předchozí
Kapitola 8 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 9

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 9. ze 74
následující
Kapitola 10 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Lygii bylo líto Pomponie Graeciny, která ji milovala celým srdcem, a bylo jí líto celého Aulova domu, avšak zoufalství už pominulo. Cítila dokonce jakési uspokojení při myšlence, že pro svou Pravdu obětuje pohodlný, zabezpečený život a že si zvolila život tulácký a nejistý. Snad v tom bylo i trochu dětinské zvědavosti, jaký asi bude ten život tam někde ve vzdálených zemích mezi barbary a divokými zvířaty, ale buď jak buď, bylo v tom ještě více hluboké a důvěřivé víry, že jedná tak, že činí tak, jak přikázal božský Mistr, a že od této chvíle bude nad ní jako nad poslušným a věrným dítětem bdít on sám. A co zlého ji tedy může potkat? Stihne-li ji nějaké utrpení, ona je bude snášet pro něho. Přijde-li nenadálá smrt, vezme ji k sobě on a jednou, až zemře i Pomponia, budou spolu po celou věčnost. Nejednou, ještě v Aulově domě, trápila svou dětskou hlavičku pomyšlením, že ačkoliv křesťanka, nemůže učinit nic pro toho ukřižovaného, o němž mluvil s takovým dojetím Ursus. Ale teď se přiblížila vytoužená chvíle. Lygie se cítila takřka šťastna a začala o svém štěstí vyprávět Akté; ta ji však nebyla s to pochopit. Opustit všechno, opustit dům, blahobyt, město, zahrady, svatyně, portiky, všechno, co je krásné, opustit slunečnou zemi a blízké lidi - proč vlastně? Aby utekla před láskou mladého a hezkého rytíře? Tohle si Akté nedovedla ve své hlavě nijak srovnat. V některých okamžicích cítila, že je v tom něco správného, že snad může být i nějaké obrovské, tajemné štěstí, ale jasně si to nedovedla vysvětlit, zvláště když Lygii čekalo ještě dobrodružství, které mohlo skončit špatně a v němž mohla dokonce přijít o život. Akté byla od přírody bázlivá a myslila plna strachu na to, co vše může onen večer přinést. Avšak nechtěla se se svými obavami svěřovat Lygii. Protože se mezitím už docela rozednilo a slunce nahlédlo do atria, začala ji přemlouvat, aby si odpočinula, protože odpočinek po probdělé noci potřebuje. Lygie neodporovala, a tak šly obě do cubicula. Cubiculum bylo veliké a zařízeno s přepychem ještě z dob dřívějšího poměru Akté k caesarovi. Zde si lehly jedna vedle druhé, ale Akté, přestože byla unavena, nemohla usnout. Už dlouho byla smutná a nešťastná, ale teď se jí začal zmocňovat jakýsi neklid, který nikdy předtím nepoznala. Dosud se jí život zdál jen těžký a bez vyhlídek, ale nyní jí pojednou připadal ošklivý.

V hlavě měla stále větší zmatek. Dveře vedoucí na světlo začaly se opět hned pootevírat, hned zase zavírat. Ale v okamžicích, kdy se otvíraly, oslňovalo ji ono světlo tak, že nebyla s to vidět nic zřetelně. Spíše jen vytušovala, že v tom jasu je jakési štěstí, štěstí bez hranic, proti němuž je každé jiné štěstí tak nepatrné, že kdyby například Caesar odstranil Poppaeu a zamiloval si znovu ji, Akté, i to by byla pouhá nicotnost. Najednou jí napadlo, že i caesar, kterého miluje a kterého považuje mimoděk za jakéhosi poloboha, že i tento caesar je něčím stejně nicotným jako každý otrok a že tento palác se sloupořadími z numidského mramoru není o nic lepší než hromada kamení. Nakonec ji však tyto pocity, ve kterých se vůbec nevyznala, začaly unavovat. Chtěla usnout, ale zmítána neklidem, nemohla.

Nakonec, soudíc, že Lygie, které hrozí tolik nebezpečí a nejistoty, nespí také, otočila se k ní, chtějíc si pohovořit o večerním útěku.

