předchozí
Kapitola 6 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 7

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 29. ze 74
následující
Kapitola 8 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Na tento dopis nedostal už Vinicius odpověď. Petronius totiž neodpisoval, neboť patrně očekával, že caesar dá co nevidět rozkaz k návratu do Říma. Zpráva o tom se nějak roznesla po městě a vzbudila velikou radost v srdcích lůzy, které se stýskalo po hrách a po rozdávání obilí a oleje, jejichž velké zásoby byly nahromaděny v Ostii. Konečně Helios, Neronův propuštěnec, oznámil jeho návrat v senátu. Avšak Nero, nalodiv se s celým dvorem na Misenském mysu, vracel se pomalu a zastavoval se v pobřežních městech, buď aby si odpočinul, anebo aby vystupoval v divadlech. V Minturnách, kde opět veřejně zpíval, zdržel se dokonce přes deset dnů, ba uvažoval i o tom, nemá-li se vrátit do Neapole a vyčkat tam jara, které ostatně dávalo tušit, že přijde dříve než obvykle a že bude teplé. Celou tu dobu žil Vinicius uzavřen ve svém domě s myšlenkami na Lygii a na všechny ty nové věci, které mu naplňovaly nitro a vnášely do něho dosud neznámé představy a city. Jen tu a tam se vídal s lékařem Glaukem, jehož každá návštěva ho naplňovala vnitřní radostí, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Glaukos sice nevěděl, kde našla útulek, ujišťoval ho však, že církevní starší ji zahrnuli starostlivou péčí. A jednou, dojat Viniciovým smutkem, řekl mu, že apoštol Petr pokáral Crispa za to, že vyčítal Lygii její pozemskou lásku. Když to mladý patricius uslyšel, zbledl vzrušením. I jemu se nejednou zdálo, že není Lygii lhostejný, ale stejně často upadal do pochybností a nejistoty. Teď tedy poprvé uslyšel potvrzení svých tužeb a nadějí z cizích úst, a k tomu ještě z úst křesťana. V prvním návalu vděčnosti se chtěl rozběhnout k Petrovi, ale když se dozvěděl, že není v městě a že učí v okolí, zapřísahal Glauka, aby ho k němu zavedl, a slíbil, že za to bohatě obdaruje chudé z křesťanské obce. Domníval se také, že jestliže ho Lygie miluje, pak už jen tato skutečnost odstraňuje všechny překážky, zvláště když byl ochoten kdykoliv vzdát úctu Kristovi. Avšak Glaukos, třebaže ho vytrvale přemlouval ke křtu, neodvážil se mu zaručit, že tím okamžitě získá Lygii, a řekl mu, že křest si musí člověk přát pro křest sám a z lásky ke Kristovi, a nikoli z nějaké jiné příčiny. "Je nutno mít i duši křesťanskou," řekl mu - a Vinicius, i když ho každá překážka pobuřovala, začínal už chápat, že Glaukos mluví jako křesťan to, co mluvit musí. Sám si už dobře uvědomoval, že jednou z největších změn v jeho povaze je to, že kdysi měřil lidi a věci jen svým vlastním egoismem, kdežto nyní že se pomalu učí myšlence, že jiné oči mohou vidět jinak, že jiné srdce může jinak cítit a že správné nemusí být vždycky to, co se shoduje s osobním prospěchem.

