předchozí
Kapitola 5 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 6

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 28. ze 74
následující
Kapitola 7 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius Viniciovi:

"Slituj se, carissime, a nenapodobuj ve svých dopisech ani Lakedaimoňany, ani Julia Caesara. Kdybys aspoň mohl napsat tak jako on: veni, vidi, vici! - dovedl bych lakoničnost ještě pochopit. Jenže tvůj dopis znamená koneckonců: veni, vidi, fugi; protože však takový konec celé záležitosti naprosto odporuje tvé povaze, protože jsi byl raněn a protože se nakonec děly s tebou různé neobyčejné věci, potřebuje tvůj dopis vysvětlení. Nevěřil jsem svým očím, když jsem se dočetl, že onen Lyg uškrtil Krotóna tak hravě, jako kaledonský pes škrtí v hibernských údolích vlka. Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží, a záleželo by jen na něm, aby se stal caesarovým oblíbencem. Jakmile se vrátím do města, musím se s ním blíže seznámit a dám si ho odlít do bronzu. Měděnobradý pukne zlostí, až mu povím, že je to podle skutečnosti. Skutečně atletická těla jsou stále vzácnější, i v Itálii, i v Řecku; o Východě škoda mluvit a Germáni, i když jsou hezky rostlí, mají svaly pokryty tukem a jsou spíše mohutní než silní. Vyzvěď od Lyga, je-li výjimkou, anebo je-li v jeho zemi více takových lidí. Budeme-li ty nebo já musit někdy z úřední povinnosti uspořádat hry, bude dobře vědět, kde hledat nejlepší těla.

Ale chvála všem východním i západním bohům, že jsi z takových rukou vyšel s duší v těle. Bezpochyby jsi zůstal naživu proto, že jsi patricius a konsulův syn, ale všecko to, co tě potkalo, mne nanejvýš udivuje: i ten hřbitov, na němž ses octl mezi křesťany, i oni sami, i jejich jednání s tebou, i později Lygiin útěk a konečně ten zvláštní smutek a neklid, který čiší z tvého krátkého dopisu. Vysvětli mi to, protože mnoha věcem nerozumím, a chceš-li vědět pravdu, povím ti otevřeně, že nechápu: ani křesťany, ani tebe, ani Lygii. A nediv se, že se já, jehož kromě mé vlastní osoby zajímá málo věcí na světě, vyptávám na to všechno tak překotně. Měl jsem svůj podíl na tom všem, co se přihodilo, je to tedy do jisté míry i má záležitost. Piš rychle, nemohu totiž přesně říci, kdy se uvidíme. V hlavě Měděnobradého se mění plány jako jarní větry. Teď, co je v Beneventu, má chuť jet přímo do Řecka a nevracet se do Říma. Tigellinus mu však radí, aby se vrátil, třeba jen na nějaký čas, protože lid, jemuž se už příliš stýská po jeho osobě (rozuměj: po hrách a po chlebu), mohl by se vzbouřit. Nevím tedy, jak to dopadne. Jestliže zvítězí Achajsko, zatoužíme možná po Egyptu. Naléhal bych na tebe velmi, abys sem přijel, protože si myslím, že v takovém duševním stavu by cesta a naše zábavy byly pro tebe lékem, jenže bys nás tu už nemusil stihnout. Ale uvaž, zda by sis pak neměl raději odpočinout na svých statcích na Sicílii, než sedět v Římě. Napiš mi obšírně o sobě - a buď zdráv! Nepřipojuji tentokrát žádná přání kromě toho, abys byl zdráv, protože, u Polluxe, nevím, co bych ti měl přát."