Ale Lygie spala klidně. Záclonou, jež nebyla dost pečlivě zatažena, padalo do tmavého cubicula několik jasných paprsků, v nichž vířil zlatý prach. Ve světle těch paprsků spatřila Akté Lygiinu jemně modelovanou tvář, ležící na obnažené paži, její zavřené oči a pootevřená ústa. Dýchala pravidelně, ale tak, jak dýchá člověk ve spánku.

"Spí. Může spát!" pomyslila si Akté. "Je to ještě dítě."

Ale po chvíli jí napadlo, že toto dítě přece jen raději utíká, než aby se stalo Viniciovou milenkou, že si volí raději bídu než hanbu, tulácký život než nádherný dům nedaleko Carin, než bohaté šaty, klenoty, než hostiny, tóny kithar a louten.

"Proč?"

A zadívala se na Lygii, jako by očekávala, že v její spící tváři najde odpověď. Hleděla na její čisté čelo, na oblouk jejího obočí, plný pohody, na tmavé řasy, na pootevřené rty, na panenská ňadra, zvedající se klidným dechem, a znovu ji napadlo:

"Jak je jiná než já!"

A připadalo jí, že Lygie je jakýsi zázrak, jakési božské zjevení, miláček bohů, stokrát krásnější než všechny květy v caesarově zahradě a než všechny sochy v jeho paláci. Avšak v srdci Řekyně nebyla závist. Naopak, při pomyšlení, jaká nebezpečí hrozí této dívce, zmocnil se jí hluboký soucit. Probudil se v ní jakýsi mateřský cit; Lygie jí připadala nejen krásná jako krásný sen, ale zároveň i milovaná, takže Akté se dotkla rty jejích tmavých vlasů a začala je líbat.

Ale Lygie spala klidně, jako by byla doma, pod péčí Pomponie Graeciny. A spala dost dlouho. Poledne už minulo, když otevřela konečně své modré oči a začala se s nesmírným údivem rozhlížet po cubiculu.

Zřejmě ji udivilo, že není v Aulově domě.

"To jsi ty, Akté?" zeptala se konečně, když spatřila v šeru tvář Řekyně.

"Já, Lygie."

"To je už večer?"

"Ne, dítě, ale poledne už minulo."

"A Ursus se nevrátil?"

"Ursus neříkal, že se vrátí, ale že bude večer s křesťany číhat na lektiku."

"Ach, pravda!"

Opustily pak cubiculum a šly do koupelny. Akté vykoupala Lygii a zavedla ji k snídani a pak do palácových zahrad, kde se nemusily obávat žádného nebezpečného setkání, neboť caesar a jeho přednější dvořeníni ještě spali. Lygie viděla poprvé v životě ty nádherné zahrady, plné cypřišů, pinií, dubů, oliv a myrt, mezi nimiž se bělaly zástupy soch, kde se klidně leskla zrcadla rybníčků, kde kvetly celé hájky růží, rosených vodním práškem z fontán, kde břečťan nebo vinná réva obrůstaly vchody do kouzelných jeskyní, kde na hladinách vod pluly stříbrné labutě a kde se mezi sochami a stromy procházely ochočené gazely z afrických pouští a pestrobarevní ptáci, přivezení sem ze všech známých končin světa.

Zahrady byly liduprázdné; jen tu a tam pracovali s lopatami v rukou otroci a polohlasem si zpívali; jiní, kterým povolili chvilku odpočinku, seděli u jezírka nebo ve stínu dubů, obsypáni mihotavými světélky, která vytvořily sluneční paprsky prodírající se listovím, a konečně další zkrápěli vodou růže nebo bledě fialové květy šafránu. Akté s Lygií se procházely dost dlouho a prohlížely si všechny divy zahrad, a třebaže Lygii nebylo právě dvakrát volno u srdce, byla ještě příliš dítětem, než aby se nedala strhnout zájmem, zvědavostí a údivem. Napadlo jí dokonce, že kdyby byl caesar dobrý, mohl by v takovém paláci a v takových zahradách žít velmi šťastně.

