předchozí
Kapitola 22 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 1

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 23. ze 74
následující
Kapitola 2 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicia probudila pronikavá bolest. V prvním okamžiku nemohl pochopit, kde je a co se s ním děje.

V hlavě mu hučelo a oči byly povlečeny jakoby mlhou. Ponenáhlu se mu však vracelo vědomí a konečně spatřil v oné mlze tři lidi, jak se nad ním sklánějí. Dva poznal: jeden byl Ursus, druhý byl onen stařec, kterého srazil k zemi, když unášel Lygii. Třetí, zcela neznámý člověk, držel jeho levou ruku, ohmatával ji od lokte až k rameni a ke klíční kosti a působil tím Viniciovi takovou bolest, že Vinicius, domnívaje se, že je to jakýsi druh pomsty na něm, řekl se zaťatými zuby:

"Zabijte mě."

Avšak oni jako by si nevšímali jeho slov, jako by je neslyšeli anebo jako by je považovali za obyčejné zasténání v bolesti. Ursus, se svou ustaranou a zároveň hrozivou hlavou barbara, držel v ruce chumly bílých hadříků, roztrhaných na dlouhé pásy, a stařec oslovil člověka, který svíral Viniciovu paži:

"Glauku, jsi si jist, že ta rána na hlavě není smrtelná?"

"Jsem, důstojný Crispe," odpověděl Glaukos. "Když jsem sloužil jako otrok u loďstva a později, když jsem bydlel v Neapoli, ošetřoval jsem mnoho ran a z výdělku, který mi vyneslo to povolání, jsem nakonec vykoupil sebe i rodinu... Rána na hlavě je lehká. Když tenhle člověk (tu ukázal hlavou na Ursa) vzal tomu mladíkovi dívku a mrštil jím proti zdi, mladík si zřejmě chránil hlavu rukou. Tu si sice vykloubil a zlomil, ale tím si zachránil hlavu - a život."

"Ošetřoval jsi už nejednoho z bratří," odpověděl Crispus, "a jsi znám jako obratný lékař... Právě proto jsem poslal Ursa pro tebe."

"A Ursus se mi cestou přiznal, že mě ještě včera chtěl zabít."

"Ale dříve než tobě vyznal se ze svého úmyslu mně. A já, protože znám tebe i tvou lásku ke Kristovi, jsem mu vysvětlil, že zrádce nejsi ty, ale onen neznámý, který ho chtěl k vraždě přemluvit."

"Byl to zlý duch, ale já jsem ho považoval za anděla," odpověděl s povzdechem Ursus.

"Budeš mi o tom vyprávět někdy jindy," řekl Glaukos, "teď musíme myslit na raněného."

Po těch slovech začal Viniciovi spravovat ruku. Vinicius, třebaže mu Crispus svlažoval obličej vodou, bolestí neustále omdléval. Byla to pro něho ostatně šťastná okolnost, protože necítil, jak mu napravují vykloubenou nohu a obvazují zlomenou ruku, k níž Glaukos přiložil dvě vyduté destičky a ty pak rychle a pevně ovázal, aby paži zbavil možnosti pohybu.

Avšak po operaci se Vinicius probudil znova a spatřil nad sebou Lygii.

Stála blízko u jeho lůžka a držela před sebou měděné vědérko s vodou, do níž Glaukos namáčel co chvíli hubku a svlažoval Viniciovi hlavu.

Vinicius se díval a nevěřil svým očím. Zdálo se mu, že je to sen anebo že to horečka mu staví před zraky tu drahou vidinu. Teprve po dlouhé chvíli byl sto zašeptat:

"Lygie..."

Na zvuk jeho hlasu se vědérko v jejích rukou zachvělo, ale Lygie otočila k němu oči plné smutku.

"Pokoj s tebou!" odpověděla potichu.

A stála tam, ruce nataženy před sebe, tvář plnu lítosti a bolesti.

Vinicius na ni hleděl, jako by chtěl zřítelnice nasytit jejím obrazem tak, aby mu zůstal po zavření víček pod nimi. Hleděl na její obličej, bledší a útlejší než kdysi, na pletence tmavých vlasů, na chudý šat dělnice; hleděl tak naléhavě, že její sněhobílé čelo začalo pod jeho pohledem růžovět. Napřed si uvědomil, že ji miluje stále, a pak, že ta její bledost a její chudoba jsou jeho dílem, že to on ji vypudil z domu, kde ji měli rádi a kde žila v hojnosti a v pohodlí, že to on ji uvrhl do té ubohé světničky a oděl do toho nuzného pláště z tmavé vlny.

