předchozí
Kapitola 1 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 2

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 24. ze 74
následující
Kapitola 3 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Začal se však také obávat, aby mu nepokazila radost nějaká nevhodná pomoc zvenčí. Chilón mohl o jeho zmizení podat zprávu praefektovi města nebo propuštěncům v jeho domě - a pak by se dalo očekávat, že sem vtrhnou vigilové. Hlavou se mu sice mihla myšlenka, že by v takovém případě mohl dát zajmout Lygii a zavřít ji ve svém domě, ale cítil, že to nesmí udělat a že by to ani udělat nedovedl. Byl svévolný, opovážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný, ale přesto to nebyl ani Tigellinus, ani Nero. Vojenský život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost a důvěru a aspoň tolik svědomí, aby pochopil, že takový čin by byl nízký a podlý. Snad by byl s to dopustit se ho v návalu zlosti a při plných silách, ale teď byl i dojat, i nemocen, takže mu šlo jen o to, aby se nikdo nepostavil mezi něj a Lygii.

Všiml si také s podivem, že od okamžiku, kdy se Lygie postavila na jeho stranu, nežádá od něho ani ona, ani Crispus žádné záruky, jako by si byli jisti, že bude-li zapotřebí, ochrání je nějaká nadpřirozená moc. Vinicius, jenž si od té chvíle, co slyšel v Ostrianu učit a vyprávět apoštola, začal plést, ba ztrácel schopnost rozlišovat věci možné a nemožné, nebyl také dalek domněnky, že by se něco takového mohlo stát. Protože se však přece jen díval na věci střízlivěji, sám jim připomněl, co povídal o Řekovi, a opět je požádal, aby mu přivedli Chilóna.

Crispus s tím souhlasil a rozhodli se, že pošlou Ursa. Vinicius, který v posledních dnech před výpravou do Ostriana posílal své otroky pro Chilóna dost často, i když někdy bezvýsledně, popsal Lygovi přesně, kde Chilón bydlí, napsal několik slov na tabulku a řekl Crispovi:

"Dám mu s sebou tabulku, Chilón je totiž podezíravý a chytrý člověk; často, když jsem ho volal, vzkazoval mým lidem, že není doma, a dělal to vždycky tehdy, když neměl pro mne dobré zprávy a obával se proto mého hněvu."

"Jen když ho najdu! Pak ho přivedu, ať chce nebo nechce," odpověděl Ursus.

Potom si oblékl plášť a rychle odešel.

Najít někoho v Římě nebylo lehké, ani se sebedůkladnějším popisem cesty, ale Ursovi tu pomáhal instinkt člověka vyrostlého v lesích a zároveň to, že znal dobře město, takže se za nějakou chvíli octl v Chilónově bytě.

Nepoznal ho však. Předtím ho viděl jen jednou v životě a ke všemu ještě v noci. Ostatně tamten vznešený a sebejistý stařec, který ho přemlouval, aby zabil Glauka, podobal se tak málo tomuto Řekovi, skrčenému strachem, že se nikdo nemohl domnívat, že oba jsou jedna a táž osoba. Však také Chilóna, když zjistil, že se Ursus na něho dívá jako na zcela neznámého člověka, opustilo první zděšení. Pohled na tabulku s Viniciovým písmem ho uklidnil ještě více. Aspoň mu nehrozí podezření, že ho zavedl úmyslně do pasti. Napadlo mu při tom, že křesťané nezabili Vinicia patrně proto, že se neodvážili vztáhnout ruku na tak významnou osobnost.

"To tedy znamená, že Vinicius ochrání i mne, bude-li třeba," řekl si v duchu. "Přece pro mne neposílá proto, aby mě dal zabít."

Když si tedy opět dodal trochu ducha, zeptal se:

"Dobrý muži, a neposlal pro mne můj přítel, šlechetný Vinicius, lektiku? Mám oteklé nohy a nemohu tak daleko jít."

"Ne," odpověděl Ursus, "půjdeme pěšky."

"A co když odmítnu?"

"Nedělej to, protože jít musíš."

