předchozí
Kapitola 9 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 10

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 53. ze 74
následující
Kapitola 11 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Všecko zklamalo. Vinicius se ponížil natolik, že hledal podporu u Neronových a Poppaeiných propuštěnců, ba i otroků, přeplácel jejich hubené sliby a bohatými dárky si získával jejich přízeň. Vyhledal prvního Augustina manžela, Rufia Crispina, a vymohl na něm dopis; daroval svou villu v Antiu Poppaeinu synovi z prvního manželství Rufiovi, ale jen tím rozhněval caesara, který nevlastního syna nenáviděl. Po zvláštním poslu poslal dopis druhému Poppaeinu manželovi, Othonovi, do Hispanie a nabízel mu celé své jmění i sebe samého. Konečně si však uvědomil, že je tím lidem jenom pro smích a že kdyby byl předstíral, že mu do Lygiina uvěznění nic není, byl by ji asi spíše osvobodil.

Totéž si uvědomil Petronius. Zatím míjel den za dnem. Amfiteátry byly dostavěny. Rozdávaly se už tessery, známky, které opravňovaly ke vstupu na ludus matutinus. Tentokrát se však "ranní hry" měly pro neslýchané množství obětí protáhnout na dny, týdny, ba měsíce. Nikdo už nevěděl, kam s křesťany. Věznice byly nabité a řádila v nich horečka. Puticuli, sklepení, v nichž byli křesťané hromadně vězněni, už pomalu nestačila. Vznikly obavy, aby se nemoci nerozšířily na celé město, a proto se na Palatinu rozhodli spěchat.

Všechny tyto zprávy se dostávaly k Viniciovu sluchu a zhášely v něm poslední záblesky naděje. Dokud byl čas, mohl se kojit iluzemi, že něčeho ještě přece jen dosáhne, ale teď nebyl před ním už ani čas. Hry měly začít. Lygie se mohla co nevidět octnout v cirkovém cuniculu, odkud se vycházelo už jen do arény. Vinicius, nevěda, kam ji osud a kruté násilí zanesou, začal obcházet všechny cirky, podplácet strážce a ošetřovatele zvěře, žádaje od nich věci, které nemohli splnit. Někdy se přistihoval při tom, že se snaží už jen o to, aby jí udělal smrt méně strašnou, a v takových okamžicích cítil, že místo mozku má v lebce žhavé uhlí.

Ostatně nehodlal ji přežít a rozhodl se, že zahyne zároveň s ní. Ale obával se, že bolest v něm spálí život dříve, než strašlivý den nadejde. Jeho přátelé i Petronius se také domnívali, že království stínů se před ním otevře každým dnem. Obličej Viniciovi zčernal a podobal se voskovým maskám v larariích. V jeho tazích zkameněl úžas, jako kdyby nechápal, co se stalo a co se ještě může stát. Když s ním někdo mluvil, zvedal mimoděkým pohybem ruce k hlavě, a svíraje si dlaněmi skráně, hleděl na mluvícího překvapeným a tázavým pohledem. Noci trávíval spolu s Ursem před Lygiinými dveřmi ve vězení, a jestliže ho poslala domů, aby si odpočal, vracel se k Petroniovi a procházel se až do rána po atriu. Často jej otroci nacházeli, jak klečí, ruce vztaženy vzhůru, anebo leží obličejem k zemi. Modlil se ke Kristovi, protože to byla jeho poslední naděje. Vše ostatní zklamalo. Lygii mohl zachránit už jen zázrak, proto tloukl Vinicius čelem o kamenné dlaždice a prosil o zázrak.

Tolik si však ještě uvědomoval, že Petrova modlitba znamená více než jeho. Petr mu slíbil Lygii, Petr ho pokřtil, Petr sám dělá zázraky, ať ho tedy zachrání a pomůže mu.

