předchozí
Kapitola 16 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 17

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 39. ze 74
následující
Kapitola 18 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Ursus bral v cisterně vodu, a zatímco vytahoval dvojitou amforu zavěšenou na provaze, zpíval si polohlasem podivnou lygijskou píseň a zároveň pokukoval rozveselenýma očima po Lygii a Viniciovi, kteří se mezi cypřiši v Linově zahradě bělali jako dvě sochy. Ani vánek nepohnul jejich oděvem. Na svět se snášel zlatý a fialový soumrak a ti dva, držíce se za ruce, hovořili spolu v tichu podvečera.

"Nemůže se ti, Marku, stát nic zlého za to, že jsi opustil Antium bez vědomí caesara?" zeptala se Lygie.

"Ne, má milá," odpověděl Vinicius. "Caesar ohlásil, že se na dva dny zavře s Terpnem a bude skládat nové písně. Dělává to často a v takových chvílích o ničem jiném neví a na nic jiného nemyslí. Ostatně, co je mi do caesara, když jsem u tebe a dívám se na tebe. Stýskalo se mi už příliš a několik posledních nocí jsem nespal. Nejednou, když jsem si unaven zdříml, probouzel jsem se náhle s pocitem, že ti hrozí nebezpečí; někdy se mi zdálo, že mi ukradli rozestavné koně, kteří mě měli donést z Antia do Říma a s nimiž jsem urazil tu cestu tak rychle jako dosud žádný caesarův posel. Adéle jsem už bez tebe nemohl vydržet Příliš tě miluji, má drahá, nejdražší!"

"Věděla jsem, že přijedeš. Na mou prosbu běžel Ursus dvakrát na Cariny a ptal se po tobě ve tvém domě. Linus se mi smál a Ursus také."

Bylo skutečně vidět, že ho očekávala, protože místo obvyklého tmavého šatu měla na sobě měkkou bílou stolu, z jejíchž půvabných záhybů vyrůstaly její paže a hlava jako rozkvetlé prvosenky ze sněhu. Vlasy jí zdobilo několik růžových sasanek.

Vinicius přitiskl rty na její ruku, potom si sedli na kamennou lavičku obklopenou psím vínem, opřeli se o sebe rameny a mlčeli, hledíce na červánky, jejichž poslední záblesky se zrcadlily v jejich očích.

Zmocňovalo se jich pomalu kouzlo tichého večera.

"Jaké je tu ticho a jak je svět krásný," řekl tlumeným hlasem Vinicius. "Bude krásná noc. Cítím se tak šťasten, jak jsem nebyl ještě nikdy v životě. Pověz mi, Lygie, čím to je? Nikdy jsem netušil, že by mohla být taková láska. Myslil jsem, že je to jen oheň v krvi a touha, ale teď teprve vidím, že člověk může milovat každou kapkou krve a každým dechem a zároveň cítit klid, tak sladký a nesmírný, jako by ducha už uspaly Spánek a Smrt. To je pro mne něco nového. Hledím na klid těchto stromů a mám dojem, že je i ve mně. Teď teprve chápu, že může být štěstí, o jakém lidé dosud nevěděli. Teď teprve chápu, proč jste ty a Pomponia Graecina tak klidné... Ano! Ten klid dává Kristus..."

Tu položila Lygie svou krásnou tvářičku na jeho rameno a řekla:

"Marku, můj milý..."

A více nebyla s to říci. Radost, vděčnost a pocit, že teprve teď smí milovat, připravily ji o hlas a místo toho jí naplnily oči slzami dojetí. Vinicius objal její drobné tělo, přivinul ji na chvíli k sobě a pak řekl:

"Lygie! Požehnaná chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel Jeho jméno."

A ona odpověděla potichu:

"Mám tě ráda, Marku."

Potom opět oba zmlkli, protože nemohli z rozbouřených hrudí dostat ani slovo. Na cypřiších zhasínaly poslední fialové odlesky a zahradu začínal postříbřovat srpek měsíce.

Po chvíli začal Vinicius mluvit:

