předchozí
Kapitola 12 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 13

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 56. ze 74
následující
Kapitola 14 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Než Flaviové postavili Colosseum, stavěly se v Římě amfiteátry většinou ze dřeva, takže téměř všechny při požáru shořely. Avšak Nero dal jich pro slibované hry postavit několik a mezi nimi jeden obrovský, na který se začaly hned po uhašení požáru svážet po moři a po Tiberu mohutné kmeny stromů, kácených na svazích Atlasu. Protože hry měly svou nádherou a počtem obětí předčit všechny hry dosavadní, přistavěli k amfiteátru rozsáhlé prostory pro lidi a zvířata. Tisíce řemeslníků pracovaly na stavbě ve dne v noci. Stavělo a zdobilo se bez oddechu. Lid si vyprávěl neuvěřitelné věci o opěradlech vykládaných bronzem, jantarem, slonovinou, perletí a zámořskou želvovinou. Kanály podél sedadel, naplněné ledovou vodou z hor, měly v budově udržovat příjemný chládek i za sebevětších veder. Obrovské purpurové velarium chránilo před slunečními paprsky. Mezi sedadly byly rozestaveny kadidelnice, v nichž měly hořet arabské pryskyřice; nahoře byly umístěny přístroje, které měly diváky skrápět šafránovou rosou a verbenou. Slavní stavitelé Severus a Celer vydali ze sebe všechny své vědomosti, aby postavili amfiteátr, který by předčil všechny dosavadní a do něhož by se zároveň vešlo tolik zvědavců, kolik se dosud nevešlo do žádného.

Proto ten den, kdy měl začít ludus matutinus, čekaly už od svítání davy chátry na otevření vrat, naslouchajíce s rozkoší řvaní lvů, chraptivému kňučení panterů a vytí psů. Zvířatům nedávali už dva dny žrát a místo toho jim ukazovali krvavé kusy masa, aby v nich vzbudili ještě větší vztek a hlad. A v některých okamžicích se opravdu zvedala taková bouře divokého řevu, že lidé před cirkem si nerozuměli ani slova a ti citlivější bledli strachem. Ale s východem slunce se okolí cirku rozeznělo zvučnými, ale klidnými písněmi. Lidé udiveně naslouchali, opakujíce od ucha k uchu: "Křesťané! Křesťané!" Velké zástupy křesťanů přivedli totiž ještě v noci do amfiteátru, a to nejen z jednoho vězení, jak měli v úmyslu původně, nýbrž ze všech po troše. Dav věděl, že se hry protáhnou na celé týdny, ba měsíce, ale přeli se, zda s tou částí křesťanů, která byla určena na dnešek, budou za den hotovi. Mužské, ženské a dětské hlasy zpívající jitřní píseň byly tak četné, že znalci tvrdili, že i kdyby posílali do arény po stu nebo po dvou stech tělech najednou, zvířata se unaví, nasytí a nebudou do večera stačit rozsápat všechny. Jiní říkali, že příliš mnoho obětí vystupujících na aréně najednou rozptyluje pozornost a nedovoluje, aby se člověk jak se patří kochal podívanou. Čím více se blížil okamžik, kdy měly být otevřeny průchody vedoucí dovnitř cirku, takzvaná vomitoria, tím více lid oživoval, rozveseloval se a tím více se hašteřil o různé věci, týkající se her. Začaly se tvořit strany podle toho, zda přičítali větší dovednost v rozsápávání lidí lvům, nebo tygrům. Tu a tam se uzavíraly sázky. Hodně se však hovořilo o gladiátorech, kteří měli v aréně vystoupit před křesťany, a opět se tvořily strany buď Samnitů, nebo Galů, buď Mirmillonů, anebo Thráků či retiariů. Brzy zrána začaly jejich větší nebo menší oddíly, vedené svými mistry, lanisty, proudit do amfiteátru. Protože se nechtěli předčasně unavovat, šli beze zbraní, často úplně nazí, často se zelenými ratolestmi v rukou anebo ověnčeni květy, a vypadali v ranním světle mladí, krásní a plní života. Jejich těla, lesknoucí se olejem, mohutná, jakoby vytesaná z mramoru, uváděla v nadšení lid, libující si v kráse tvarů. Mnohé z nich znali lidé jménem a co chvíli se ozývaly výkřiky: "Buď zdráv, Furnie! Buď zdráv, Leone! Buď zdráv, Maxime! Buď zdráv, Diomede!" Mladá děvčata k nim vzhlížela láskyplnými pohledy a oni hledali mezi nimi ta nejhezčí a pokřikovali na ně žertovné poznámky, jako by je netížila žádná starost, posílali jim hubičky anebo volali: "Obejmi mě, než mě obejme smrt!" Pak mizeli v branách, z nichž mnozí neměli už vyjít. Avšak další a další průvody upoutávaly pozornost davů. Za gladiátory šli mastigoforové, to jest muži vyzbrojení biči; jejich povinností bylo šlehat a pobízet bojující. Pak táhli muli směrem ke spolariu dlouhé řady vozů, na nichž byly naskládány hromady dřevěných rakví. Když to lid viděl, projevoval radost, protože z množství rakví usuzoval, že hry budou obrovského rozsahu. Za vozy táhli lidé, kteří měli dobíjet raněné, převlečeni tak, aby připomínali buď Charóna nebo Merkura, pak lidé, kteří měli bdít nad pořádkem v cirku a přidělovat sedadla, pak otroci, kteří měli roznášet jídlo a chlazené nápoje, a konečně praetoriáni, které míval každý caesar v cirku vždycky po ruce.