Konečně, už trochu unaveny, usedly na lavičku, téměř zcela skrytou v cypřišovém houští, a začaly mluvit o tom, co jim nejvíce leželo na srdci, totiž o Lygiině večerním útěku. Akté působily obavy o úspěch útěku mnohem více starostí než Lygii. V některých okamžicích se jí dokonce zdálo, že je to šílený plán, který se nemůže podařit. Cítila s Lygií stále více soucitu. Uvažovala také o tom, že by snad bylo stokrát bezpečnější pokusit se přemluvit Vinicia. Po chvíli se jí začala vyptávat, jak dlouho zná Vinicia a nesoudí-li, že by se dal uprosit a vrátil ji Pomponii.

Ale Lygie zavrtěla smutně svou tmavou hlavičkou.

"Ne. V Aulově domě byl Vinicius jiný, dobrý, ale od včerejší hostiny se ho bojím a uteču raději k Lygům."

Akté se ptala dále:

"Ale v Aulově domě se ti zdál milý?"

"Ano," dopověděla Lygie a sklonila hlavu.

"Ty přece nejsi otrokyně, tak jako jsem byla já," řekla po chvilce přemýšlení Akté. "Vinicius by se s tebou mohl oženit. Jsi rukojmí a dcera krále Lygů. Aulova rodina tě má ráda jako vlastní a jsem si jista, že budou ochotni přijmout tě za vlastní dceru. Vinicius by se s tebou mohl oženit, Lygie."

Avšak Lygie odpověděla tiše a ještě smutněji:

"Uteču raději k Lygům."

"Lygie, chceš, abych hned teď zašla k Viniciovi, probudila ho, jestliže spí, a řekla mu totéž, co teď povídám tobě? Ano, moje milá, půjdu k němu a povím mu: 'Vinicie, to je královská dcera a milované dítě slavného Aula; jestliže ji miluješ, vrať ji Aulům a pak si ji odveď z jejich domu jako manželku!'"

Ale děvče odpovědělo hlasem už tak tichým, že ji Akté sotva slyšela:

"Půjdu raději k Lygům..."

A dvě slzy se objevily na jejích sklopených řasách.

Avšak další rozhovor přerušil skřípot blížících se kroků, a než se Akté měla čas podívat, kdo to přichází, objevila se u lavičky Sabina Poppaea s malým průvodem otrokyň. Dvě z nich držely nad její hlavou svazky pštrosích per na zlatých prutech a lehce jimi Poppaeu ovívaly a zároveň chránily před pálícím ještě podzimním sluncem. Před Poppaeou šla Ethiopka černá jako eben, s ňadry vypouklými, jakoby plnými mléka, a nesla na rukou dítě, zavinuté do purpurové tkaniny se zlatými třásněmi. Akté a Lygie vstaly a domnívaly se, že Poppaea projde kolem lavičky a nevšimne si jich, ale ona se před nimi zastavila a řekla:

"Akté, ty zvonky, které jsi přišila na panenku, byly přišity špatně; dítě jeden utrhlo a strkalo si jej do úst. Ještě štěstí, že to Lilith včas zpozorovala."

"Odpusť, božská," dopověděla Akté, zkřížila ruce na prsou a sklonila hlavu.

Avšak Poppaea se zahleděla na Lygii.

"Co je to za otrokyni?" zeptala se po chvíli.

"To není otrokyně, božská Augusto, ale chovanka Pomponie Graeciny a dcera krále Lygů, který ji dal Římu jako rukojmí."

"A přišla tě navštívit?"

"Ne, Augusto. Bydlí odnedávna v paláci."

"Byla včera na hostině?"

"Byla, Augusto."

"Kdo k tomu dal rozkaz?"

"Caesar..."