Když Vinicius obdržel tento dopis, neměl zpočátku vůbec chuť odpovídat. Měl dojem, že to nestojí za to, že to nikomu k ničemu nebude, nic nevysvětlí a nic nerozřeší. Zmocnila se ho znechucenost a pocit marnosti života. A k tomu všemu se mu zdálo, že ho Petronius vůbec nepochopí a že se stalo něco, co je oba od sebe rozdělilo. Nevyznal se ani sám v sobě. Když se vrátil ze Zátibří do své rozkošné insuly na Carinách, byl ještě zesláblý a vyčerpán a v prvních dnech nacházel v odpočinku, v pohodlí a v hojnosti, které ho obklopovaly, jisté uspokojení. Avšak tato spokojenost trvala jen krátce. Brzy pocítil, že žije v prázdnotě, že všechno to, co bylo dosud jeho životním zájmem, teď pro něho vůbec neexistuje, anebo se scvrklo do sotva postřehnutelných rozměrů. Měl pocit, jako by mu někdo přeťal v duši struny, které ho až dosud spojovaly s životem, a nenahradil je novými. Při pomyšlení, že by mohl jet do Beneventa a pak do Achaje a ponořit se do života plného rozkoše a ztřeštěných výstředností, zmocnil se ho pocit prázdnoty a marnosti. "Nač? Co z toho budu mít?" To byly první otázky, které se mu mihly hlavou. A také mu poprvé v životě napadlo, že kdyby se tam rozjel, hovory s Petroniem, jeho důvtipnost, jiskrnost, jeho uhlazené formulace myšlenek a hledání přiléhavých slov pro každou myšlenku mohly by jej teď unavovat.

Na druhé straně však jej začala unavovat i osamocenost. Všichni jeho známí byli s caesarem v Beneventu, musil tedy sedět doma sám, hlavu plnu myšlenek a srdce plno citů, v nichž se nevyznal. Přicházely však okamžiky, kdy se domníval, že kdyby si mohl s někým popovídat o tom všem, co se v něm děje, snad by pak byl schopen to vše sám nějak vzít do ruky, uspořádat si to a lépe se v tom vyznat. Ovlivněn touto nadějí rozhodl se po několika prováhaných dnech Petroniovi přece jen odpovědět, a třebaže si nebyl jist, odešle-li mu vůbec tuto odpověď, přece jen ji načrtl těmito slovy:

"Chceš, abych psal obšírněji, dobrá tedy; dovedu-li to jasněji, nevím, protože já sám nejsem s to rozmotat řadu uzlů. Psal jsem ti o svém pobytu u křesťanů io jejich jednání s nepřáteli, za něž měli právo pokládat i mne a Chilóna, pak o dobrotě, s jakou mě ošetřovali, i o Lygiině zmizení. Ne, milý: neušetřili mě proto, že jsem konsulův syn. Takové ohledy pro ně neexistují, odpustili přece i Chilónovi, ačkoliv jsem je sám vybízel, aby ho zakopali v zahradě. Jsou to lidé, jaké svět dosud neviděl, a učení, jaké svět dosud neslyšel. Nic více ti nedovedu říci - a kdokoli by je chtěl měřit naším měřítkem, zmýlí se. Zato však ti povím, že kdybych ležel se zlomenou rukou ve svém vlastním domě a kdyby o mne pečovali mí lidé, nebo dokonce mí příbuzní, měl bych sice dozajista větší pohodlí, ale nepocítil bych ani polovinu té starostlivosti, kterou jsem poznal u nich. A věz i to, že i Lygie je stejná jako ostatní. Kdyby byla mou sestrou nebo manželkou, nemohla by mě ošetřovat cituplněji. Nejednou mi naplňovala srdce radost, domníval jsem se totiž, že jen láska je s to prodchnout člověka takovou něžností. Nejednou jsem ji vyčetl z její tváře a z jejích očí, a věříš mi, že v takových okamžicích jsem se mezi těmi prostými lidmi, v chudé světnici, která jim byla zároveň kuchyní itricliniem, cítil šťastnější než kdykoli předtím? Ne! Nebyl jsem jí lhostejný a ještě dnes se mi zdá, že by bylo nehorázné myslit si něco jiného. A přece táž Lygie uprchla tajně přede mnou z Miriamina bytu. Vysedávám tu teď celé dny, hlavu v dlaních, a uvažuji, proč to udělala. Psal jsem ti, jak jsem se jí sám nabídl, že ji vrátím Aulům? Odmítla sice, prý je to už nemožné, jednak proto, že Aulové odjeli na Sicílii, jednak pro pověsti, které šíří otroci od domu k domu, takže se dostanou až na Palatin. Caesar by ji mohl Aulům opět vzít. To je pravda! Lygie však věděla, že už na ni déle naléhat nebudu, že se vzdávám cesty násilí, ale protože ji nemohu ani přestat milovat, ani bez ní žít, že ji uvedu do svého domu ověnčenými dveřmi a posadím ji ke krbu na posvěcenou kůži... A přesto utekla! Proč? Nic jí už přece nehrozilo. Jestliže mě nemiluje, mohla mě odmítnout. Den předtím jsem poznal podivného člověka, nějakého Pavla z Tarsu, který se mnou mluvil o Kristovi a o jeho učení a mluvil tak přesvědčivě, že jsem měl dojem, že každé jeho slovo, aniž by tomu chtěl, drtí v prach veškeré základy, na nichž stojí náš svět. Týž člověk mě navštívil po jejím útěku a řekl mi: 'Až Bůh otevře tvé oči světlu a sejme z nich bělmo, jak je sňal z mých očí, pak poznáš, že jednala správně, a pak ji snad opět najdeš.' A já si tu lámu hlavu nad těmito slovy, jako bych je byl uslyšel z Pythiiných úst v Delfách. Chvílemi se mi zdá, že už trochu rozumím. Křesťané, protože milují lidi, jsou nepřáteli našeho života, našich bohů a ... našich zločinů. Lygie tedy utekla ode mne jako od člověka, který do tohoto světa patří as nímž by musila žít život, který křesťané považují za hříšný. Řekneš snad, že mohla-li mě odmítnout, nemusila prchat. Ale což, jestliže mě miluje? Je-li tomu tak, pak chtěla utéci před láskou. Při pouhém pomyšlení na to mám sto chutí poslat otroky do všech římských uliček a rozkázat jim, aby vyvolávali po domech: 'Vrať se, Lygie!' Ale přestávám rozumět, proč to udělala. Já