Konečně se otevřela vomitoria a lidé se vhrnuli dovnitř. Avšak shromážděných bylo tolik, že proudili a proudili celé hodiny, až vzbuzovalo údiv, že by amfiteátr mohl pojmout tak nespočetné davy. Řev zvířat, cítících lidské výpary, ještě zesílil. Při obsazování míst hučeli lidé v cirku jako rozbouřené moře.

Nakonec přišel praefekt města, obklopen vigily, a po něm začal před zraky diváků postupovat nepřetržitý řetěz lektik senátorů, konsulů, praetorů, aedilů, státních a palácových úředníků, praetoriánských velitelů, patriciů a elegantních žen. Před některými lektikami šli liktoři, nesoucí sekery ve svazcích prutů, před jinými zase zástupy otroků. Ve slunci se mihotaly pozlacené části lektik, bílá a různobarevná roucha, pera, náušnice, klenoty i ocel seker. Z cirku se ozývalo volání, jímž lid vítal vysoké úředníky. Tu a tam přicházely ještě další nevelké oddíly praetoriánů.

Kněží ze všech možných chrámů přišli později a teprve za nimi nesli posvátné Vestiny panny, před nimiž kráčeli liktoři. Se zahájením her se čekalo už jen na caesara. Ten, nechtěje dráždit lid příliš dlouhým čekáním a chtěje si ho získat spěchem, přišel za malou chvíli spolu s Augustou a s augustiány.

Petronius přišel s augustiány a měl s sebou v lektice Vinicia. Vinicius věděl, že Lygie je nemocná a v bezvědomí, ale protože poslední dny byl vstup do vězení přísně hlídán a protože staré stráže nahradili novými, které neměly dovoleno rozmlouvat s vězeňskými strážci ani podávat sebemenší zprávy těm, kdož se přišli zeptat na vězně, nebyl si Vinicius jist, není-li Lygie mezi oběťmi určenými pro první den her. Lvům ji mohli předhodit i nemocnou a třeba i v bezvědomí. Ale protože oběti měly být zašity do zvířecích kůží a poslány do arény v celých zástupech, nemohl nikdo z diváků zjistit, je-li mezi nimi o jednu více nebo méně, a nikdo nemohl žádnou z obětí rozeznat. Stráže a všechno služebnictvo amfiteátru byly podplaceny as bestiarii byl Vinicius domluven, že ukryjí Lygii v některém tmavém koutě amfiteátru a v noci ji předají jistému Viniciovu nájemci, který ji okamžitě odveze do Albských vrchů. Petronius, byv zasvěcen do tajemství, radil Viniciovi, aby s ním šel veřejně až k amfiteátru a teprve u vchodu aby se v tlačenici ztratil a šel do podzemních prostor, kde měl strážcům osobně ukázat Lygii, aby snad nedošlo k nějakému omylu.