"Já vím... Sotva jsem sem vkročil, sotva jsem políbil tvé milované ruce, vyčetl jsem z tvých očí otázku, zda jsem pochopil to božské učení, které vyznáváš, azda jsem pokřtěn. Ne! Pokřtěn ještě nejsem, ale víš, má květinko, proč? Pavel mi totiž řekl: 'Já jsem tě přesvědčil, že Bůh přišel na svět a dal se ukřižovat, aby spasil svět, ale v prameni milosti nechť tě omyje Petr, který nad tebou první vztáhl ruce a první ti požehnal.' A já jsem si také přál, abys ty, má nejmilejší, byla přítomna mému křtu a matkou aby mi byla Pomponia. Proto tedy nejsem dosud pokřtěn, třebaže věřím ve Spasitele a v jeho sladké učení. Pavel mě přesvědčil, obrátil - a cožpak to mohlo dopadnout jinak? Jak bych mohl neuvěřit, že Kristus přišel na svět, říká-li to Petr, který byl jeho učedníkem, i Pavel, kterému se zjevil? Jak bych mohl nevěřit, že to byl Bůh, jestliže vstal z mrtvých? Viděli ho přece ve městě i u jezera a na hoře, a viděli ho lidé, jejichž ústa nepoznala, co je to lež. Věřil jsem v to už od té doby, co jsem slyšel Petra v Ostrianu, už tenkrát jsem si totiž řekl: na celém světě by mohl lhát kdokoli spíše než ten, který prohlašuje: 'Viděl jsem to!' Ale bál jsem se vašeho učení. Myslil jsem si, že mi to učení bere tebe. Domníval jsem se, že v něm není ani moudrost, ani krása, ani štěstí. Ale dnes, když jsem je už poznal, jakýpak bych to byl člověk, kdybych si nepřál, aby na světě vládla pravda, a ne lež, láska, a ne nenávist, dobro, a ne zločin, věrnost, a ne nevěra, soucit, a ne pomsta? Kdo by po tom nevolal a nepřál si to? A to přece učí vaše učení. Jiná učení chtějí také spravedlnost, ale jedině toto činí spravedlivým lidské srdce. A kromě toho je dělá čistým, tak jako tvé a Pomponiino, a dělá je věrným, tak jako tvé a Pomponiino. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. A jestliže k tomu ke všemu slíbil Kristus Bůh věčný život a tak nesmírné štěstí, jaké může dát jen boží všemohoucnost, co pak může člověk chtít ještě více? Kdybych se zeptal Seneky, proč doporučuje ctnost, když přece neřest přináší více štěstí, nedovedl by mi opravdu odpovědět nic rozumného. Ale já teď vím, proč mám být ctnostný. Proto, že dobro a láska pochází od Krista, a proto, abych, až mi smrt zavře oči, opět nalezl život, opět nalezl štěstí, opět nalezl sebe i tebe, má nejmilejší... Jak by mohl člověk nemilovat a nepřijmout učení, které zároveň mluví pravdu a odstraňuje smrt? Kdo by nedal přednost dobru před zlem? Já jsem si myslil, že se to učení staví proti štěstí, ale Pavel mě přesvědčil, že to učení nejen nic nebere, nýbrž ještě přidává. To vše nejsem takřka ani schopen pochopit rozumem, ale cítím, že to tak je, protože jsem nebyl nikdy tak šťasten, a ani jsem nemohl být, i kdybych se tě byl zmocnil násilím a měl tě ve svém domě. Před chvílí jsi mi řekla: 'Mám tě ráda,' a tato slova bych z tebe nebyl dostal ani za všechnu římskou moc. Lygie! Rozum mi říká, že to učení je božské a nejlepší, a také srdce to cítí - a kdo odolá dvěma takovým silám?"

Lygie ho poslouchala, upírajíc naň své oči, které se v měsíčním světle podobaly mystickým květům a jako květy byly také zroseny.

"Ano, Marku! To je pravda!" řekla a přivinula hlavu ještě mocněji k jeho rameni.

A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni, neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti. Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si patřit A to vědomí působilo, že do jejich duší proudil nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, jakou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji v jeho srdci vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsíce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu zdálo, že celý vesmír je jí plný.

Po chvíli se zase rozhovořil přitlumeným a rozechvělým hlasem:

"Ty budeš duší mé duše a budeš pro mne tím nejdražším na světě. Srdce nám budou tlouci v souladu, stejná bude naše modlitba a stejná bude naše vděčnost Kristovi. Má milá! Žít spolu, uctívat spolu sladkého Boha a vědět, že až přijde smrt, naše oči se znovu otevřou jak po blaženém spánku a spatří nové světlo -co lepšího si lze přát! Divím se jen, že jsem to nepochopil dříve. A víš, co se mi teď zdá? Že tomu učení neodolá nikdo. Za dvě stě nebo tři sta let je přijme celý svět; lidé zapomenou na Joviše a nebudou už jiní bozi než Kristus a jiné chrámy než křesťanské. Neboť kdo by pro sebe nechtěl štěstí? Ach, slyšel jsem přece rozhovor Pavla s Petroniem a víš, co nakonec řekl Petronius? 'To není nic pro mne.' Ale na víc se nezmohl."

"A co říkal Pavel?" optala se Lygie.