Poppaea se ještě pozorněji zahleděla na Lygii, která stála před ní se sklopenou hlavou a hned zvědavě pozvedala své zářící oči, hned je zase skrývala pod víčka. Mezi Augustiným obočím se pojednou objevila vráska. Žárlivá na svou vlastní krásu a na svou moc, žila v ustavičné úzkosti, aby ji snad někdy nějaká šťastnější soupeřka nepřivedla do záhuby, tak jako ona zahubila Octavii. Proto každá krásná tvář v paláci vzbuzovala v ní podezření. Znaleckým okem obhlédla v okamžiku celou Lygiinu postavu, zhodnotila každou podrobnost v jejím obličeji - a ulekla se. To je učiněná nymfa, řekla si. Ji zrodila Venuše. A najednou jí napadlo to, co jí nenapadlo dosud nikdy, spatřila-li nějakou krásku: že ona, Poppaea, je mnohem starší! Zachvěla se v ní její ješitnost, zmocnil se jí neklid a hlavou se jí počaly míhat různé obavy. Snad ji Nero ani neviděl, anebo dívaje se smaragdem nebyl s to ji ocenit Ale co se může stát, jestliže ji potká tak krásnou za dne, za slunečního světla?... A ke všemu to není otrokyně! Je to královská dcera, sice barbarského původu, ale přece jen královská dcera!... Bohové nesmrtelní! Vždyť ona je stejně krásná jako já, ale navíc ještě mladší! A vráska mezi obočím se ještě prohloubila a oči pod zlatými řasami zasvitly studeným leskem.

Avšak otočila se k Lygii a začala se jí vyptávat zdánlivě klidně:

"Mluvila jsi s caesarem?"

"Ne, Augusto."

"Proč chceš být raději tady než u Aula?"

"Já nechci, paní. Petronius přemluvil caesara, aby mě vzal Pomponii, ale já jsem tady proti své vůli,ó paní!"

"A chtěla by ses vrátit k Pomponii?"

Tuto poslední otázku vyslovila Poppaea měkčím a mírnějším hlasem, takže v Lygiině srdci zasvitla neočekávaně naděje.

"Paní," řekla a vztáhla k ní ruce, "caesar mě slíbil dát za otrokyni Viniciovi, ale ty se za mne přimluv a vrať mě Pomponii."

"Petronius přemluvil tedy caesara, aby tě odebral Aulovi a dal Viniciovi?"

"Ano, paní. Vinicius má ještě dnes pro mne poslat, slituj se tedy, dobrá, nade mnou!"

Po těchto slovech se sklonila, uchopila lem Poppaeina roucha a s tlukoucím srdcem očekávala její slova. Poppaea na ni chvíli hleděla, obličej rozjasněný zlým úsměškem, a pak řekla:

"Slibuji ti tedy, že ještě dnes se staneš Viniciovou otrokyní."

A odešla jako krásná, ale zlá vidina. K uším Lygie a Akté dolehl už jen křik dítěte, které se kdoví proč rozplakalo.

Lygiiny oči se také naplnily slzami, ale po chvíli uchopila Akté za ruku a řekla:

"Vraťme se. Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít."

A vrátily se do atria, které už neopustily až do večera. Když se setmělo a když otroci přinesli čtyřramenné kahance hořící velkými plameny, byly obě dvě velmi bledé. Hovor mezi nimi co chvíli vázl. Obě neustále naslouchaly, zda se někdo neblíží. Lygie pořád opakovala, že je jí sice těžko opustit Akté, ale protože Ursus tam někde ve tmě už čeká, byla by raději, kdyby se to všechno stalo už dnes. A její dech byl vzrušením přece jen rychlejší a hlasitější. Akté horečně shledávala kdejaké šperky, svázala je Lygii do cípu pepla a prosila ji, aby neodmítla tento dar a tento prostředek, který jí umožní útěk. V některých okamžicích se snášelo mrtvé ticho, plné sluchových přeludů. Oběma se zdálo, že slyší hned jakýsi šepot za závěsem, hned zase vzdálený dětský pláč, hned zase štěkání psů.

Pojednou se bez jakéhokoli šelestu pohnul závěs do předsíně a v atriu se jako duch objevil vysoký, černý člověk, s obličejem poznamenaným neštovicemi. Lygie poznala okamžitě Atacina, Viniciova propuštěnce, který chodíval do Aulova domu.

Akté vykřikla, ale Atacinus se hluboce poklonil:

"Marcus Vinicius posílá pozdrav božské Lygii a čeká ji s hostinou ve svém domě, ověnčeném zelení."

Rty děvčete zbělely docela.

"Jdu," řekla.

A na rozloučenou objala Akté kolem krku.


předchozí
Kapitola 8 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 9
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 10 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!