Stráže jej vpustily malými dvířky, jimiž vcházely dovnitř samy. Jeden z nich, jménem Syrus, zavedl ho okamžitě ke křesťanům. Cestou řekl:

"Nevím, pane, najdeš-li, co hledáš. My jsme se už vyptávali na dívku jménem Lygie, ale nikdo nám nic neřekl. Je ovšem možné, že nám nedůvěřují."

"Je jich mnoho?" zeptal se Vinicius.

"Hodně jich musí zůstat na zítřek, pane."

"Jsou mezi nimi nemocní?"

"Takoví, kteří by nemohli stát na nohou, tady nejsou."

Po těchto slovech otevřel Syrus dveře a vstoupili do jakési obrovské, ale nízké a tmavé místnosti, do níž pronikalo světlo jen zamřížovanými otvory, oddělujícími ji od arény. Zpočátku Vinicius nic neviděl, slyšel jen šum hlasů a výkřiky lidí v amfiteátru. Ale po chvíli, když jeho oči přivykly šeru, spatřil zástupy prapodivných bytostí, podobajících se vlkům a medvědům. Byli to křesťané zašití do zvířecích koží. Jedni stáli, druzí klečeli a modlili se. Tu a tam bylo po dlouhých vlasech splývajících po kůži poznat, že oběť je žena. Matky, podobné vlčicím, držely na rukou děti, zašité rovněž do chlupatých kožešin. Avšak z koží vyhlížely rozjasněné obličeje, oči zářily v tom šeru radostí a leskly se horečkou. Bylo vidět, že většiny těchto lidí se zmocnila jediná myšlenka, absolutní a nadpozemská myšlenka, která je ještě zaživa učinila lhostejnými ke všemu, co se kolem nich mohlo dít a co se s nimi mohlo stát. Někteří, když se jich Vinicius zeptal na Lygii, zírali naň očima, které jako by se právě probudily ze spánku, a na jeho otázku mu neodpověděli; jiní se na něj usmívali, kladouce si ukazováček na ústa anebo ukazujíce na železné mříže, jimiž sem vnikaly snopy světelných paprsků. Jen děti tu a tam plakaly, vyděšeny řvaním šelem, vytím psů, křikem obecenstva a postavami svých rodičů, podobných teď zvířatům. Vinicius, kráčeje po boku strážce Syra, díval se lidem do tváří, hledal, vyptával se, zakopával o těla těch, kdož omdleli z toho návalu, z dusna a horka, a prodíral se dále do tmavé hloubi místnosti, která, jak se zdálo, byla tak velká jako celý amfiteátr.

Pojednou se však zastavil, protože se mu zdálo, že nedaleko mříže se ozval známý hlas. Chvíli naslouchal, pak se otočil a protlačil se zástupem blíže. Svazek paprsků dopadal na hlavu mluvícího člověka a v tom světle rozeznal Vinicius pod vlčí kůží vyhublou a neúprosnou Crispovu tvář.

"Litujte hříchů svých," hřímal Crispus, "protože chvíle vaše přijde co nevidět. Ale kdo se domnívá, že pouhou smrtí odčiní své hříchy, ten se dopouští hříchu nového a uvržen bude do ohně věčného. Každým svým hříchem, kterého jste se za života dopustili, obnovovali jste muka Páně, jak se tedy odvažujete očekávat, že to mučení, které vás čeká, odčiní muka jeho? Stejnou smrtí sejdou dnes spravedliví i hříšníci, ale Pán rozezná své. Běda vám, neboť lví tlamy rozsápají těla vaše, nerozsápají však hříchy vaše ani vaše účtování s Bohem. Pán ukázal dosti milosrdenství svého, když dovolil, aby jej přibili na kříž, nyní však bude už jen soudcem, jenžto ani jeden hřích neponechá bez trestu. Vy tedy, kdož jste se domnívali, že mučednickou smrtí svou zahladíte hříchy své, rouhali jste se spravedlivosti boží a tím hlouběji budete svrženi. Skončilo milosrdenství a nadešel čas hněvu božího. Chviličku, a stanete před strašným soudem, před nímž i ctnostný stěží obstojí. Litujte hříchů, neboť otevřeny jsou propasti pekelné a běda vám, mužové i ženy, běda vám, rodiče i děti!"