Měl také často chuť setkat se s Pavlem z Tarsu, jehož slova v něm vzbudila zvědavost a neklid. Sestavoval si v duchu důkazy, jimiž bude bojovat proti jeho učení, odporoval mu v myšlenkách, ale přesto ho chtěl vidět a slyšet. Jenže žid Pavel odjel do Aricie. A když ho i Glaukos začal navštěvovat řidčeji, octl se Vinicius v naprosté osamocenosti. Tehdy začal opět probíhat zákoutími na okraji Subury i úzkými uličkami na Zátibří v naději, že aspoň z dálky spatří Lygii. Ale když ho zklamala i tato naděje, začala se mu v srdci rozmáhat nuda a netrpělivost. Nakonec přišla doba, že se vněm ještě jednou ozvala jeho stará povaha, a to s takovou silou, s jakou se vlna za přílivu vrací k břehu, který opustila. Zdálo se mu, že byl hlupák, že si zbytečně zatěžoval hlavu věcmi, které ho uvrhly do smutku, a že musí brát ze života, co se jen dá. Rozhodl se, že zapomene na Lygii nebo že bude aspoň hledat rozkoš a požitky mimo ni. Cítil však, že je to poslední pokus, atak se vrhl do víru života se vší jemu vlastní slepou energií a náruživostí. A zdálo se, že život sám mu k tomu dodává odvahy. Město, přes zimu odumřelé a vylidněné, začalo opět ožívat nadějí na brzký caesarův příjezd. Chystalo mu slavnostní uvítání. A k tomu nastávalo jaro: sníh zmizel pod dechem afrických větrů, vanoucích z vrcholků Albských hor. Trávníky v zahradách se pokryly fialkami. Na forech a na Martově poli se to zahemžilo lidmi, které hřálo slunce den ze dne teplejší. Na Via Appia, která byla obvyklým místem pro projížďky za město, zavládl ruch bohatě zdobených povozů. Podnikaly se už výlety do Albských hor. Mladé ženy se pod záminkou, že jdou obětovat Junoně v Lanuviu nebo Dianě v Aricii, vytrácely z domu a za městem hledaly dojmy, společnost, schůzky a rozkoš. Tady Vinicius spatřil jednoho dne mezi nádhernými dvoukolými kočáry velkolepou carruku Petroniovy Chrysothemidy; vpředu běželi dva obrovští moloští psi a vůz byl obklopen zástupem mládeže i starých senátorů, které zdržely úřední povinnosti ve městě. Chrysothemis, řídící sama čtyřspřeží malých korsických koníků, rozdávala kolem úsměvy a lehké šlehy zlatým bičem, když však spatřila Vinicia, zastavila koně a pozvala ho do carruky a pak do svého domu na hostinu, která trvala celou noc. Vinicius se na hostině opil tak, že si ani nepamatoval, kdy ho odvezli domů. Pamatoval se však, že když se ho Chrysothemis zeptala na Lygii, urazil se, a jsa už opilý, vylil jí na hlavu číši falernského. Když o tom, už střízlivý, uvažoval, ještě stále cítil hněv. Ale o den později ho Chrysothemis, která patrně zapomněla na urážku, navštívila v jeho domě a znovu ho vzala na Appijskou silnici. Pak byla u něho na večeři, při níž se mu přiznala, že se jí už dávno znudil nejen Petronius, nýbrž i jeho loutnista aže její srdce je tedy volné. Asi týden se objevovali spolu, ale nezdálo se, že by tento poměr měl být stálý. Ačkoliv od příhody s falernským vínem nepadlo nikdy Lygiino jméno, Vinicius se přece jen nemohl zbavit myšlenek na ni. Měl neustále pocit, že její oči ho pozorují, a tento pocit ho zneklidňoval jako jakási bázeň. Zlobil se sám na sebe, ale za nic na světě se nemohl zbavit ani dojmu, že Lygii zarmucuje, ani lítosti, kterou toto vědomí vzbuzovalo. Po prvním žárlivém výstupu, který mu Chrysothemis sehrála kvůli dvěma syrským děvčatům, jež si koupil, krobiánsky ji od sebe vyhnal. Nepřestal se sice ihned brodit v rozkoších a prostopášnostech, naopak, dělal to jakoby Lygii na zlost, ale nakonec si uvědomil, že myšlenky na ni ho neopouštějí ani na chvíli, že jen a jen ona je příčinou jeho jak špatných, tak i dobrých činů a že ho skutečně nezajímá na světě nic kromě ní. Tu se ho zmocnila znechucenost a únava. Rozkoše se mu zprotivily a zůstaly jen výčitky. Zdálo se mu, že je bídák, a tento pocit ho naplnil nesmírným údivem, neboť dříve považoval za dobré vše, co se mu hodilo. Konečně ztratil svou nenucenost, sebejistotu a upadl do naprosté netečnosti, z níž ho nedovedla vyburcovat ani zpráva o caesarově návratu. Nic ho teď už nezajímalo, ba ani k Petroniovi se nevydal tak dlouho, dokud mu Petronius sám neposlal pozvání a svou lektiku.