A protože toužil, aby ji mohl obléci do nejdražších brokátů a ověsit všemi klenoty světa, zmocnil se ho úžas, úzkost a lítost - a tak velký smutek, že by jí byl padl k nohám, kdyby se byl mohl pohnout.

"Lygie," řekl, "tys mě nedovolila zabít."

A ona odpověděla mile:

"Kéž ti Bůh vrátí zdraví."

Pro Vinicia, kterého hnětly jak činy, jimiž jí ublížil předtím, tak i to, jak jí chtěl ublížit před chvílí, byla Lygiina slova opravdovým balzámem. Zapomněl v tomto okamžiku, že z ní může mluvit křesťanské učení, a cítil jen, že to mluví milovaná žena a že v její odpovědi je kus osobního citu a přímo nadlidská dobrota, která jím otřásá do hloubi duše. A jak předtím bolestí, tak teď ztratil vědomí dojetím. Zmocnila se ho jakási obrovská a zároveň sladká bezmocnost. Měl dojem, jako by se propadal někam do propasti, ale přitom cítil, že je mu dobře - a že je šťasten. A v těchto okamžicích slabosti se mu také zdálo, že nad ním stojí bohyně.

Zatím dokončil Glaukos omývání rány na jeho hlavě a přiložil mu na ni hojivou mast. Ursus vzal Lygii mědnici z rukou a Lygie uchopila číši s vodou a vínem, připravenou na stole, a přiblížila ji k ústům raněného. Vinicius ji hltavě vypil a velmi se mu ulevilo. Teď, když byly rány ošetřeny, bolest téměř ustala. Rány a pohmožděniny se začínaly hojit. Vrátilo se mu plné vědomí.

"Dej mi ještě pít," řekl.

Lygie odešla s prázdnou číší do druhého pokoje a místo ní přistoupil k lůžku Crispus, který předtím vyměnil několik krátkých slov s Glaukem.

"Vinicie," řekl, "Bůh nedovolil, aby ses dopustil zlého činu, a nechal tě naživu, aby ses ve své duši vzpamatoval. Ten, proti němuž je člověk jen prach, vydal tě do našich rukou bezbranného, avšak Kristus, v něhož věříme, učil nás milovat i nepřátele. Ošetřili jsme tedy tvé rány, a jak pověděla Lygie, budeme se modlit, aby ti Bůh vrátil zdraví. Ale déle tu o tebe pečovat nemůžeme. Zůstávej tedy v pokoji a uvažuj, zda by bylo od tebe správné, kdybys dále pronásledoval nás, kteří jsme se ti za zlé odměnili dobrým, - i Lygii, kterou jsi už zbavil ochránců a střechy nad hlavou."

"Vy mě chcete opustit?" zeptal se Vinicius.

"Chceme opustit tento dům, kde by nás mohlo stihnout pronásledování městského praefekta. Tvůj společník byl zabit a ty, mezi svými mocný člověk, ležíš raněn. Nestalo se to naší vinou, ale hněv zákonů by padl na nás."

"Pronásledování se nebojte," řekl Vinicius. "Budu vás chránit."

Crispus mu nechtěl odpovědět, že jim nejde o praefekta a o vigily, nýbrž že nemají důvěru ani k němu a chtějí proto zabezpečit Lygii před jeho dalším stíháním.

"Pane," řekl, "tvá pravá ruka je zdráva - a tady jsou tabulky a rydlo: napiš svému služebnictvu, aby si pro tebe dnes večer přišli s lektikou a odnesli tě do tvého domu, kde budeš mít větší pohodlí než v naší chudobě. My tu bydlíme u chudé vdovy, která se brzy vrátí se svým synem. Ten chlapec odnese tvůj dopis, ale my všichni si musíme vyhledat jiný útulek."