bych jí přece nebránil, aby si věřila ve svého Krista, a sám bych mu v atriu postavil oltář. O jednoho nového boha více, co by mi to udělalo? A proč bych v něho nemohl uvěřit nakonec i já, který ve staré bohy nijak zvlášť nevěřím? Vím naprosto jistě, že křesťané nikdy nelžou; a oni říkají, že Kristus vstal z mrtvých. Člověk by tohle nemohl přece udělat. Onen Pavel z Tarsu, který je římským občanem, ale který, jako Žid, zná staré hebrejské knihy, mi povídal, že Kristův příchod předpovídali proroci už celých tisíc let. To vše jsou neobyčejné věci, ale cožpak nás neobyčejnost neobklopuje ze všech stran? Nepřestalo se přece ještě mluvit o Apolloniovi z Tyany. To, co tvrdil Pavel, že totiž není celá říše bohů, nýbrž že je jen jeden, to se mi zdá rozumné. Prý i Seneca je toho mínění a před ním už bylo mnoho jiných. Kristus byl, dal se ukřižovat, aby spasil svět, a vstal z mrtvých. To vše je naprosto jisté, nevidím tedy důvodu, proč bych měl zatvrzele setrvávat v opačných názorech anebo proč bych mu neměl postavit oltář, když bych byl ochoten postavit jej dejme tomu Serapidovi. Ba nepřišlo by mi ani zatěžko zříci se ostatních bohů, vždyť přece žádný rozumnější mozek v ně stejně nevěří. Jenže se zdá, že to vše křesťanům ještě pořád nestačí. Nestačí ctít Krista, je ještě nutno žít podle jeho učení. A tady teprve stojíš jakoby na břehu moře, které ti přikazují přejít pěšky. Kdybych jim to byl slíbil, vycítili by sami, že jsou to prázdná slova v mých ústech. Pavel mi to řekl otevřeně. Ty víš, jak miluji Lygii, a víš, že není nic, co bych pro ni neudělal. Ale přesto bych ani na její prosbu nebyl s to zvednout na svých zádech Soracte nebo Vesuv, ani nabrat do dlaní Trasumenské jezero, ani přebarvit své černé oči na modré, jaké mají Lygové. Kdyby to žádala, chtěl bych, jenže to není v mé moci. Nejsem filozof, ale nejsem ani tak hloupý, jak jsem se ti snad nejednou zdál. Nuže, řeknu ti tohle: nevím, jak to křesťané dělají, že žijí, ale vím zato, že tam, kde začíná jejich učení, tam končí římská nadvláda, tam končí Řím, tam končí život, rozdíl mezi poraženým a vítězem, mezi bohatým a chudým, mezi pánem a otrokem, tam končí hodnosti, tam končí caesar, zákony a celý řád světa, a místo toho všeho přichází Kristus a jakési milosrdenství, které dosud neexistovalo, a jakási dobrota, odporující lidskému i našemu římskému instinktu. Je pravda, Lygie mě zajímá více než celý slavný Řím a jeho světovláda, ať se pro mne za mne propadne svět, jen když ji budu mít ve svém domě. Ale to s tím nemá nic společného. Pro ně, pro křesťany, nestačí souhlasit slovy, je také třeba cítit, že je to tak správné, a nemít v duši nic jiného. Jenže já, bohové mi to dosvědčí nemohu! Chápeš, co to znamená? V mé povaze je něco, co se tomu učení vzpírá, a i kdyby je má ústa oslavovala, i kdybych se přizpůsoboval jeho předpisům, rozum i srdce by mi říkaly, že to dělám z lásky, pro Lygii, a že nebýt jí, nic na světě by mi nebylo protivnější. A je to zvláštní, že takový Pavel z Tarsu to chápe a že přes všechnu svou prostotu a svůj nízký původ to chápe i onen starý theurgos Petr, nejvyšší mezi nimi, který byl Kristovým učedníkem. A víš ty, co dělají? Modlí se za mne a vyprošují mi něco, čemu říkají milost; jenže na mne sestupuje jen neklid a větší a větší stesk po Lygii.

