellius se svalil pod stůl. Nigidia se obnažila do půl těla, položila svou opilou dětskou hlavu na Lucanovu hruď a Lucanus, rovněž opilý, začal sfoukávat z jejích vlasů zlatý pudr, zvedaje při tom nesmírně pobaveně zrak ke stropu. Vestinus opakoval s opilou houževnatostí snad už podesáté Mopsovu odpověď na zapečetěný dopis. Tullius se vysmíval bohům a blábolil rozplizlým hlasem, přerývaným škytavkou:

"Protože je-li Xenofanův Sfairos kulatý, pak přece můžeš takového boha válet nohou před sebou jako sud."

Avšak Domitius Afer, starý zloděj a donašeč, byl touto řečí pobouřen a v onom pobouření si polil celou tuniku falernským vínem. Afer vždycky věřil v bohy. Lidé povídají, že Řím zahyne, ba jsou i takoví, co tvrdí, že už hyne. A mají pravdu!... Ale dojde-li k tomu, pak jen proto, že mládež ztratila víru, a bez víry nemůže být ctnost. Lidé opustili také staré přísné mravy a nikomu nenapadne, že epikurejci nebudou s to odolat barbarům. Ale co o tom zbytečně hovořit! Pokud jde o něho, lituje, že se dožil takových časů a že musí v radovánkách hledat ochranu před zármutkem, který by ho jinak velmi brzy sklátil.

Po těchto slovech přitáhl k sobě syrskou tanečnici a bezzubými ústy začal líbat její krk a záda. Když to viděl konsul Memmius Regulus, rozesmál se, a zvednuv svou lysou lebku, pokrytou sesunuvším se věncem, řekl:

"Kdo říká, že Řím hyne?... Pitomost!... Já, konsul, to vím nejlépe... Videant consules!... Třicet legií ... hlídá naši pax romana!..."

Tu si sevřel skráně pěstmi a rozkřičel se na celý sál:

"Třicet legií! Třicet legií!... Od Britanie až k hranicím Parthů!"

Ale pojednou se zarazil a položil si prst na čelo:

"A myslím, že je jich dokonce dvaatřicet..."

A svalil se pod stůl, kde začal za chvíli zvracet jazyky plameňáků, pečené ryzce, mražené hřiby, saranče v medu, ryby, různá masa a všechno ostatní, co snědl a vypil.

Domitia však neuklidnil počet legií, střežících římský mír. Ne, ne! Řím musí zhynout, protože zmizela víra v bohy a přísné mravy! Řím musí zhynout, a je to škoda, protože život je přece jen hezký, caesar milostivý a víno dobré! Ach, jaká škoda!

Skryl hlavu mezi lopatky syrské bakchantky a rozplakal se.

"Kdepak posmrtný život!... Achilles měl pravdu, že je lépe být podomkem na tomto světě pod sluncem než králem v říši Cimmeriů. A ostatně i to je otázka, existují-li vůbec nějací bohové, i když nedostatek víry hubí mládež..."

Lucanus sfoukal mezitím všechen zlatý pudr z Nigidiiných vlasů. Ta byla tak opilá, že usnula. Lucanus vzal hrst břečťanových šlahounů z vázy, která stála před ním, a ovinul jimi spící ženu. Když dokončil toto své dílo, rozhlížel se po ostatních rozradostněným a tázavým zrakem.

Nakonec ustrojil do břečťanu i sebe a neustále opakoval hlasem, v němž se ozývalo hluboké přesvědčení:

"Nejsem vůbec člověk, nýbrž faun."

Petronius nebyl opilý, ale Nero, který pil zpočátku kvůli svému "nebeskému" hlasu málo, ke konci převracel do sebe číši za číší a zpil se. Chtěl dokonce dále zpívat své básně, tentokrát řecké, ale zapomněl je a omylem zazpíval Anakreontovu písničku. S ním zpívali Pythagoras, Diodoros i Terpnos, ale poněvadž se to ani jednomu nedařilo, nechali toho. Zato však Nero, jako znalec a estét, začal nadšeně obdivovat Pythagorovu krásu a líbat mu u vytržení ruce. Tak krásné ruce viděl jen jednou ... u kohopak to bylo?

A položiv si dlaň na vlhké čelo, dal se do vzpomínání. Po chvíli se v jeho obličeji objevil strach:

"Aha! U matky! U Agrippiny!"

A pojednou ho začaly pronásledovat zlověstné přízraky.

"Lidé si vyprávějí," řekl, "že Agrippina se prochází za měsíčních nocí po moři, v okolí Bají a Baulí... Nic, jen chodí a chodí, jako by něco hledala. A jestliže se přiblíží k loďce, pohlédne na ni a odejde, ale rybář, na kterého se podívala, zemře."

