předchozí
Kapitola 11 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 12

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 34. ze 74
následující
Kapitola 13 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Procházeli se po zahrádce a Vinicius jí vyprávěl krátkými, z hloubi srdce tryskajícími slovy o tom, z čeho se před chvílí vyznal apoštolům: o neklidu svého nitra, o změnách, které se v něm odehrály, a konečně i o tom nesmírném stesku, který zahalil tmou jeho život ode dne, kdy opustil Miriamin příbytek. Přiznal se Lygii, že na ni chtěl zapomenout, ale že nemohl. Myslil na ni celé dny i noci. Připomínal mu ji onen křížek, upletený ze zimostrázových větévek, který mu nechala a který postavil do lararia a uctíval mimoděk jako něco božského. A stýskalo se mu víc a více, protože láska byla silnější než on a už u Aulů se docela zmocnila jeho duše... Druhým lidem předou nit života Parky, jemu však ji předla láska, stesk a smutek. Jeho jednání bylo špatné, ale vyplývalo z lásky, Miloval ji u Aulů i na Palatinu i tehdy, když ji viděl v Ostrianu, jak naslouchá Petrovým slovům, i tehdy, když ji šel s Krotónem unést, i tehdy, když bděla u jeho lůžka, i tehdy, když ho opustila. A teď přišel Chilón, který objevil její příbytek, a radil mu, aby ji unesl, ale on potrestal Chilóna a rozhodl se jít k apoštolům prosit o pravdu i o ni... A budiž požehnána ona chvíle, kdy mu napadla tato myšlenka, protože teď je s ní a ona přece nebude před ním utíkat, tak jako utekla posledně z Miriamina domu.

"Neutekla jsem před tebou," řekla Lygie.

"Proč jsi to tedy udělala?"

Lygie k němu zvedla oči, které měly barvu kosatců, pak sklonila stydlivě hlavu a řekla:

"Víš přece..."

Vinicius přemírou štěstí na chvíli zmlkl, ale pak začal znovu mluvit o tom, jak se mu pomalu otvíraly oči a jak viděl, že Lygie je naprosto jiná než ostatní Římanky a že se podobá snad jen Pomponii. Nedovedl jí to ostatně dost dobře vysvětlit, protože si sám nedovedl odůvodnit to, co jen cítil, že totiž v Lygii přichází na svět jakási úplně nová krása, která dosud na světě neexistovala a která je nejen tělo, nýbrž i duše. Zato jí však řekl něco, co ji naplnilo radostí, že ji totiž měl rád i za to, že před ním utekla, a že si ji bude u domácího krbu považovat jako světici.

Pak uchopil její ruku a nebyl více mocen slova, jen na ni nadšeně hleděl jako na navrácené štěstí života a opakoval její jméno, jako by se chtěl ujistit, že ji skutečně našel a že je s ní:

"Lygie! Lygie!"

Konečně se jí začal vyptávat, co se dělo v jejím nitru, a ona se mu přiznala, že ho milovala už v Aulově domě a že kdyby ji byl odvedl z Palatinu k Aulům, byla by se jim vyznala ze své lásky a snažila se je uprosit, aby se na něho nehněvali.

"Přísahám ti," řekl Vinicius, "že mi ani ve snu nenapadlo brát tě Aulům násilím. Však ti Petronius jednou poví, že jsem mu už tenkrát říkal, že tě miluji a že se s tebou chci oženit. Řekl jsem mu: 'Nechť pomaže mé dveře vlčím sádlem a nechť usedne u mého krbu!' Ale on se mi vysmál a vnukl caesarovi myšlenku, aby si tě jako rukojmí vyžádal a odevzdal pak mně. Kolikrát jsem ho ve svém žalu proklínal, ale snad tomu tak chtěl šťastný osud, protože jinak bych nebyl poznal křesťany a nebyl pochopil tebe..."

"Věř mi, Marku," odpověděla Lygie, "to tě Kristus prozřetelně vedl k sobě."

Vinicius zvedl hlavu, do jisté míry udiven.

"Ba pravda!" odpověděl živě. "Všecko se vyvíjelo tak podivně... Hledal jsem tebe, a setkal jsem se s křesťany... V Ostrianu jsem s údivem naslouchal apoštolovi, protože jsem takové věci ještě nikdy neslyšel. To ty ses za mne modlila."