"Bylo to u mne, k večeru. Petronius začal hovořit nenuceně a žertovat, jak to obyčejně dělává, a tu mu Pavel řekl: 'Jak můžeš, moudrý Petronie, popírat, že Kristus žil a vstal z mrtvých, když jsi přece tenkrát nebyl ještě na světě, kdežto Petr a Jan ho viděli a také já jsem ho viděl cestou do Damašku? Napřed tedy nechť tvá moudrost dokáže, že jsme lháři, a pak teprve může popřít naše svědectví.' Avšak Petronius odpověděl, že je nemíní popírat, protože ví, že se děje mnoho nepochopitelných věcí, které dosvědčují věrohodní lidé. Jenže, řekl, je něco jiného objevit nějakého nového cizího boha a něco jiného přijmout jeho učení. 'Nechci,' řekl, 'vědět nic, co by mi mohlo pokazit život a zničit jeho krásu. Nezáleží na tom, jsou-li naši bohové skuteční, ale jsou krásní, je nám s nimi veselo a můžeme žít bezstarostně.' A Pavel odpověděl takto: 'Odmítáš učení lásky, spravedlnosti a milosrdenství ze strachu před životními starostmi, ale uvaž, Petronie, zda je váš život skutečně prost starostí. Ani ty, pane, ani nikdo z nejbohatších a nejmocnějších Římanů neví, když večer usíná, zda se neprobudí s rozsudkem smrti. Ale pověz: kdyby toto učení, které přikazuje lásku a spravedlnost, vyznával caesar, nebylo by pak tvé štěstí jistější? Bojíš se o své radosti, ale nebyl by pak život radostnější? A co se týče ozdoby života a krásy jestliže jste nastavěli tolik krásných chrámů a soch zlým, mstivým, cizoložným a falešným bohům, co vše byste mohli vykonat pro jediného Boha lásky a pravdy? Pochvaluješ si svůj osud, protože jsi bohatý a žiješ v rozkoši, ale stejně tak jsi mohl být chudý a opuštěný, třebaže pocházíš z vynikajícího rodu, a pak by ti bylo na světě určitě líp, kdyby lidé vyznávali Krista. Ve vašem městě vyhazují často i bohatí rodiče děti z domu, protože se nechtějí namáhat s jejich výchovou. Takovým dětem se pak říká alumni. I ty, pane, jsi mohl být takovým alumnem. Ale kdyby tví rodiče žili podle našeho učení, nemohlo by se ti to stát. Až bys pak dospěl, pojal bys za manželku milovanou dívku a byl bys rád, že ti zůstane věrna až do smrti. A zatím, pohleď, co se u vás děje, kolik je tu všude hanebností, nestoudnosti, jaké kupčení s manželskou věrností! Vždyť vás samé už udivuje, vyskytne-li se žena, kterou nazýváte univira. Ale já ti povídám, že ty ženy, které budou ve svém srdci nosit Krista, neporuší věrnost mužům stejně tak, jako ji křesťanští muži zachovají ženám. Ale vy si nejste jisti ani svými panovníky, ani svými otci, ani ženami, ani dětmi, ani služebnictvem. Před vámi se třese celý svět, ale vy se třesete před vlastními otroky, protože víte, že kteroukoli chvíli mohou proti vašemu útlaku začít strašný boj, jak jej už nejednou začali. Jsi bohatý, ale nevíš, zda ti zítra nerozkáží, abys své bohatství opustil; jsi mladý, ale může se stát, že budeš muset zemřít. Miluješ, ale číhá na tebe zrada; máš zalíbení ve villách a v sochách, ale zítra tě mohou vyhnat na pustou Pandatarii; máš tisíce služebníků, ale zítra ti mohou tito služebníci vypustit krev z žil. A je-li to všechno takové, jak můžete být klidni, šťastni a jak můžete žít v radosti? Ale já zde hlásám lásku a hlásám učení, které přikazuje vládcům, aby milovali své poddané, pánům, aby milovali otroky, otrokům, aby sloužili z lásky, a všem, aby byli spravedliví a milosrdní, hlásám učení, které nakonec slibuje štěstí, nevyčerpatelné jako nekonečné moře. Jak tedy můžeš, Petronie, tvrdit, že toto učení kazí život, když právě ono jediné jej činí lepším a když i ty sám bys byl stokrát šťastnější a jistější, kdyby ovládlo svět tak, jak jej ovládla vaše římská moc?'

