předchozí
Kapitola 10 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 11

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 33. ze 74
následující
Kapitola 12 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius šel přímo do domu, kde bydlila Miriam. Před vchodem potkal Nazaria, který upadl do rozpaků, když ho spatřil. Ale Vinicius ho přátelsky pozdravil a řekl mu, aby ho zavedl do matčina bytu.

V bytě zastal kromě Miriam Petra, Glauka, Crispa a dokonce i Pavla z Tarsu, který se právě vrátil z Fregell. Když spatřili mladého tribuna, na všech obličejích bylo vidět údiv, ale Vinicius řekl:

"Zdravím vás ve jménu Krista, kterého ctíte."

"Budiž jeho jméno slaveno navěky."

"Viděl jsem vaši ctnost a zakusil jsem vaši dobrotu, přicházím tedy jako přítel."

"I my tě zdravíme jako přítele," odpověděl Petr. "Posaď se, pane, a pojez s námi jako náš host."

"Sednu si a pojím s vámi, ale dříve mě vyslechněte: ty, Petře, i ty, Pavle z Tarsu, abyste poznali mou upřímnost. Vím, kde je Lygie; vracím se od Linova domu, který stojí nedaleko tohoto příbytku. Mám na ni právo, které mi dal caesar, mám v městě, ve svých domech, téměř pět set otroků; mohl bych obklíčit její úkryt a polapit ji, a přesto jsem to neučinil a neučiním."

"Požehnání Páně bude proto s tebou a očištěno bude srdce tvé," řekl Petr.

"Děkuji ti, ale poslouchejte mne dál: neučinil jsem to, ačkoliv žiji v mukách a ve stesku. Kdysi, než jsem se setkal s vámi, byl bych ji bezpochyby unesl a zmocnil se jí násilím, ale vaše ctnost a vaše učení, i když je nevyznávám, v mé duši něco změnily, takže se už neodvažuji násilí. Sám nevím, proč tomu tak je, ale je to tak! Proto přicházím k vám, protože vy zastupujete Lygiina otce a matku, a pravím vám: dejte mi ji za ženu a já vám odpřisáhnu, že jí nejen nebudu bránit, aby vyznávala Krista, ale sám se začnu vzdělávat v jeho učení."

Mluvil se vztyčenou hlavou, rozhodným hlasem, ale přesto byl rozrušen a nohy pod pruhovaným pláštěm se mu chvěly. Když po jeho slovech mlčeli, mluvil dále, jako by chtěl předejít nepříznivé odpovědi:

"Vím, jaké jsou v cestě překážky, ale miluji ji jako své vlastní oči, a třebaže nejsem ještě křesťanem, nejsem ani vaším, ani Kristovým nepřítelem. Chci před vámi mluvit pravdu, abyste mi mohli důvěřovat. V tomto okamžiku mi jde o život, a přece vám povídám pravdu. Někdo jiný by vám možná řekl: 'Pokřtěte mě!' Ale já pravím: 'Poučte mě!' Věřím, že Kristus vstal z mrtvých, protože to říkají lidé, kteří žijí pravdou, kteří ho viděli po smrti. Věřím, protože jsem sám viděl, že vaše učení plodí ctnost, spravedlnost a milosrdenství, a nikoli zločiny, z nichž vás osočují. Příliš jsem to učení dosud nepoznal. Tolik, co od vás, z vašich činů, tolik co od Lygie, tolik co z rozhovorů s vámi. A přesto, opakuji vám, i ve mně se jeho vlivem něco změnilo. Kdysi jsem své služebnictvo držel železnou pěstí, teď - nejsem s to. Neznal jsem soucit - teď jej znám. Liboval jsem si v rozkoších, teď jsem utekl od Agrippova rybníku, protože jsem hnusem nemohl popadnout dechu. Kdysi jsem věřil v násilí, dneska jsem se ho zřekl. Věřte, že nepoznávám sám sebe, ale zhnusily se mi hostiny, zhnusilo se mi víno, zpěv, loutny i věnce, zhnusil se mi caesarův dvůr a nahá těla i všechny zločiny. A když si pomyslím, že Lygie je jako sníh na horách, miluji ji ještě více; a když si uvědomím, že je taková zásluhou vašeho učení, miluji i toto učení a přeji si je poznat! Ale protože nechápu, protože nevím, zda podle něho dokážu žít a zda je snese má povaha, žiji v nejistotě a trápím se, jako bych žil v tmavé kobce."