A jedné noci se ho vydal hledat. Křesťané, kterých teď zůstalo už nemnoho, ho pečlivě skrývali dokonce jedni před druhými, aby ho snad někdo, kdo nemá pevného ducha, mimoděk nebo úmyslně nezradil. Vtom všeobecném zmatku a hrůze ztratil Vinicius, který byl nadto zcela zaujat úsilím o Lygiino vysvobození, apoštola z očí, takže od doby svého křtu setkal se sním sotva jednou, ještě před začátkem pronásledování. Když však zašel k onomu fossorovi, v jehož domku byl pokřtěn, dozvěděl se od něho, že na vinici, jejímž majitelem je Cornelius Pudens a která leží za Porta Salaria, bude se konat shromáždění křesťanů. Fossor se uvolil, že tam Vinicia zavede, a ujišťoval ho, že na shromáždění Petra jistě najdou. Vyšli za soumraku, dostali se za hradby a šli úvozy zarostlými třtinou, až přišli na vinici, ležící na opuštěném, divoce vyhlížejícím místě. Shromáždění se konalo v kůlně, v níž se jinak lisovalo víno. U vchodu dolétl k Viniciovu sluchu šumot modlitby, a když vstoupil dovnitř, spatřil v mdlém světle lucerniček několik desítek klečících postav, pohroužených do modlitby. Odříkávali jakousi litanii; sbor mužských a ženských hlasů opakoval co chvíli: "Kriste, smiluj se!" Hluboký, drásavý smutek a bolest chvěly se v hlasech.

Petr tam byl. Klečel vpředu, před dřevěným křížem přibitým na stěnu kůlny, a modlil se. Vinicius poznal už z dálky jeho bílé vlasy a zvednuté ruce. První myšlenkou mladého patricia bylo projít zástupem, vrhnout se apoštolovi k nohám a volat: "Pomoz!" Ale snad slavnostnost modlitby, snad slabost podlomila pod ním kolena, takže hned u vchodu poklekl a volal sténavě a s pevně sevřenýma rukama: "Kriste, smiluj se!" Kdyby byl docela při smyslech, byl by pochopil, že nejen v jeho prosbě se ozývá sten a že nejen on sem přinesl svou bolest, svůj smutek a svou úzkost. Nebyla na tomto shromáždění ani jedna lidská duše, která by nebyla ztratila nade vše drahé bytosti. A teď, když nejhorlivější a nejodvážnější vyznavači byli již uvrženi do vězení, když se každý okamžik rozlétaly nové zprávy o pohanách a mukách, jimiž ve vězeních trpěli, když hrůza katastrofy předčila všechny předpoklady, když zůstala už jen tato hrstka, nebylo v ní ani jedno srdce, které by se ve své víře nebylo zarazilo a neptalo se v pochybnostech: Kde je Kristus? A proč dovoluje, aby zlo bylo mocnější než Bůh?

Ale teď ho ještě zoufale prosili o milosrdenství, protože v každé duši doutnala ještě jiskérka naděje, že přijde, smete zlo, uvrhne do propasti Nerona a ujme se vlády nad světem... Ještě hleděli k nebi, ještě naslouchali, ještě se modlili, chvějíce se očekáváním. I Vinicia, čím častěji opakoval "Kriste, smiluj se!", zmocňovalo se nadšení, stejné jako kdysi ve fossorově chatrči. Vždyť tady volají Boha z hloubek, z propasti své bolesti, volá ho Petr, musí se tedy co nevidět rozestoupit nebe, země se zachvěje v základech a sestoupí On, v nesmírném světle, s hvězdami u nohou, milosrdný, ale zároveň strašný, povýší všechny své věrné a rozkáže propastem, aby pohltily pronásledovatele.

Vinicius si zakryl obličej rukama a klesl k zemi. Pojednou jej obklopilo ticho, jako by strach uzamkl v ústech všech přítomných další volání. A jemu se zdálo, že se musí, musí něco stát, že nadchází okamžik zázraku. Byl si jist, že až se zvedne a otevře oči, spatří jas, od něhož slepnou oči smrtelníků, a uslyší hlas, od něhož umdlévají srdce.

Ale ticho trvalo dále. Nakonec je přerušil ženský vzlykot.

Vinicius se zvedl a zahleděl se užaslým zrakem před sebe.

Místo nadpozemských září mihotaly v kůlně skomíravé plaménky lucerniček a měsíční paprsky, padající sem otvorem ve střeše, naplňovaly prostor stříbrným svitem. Lidé klečící vedle Vinicia zvedali mlčky slzami zalité oči ke kříži; tu a tam se ozval další vzlykot a zvenčí sem doléhaly opatrné hvizdy hlídek. Vtom Petr vstal, otočil se ke shromážděným a řekl:

"Děti, pozvedněte srdce ke Spasiteli našemu a obětujte mu své slzy."