A vztáhnuv kostnaté ruce, potřásal jimi nad skloněnými hlavami, neohrožený, ale i neúprosný, dokonce tváří v tvář smrti, smrti, na niž měli za chvíli jít všichni tito odsouzenci. Když domluvil, ozvaly se hlasy: "Litujme hříchů svých!" Pak však nastalo ticho a bylo slyšet jen pláč dětí a bušení pěstí v prsa. Viniciovi ztuhla v žilách krev. On, který skládal veškerou naději v Kristovo milosrdenství, uslyšel teď, že nadešel den hněvu a že milosrdenství nezíská lidem ani smrt v aréně. Hlavou se mu sice mihla jasná a jako blesk rychlá myšlenka, že apoštol Petr by k těmto lidem, majícím zemřít, promluvil jinak, avšak hrozivá Crispova slova, plná fanatismu, a ta tmavá místnost s mřížemi, za nimiž čekala mučednická smrt, blízkost této smrti a množství obětí, k smrti už oblečených, to vše mu naplnilo duši hrůzou a úděsem. To vše dohromady mu připadalo strašnější a stokrát hrůznější než nejkrvavější bitvy, jichž se zúčastnil. Dusnem a vedrem se začínal dusit. Na čele mu vyvstal studený pot. Začal se obávat, že omdlí tak jako ti, o jejichž těla klopýtal, když pátral po místnosti, a když si ještě uvědomil, že mohou co nevidět otevřít mříže, začal hlasitě volat Lygii a Ursa, doufaje, že neodpovědí-li mu oni sami, odpoví mu aspoň někdo, kdo je zná.

A vskutku, vzápětí po jeho zvolání zatahal ho za tógu jakýsi člověk převlečený za medvěda a řekl:

"Pane, zůstali ve vězení. Mne vyváděli posledního a viděl jsem ji nemocnou na lůžku."

"Kdo jsi?" zeptal se Vinicius.

"Fossor, v jehož chatrči tě apoštol křtil, pane. Uvrhli mě do vězení před třemi dny, a dnes už zemřu."

Vinicius si oddychl. Když sem vstupoval, přál si, aby zde Lygii našel, teď však byl ochoten děkovat Kristovi, že tady Lygie není, a vidět v tom znamení jeho milosrdenství.

Fossor ho zatahal ještě jednou za tógu a řekl:

"Vzpomínáš si, pane, že jsem to byl já, kdo tě zavedl do Corneliovy vinice, kde kázal v kůlně apoštol?"

"Vzpomínám," odpověděl Vinicius.

"Viděl jsem ho pak ještě den předtím, než mě uvěznili. Požehnal mi a řekl, že přijde do amfiteátru požehnat umírajícím. Chtěl bych naň v okamžiku smrti pohlédnout a spatřit znamení kříže, bude se mi pak umírat lehčeji, víš-li tedy, kde sedí, pověz mi to."

Vinicius ztlumil hlas a odpověděl:

"Je mezi Petroniovými lidmi, převlečen za otroka. Nevím, kam si sedli, ale vrátím se do cirku a podívám se. Ty se dívej na mne, až vstoupíš do arény. Vstanu a otočím hlavu směrem k nim. Pak ho tvé oči jistě najdou."

"Díky tobě, pane, a pokoj s tebou."

"Budiž ti Spasitel milostiv!"

"Amen."

Vinicius opustil cuniculum a šel do amfiteátru, kde seděl vedle Petronia mezi ostatními augustiány.

"Je tam?" zeptal se ho Petronius.

"Není. Zůstala ve vězení."

"Poslouchej, co mi ještě napadlo, ale dívej se přitom třeba na Nigidii, aby se zdálo, že hovoříme o jejím účesu... Tigellinus a Chilón se na nás právě dívají... Poslouchej tedy: ať položí Lygii do rakve a vynesou z vězení jako mrtvou; ostatní si snad domyslíš."

"Ano," odpověděl Vinicius.

Další rozhovor jim překazil Tullius Senecio, který se k nim naklonil a řekl:

"Nevíte? Dají křesťanům zbraně?"