Když ho spatřil, i když byl Petroniem uvítán s radostí, odpovídal na jeho otázky neochotně. A teprve po chvíli v něm vybuchly dlouho potlačované city a myšlenky a vytryskly mu z úst mohutným proudem slov. Ještě jednou vyprávěl podrobně o tom, jak hledal Lygii, o svém pobytu mezi křesťany, o všem, co tam viděl a slyšel, o všem, co se mu rojilo v hlavě a v srdci, a nakonec začal naříkat, že upadl do zmatku, v němž ztratil klid, schopnost rozlišovat věci a hodnotit je. Teď ho nic neláká, nic mu nechutná, neví, čeho se má držet a co dělat. Je schopen Krista uctívat i pronásledovat ho, chápe velikost jeho učení, ale zároveň k němu pociťuje nepřekonatelný odpor. Pochopil, že i kdyby Lygii dostal, nebude úplným jeho majetkem, protože se o ni bude musit dělit s Kristem. A tak tedy žije, jako by nežil: bez naděje, bez vyhlídek, bez víry ve štěstí a kolem dokola jsou temnoty, z nichž, tápaje, hledá východ, nemůže jej však najít.

Zatímco vyprávěl, pozoroval Petronius jeho změněný obličej, jeho ruce, které natahoval při řeči podivně před sebe, jako by skutečně hledal cestu ve tmě, a uvažoval. Pojednou vstal, přistoupil k Viniciovi a rozhrnul prsty jeho vlasy nad uchem.

"Víš," zeptal se, "že máš na skráni několik šedivých vlasů?"

"To je možné," odpověděl Vinicius. "Nepřekvapí mě, jestliže mi brzy zbělají všechny."

Oba zmlkli. Petronius byl rozumný člověk a nejednou se zamýšlel nad lidskou duší a nad životem. Avšak celkem vzato, život v tomto světě, v němž oba žili, mohl být sice navenek šťastný nebo nešťastný, ale vnitřně býval klidný. Tak jako mohl blesk nebo zemětřesení rozbořit chrám, tak mohlo neštěstí rozbít život, sám v sobě však sestával tento život z přímých a harmonických linií, bez jakýchkoli zmatků. Tentokrát bylo však ve Viniciových slovech něco jiného a Petronius se octl poprvé v životě tváří v tvář řadě myšlenkových uzlů, které zde dosud nikdo nerozmotával. Byl natolik rozumný, že cítil jejich závažnost, ale přes všechnu svou bystrost nedovedl odpovědět na položené otázky - a konečně, po dlouhém mlčení, řekl:

"To jsou snad kouzla."

"Také jsem si to myslil," odpověděl Vinicius. "Nejednou jsem měl dojem, že jsme oba dva očarováni."

"A co kdybys," řekl Petronius, "zašel například k Serapidovým kněžím? Není pochyb, že je mezi nimi -jako ostatně mezi všemi kněžími - mnoho podvodníků, jsou tam však i takoví, kteří vnikli do prapodivných tajemství."

Povídal to však, aniž tomu věřil, nejistým hlasem, neboť sám cítil, jak zbytečně, ba směšně může tato rada vypadat v jeho ústech.

Vinicius si začal třít čelo a řekl:

"Kouzla! Viděl jsem kouzelníky, kteří využívali podzemní, neznámé síly, aby se obohatili, viděl jsem i takové, kteří je využívali ke škodě svých nepřátel. Ale křesťané žijí přece v chudobě, nepřátelům odpouštějí, hlásají pokoru, ctnost a milosrdenství - co by tedy měli z kouzel a proč by jich měli používat?..."

Petronia začalo zlobit, že jeho rozum není s to najít na nic z toho odpověď ale protože se k tomu nechtěl přiznat, odpověděl, jen aby nějakou odpověď dal:

"Je to nová sekta..."