A zmlkl.

Pojednou se ozval ženský hlas, plný smutného žalování a bezmezné bolesti:

"Já, vdova, měla jsem jediného syna, který mě živil... Vrať mi ho, pane!"

Opět nastala chvíle ticha. Petr stál před klečícími lidmi, starý, ustaraný, a připadal jim v tomto okamžiku jako ztělesněné stáří a bezmocnost.

Vtom začal žalovat druhý hlas:

"Katané zneuctili mé dcerušky a Kristus to dovolil!"

Pak třetí:

"Zůstala jsem sama s dětmi, a až mě polapí, kdo jim dá chléb a vodu?"

Pak čtvrtý:

"Lina, kterého nechali napřed na pokoji, teď odvedli a položili na mučidla, pane!"

Pak pátý:

"Až se vrátíme domů, pochytají nás praetoriáni. Nevíme, kam se skrýt."

"Běda nám! Kdo nás ochrání?"

A tak zněla nočním tichem žaloba za žalobou. Starý rybář přivřel oči a potřásal svou bílou hlavou nad touto lidskou bolestí a úzkostí. A opět bylo ticho, jen hlídky lehounce pohvizdovaly za kůlnou.

Vinicius opět vyskočil, chtěje se prodrat shromážděním k apoštolovi a požádat ho o záchranu, ale pojednou spatřil před sebou jakoby propast a pohled na ni mu ochromil nohy. Co se stane, jestliže apoštol přizná svou bezmocnost, jestliže potvrdí, že římský caesar je mocnější než Kristus Nazaretský? Při tom pomyšlení mu úděsem vstaly vlasy na hlavě, protože pocítil, že pak by se do oné propasti zřítily nejen zbytky jeho naděje, nýbrž i on sám, i jeho Lygie, i jeho láska ke Kristovi, i jeho víra a vše, čím žije, a že by pak zůstala jen smrt a noc, bezbřehá jako moře.

Mezitím však začal Petr mluvit hlasem zpočátku tak tichým, že jej bylo sotva slyšet:

"Děti moje! Na Golgatě jsem viděl, jak Boha přibíjejí na kříž. Slyšel jsem kladiva a viděl jsem, jak kříž postavili, aby zástupy viděly smrt Syna člověka..."

"...A viděl jsem, jak mu probodli bok a jak zemřel. A tehdy, vraceje se od kříže, volal jsem pln bolesti stejně jako vy: 'Běda! Běda! Pane! Ty jsi Bůh! Proč jsi to dopustil, proč jsi zemřel a proč jsi nám naplnil srdce bolestí, nám, kdož jsme věřili, že přijde království Tvé...'

A on, Pán náš a Bůh náš, vstal třetího dne z mrtvých a byl mezi námi, dokud ve velikém světle nevstoupil do království svého...

A my, poznavše malou víru svou, upevnili jsme se ve svých srdcích a od té doby rozséváme setbu Jeho..."

Po těch slovech otočil hlavu tam, odkud se ozvala první žaloba, a rozhovořil se, teď už silnějším hlasem:

"Proč si stěžujete?... Sám Bůh se podrobil mučení a smrti, a vy chcete, aby vás před ní ochránil? Malověrní! Zda jste pochopili jeho učení? Což vám slíbil jen tento jediný život? Hle, přichází k vám a praví vám: 'Pojďte po cestě mé!' Hle, pozvedá vás k sobě, ale vy se chytáte země rukama svýma, volajíce: 'Pane, zachraň nás!' Já, prášek před Bohem, ale před vámi apoštol a náměstek boží, pravím vám ve jménu Krista: Před vámi není smrt, ale život, ne mučení, ale nekonečné radosti, ne slzy a pláč, ale zpěv, ne otroctví, ale kralování! Já, apoštol boží, pravím tobě, vdovo: Syn tvůj nezemře, nýbrž narodí se ve slávě do života věčného a ty budeš s ním! Tobě, otče, jemuž katané zneuctili nevinné dcerušky, slibuji, že je najdeš bělejší než lilie hebronské! Vám, matky, které oddělí od sirot, vám, kdož ztratíte otce, vám, kdož naříkáte, vám, kdož se budete dívat na smrt svých milovaných, vám, zarmoucení, nešťastní, bázliví, i vám, kdož máte zemřít ve jménu Kristově, pravím, že se probudíte jako ze spánku do šťastného bdění, jako z noci do dne. Ve jménu Kristově, sejdiž bělmo z očí vašich a rozhořtež se srdce vaše!"