"Však také půjdu, ale dobrovolně. Jinak by mě nikdo nepřinutil, protože jsem svobodný člověk a přítel městského praefekta. A jako mudřec znám také různé prostředky proti násilí - a umím proměňovat lidi ve stromy a zvířata. Ale půjdu... Půjdu! Vezmu si jen teplejší plášť a kapuci, aby mě nepoznali otroci z oné čtvrti, protože by nás neustále zastavovali, aby mi mohli políbit ruce."

Po těchto slovech si oblékl jiný plášť a přes hlavu si stáhl velikou galskou kapuci, aby si snad Ursus nevzpomněl na jeho obličej, až vyjdou na větší světlo.

"Kam mě vedeš?" zeptal se cestou Ursa.

"Na Zátibří."

"Nejsem v Římě dlouho a nikdy jsem tam nebyl, ale i tam žijí patrně lidé, kteří milují ctnost."

Ale Ursus byl naivní člověk, a protože slyšel Vinicia vyprávět, že Řek byl s ním na ostriánském hřbitově a že pak viděl, jak Vinicius s Krotónem vcházejí do domu, v němž bydlí Lygie, zastavil se a řekl:

"Nelži, starý člověče, protože jsi dneska byl s Viniciem v Ostrianu a před naší bránou."

"Ach!" řekl Chilón. "Váš dům stojí tedy na Zátibří? Nejsem v Římě dlouho, nevím dobře, jak se jmenují různé čtvrti. Správně, příteli! Byl jsem před vaší bránou a zapřísahal jsem před ní Vinicia, aby tam nevstupovali. Byl jsem i v Ostrianu - a víš-li pak proč? Snažím se už nějakou dobu o Viniciovo obrácení a chtěl jsem, aby si poslechl nejstaršího apoštola. Kéž osvítí světlo jeho i tvou duši! Jsi přece křesťan a chceš přece, aby pravda zvítězila nad lží?"

"Ano," odpověděl pokorně Ursus.

Chilónovi se vrátila rozvaha už docela.

"Vinicius je vlivný pán," řekl, "a je to caesarův přítel. Ještě často poslouchá, co mu našeptává zlý duch, ale kdyby mu jen vlásek spadl z hlavy, caesar by se pomstil na všech křesťanech."

"Nad námi bdí větší moc."

"Správně! Správně! Ale co hodláte udělat s Viniciem?" zeptal se opět s neklidem Chilón.

"Nevím. Kristus přikazuje milosrdenství."

"Výborně jsi to řekl! Na to vždycky pamatuj, jinak se budeš smažit v pekle jako jelito na pánvi."

Ursus si povzdychl. A Chilón si pomyslil, že by s tím člověkem, který je strašný jen v okamžiku prvního rozčilení, udělal vždycky, co by chtěl.

A protože by se rád dozvěděl, jak se vše odehrálo při Lygiině únosu, ptal se dále hlasem přísného soudce:

"Co jste udělali s Krotónem? Mluv a nevymýšlej si."

Ursus si povzdychl podruhé:

"Vinicius ti to poví."

"To znamená, že jsi ho probodl nožem nebo zabil palicí?"

"Byl jsem bezbranný."

Řek se však nebyl s to ubránit údivu nad nadlidskou silou barbara.

"Aby tě Pluto! Totiž, chtěl jsem říci: kéž ti Kristus odpustí!"

Chvíli šli mlčky. Pak promluvil Chilón:

"Já tě neprozradím, ale dej si pozor na vigily."

"Já se bojím Krista, ne vigilů."

"I to je správné. Není těžšího hříchu než vražda. Budu se za tebe modlit, ale nevím, zda dokonce má modlitba něco zmůže - leda že bys slíbil, že se už nikdy v životě nikoho ani prstem netkneš."

"Stejně jsem nezabíjel úmyslně," odpověděl Ursus.