A po chvíli řekl:

"U božské obyvatelky pafských hájů! Jak to vše kazí život! Ty se obdivuješ dobrotě a ctnosti těchto lidí, já ti však povídám, že jsou špatní, protože jsou to nepřátelé života, tak jako nemoci a jako sama smrt. Stejně jich už máme dost! Nepotřebujeme ještě křesťany. Jen si to spočti: nemoci, caesar, Tigellinus, caesarovy básně, ševci, kteří vládnou potomkům starých Quiritů, propuštěnci, kteří zasedají v senátě! U Kastora! Dost toho! Je to zhoubná a odporná sekta! Zkoušel jsi už otřást se z toho smutku a užít trochu života?"

"Zkoušel," odpověděl Vinicius.

A Petronius se rozesmál a řekl:

"Ach ty zrádce! Otroci šíří zprávy rychle: svedl jsi mi Chrysothemidu!"

Vinicius mávl znechuceně rukou.

"Buď jak buď, já ti děkuji," pokračoval Petronius. "Pošlu jí pár střevíčků vyšívaných perlami; v mém milostném jazyce to znamená: 'Odejdi.' A jsem ti povinován dvojí vděčností: jednak za to, že jsi nepřijal Euniké, jednak za to, že jsi mě zbavil Chrysothemidy. Poslouchej: vidíš před sebou člověka, který ráno vstával, koupal se, chodil na hostiny, měl Chrysothemidu, psával satiry, ba někdy dokonce proplétal prózu verši, ale který se nudil jako caesar a nedovedl se často ubránit ponurým myšlenkám. A víš, proč tomu tak bylo? Proto, že jsem hledal daleko to, co bylo blízko... Krásná žena má vždycky cenu tolika zlata, kolik sama váží, ale žena, která k tomu ještě miluje, ta je prostě k nezaplacení. Tu nekoupíš ani za všechny Verrovy poklady. Teď si říkám toto: naplňuji život štěstím jako číši nejlepším vínem, které vydala země, a piji, dokud mi neumdlí ruka a nezblednou rty. Co bude dále, toho nedbám. A to je má nejnovější filozofie."

"Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!"

"Je v ní obsah, který dřív neměla."

Po těchto slovech zavolal Euniké. Vešla, oděna v bílé roucho, zlatovlasá, už ne bývalá otrokyně, ale jakoby bohyně lásky a štěstí.

On jí rozpřáhl vstříc paže a řekl:

"Pojď!"

Přiběhla k němu, sedla si mu na kolena, ovinula mu paže kolem krku a hlavu mu položila na hruď. Vinicius viděl, jak se její tváře začaly pomalu pokrývat nádechem purpuru, jak se oči postupně zatahovaly mlhou. Oba tvořili spolu nádherné sousoší lásky a štěstí. Petronius sáhl do mělké vázy, stojící vedle na stole, vyňal z ní plnou hrst fialek a začal jimi obsypávat hlavu, prsa i stolu Euniké. Pak stáhl tuniku s jejích ramen a řekl:

"Šťasten, kdo jako já našel lásku, skrytou v takovémto těle... Někdy se mi zdá, že jsme dvojice bohů... Jen se podívej: vytvořil snad někdy Praxiteles, Myrón, Skopas nebo Lysippos krásnější tvary? Najdeš snad na Paru nebo v Pentelikonu takový mramor, tak teplý, růžový a milující? Jsou lidé, kteří olíbávají okraje váz, ale já hledám raději rozkoš tam, kde ji skutečně mohu najít."

Po těchto slovech začal svými rty bloudit po jejích ramenou a šíji. Euniké se rozechvěla blahem, její oči se hned přivíraly, hned zase otvíraly s výrazem nevýslovné rozkoše. Petronius zvedl po chvíli svou aristokratickou hlavu, otočil se k Viniciovi a řekl:

"A teď uvaž, co jsou proti tomu tví ponuří křesťané. A jestliže nevidíš ten rozdíl, jdi si k nim... Ale tento pohled tě vyléčí."

Viniciovi se rozšířilo chřípí, jímž procházela vůně fialek, naplňující celou místnost, a zbledl. Napadlo mu totiž, že kdyby mohl takto bloudit ústy po Lygiiných ramenou, byla by to jakási svatokrádežná rozkoš, tak nesmírná, že by mu pak bylo jedno, i kdyby se třeba svět propadl. Protože si však už zvykl uvědomovat si rychle, co se v něm odehrává, zpozoroval, že i nyní myslí na Lygii, a jen na ni.