Po těchto slovech pozvedl ruku jako na rozkaz a oni všichni ucítili novou krev v žilách a zároveň mráz v kostech, protože před nimi nestál už vetchý a ustaraný stařec, nýbrž silný člověk, který bral jejich duše a pozvedal je z prachu a úzkosti.

"Amen!" zvolalo několik hlasů.

A Petrovy oči žhnuly víc a více a sálala z něho síla, sálala z něho majestátnost, sálala z něho svatost. Hlavy se před ním sklonily a on, když doznělo "amen", pokračoval:

"Sijte v pláči, abyste sklízeli v radosti. Proč se bojíte moci zlého? Nad zemí, nad Římem, nade zdmi měst vládne Pán, který se usídlil ve vás. Kameny zvlhnou slzami, písek nasákne krví, jámy budou naplněny vašimi těly, ale já pravím vám: Vy jste vítězové! Pán kráčí, aby si podmanil toto město zločinu, tyranství a pýchy, a vy jste vojskem jeho! A tak jako on sám vykoupil mukami a smrtí hříchy světa, tak nyní chce, abyste vy vykoupili mukami a krví tu peleš lotrovskou! Toto vám oznamuje prostřednictvím mých úst."

A rozpřáhl ruce a obrátil oči vzhůru. Shromážděným takřka umlkla srdce v hrudích, protože ucítili, že jeho zrak vidí něco, co nemohou spatřit jejich zřítelnice smrtelníků.

Tvář se mu změnila a zalila se jasem a on hleděl vzhůru chvíli mlčky, jako by oněměl nadšením, ale pak uslyšeli jeho hlas:

"Přišel jsi, Pane, a ukazuješ mi cestu svou! Jak to, ó Kriste! Nikoli v Jeruzalémě, ale zde v tomto sídle satanově chceš založit sídlo své? Zde, z těchto slz a z této krve chceš vystavět chrám svůj? Zde, kde dneska vládne Nero, má stanout věčné království tvé? Ó Pane, Pane! A přikazuješ těm bázlivým zde, aby z kostí svých postavili základy Siónu světa, a duši mé přikazuješ, abych se ujal vlády nad ním a nad národy vší země? Hle, vyléváš zdroj síly na slabé, aby se stali silni, hle, přikazuješ mi pást ovečky tvé až do skonání věků... Buď pochválen v úradcích svých, ty, jenžto přikazuješ vítězit! Hosanna! Hosanna!"

Ti, kdož se báli, povstali, do těch, kdož pochybovali, vlila se proudem víra. Některé hlasy zvolaly sborem: "Hosana!", jiné "Pro Christo!" a pak nastalo mlčení. Jasné letní blesky ozařovaly vnitřek kůlny i obličeje zbledlé vzrušením.

Petr, uchvácen viděním, modlil se ještě dlouho, ale konečně se vzpamatoval, otočil svou nadšenou, rozjasněnou tvář ke shromážděným a řekl:

"Tak jako Pán dal vám zvítězit nad vašimi pochybnostmi, tak i vy nyní jděte vítězit ve jménu jeho!"

A třebaže už věděl, že křesťané zvítězí, třebaže věděl, co vyroste z jejich krve a slz, přesto se mu hlas zachvěl dojetím, když je žehnal křížem a pravil:

"A teď vám žehnám, děti mé, na muka, na smrt, na věčnost!"

Avšak oni se shlukli kolem něho a volali: "My jsme již připraveni, ale ty, svatá hlavo, se chraň, protože ty jsi zástupce boží, který spravuje Kristův řád!" A při těchto slovech se chytali jeho roucha a on jim kladl ruce na hlavy a žehnal každému zvlášť, tak jako otec žehná dětem, když je posílá na dalekou cestu.