Tu se mu obočí na čele svraštilo do bolestné vrásky a na tváře mu vystoupil ruměnec. Pokračoval stále překotněji a stále vzrušeněji:

"Podívejte se! Trápím se láskou a tmou. Říkali mi, že ve vašem učení neobstojí ani život, ani lidská radost, ani štěstí, ani zákony, ani pořádek, ani vláda, ani římské impérium. Je to pravda? Říkali mi, že jste šílenci; povězte, co přinášíte? Je hříchem milovat? Je hříchem cítit radost? Je hříchem chtít štěstí? Jste nepřátelé života? Musí být křesťan chudý? Měl bych se zříci Lygie? Jaká je vaše pravda? Vaše činy a vaše slova jsou jako průzračná voda, ale jaké je dno této vody? Vidíte, že jsem upřímný. Rozptylte tmu! Protože mi řekli ještě toto: 'Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc, ale co přinášejí oni?' Povězte tedy, co přinášíte? Je-li za vašimi dveřmi světlo, otevřete mi!"

"Přinášíme lásku," řekl Petr.

A Pavel z Tarsu dodal:

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící měď..."

Avšak srdce starého apoštola bylo dojato tou soužící se duší, která se snažila proniknout ke vzduchu a slunci jako pták zavřený v kleci, vztáhl tedy k Viniciovi ruce a řekl:

"Kdo klepe, bude mu otevřeno a milost Páně je s tebou, proto žehnám tobě, tvé duši i tvé lásce, ve jménu Spasitele světa."

Vinicius, který už stejně mluvil pln vzrušení, sotva uslyšel požehnání, přiskočil k Petrovi - a tu se stalo něco neobyčejného: tento potomek Quiritů, který do nedávna neviděl v druhém člověka, uchopil ruce starého Galilejce a tiskl je pln vděčnosti ke rtům.

A Petr se zaradoval, poněvadž pochopil, že zrno opět padlo na novou půdu a že jeho rybářská síť zachytila opět jednu novou duši.

Přítomní, které neméně potěšil tento projev úcty k božímu apoštolu, zvolali jedním hlasem:

"Sláva Pánu na nebesích!"

Vinicius povstal s rozjasněnou tváří a řekl:

"Vidím, že štěstí může mezi vámi přebývat, protože se cítím šťasten, a doufám, že mě stejně přesvědčíte i o ostatních věcech. Ale povím vám ještě to, že se to nestane v Římě; caesar jede totiž do Antia a já musím sním, protože jsem dostal rozkaz. Víte, že neuposlechnout znamená zemřít. Ale jestliže jsem našel ve vašich očích milost, jeďte se mnou a učte mne vaší pravdě. Budete tam bezpečnější než já sám; v tom velikém návalu lidí budete moci vykládat vaši pravdu přímo ucaesarova dvora. Říká se, že Akté je křesťanka, a také mezi praetoriány jsou křesťané, protože jsem sám viděl, jak před tebou, Petře, klekali vojáci u Nomentánské brány. V Antiu mám villu, kde se budeme, Neronovi takřka pod nosem, scházet a poslouchat vaše učení. Glaukos mi povídal, že jste ochotni putovat pro jednu duši třeba kraj světa, učiňte tedy pro mne, co jste učinili pro ty, kvůli nimž jste přišli sem až z Judeje, učiňte to a neopouštějte mou duši!"