Avšak Chilón, který se chtěl pro všechny případy zabezpečit, nepřestal Ursovi znovu a znovu zošklivovat vraždu a vybízet ho, aby vykonal slib. Vyptával se také na Vinicia, ale Lyg odpovídal na jeho otázky neochotně a pořád jen opakoval, že z Viniciových úst už uslyší, co uslyšet má. Takto hovoříce, zdolali konečně značnou vzdálenost, která dělila Řekův byt od Zátibří, a ocitli se před domem. Chilónovo srdce se opět neklidně rozbušilo. Ve strachu se mu zdálo, že se Ursus začíná na něho dívat krvelačným pohledem. Pro mne je to malá útěcha, říkal si v duchu, jestliže mě zabije nechtě. Rozhodně bych raději, aby ho trefil šlak as ním všechny Lygy. Učiň to, Die, jestliže na to stačíš. Za těchto úvah se halil stále více do své galské houně, omlouvaje se, že se bojí chladu. Konečně, když prošli chodbou a prvním dvorkem a octli se v chodbě vedoucí na zahrádku před domkem, zastavil se pojednou a řekl:

"Dopřej mi, abych popadl dechu, jinak nebudu s to mluvit s Viniciem a dát mu spásné rady."

Po těch slovech se zastavil - protože i když si neustále říkal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, přece jen se mu trochu třásly nohy, když si pomyslil, že se octne mezi těmi tajemnými lidmi, které viděl v Ostrianu.

A tu zaslechl z domku jakýsi zpěv.

"Co je to?" zeptal se.

"Tvrdíš, že jsi křesťan, a nevíš, že máme ve zvyku velebit po každém jídle našeho Spasitele zpěvem?" odpověděl Ursus. "Miriam se synem se už asi vrátila a snad je s nimi i apoštol; navštěvuje totiž vdovu a Crispa každý den."

"Zaveď mě přímo k Viniciovi."

"Vinicius je v témž pokoji jako všichni ostatní, protože je to jediná větší místnost. Ostatní jsou samá tmavá cubicula, kam chodíme jen spát. Pojďme už, uvnitř si odpočineš."

Vstoupili dovnitř. V místnosti bylo šero, večer byl totiž pošmourný, zimní, a plameny několika kahánků nerozptylovaly tmu docela. Vinicius v zahaleném člověku Chilóna spíše vytušil než poznal a Chilón, když spatřil v rohu světnice lůžko a na něm Vinicia, vykročil přímo k němu, aniž věnoval pohled ostatním jako by byl přesvědčen, že bude v jeho blízkosti v největším bezpečí.

"Pane! Proč jsi neposlechl mých rad!" zvolal spínaje ruce.

"Mlč," řekl Vinicius, "a poslouchej!"

Tu se pronikavě zahleděl Chilónovi do očí a začal hovořit pomalu a důrazně, jako by chtěl, aby každé jeho slovo bral Chilón jako rozkaz a aby se mu navždy vrylo do paměti:

"Krotón se na mne vrhl a chtěl mě zabít a oloupit, rozumíš! Proto jsem ho zabil. A tito lidé tady mi ošetřili rány, které jsem utržil v boji s ním."

Chilón okamžitě pochopil, že mluví-li Vinicius takto, tedy v tom asi bude nějaká úmluva s křesťany a pak ovšem chce, aby mu Chilón věřil. Vyčetl to také z jeho tváře, a proto aniž dal najevo pochybnosti nebo údiv, pozvedl okamžitě zrak ke stropu a zvolal:

"Byl to ale lotr lotrovská, pane! Však jsem tě varoval, abys mu nedůvěřoval. Veškeré mé učení se odráželo od jeho hlavy jako hrách od stěny. V celém Hádu se pro něho nenajdou dost krutá muka. Protože kdo nemůže být poctivým člověkem, ten musí být vlastně darebákem; a pro koho je těžší stát se poctivcem, ne-li pro darebáka? Ale přepadnout svého dobrodince a pána tak velkomyslného... Ó bohové!..."

Tu si však uvědomil, že se cestou představoval Ursovi jako křesťan - a zmlkl.

Vinicius řekl:

"Nebýt siky, kterou jsem měl s sebou, byl by mě zabil."

"Blahořečím tomu okamžiku, v němž jsem ti poradil, aby sis vzal aspoň nůž."

Avšak Vinicius vrhl na Řeka zkoumavý pohled a zeptal se:

"Co jsi dělal dneska?"

"Jak to, co? Cožpak jsem ti, pane, neřekl, že jsem se modlil za tvé zdraví?"