"Nevíme," odpověděl Petronius.

"Měli by jim je dát," pokračoval Tullius, "jinak se totiž aréna příliš brzy podobá jatkám. Ale je to skvělý amfiteátr!"

Skutečně, pohled to byl nádherný. Níže položená sedadla, naplněná tógami, bělala se jako sníh. Na pozlaceném pódiu seděl caesar, diamantový náhrdelník na krku a zlatý věnec na hlavě, a vedle něho krásná a zachmuřená Augusta, po obou stranách vestálky, vysocí úředníci, senátoři v lemovaných pláštích, vojenští velitelé v blýskající se zbroji, zkrátka vše, co bylo v Římě mocné, skvělé a bohaté. V dalších řadách seděli rytíři a ještě výše se černalo kruhovité moře lidských hlav, nad nimiž visely od sloupu ke sloupu girlandy uvité z růží, lilií, sasanek, z břečťanu a vinné révy.

Lidé se hlasitě bavili, jedni volali na druhé, zpívali, chvílemi propukali v smích nad nějakým vtipným slovem, které si posílali od řady k řadě, a dupali netrpělivostí, aby uspíšili podívanou.

Dupání nabylo konečně síly hromu a nepřestávalo. Tu praefekt města, který už předtím objel se svým skvělým průvodem arénu, dal konečně znamení šátkem. Z amfiteátru na to znamení odpovědělo sborové "Ááá!...", ozývající se z tisíců hrdel.

Obvykle začínaly hry lovem na divokou zvěř, v němž vynikali různí barbaři ze severu i z jihu. Tentokrát však mělo být zvířat až příliš, začalo se tedy anabaty, to jest lidmi s přilbami bez otvorů pro oči a bijícími se tedy naslepo. Do arény jich vstoupilo najednou asi dvacet a všichni začali mávat meči do vzduchu. Mastigoforové popoháněli dlouhými vidlicemi jedny k druhým, aby došlo ke střetnutí. Náročnější diváci se dívali na tuto podívanou lhostejně, ba pohrdavě, ale lid se bavil neohrabanými pohyby šermířů, a když se stalo, že se setkali zády k sobě, propukal hlasitým smíchem a pokřikoval: "Vpravo!", "Vlevo!", "Vpředu!" a často protivníky úmyslně pletl. Několik dvojic se však přesto dostalo do sebe a boj začínal být krvavý. Někteří fanatičtí zápasníci odhazovali štíty, podávali si levé ruce, aby se už neztratili, a pravými bojovali na život a na smrt. Kdo padl, zvedal vzhůru prsty, prose tímto znamením o slitování, ale na začátku her se lid obyčejně dožadoval smrti raněných, zvláště šlo-li o anabaty, kteří měli tváře zahaleny, takže zůstávali lidu neznámi. Počet bojujících se pomalu snižoval víc a více, a když konečně zůstali už jen dva zápasníci, popohnali je proti sobě tak, že když na sebe narazili, padli oba na písek a navzájem se na něm probodli. Za výkřiků "Peractum est!" odklidili pak zřízenci mrtvoly a pacholata zahrabala krvavé skvrny v aréně a posypala je šafránovými lístky.

Teď mělo dojít k vážnějšímu boji, který probouzel zvědavost nejen u lůzy, ale i u lidí s vytříbeným vkusem a při němž uzavírali mladí patriciové nejednou obrovské sázky, obehrávajíce se často o všechno. Už také začaly kolovat z ruky do ruky tabulky, na které se psala jména favoritů a množství sesterciů, které kdo sázel na svého miláčka. Spectati, to jest zápasníci, kteří v aréně už vystupovali a vítězili, získávali nejvíce přívrženců, avšak mezi hrajícími byli i takoví, kteří sázeli značné částky na nové, zcela neznámé gladiátory, doufajíce, že zvítězí-li náhodou, budou brát obrovské výhry. Sázel i sám caesar i kněží i vestálky i senátoři i rytíři i lid. Prostí lidé, jestliže neměli peníze, sázeli často svou vlastní svobodu. Však také všichni očekávali zápasníky s tlukoucími srdci, ba i s úzkostí a nejeden sázkář činil hlasité sliby bohům, aby si vymodlil jejich přízeň pro svého oblíbeného zápasníka.