"Modlila!" odpověděla Lygie.

Prošli kolem besídky porostlé hustě břečťanem a přiblížili se k místu, kde se Ursus, zardousiv Krotóna, vrhl na Vinicia.

"Tady," řekl mladý muž, "bych byl zahynul, nebýt tebe."

"Nevzpomínej na to!" odpověděla Lygie. "A Ursovi to zapomeň."

"Což bych se mu mohl mstít za to, že tě bránil? Kdyby to byl otrok, hned bych mu daroval svobodu."

"Kdyby to byl otrok, Aulové by ho byli dávno propustili."

"Pamatuješ se," zeptal se Vinicius, "že jsem tě chtěl vrátit Aulům? Ale tys odmítla, že by se o tom mohl dozvědět caesar a mstít se jim. Vidíš - teď je budeš moci vídat, jak často budeš chtít."

"Říkám 'teď, ale myslím tím, že je budeš moci bez nebezpečí vídat, až budeš má. Ano! Protože kdyby se pak caesar o tom dozvěděl a zeptal se, co jsem učinil s rukojmím, které mi svěřil, řekl bych: 'Vzal jsem si ji za ženu a k Aulům chodí, protože já tomu chci.' Caesar se v Antiu dlouho nezdrží, protože chce do Achaje, a i kdyby se zdržel, nemusím u něho být každý den. Až mě Pavel z Tarsu naučí vaší pravdě, hned přijmu křest, vrátím se sem, získám si znovu náklonnost Aulů, kteří se v těchto dnech vrátí do města, a pak už nebude překážek: vezmu si tě a posadím ke svému krbu. Ó carissima! Carissima!"

Po těchto slovech vztáhl ruce vzhůru, jako by bral nebesa za svědka své lásky. Lygie k němu pozvedla své zářící oči a řekla:

"A pak povím já: 'Kam ty, Caie, tam i já, Caia.'"

"Ne, Lygie!" zvolal Vinicius. "Přísahám ti, že nikdy nebyla žádná žena v mužově domě v takové úctě, v jaké budeš ty v mém domě."

Šli chvíli mlčky, nemohouce směstnat v hrudi štěstí, zamilováni do sebe, podobni dvojici bohů a tak krásní, jako by je spolu s květy zrodilo jaro.

Zastavili se konečně pod cypřišem, který rostl blízko vchodu do příbytku. Lygie se opřela o jeho kmen a Vinicius začal znovu prosit chvějícím se hlasem:

"Řekni Ursovi, ať zajde do Aulova domu, vezme tvé věci a dětské hračky a přestěhuje je ke mně."

Ale Lygie zaplanula jako růže nebo jako červánky a odpověděla:

"Obyčej káže jinak..."

"Já vím. Ty věci přináší obvykle pronuba až za ženou, ale udělej to pro mne. Vezmu si je do své villy v Antiu a budou mi tě připomínat."

Tu sepjal ruce a opakoval jako dítě, které prosí:

"Pomponia se vrátí v těchto dnech, udělej to tedy, diva, udělej, carissima mea!"

"Ať rozhodne Pomponia, jak bude chtít," odpověděla Lygie, ruměníc se při pomyšlení na pronubu ještě více.

A opět umlkli, neboť láska je připravovala o dech. Lygie stála opřena zády o cypřiš, s obličejem svítícím ve stínu bělostí jako květ, se sklopenýma očima as hrudí prudce se zvedající, a Vinicius se měnil v obličeji a bledl. V poledním tichu slyšeli tep vlastních srdcí a v oboustranném opojení se pro ně cypřiš, myrtové keře a břečťan na besídce měnily v zahradu lásky.

Avšak ve dveřích se objevila Miriam a pozvala je k polednímu jídlu. Usedli s apoštoly, kteří na ně pohlíželi s radostí jako na mladé pokolení, které bude po jejich smrti udržovat a dále rozsévat setbu nového učení. Petr lámal a žehnal chléb; na všech tvářích ležel klid a zdálo se, že jakési obrovské štěstí naplňuje celý příbytek.

"Tak co," řekl konečně Pavel, otočiv se k Viniciovi, "jsme opravdu nepřátelé života a radosti?"

A Vinicius odpověděl:

"Vím, jaká je pravda, protože jsem nikdy nebyl tak šťasten jako mezi vámi."


předchozí
Kapitola 11 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 12
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 13 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!