Toto řekl Pavel, Lygie, a po jeho slovech řekl Petronius: 'To není nic pro mne,' a předstíraje, že je ospalý, odešel. Ale na odchodu ještě řekl: 'Je mi milejší má Euniké než tvé učení, Judejče, ale nechtěl bych se s tebou utkat na řečništi!' Ale já jsem jeho slovům naslouchal celým srdcem, a když mluvil o našich ženách, celým srdcem jsem velebil učení, z něhož jsi vyrostla, jako vyrůstá na jaře lilie z úrodné půdy. A tehdy jsem uvažoval takto: Poppaea opustila kvůli Neronovi dva muže, Calvia Crispinilla, Nigidia a téměř všechny, které znám, kromě jediné, Pomponie, kupčily s věrností as přísahami a jen jediná, jen ta moje neopustí, nezklame a neuhasí oheň v krbu, i kdyby mě zklamalo aopustilo vše, v co jsem důvěřoval. A tak jsem ti v duchu říkal: čím se ti odvděčím, ne-li láskou a úctou? Aco ty? Cítila jsi, že jsem tam v Antiu k tobě mluvil a stále, bez ustání s tebou hovořil, jako kdybys byla u mne? Stokrát více tě teď miluji za to, že jsi přede mnou utekla z caesarova paláce. Ani já jej už nechci vidět. Nechci jeho rozkoše, jeho hudbu, chci jen tebe jedinou. Řekni slovíčko - a opustíme Řím a usadíme se někde daleko."

Lygie, aniž zvedla hlavu z jeho ramene, pozvedla jakoby v zamyšlení zrak na postříbřené vrcholky cypřišů a odpověděla:

"Dobře, Marku. Psal jsi mi o Sicílii, kde se na stáří chtějí usadit i Aulové..."

A Vinicius jí rozradovaně skočil do řeči:

"Ano, má drahá! Náš statek je nedaleko. Je to nádherné pobřeží, kde je počasí ještě lahodnější a noci ještě krásnější než v Římě: provoněné a jasné... Život tam a štěstí - to je téměř jedno a totéž."

Pak začal snít o budoucnosti.

"Tam můžeš zapomenout na všechny starosti. Budeme se procházet háji, mezi olivami, a odpočívat ve stínu. Lygie! Jaký to bude život, milovat se, laskat se, dívat se spolu na moře, dívat se spolu na nebe, spolu uctívat dobrého Boha, v klidu kolem sebe rozsévat dobro a spravedlnost."

Oba umlkli a zahleděli se do budoucna. Vinicius vinul Lygii stále úže k sobě a v měsíčním světle se na jeho ruce blýskal zlatý rytířský prsten. Ve čtvrti obývané nuzným dělným lidem všecko už spalo a žádný zvuk nerušil ticho.

"Dovolíš mi vídat Pomponii?" zeptala se Lygie.

"Ano, má milá. Budeme je zvát do našeho domu nebo sami jezdit k nim. Chceš, abychom s sebou vzali apoštola Petra? Je už udolán stářím a prací. A také Pavel nás bude navštěvovat, obrátí Aula Plautia, a tak jako vojáci zakládají ve vzdálených zemích kolonie, tak my tam založíme kolonii křesťanů."

Lygie zvedla ruku, uchopila Viniciovu dlaň a chtěla ji přitisknout k ústům, avšak Vinicius řekl šeptem, jako by se bál, že zaplaší štěstí:

"Ne, Lygie, ne! To já tebe ctím a zbožňuji, ty mi dej ruce."

"Mám tě ráda."

Ale on už přitiskl ke rtům její ruce bílé jako jasmín a chvíli slyšeli jen tep vlastních srdcí. Ve vzduchu nebyl ani vánek a cypřiše stály tak nehnutě, jako by také zatajily dech v prsou...

Pojednou proťalo ticho nenadálé zahřmění, hluboké, jako by vycházelo z podzemí. Lygiiným tělem proběhlo zachvění a Vinicius vstal a řekl:

"To řvou lvi ve viváriích..."

A oba začali naslouchat. Prvnímu zahřmění odpovědělo druhé, třetí, desáté - ze všech stran a čtvrtí. V městě bývalo někdy i několik tisíc lvů, ustájených při různých arénách, a ti přistupovali nejednou v noci k mřížím, opírali o ně své obrovské hlavy a vylévali svůj stesk po svobodě a po poušti. Tak začali tesknit iteď, a předávajíce si v nočním tichu jeden druhému slovo, naplnili řevem celé město. Bylo v tom něco nevýslovně hrozivého a ponurého, takže Lygie, v níž tyto hlasy zapudily jasné a klidné obrazy budoucnosti, poslouchala se srdcem sevřeným jakousi podivnou úzkostí a smutkem.

Vinicius ji objal a řekl:

"Neboj se, milá. Blíží se hry, a tak jsou všechna vivária přeplněna."

Pak vešli oba do Linova domku, provázeni stále mohutnějším hřměním lvích hlasů.


předchozí
Kapitola 16 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 17
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 18 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!