Když to křesťané uslyšeli, začali se radit, myslíce plni radosti na vítězství svého učení i na to, jaký význam bude mít pro pohanský svět obrácení augustiána a potomka jednoho z nejstarších římských rodů. Byli skutečně ochotni jít pro jednu lidskou duši kraj světa aod Mistrovy smrti přece nic jiného nedělali, a tak jim ani nenapadlo odpovědět záporně. Avšak Petr byl teď pastýřem celé říše, takže nemohl jet, zato Pavel z Tarsu, který byl nedávno v Aricii a ve Fregellách a chystal se znovu na dlouhou cestu na Východ, kde měl navštívit tamější obce a oživit je novým duchem horlivosti, souhlasil s tím, že bude doprovázet mladého tribuna do Antia, protože tam mohl snadno najít loď plující do řeckých moří.

Vinicius, ačkoliv mu bylo líto, že ho nebude provázet Petr, jemuž byl tolik zavázán, přece jen vděčně poděkoval a pak se obrátil na starého apoštola s poslední prosbou:

"Protože vím, kde Lygie bydlí," řekl, "mohl bych k ní zajít sám a zeptat se, jak se sluší a patří, zda mne bude chtít za manžela, stane-li se má duše křesťanskou, ale dávám přednost tomu, abych poprosil tebe, apoštole: dovol mi ji spatřit anebo mne sám k ní zaveď. Nevím, jak dlouho se budu musit zdržet v Antiu, a nezapomeňte, že v caesarově blízkosti si není nikdo jist zítřejším dnem. I Petronius mi už řekl, že tam nebudu docela v bezpečí. Dovol, abych ji předtím ještě spatřil, abych se nasytil pohledem na ni a abych se jí zeptal, zda mi zapomene všechno špatné a zda se o dobré se mnou rozdělí."

Apoštol Petr se dobrácky usmál a řekl:

"Kdopak by ti, můj synu, mohl odepřít takové oprávněné potěšení."

Vinicius se opět sklonil k jeho rukám, protože už vůbec nedovedl utlumit vděčnost, jíž mu překypovalo srdce. Apoštol vzal jeho hlavu do dlaní a řekl:

"Ty se však caesara neboj, neboť já pravím, že ti z hlavy ani vlas nespadne."

Pak poslal Miriam pro Lygii, přikázav jí, aby jí neříkala, s kým se u nich setká; chtěl tak i děvčeti způsobit o to větší radost.

Nebylo to daleko, a tak za malou chvíli spatřili ti, kdož byli shromážděni v místnosti, Miriam, jak vede za ruku Lygii.

Vinicius se chtěl rozběhnout naproti, ale když spatřil milovanou postavu, štěstí ho připravilo o síly a tak zůstal stát s bušícím srdcem, bez dechu, sotva stoje na nohou, rozrušen stokrát více než tenkrát, když poprvé v životě uslyšel, jak mu kolem hlavy drnčí parthské šípy.

Lygie, která nic netušila, vběhla dovnitř, a když ho uviděla, zastavila se také jako do země vryta. Obličej jí zrudl a vzápětí strašně zbledl. Pak se podívala překvapenýma a zároveň polekanýma očima po přítomných.

Ale všude kolem sebe viděla jasné pohledy plné dobroty. Tu k ní přistoupil apoštol Petr a řekl:

"Lygie, miluješ ho stále?"

Nastala chvíle ticha. Rty se jí začaly třást jako dítěti, které nabírá k pláči a cítí se vinno, vidí však, že se k vině musí přiznat.

"Odpověz," řekl apoštol.

Tu zašeptala pokorně a s bázní v hlase, klesajíc Petrovi k nohám:

"Ano..."

Avšak Vinicius si ve stejném okamžiku klekl vedle ní, Petr jim položil ruce na hlavy a řekl:

"Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není hříchu v lásce vaší."


předchozí
Kapitola 10 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 11
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 12 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!