A Petronius řekl:

"Euniké, přikaž, božská, aby nám dali věnce na hlavu a přinesli snídani."

Když odešla, oslovil Vinicia:

"Chtěl jsem ji osvobodit, a víš, co mi odpověděla? 'Raději budu tvou otrokyní než caesarovou ženou.' A nechtěla na to přistoupit. A tak jsem ji osvobodil bez jejího vědomí. Praetor mi to udělal kvůli a nevyžadoval její přítomnost. Ale ona o tom neví, stejně jako neví, že kdybych zemřel, bude jí patřit tento dům a všechny mé klenoty, kromě gem."

Po těchto slovech vstal, prošel se po pokoji a řekl:

"Láska mění někoho více, někoho méně, ale změnila i mne. Kdysi jsem měl rád vůni verbeny, ale protože Euniké má raději fialky, i já jsem si je zamiloval nade vše a od chvíle, co přišlo jaro, dýchám jen fialkami."

Tady se zastavil před Viniciem a zeptal se:

"A ty? Držíš se stále nardu?"

"Dej mi pokoj!" odpověděl mladík.

"Chtěl jsem, aby sis blíže prohlédl Euniké, a vypravuji ti o ní proto, že snad i ty hledáš daleko to, co je blízko. Možná že i pro tebe bije někde v tvých otrockých cubiculech věrné a upřímné srdce. Přilož na své rány takový balzám. Říkáš, že tě Lygie miluje? Je to možné! Ale jaká je to láska, když se odříká? Což to neznamená, že je tu něco silnějšího než ona? Ne, můj milý: Lygie, to není Euniké."

Na to Vinicius odpověděl:

"Všecko je jenom jediné trápení. Viděl jsem tě, jak líbáš Euniké ramena, a pomyslil jsem si, že kdyby mi tak Lygie odhalila svá, pak ať se pod námi třeba země otevře! Ale už při samém pomyšlení na to se mne zmocnila jakási bázeň, jako kdybych se odvážil vztáhnout ruku na vestálku nebo měl v úmyslu zneuctít nějakého boha... Lygie není Euniké, jenže já chápu ten rozdíl jinak než ty. Tobě změnila láska čich, máš tedy raději fialky než verbenu, mně však změnila duši, atak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podobala ostatním."

Petronius pokrčil rameny.

"Pak ovšem - dobře ti tak. Ale já to nechápu."

A Vinicius horečně odpověděl:

"Ano! Ano! My si už nemůžeme rozumět!"

Nastala opět chvíle mlčení. Pak promluvil Petronius:

"Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí! Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí - to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro? Aostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?"

"Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný."

"S tím nechci nic mít, protože to teprve uvidíme, dá-li se něco vidět ... bez očí. Pro mne jsou to zkrátka slaboši. Ursus uškrtil Krotóna, protože má údy z bronzu, ale jsou to hlupáci - a budoucnost nemůže patřit hlupákům."

"Život pro ně začíná teprve smrtí."

"To je totéž, jako by někdo řekl: den začíná nocí. Máš v úmyslu unést Lygii?"

"Ne. Nemohu jí oplácet dobré zlým a přísahal jsem, že to neudělám."

"Hodláš přijmout Kristovo učení?"

"Chci, ale má povaha je nesnáší."

"A dovedeš na Lygii zapomenout?"

"Ne."

"Tak cestuj."

V tom okamžiku oznámili otroci, že snídaně je připravena, ale Petronius, který myslil, že připadl na dobrou myšlenku, cestou do triclinia pokračoval:

"Sjezdil jsi kus světa, ale jen jako voják, který spěchá na určené místo a cestou se nezdržuje. Pojeď s námi do Achaje. Caesar dosud nezavrhl úmysl vydat se tam. Po cestě se bude všude zastavovat, zpívat, shromažďovat věnce, vykrádat chrámy a nakonec se vrátí jako triumfátor do Itálie. Bude to něco jako tažení Bakcha a Apollóna v jedné osobě. Augustiáni, augustiánky, tisíce louten - u Kastora! Stálo by za to vidět to, protože svět neviděl dosud nic podobného."