Vinicius zbledl. Pochopil totiž, že ho chtějí odloučit od Lygie, a že ztratí-li ji znovu, může se stát, že ji už nikdy v životě nespatří... Chápal sice, že mezi ní a jím došlo k velkým věcem, takže teď, bude-li chtít, aby byla jeho, musí hledat nějaké nové cesty, o kterých neměl ještě čas uvažovat. Chápal také, že ať řekne těmto lidem cokoli, i kdyby se před nimi zapřisáhl, že vrátí Lygii Pomponii Graecině, mají právo mu neuvěřit a také mu neuvěří. Mohl to přece udělat už dávno; mohl přece, místo aby Lygii pronásledoval, zajít k Pomponii a odpřisáhnout jí, že se vzdává stíhání, a pak by děvče byla vyhledala sama Pomponia a vzala si je zpět k sobě. Ne! Cítil, že žádné takové sliby je nebudou sto zadržet a že nepřijmou žádnou slavnostní přísahu, tím méně, že není křesťan a mohl by jim tedy přísahat leda na nesmrtelné bohy, v něž on sám příliš nevěřil a které oni považovali za zlé duchy.

Přesto však zoufale toužil přemluvit Lygii i její ochránce, ať už jakkoli. K tomu však potřeboval čas. Šlo mu také o to, aby se směl na ni aspoň několik dnů dívat. Tak jako se tonoucímu zdá záchranou každý kus prkna nebo vesla, tak i jemu se zdálo, že za těch několik dnů se mu snad podaří říci něco takového, co ho sní sblíží, že snad na něco přijde, že se snad něco příznivého přihodí.

Soustředil tedy všechny myšlenky a řekl:

"Poslouchejte, křesťané. Včera jsem byl s vámi v Ostrianu a poslouchal jsem vaše učení, ale i kdybych je neznal, vaše činy by mě přesvědčily, že jste čestní a dobří lidé. Povězte té vdově, která bydlí v tomto domě, aby v něm zůstala, a vy zůstaňte také a dovolte zůstat i mně. Ať tento člověk (tu otočil zrak po Glaukovi), který je lékařem anebo se aspoň vyzná v ošetřování ran, ať řekne, zda je možné mě dnes přenášet. Jsem nemocen a mám zlomenou ruku, která musí zůstat aspoň několik dnů v klidu. A proto vám tu prohlašuji, že se odtud nehnu, ledaže byste mě vynesli násilím."

Tady se odmlčel, protože jeho pohmožděná hruď pocítila nedostatek dechu. Promluvil však Crispus:

"Nikdo, pane, nepoužije proti tobě násilí, jen my odtud odejdeme."

Mladý muž, který nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval, svraštil obočí a řekl:

"Nech mě, ať si oddechnu."

A po chvíli pokračoval:

"Na Krotóna, kterého Ursus uškrtil, se nebude nikdo ptát; měl dnes jet do Beneventa, kam ho pozval Vatinius. Všichni si tedy budou myslit, že odjel. Když jsme s Krotónem vešli do tohoto domu, neviděl nás nikdo, jen jeden Řek, který byl s námi v Ostrianu. Povím vám, kde bydlí, přiveďte mi ho a já mu rozkáži, aby mlčel, protože je to člověk, kterého platím. Domů napíši dopis, že jsem odjel také do Beneventa. Kdyby ten Řek už něco oznámil praefektovi, řeknu mu, že jsem Krotóna zabil sám a že to on mi zlomil ruku. Udělám to, při stínech svého otce i matky! Můžete tu tedy bezpečně zůstat, protože nikomu tu nespadne ani vlásek z hlavy. Jen mi rychle přiveďte Řeka, který se jmenuje Chilón Chilonides!"

"Glaukos zůstane tedy u tebe, pane," řekl Crispus, "a bude o tebe pečovat s onou vdovou."

Vinicius svraštil obočí ještě více.

"Dávej pozor, starý muži, co ti povím," řekl. "Jsem ti povinován vděčností a zdá se, že jsi dobrý a poctivý člověk, ale neříkáš mi to, co leží na dně tvého nitra. Ty se bojíš, abych nezavolal své otroky a nerozkázal jim odvést Lygii? Je to tak?"

"Je to tak!" odpověděl s jistou přísností Crispus.

"Uvaž tedy, že s Chilónem budu mluvit před vámi, že před vámi napíši domů dopis, že jsem odjel, a že jiné posly než vás později nenajdu... Rozvaž si to a déle mě nedráždi!"