Hned potom začali vycházet z kůlny, protože spěchali domů a odtamtud do věznic a do arén. Jejich myšlenky se odpoutaly od země, duše se rozlétly k věčnosti a oni šli jako ve snu anebo u vytržení postavit sílu, která byla v nich, proti síle krutosti "šelmy".

Apoštola se ujal Nereus, Pudentův sluha, a vedl ho pěšinou, skrytou ve vinici, do svého domu. Avšak jasnou nocí je sledoval Vinicius, a když konečně došli k Nereově domku, vrhl se znenadání apoštolovi k nohám.

Apoštol ho poznal a zeptal se:

"Čeho si žádáš, synu?"

Ale po tom, co slyšel v kůlně, neodvažoval se ho Vinicius už o nic prosit. Objal jen oběma rukama jeho chodidla a s pláčem k nim přitiskl čelo, prose tak o smilování.

A apoštol řekl:

"Vím. Vzali ti dívku, kterou sis zamiloval. Modli se za ni."

"Pane!" zasténal Vinicius a objal ještě pevněji apoštolovy nohy. "Pane! Já jsem jen nízký červ, ale ty jsi znal Krista, ty jej pros, ty se za ni přimluv!"

A chvěl se bolestí jako list a bil čelem o zem, protože poznal apoštolovu moc a věděl, že on jediný může mu vrátit Lygii.

Petra dojala ta bolest. Vzpomněl si, jak kdysi i Lygie, vyplísněna Crispem, ležela stejně u jeho nohou a žebrala o slitování. Vzpomněl si, jak ji zvedl a začal ji těšit, a tak zvedl teď i Vinicia.

"Synu," řekl, "budu se za ni modlit, ale ty pomni, co jsem říkal tamtěm, kteří pochybovali: že sám Bůh prošel mučednickou smrtí na kříži; a pomni, že po tomto životě začíná jiný život, věčný."

"Já vím! Slyšel jsem," odpověděl Vinicius, lapaje zsinalými rty po vzduchu, "ale pohleď, pane ... nemohu! Jestliže je zapotřebí krve, pros Krista, aby si vzal mou... Jsem voják. Ať mi zdvojnásobí, ztrojnásobí muka předurčená pro ni, já je vydržím! Ale ji ať zachrání! Je to ještě dítě, pane, a Bůh je mocnější než caesar, věřím v to! Je mocnější! Ty sám jsi ji měl rád. Tys nám požehnal! Je to ještě nevinné dítě!"

Tu se opět sklonil, přitiskl obličej k Petrovým kolenům a opakoval:

"Ty jsi znal Krista, pane! Tys ho znal! On tě vyslyší! Přimluv se za ni!"

A Petr přivřel víčka a vroucně se modlil.

Blýskání na časy začalo opět ozařovat oblohu. Vinicius se zahleděl v jeho světle na apoštolovy rty, očekávaje z nich rozhodnutí o životě nebo smrti. V tom tichu bylo slyšet křepelky, pokřikující na sebe po vinicích, a dutý, vzdálený zvuk mlýnů u Via Salaria.

"Vinicie," zeptal se konečně apoštol, "věříš?"

"Pane, což bych sem byl jinak přišel?" odpověděl Vinicius.

"Věř tedy až do konce, protože víra hory přenáší. Atak, i kdybys viděl tu dívku pod katovým mečem anebo ve lví tlamě, ještě věř, že ji Kristus může zachránit. Věř a modli se k němu a já se budu modlit s tebou."

Pak zvedl obličej k obloze a zvolal hlasitě:

"Kriste milosrdný, shlédni na toto utrápené srdce a potěš je! Kriste milosrdný, zmírni vichr, ať je jemný jako vlna jehňátka! Kriste milosrdný, jenžto jsi prosil Otce, aby odňal hořký kalich od tvých úst, odejmi jej od úst tohoto služebníka svého! Amen!"

A Vinicius, vztahuje ruce k hvězdám, řekl vzlykaje:

"Kriste! Já patřím tobě! Vezmi si mne místo ní!"

Na východě se začala bělat obloha.


předchozí
Kapitola 9 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 10
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 11 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!