Tu si lehl na lavici před stolem, vedle Euniké, a zatímco mu otrok věnčil hlavu sasankovým věncem, pokračoval:

"Co jsi vlastně viděl v Corbulonových službách? Nic! Prohlížel sis snad důkladně řecké chrámy, tak jako já, když jsem déle než dva roky putoval z rukou jednoho průvodce do rukou druhého? Byl jsi snad na Rhodu, podívat se na místo, kde stával kolos? Viděl jsi v Panopé ve Fokidě hlínu, z které lepil Prométheus lidi, anebo ve Spartě vejce, které snesla Léda, nebo v Athénách slavný sarmatský pancíř, vyrobený z koňských kopyt, anebo Agamemnónův koráb na Euboji, anebo číši, jejíž formou byl levý Helenin prs? Viděl jsi Alexandrii, Memfis, pyramidy, Isidin vlas, který si vytrhla ve smutku po Osiridovi? Slyšel jsi Memnónovo sténání? Svět je velký a není všemu konec na Zátibří! Já budu provázet caesara, ale pak, až se bude vracet, opustím ho a pojedu na Kypr, protože tahle má zlatovlasá bohyňka si přeje, abychom spolu obětovali Kypridě v Pafu holoubata, a ty bys měl vědět, že vše, co si přeje ona, se stane."

"Jsem tvá otrokyně," řekla Euniké.

Petronius jí položil hlavu do klína a řekl s úsměvem:

"Jsem tedy otrokem otrokyně. Obdivuji se ti, božská, od hlavy až k patám."

Pak řekl Viniciovi:

"Jeď s námi na Kypr. Ale nezapomeň, že předtím se musíš setkat s caesarem. Není dobře, že jsi u něho dosud nebyl; Tigellinus je schopen využít toho k tvému neprospěchu. Osobně tě sice nechová v nenávisti, ale nemůže tě mít rád už proto, že jsi můj synovec... Řekneme, že jsi byl nemocen. Musíme uvážit, co mu máš odpovědět, jestliže se tě zeptá na Lygii. Nejlepší bude, jestliže mávneš rukou a řekneš mu, že byla, dokud se ti nezprotivila. Caesar to pochopí. Pověz mu také, že tě nemoc zdržela doma a že horečku zvětšil ještě zármutek nad tím, že jsi nemohl být v Neapoli a slyšet jeho zpěv, a že tě uzdravila pouze naděje, že ho uslyšíš. Neboj se přehánět. Tigellinus vyhlašuje, že vymyslí pro caesara něco nejen velikého, nýbrž i velkolepě drahého. Bojím se jenom, aby mi nepodrazil nohy. Bojím se také tvé povahy..."

"A víš," řekl Vinicius, "že jsou lidé, kteří se caesara nebojí a žijí si tak klidně, jako by ani nebyl na světě?"

"Vím, koho budeš jmenovat: křesťany."

"Ano. Oni jediní! A co je vlastně náš život? Neustálý strach."

"Dej mi pokoj se svými křesťany. Nebojí se caesara, protože caesar o nich možná ani neslyšel; rozhodně však o nich nic neví a zajímají ho asi tolik jako zvadlé listí. Ale já ti povídám, že jsou to zbabělci, že to cítíš ity sám a že otřásá-li se tvá povaha při pomyšlení na jejich učení, pak právě proto, že cítíš jejich slabošství. Ty jsi člověk z jiného těsta, a proto dej s nimi pokoj sobě i mně. My dovedeme žít i umřít, ale co dovedou oni, to se neví."

Vinicia zarazila tato slova, a když se vrátil domů začal uvažovat o tom, že ta jejich dobrota a milosrdenství je možná opravdu důkazem jejich slabošské duše. Zdálo se mu, že lidé tvrdí a pevní by nedovedli takto odpouštět. Napadlo mu, že to může být skutečně důvod, proč jeho římská duše pociťuje k jejich učení odpor. "My dovedeme žít i umřít," řekl Petronius. A oni? Oni dovedou jen odpouštět, ale nechápou ani skutečnou lásku, ani skutečnou nenávist.


předchozí
Kapitola 6 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 7
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 8 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!