Psal jsem ti přece, že odešla tajně, ale při odchodu mi nechala kříž, který sama upletla z větviček zimostrázu. Když jsem se probudil, našel jsem ho u lůžka. Mám ho teď v larariu a sám nevím, proč k němu vždycky přistupuji, jako by v něm bylo něco božského, totiž s úctou a s bázní. Mám jej rád, protože ho vázaly její ruce, ale nenávidím ho, protože nás rozděluje. Někdy se mi zdá, že jsou v tom všem nějaká kouzla a že theurgos Petr, i když o sobě říká, že je prostým rybářem, je větší než Apollonios a než všichni ostatní, kteří byli před ním, a že to on očaroval všecky, Lygii, Pomponii a mne samého.

Píšeš, že z mého předchozího dopisu vane neklid a smutek. Smutek je nasnadě, vždyť jsem ji znovu ztratil, a neklid je v něm proto, že se ve mně přece jen něco změnilo. Říkám ti upřímně, že není nic, co by odporovalo mé povaze více než toto učení, ale přesto se od doby, kdy jsem se s ním setkal, nepoznávám. Kouzla nebo láska?... Kirké svým dotekem měnila lidská těla, a mně změnili duši. Tohle mohla udělat snad jediná Lygie, anebo spíše Lygie pomocí toho podivného učení, které vyznává. Když jsem se od nich vrátil domů, nikdo mě neočekával. Myslili si, že jsem v Beneventu a že se tak brzy nevrátím, našel jsem tedy doma nepořádek, opilé otroky a zastihl jsem je při hostině, kterou si uspořádali v mém tricliniu. Spíše by se byli nadáli smrti než mne a méně by se jí byli vyděsili. Víš, jak pevnou rukou vedu svůj dům, a tak všechno, co žilo, padlo na kolena a někteří strachem dokonce poomdlévali. A víš, co jsem udělal já? V prvním okamžiku jsem chtěl volat po rákoskách a po rozžhaveném železu, ale hned potom se mne zmocnil jakýsi stud - věř nebo nevěř - i soucit s těmi ubožáky; jsou mezi nimi i staří otroci, které za Augustových časů přivezl od Rýna ještě můj děd M. Vinicius. Zavřel jsem se sám v knihovně a tam mi napadly ještě podivnější myšlenky, že se totiž po všem tom, co jsem slyšel a viděl u křesťanů, nehodí, abych nakládal s otroky tak, jak jsem s nimi nakládal dosud, a že jsou to také lidé. Otroci chodili několik dnů ve smrtelné úzkosti, domnívajíce se, že otálím proto, abych mohl vymyslit o to krutější trest, ale já jsem je netrestal a nepotrestal, protože jsem nebyl s to! Třetího dne jsem je zavolal a řekl jsem jim: 'Odpouštím vám, a vy se snažte pilnou prací odčinit své viny!' Padli po těch slovech na kolena, slzy jim tekly, vztahovali ke mně s jásotem ruce a nazývali mě pánem a otcem, a já - říkám ti to s pocitem studu - já jsem byl také dojat. Zdálo se mi v těch okamžicích, že vidím sladkou Lygiinu tvář a její oči zalité slzami a děkující mi za tento můj čin. Pro pudor! Cítil jsem, že i mně zvlhly oči... Víš, k čemu se ti přiznám? Že jsem bez ní bezmocný, že je mi těžko samotnému, že jsem prostě nešťastný a že můj smutek je větší, než se snad domníváš... Ale pokud jde o mé otroky, zarazila mě jedna věc. Odpuštění, kterého se jim dostalo, nejen že je neučinilo drzejšími, nejen že neuvolnilo kázeň, nýbrž právě naopak, strach je nikdy nepobízel k tak pečlivé službě, k jaké je pobízí vděčnost. Nejen že slouží, nýbrž zdá se, že přímo soutěží v odhadování mých myšlenek. A já ti o tom píši proto, že když jsem den předtím, než jsem opustil křesťany, pověděl Pavlovi, že svět by se pod účinkem jeho učení rozpadl jako sud bez obručí, Pavel mi odpověděl: 'Silnější obručí než hrůza je láska.' A teď vidím, že v některých případech může ten názor být správný. Ověřil jsem si jej také u klientů, kteří se dozvěděli o mém návratu a sběhli se přivítat mě. Víš, že jsem k nim nebyl nikdy příliš lakomý, ale ještě můj otec jednával snimi ze zásady povýšeně a mne naučil podobnému jednání. Nuže nyní, když jsem spatřil ty ošumělé pláště a vyhladovělé obličeje, opět se mne zmocnil jakoby pocit lítosti. Rozkázal jsem, aby jim dali najíst, a pak jsem s nimi hovořil; několik jsem jich oslovil jménem, několika jsem se zeptal na jejich ženy a děti a opět jsem viděl slzy v očích a znovu jsem měl dojem, že to vidí Lygie, že má radost a že to schvaluje... Nevím, začínají-li se mi mást smysly anebo mate-li mi je láska, vím však, že mám neustále pocit, že ona se na mne zpovzdáli dívá, a bojím se udělat něco, co by ji mohlo zarmoutit a urazit. Ano, Caie! Přece jen mi změnili duši a někdy je mi takto dobře, někdy však se tou myšlenkou zase trápím, neboť se obávám, že mi vzali mou bývalou mužnost, bývalou energii a že se snad už ani nehodím nejen pro úřad, soud a hostiny, ale ani pro válku. Jsou v tom určitě kouzla! A změnili mě do té míry, že ti povím i to, co mi napadalo, ještě když jsem ležel nemocen: že kdyby se Lygie podobala Nigidii, Poppaei, Crispinille a jiným našim rozvedenkám, kdyby byla stejně špatná, stejně nemilosrdná a stejně lehká jako ony, že bych ji nemiloval tak, jak ji miluji. Ale jestliže ji miluji pro to, co nás rozděluje, pak snad vytušíš, jaký chaos vzniká v mé duši, v jakých temnotách žiji, jak před sebou nevidím jisté cesty a jak strašně nevím, co počít. Můžeme-li přirovnat život k prameni, pak v mém prameni teče místo vody neklid. Žiji nadějí, že ji snad spatřím, a někdy se mi zdá, že se to musí stát... Ale co se mnou bude za rok, za dva, to nevím a nemohu to tušit. Z Říma neodjedu. Nesnesl bych společnost augustiánů, a pak - jedinou útěchou v mém smutku a neklidu je mi pomyšlení, že jsem blízko Lygie, že se snad prostřednictvím lékaře Glauka, který slíbil, že mě navštíví, nebo prostřednictvím Pavla z Tarsu tu a tam o ní něco dozvím. Ne! Neopustil bych Řím, ani kdybyste mi slibovali místodržitelství v Egyptě. Věz také, že jsem u sochaře objednal náhrobní kámen pro Gula, kterého jsem v hněvu zabil. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že on mě přece nosil na rukou a první mě učil, jak mám vkládat do luku šípy. Nevím, proč se teď ve mně probudila vzpomínka na něho, vzpomínka, která se podobá lítosti a výčitce... Jestliže tě překvapí to, co píši, pak ti odpovím, že mne to nepřekvapuje o nic méně, ale píši ti naprostou pravdu. Buď zdráv!"


předchozí
Kapitola 5 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 6
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 7 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!