"A nic víc?"

"A právě jsem se chystal, že tě půjdu navštívit, když vtom přišel tenhle dobrý člověk a řekl mi, že mě voláš."

"Tady máš tabulku. Půjdeš s ní do mého domu, vyhledáš mého propuštěnce a odevzdáš mu ji. Stojí tu, že jsem odjel do Beneventa. Povíš Demovi, že jsem tak učinil dnes ráno, protože mě pozval pilným dopisem Petronius."

A opakoval ještě jednou s důrazem:

"Odjel jsem do Beneventa - rozumíš?"

"Odjel jsi, pane! Ráno jsem se s tebou loučil u Porta Capena - od té chvíle, cos odjel, přepadl mě takový stesk, že neuklidní-li jej tvá velkomyslnost, ukvílím se k smrti jako nešťastná Zéthova manželka steskem po Itylovi."

Vinicius, třebaže nemocen a zvyklý Řekově myšlenkové pružnosti, přece jen se nemohl zdržet úsměvu. A k tomu byl rád, že ho Chilón tak rychle pochopil; proto řekl:

"Připíši tedy, aby ti osušili slzy. Podej mi kahánek."

Chilón, teď už docela klidný, vstal, učinil několik kroků ke krbu a sundal jeden z kahánků, hořících na zídce.

Avšak když se mu při tomto úkonu sesunula s hlavy kapuce a světlo mu padlo přímo do obličeje, Glaukos vyskočil z lavice, přiblížil se k němu a stanul mu tváří v tvář.

"Nepoznáváš mě, Kéfe?" zeptal se.

A v jeho hlase bylo něco tak strašného, že všechny kolem zamrazilo.

Chilón zvedl kahánek, ale v témž okamžiku ho upustil na zem, zlomil se v pase a dal se do ječení:

"To nejsem já! To nejsem já! Slitování!"

Glaukos se otočil k večeřejícím a řekl:

"To je člověk, který mě zradil a zahubil mne i mou rodinu!"

Jeho příběh znali jak všichni křesťané, tak i Vinicius; jenom netušil, že toto je onen Glaukos, protože jak při ošetřování bolestí pořád omdléval, nezaslechl jeho jméno. Avšak pro Ursa byl ten krátký okamžik a Glaukova slova jakoby bleskem v temnotách. Poznal Chilóna. Jediným skokem se octl u něho, uchopil ho za ruce, zkroutil mu je dozadu a zvolal:

"To on mě přemlouval, abych zavraždil Glauka."

"Slitování!" sténal Chilón. "Dám vám... Pane!" zvolal a ohlédl se na Vinicia. "Zachraň mě! K tobě mám důvěru, zastaň se mne... Tvůj dopis ... doručím. Pane! Pane!"

Avšak Vinicius, který se na to, co se dělo, díval ze všech nejlhostejněji, jednak proto, že znal všechny Řekovy kousky, jednak proto, že jeho srdce nevědělo, co je to slitování, řekl:

"Zakopejte ho v zahradě. Dopis donese někdo jiný."

Chilónovi se zdálo, že tato slova jsou jeho konečným ortelem. Jeho kosti začaly praskat ve strašných Ursových dlaních, oči se zalévaly slzami bolesti.

"Pro vašeho Boha! Slitování!" volal, "Jsem křesťan!... Pax vobiscum! Jsem křesťan, a jestliže mi nevěříte, pokřtěte mě ještě jednou, ještě dvakrát, ještě desetkrát! Glauku, to je omyl! Nechte mě mluvit! Udělejte ze mne otroka... Nezabíjejte mě! Slitování!"

A jeho hlas, přiškrcený bolestí, slábl víc a více, když vtom se za stolem zvedl apoštol Petr. Chvíli pokyvoval svou bílou hlavou nahoru a dolů, oči zavřeny, ale pak je otevřel a řekl za naprostého ticha:

"I řekl nám Spasitel: 'Zhřešil-li bratr tvůj proti tobě, pokárej ho; a jestliže by litoval, odpusť mu. A estliže by sedmkrát za den zhřešil proti tobě a sedmkrát se k tobě vrátil, řka: 'Je mi to líto! - odpusť mu!'"