Při těchto slovech se rozčilil a obličej se mu svraštil hněvem. Pak rozhořčeně pokračoval:

"Ty sis snad myslil, že popřu, že tady chci zůstat proto, abych ji viděl? I kdybych to zapřel, každý hlupák by to uhodl. Ale násilím se jí už nikdy zmocňovat nebudu... A tobě povím tohle: jestliže ona tady nezůstane, pak touto zdravou rukou strhnu obvazy z paže, nebudu jíst ani pít - a ať pak má smrt padne na tebe a na tvé bratry. Proč jsi mě ošetřoval? Proč jsi mě nedal zabít?"

A zbledl hněvem a slabostí. Avšak Lygie, která slyšela z druhé světnice celý rozhovor a která si byla jista, že Vinicius splní, co slibuje, polekala se jeho slov. Rozhodně si nepřála jeho smrt. Raněn a bezbranný, vzbuzoval v ní jen soucit, ne strach. Od svého útěku žila mezi lidmi pohrouženými v nepřetržitém náboženském poblouznění, uvažujícími jen o obětech, o sebeobětování a o bezmezném milosrdenství, a sama se opojila tou novou atmosférou natolik, že jí to vše nahradilo domov, rodinu, ztracené štěstí a učinilo z ní zároveň jednu z těch křesťanských panen, které později změnily starou duši světa. Vinicius měl příliš velký vliv na její osud a příliš se vryl do jejích myšlenek, než aby na něj mohla zapomenout. Myslila na něho celé dny a nejednou prosila Boha o takovou chvíli, kdy by mu v souhlase s učením mohla odplatit dobrem za zlo, milosrdenstvím za pronásledování, kdy by ho mohla vnitřně zlomit, získat pro Krista a spasit. A teď se jí právě zdálo, že taková chvíle nadešla a že její modlitby byly vyslyšeny.

Přistoupila tedy ke Crispovi s tváří, v níž se zračilo jakoby nadšení, a rozhovořila se takovým způsobem, jako by jejím hlasem mluvil někdo jiný:

"Crispe, ať zůstane mezi námi a my zůstaňme sním, dokud ho Kristus neuzdraví."

A když starý presbyter, zvyklý hledat ve všem boží vnuknutí, viděl její vytržení, pomyslil si ihned, že to snad jejími ústy mluví vyšší moc. V duchu se ulekl a sklonil šedivou hlavu.

"Budiž tedy tak, jak pravíš," řekl.

Na Vinicia, který ji celou dobu nespouštěl z očí, zapůsobilo Crispovo rychlé uposlechnutí silným dojmem. Zdálo se mu, že Lygie je pro křesťany jakousi Sibyllou nebo kněžkou, jíž si všichni váží a poslouchají. A mimoděk podlehl i on té úctě. K lásce, kterou cítil, připojila se teď jakási obava, vedle níž se láska měnila v něco téměř opovážlivého. A při tom při všem se nedovedl smířit s myšlenkou, že se jejich vzájemný poměr změnil, že teď není závislá ona na jeho, ale on na její vůli, že on tu teď leží nemocen, zlomen, že přestal být útočící, dobyvatelskou silou a že je v jejím opatrování jako bezbranné děcko. Takový vztah ke komukoli jinému by byl pro jeho hrdou a svévolnou povahu znamenal pokoření - teď však nejenže pokoření necítil, nýbrž jí byl ještě vděčen jako své vládkyni. Byly to city pro něho neslýchané, city, které by si ještě včera nedovedl vůbec srovnat v hlavě a které ho překvapovaly dokonce ještě teď, kdy byl s to jasně si je uvědomit. Avšak Vinicius se teď neptal, proč tomu tak je, ač by to bylo docela přirozené; cítil se jen šťasten, že zůstane.

A chtěl jí děkovat - pln vděčnosti a ještě jakéhosi citu, který mu byl tak neznámý, že ho nedovedl ani pojmenovat; byla to totiž pokora. Avšak předchozí rozhořčení ho tak vyčerpalo, že nebyl s to promluvit, a děkoval jí jen očima, v nichž hořela radost, že zůstává u ní a že se na ni bude moci dívat zítra, pozítří a snad dlouho. Tuto radost mu kalila jen obava, aby opět neztratil, co získal, obava tak velká, že když mu Lygie podala po chvilce opět vodu a když se ho při tom zmocnila chuť stisknout jí ruku, bál se to udělat. Bál se! On, týž Vinicius, který na hostině u caesara líbal násilně její rty a po jejím útěku si sliboval, že ji povleče do cubicula za vlasy anebo že ji dá zmrskat.


předchozí
Kapitola 22 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 1
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 2 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!