"To není špatný námět," řekl Petronius.

A Vestinius natáhl krk jako jeřáb a zašeptal tajemně:

"Nevěřím v bohy, ale věřím v duchy ... och!"

Ale Nero si nevšímal jejich slov a mluvil dále:

"Dal jsem přece konat lemuralia. Nechci ji vidět! Už pátý rok! Musel jsem, musel jsem ji odsoudit, protože na mne poslala vraha, a kdybych ji nebyl předešel, neslyšeli byste dnes můj zpěv."

"Díky ti, caesare, jménem města Říma i celého světa!" zvolal Domitius Afer.

"Víno! A ať uhodí do tympánů!"

Hluk propukl nanovo. Lucanus, celý v břečťanu, chtěje povyk překřičet, vstal a křičel:

"Nejsem člověk, nýbrž faun a bydlím v lese. E ... chó ... óóó!"

Konečně se caesar zpil do němoty, zpili se muži i ženy. Vinicius nebyl opilý o nic méně než ostatní a kromě touhy se v něm ke všemu probouzela ještě chuť hádat se. To se mu stávalo pokaždé, kdykoliv překročil míru v pití. Jeho snědý obličej zbledl ještě více a jazyk se mu motal, když mluvil podrážděným a rozkazovačným hlasem:

"Dej mi rty! Dneska, zítra, to je jedno kdy! Dost už toho všeho! Caesar tě vzal Aulovi, aby tě daroval mně, rozumíš! Zítra za soumraku si pro tebe pošlu, rozumíš! Caesar mi tě slíbil, dříve než tě dal odvést... Musíš být moje! Dej mi rty! Nechci čekat do zítřka... Rychle mi dej rty!"

A objal ji. Ale Akté ji začala bránit a také Lygie se bránila zbytkem sil, protože cítila, že je ztracena. Marně však usilovala oběma rukama vyvinout se z objetí jeho paže, zbavené chloupků; marně ho prosila hlasem, v němž se chvěla lítost i strach, aby nebyl takový, aby s ní měl slitování. Dech, páchnoucí vínem, vanul na ni stále z větší blízkosti a jeho obličej byl už docela těsně u jejího. Nebyl to už ten bývalý, dobrý, ba téměř drahý Vinicius, nýbrž opilý, zlý satyr, který v ní budil hrůzu a odpor.

Avšak stále více ji opouštěly síly. Marně se skláněla a odvracela obličej, chtějíc se vyhnout jeho polibkům. Vinicius se nazvedl, uchopil ji oběma rukama, přitlačil její hlavu na svou hruď a začal udýchaně drtit její zbledlé rty svými ústy.

Ale vtom jakási strašlivá síla rozpletla jeho paže, jimiž ji držel kolem krku, a to s takovou lehkostí, jako by to byly paže dítěte, a jej samého odstrčila ta síla stranou, jako by byl suchá větvička nebo zvadlý list. Co se to stalo? Vinicius si přetřel překvapeně oči a pojednou spatřil nad sebou obrovskou postavu Lyga, zvaného Ursus, kterého poznal v Aulově domě.

Lyg stál docela klidně a hleděl svýma modrýma očima na Vinicia tak podivně, že mladému muži z toho stydla v žilách krev. Pak vzal Ursus svou královnu do náruče a klidným, tichým krokem vyšel z triclinia.

Akté šla okamžitě za ním.

Vinicius seděl okamžik jako zkamenělý, ale pak vyskočil a rozběhl se k východu:

"Lygie! Lygie!"

Avšak touha, úžas, vztek a víno mu podrazily nohy. Zapotácel se jednou, podruhé, zachytil se nahých ramen kterési bakchantky a začal se ptát, mžouraje očima:

"Co se stalo?"

Bakchantka uchopila číši vína a podala mu ji s úsměvem v zamžených očích:

"Pij!" řekla.

Vinicius vypil a svalil se jí k nohám.

Většina hostí ležela už pod stoly; někteří se procházeli nejistým krokem po tricliniu, někteří spali na hodovních lehátkách a chrápali nebo zvraceli ve spánku zbytky vína. A na opilé konsuly a senátory, na opilé rytíře, básníky a filozofy, na opilé tanečnice a patricijské ženy, na celý ten svět, vládnoucí sice ještě vším, ale už bezduchý, ověnčený sice a hýřící, ale už dohasínající, pršely a pršely ze zlaté sítě pod stropem růže.

Venku začínalo svítat.


předchozí
Kapitola 6 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 7
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 8 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!