A nastalo ještě větší ticho.

Glaukos stál dlouhou dobu s tváří v dlaních, až konečně vzhlédl a řekl:

"Kéfe, kéž ti Bůh odpustí tvá provinění na mně, tak jak ti je ve jménu Krista odpouštím já."

A Ursus, pustiv Řekovy ruce, ihned dodal:

"Kéž je Spasitel ke mně stejně milostivý, jako já ti nyní odpouštím."

Chilón padl na zem, a opíraje se o ni rukama, kroutil hlavou jako zvíře chycené do osidel a rozhlížel se kolem dokola, očekávaje, odkud přijde smrt. Nevěřil ještě svým očím a uším a neodvažoval se věřit v odpuštění.

Avšak pomalu se vzpamatovával, jen zsinalé rty se mu ještě chvěly úděsem.

Apoštol řekl:

"Jdi v pokoji!"

Chilón vstal, ale nebyl ještě s to vypravit ze sebe ani slovo. Mimoděk se přiblížil k Viniciovu lůžku, jako by u něho hledal ještě ochranu, protože neměl dosud čas si uvědomit, že Vinicius, třebaže užíval jeho služeb a byl do jisté míry jeho spoluviníkem, se ho zřekl, zatímco právě ti lidé, proti kterým sloužil, mu odpustili. K těm úvahám měl dojít až později. Nyní byl v jeho očích jen údiv a nedůvěra. I když už pochopil, že mu odpustili, přece jen chtěl co nejrychleji zmizet ze společnosti těch nepochopitelných lidí, jejichž dobrota ho děsila stejně, jako by ho děsila krutost. Měl dojem, že kdyby zůstal déle, stalo by se opět něco nenadálého. Atak se postavil před Vinicia a řekl trhaným hlasem:

"Dej mi, pane, ten dopis. Dej mi ten dopis!"

Popadl tabulku, kterou mu Vinicius podal, vysekl jednu poklonu křesťanům, druhou nemocnému a skrčen vyběhl těsně podél stěny ze dveří.

V zahrádce, když ho obklopila tma, zježil mu strach opět vlasy na hlavě. Byl si totiž jist, že Ursus vyběhne za ním a zabije ho uprostřed noci. Byl by utíkal, co měl sil, ale nohy mu vypověděly poslušnost. Apo chvíli nad nimi ztratil vládu docela, protože Ursus se skutečně objevil vedle něho.

Chilón padl tváří k zemi a začal ječet:

"Urbane! Ve jménu Krista..."

Ale Urban řekl:

"Neboj se. Apoštol mi řekl, abych tě vyvedl za bránu, v té tmě bys mohl zabloudit Ale jestliže máš málo sil, dovedu tě až domů."

Chilón zvedl obličej.

"Co to povídáš? Cože? Ty mě nezabiješ?"

"Ne! Nezabiju tě. A jestliže jsem tě sevřel příliš silně a pochroumal ti kosti, tedy mi promiň."

"Pomoz mi vstát," řekl Řek. "Nezabiješ mě? Co? Vyveď mě na ulici. Dál už půjdu sám."

Ursus ho zvedl ze země jako pírko a postavil na nohy. Pak ho vedl tmavým průchodem na druhý dvorek, odkud se vcházelo do chodby a na ulici. Na chodbě si Chilón opět v duchu opakoval: "Už je po mně!" a teprve na ulici se vzpamatoval a řekl: "Dál půjdu sám."

"Pokoj s tebou!"

"I s tebou, i s tebou! Nech mě trochu vydechnout."

A když Ursus odešel, oddechl si z plných plic. Rukama si ohmatával boky a záda, jako by se chtěl přesvědčit, že žije, a pak spěšně vykročil.

Avšak sotva ušel několik desítek kroků, zastavil se a řekl:

"Ale proč mě vlastně nezabili?"

A třebaže rozmlouval o křesťanském učení už s Euriciem, přes to, že u řeky hovořil s Urbanem, a přes to všecko, co slyšel v Ostrianu, nedovedl na tuto otázku najít odpověď.


předchozí
Kapitola 1 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 2
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 3 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!