Sotva se ozvaly ohlušující zvuky trub, ztichl amfiteátr očekáváním. Tisíce očí se otočilo k mohutným řetězům, k nimž přistoupil muž převlečený za Charóna, a za všeobecného ticha udeřil do nich třikrát kladivem, jako by vyvolával na smrt ty, kdož se za řetězy skrývají. Potom se pomalu otevřely obě poloviny brány, odkrývajíce černý otvor, z něhož se do jasné arény počali sypat gladiátoři. Kráčeli v oddílech po dvaceti pěti mužích, zvlášť Thrákové, zvlášť Mirmillonové, Samnité i Galové, všichni těžce ozbrojeni, a konečně retiarii, nesoucí v jedné ruce síť a v druhé trojzubec. Když se objevili, ozval se na mnoha místech potlesk, který se nakonec změnil v jedinou obrovskou, neutuchající bouři. Odshora až dolů bylo vidět rozpálené obličeje, tleskající ruce a otevřená ústa, z nichž se ozývalo volání. Gladiátoři obešli pravidelným, pružným krokem celou arénu, blýskajíce zbraněmi a bohatou výzbrojí, a pak se, klidní a nádherní, zastavili před caesarovým pódiem. Pronikavý zvuk rohu utišil potlesk a vtom zvedli zápasníci pravice, pozvedli zraky a hlavy k caesarovi a začali volat, nebo spíše zpívat protáhlými hlasy:

Ave, caesar imperator!

Morituri te salutant!

Pak se v mžiku rozestoupili a zaujali místa na obvodu arény. Měli proti sobě zaútočit v celých skupinách, ale napřed dovolili slavnějším zápasníkům svést mezi sebou řadu jednotlivých soubojů, v nichž se nejlépe ukazovala síla, zručnost a odvaha protivníků. A skutečně, už vystoupil ze šiků Galů zápasník, kterého milovníci amfiteátru znali dobře pod jménem "Řezník" (Lanio) a který byl vítězem už mnoha her. Na hlavě velkou přilbu a na těle pancíř, chránící zpředu i zezadu jeho mohutnou hruď, vypadal ve slunečním jasu na žluté aréně jako obrovský lesklý brouk. Proti němu vystoupil neméně proslulý retiarius Calendio.

V obecenstvu se začalo sázet:

"Pět set sesterciů na Gala!"

"Pět set na Calendia!"

"U Herkula! Tisíc!"

"Dva tisíce!"

Zatím došel Gal doprostřed arény a začal znovu ustupovat s napřaženým mečem a skloněnou hlavou, aby otvory v přilbě mohl lépe pozorovat soupeře. Lehký retiarius, s tělem modelovaným jako socha, celý nahý kromě pásu kolem boků, rychle obskakoval těžce ozbrojeného protivníka, půvabně mávaje sítí, zvedaje nebo spouštěje trojzubec a zpívaje obvyklou píseň retiariů:

Non te peto, piscem peto...

Quid me fugis, Galie?

Avšak Gal před ním neutíkal. Po chvíli se totiž zastavil, a stoje na místě, otáčel se jen nepostřehnutelnými pohyby tak, aby měl soupeře vždycky před sebou. V jeho postoji a v jeho nestvůrně veliké hlavě bylo teď něco strašného. Diváci velmi dobře chápali, že to těžké tělo, okované mědí, se chystá k náhlému výpadu, který může rozhodnout boj. Síťovník zatím hned přiskakoval k němu, hned zase odskakoval a pohyboval svými trojzubými vidlemi tak rychle, že je zraky diváků byly sotva s to sledovat. Několikrát se ozval náraz bodců o štít, ale Gal se ani nezapotácel, podávaje tak důkaz své obrovské síly. Veškerá jeho pozornost byla, jak se zdálo, soustředěna nikoli na trojzubec, nýbrž na síť, která ustavičně kroužila nad jeho hlavou jako zlověstný pták. Diváci sledovali mistrovskou hru gladiátorů se zatajeným dechem. Vtom se Lanio, vybrav si příhodný okamžik, vrhl konečně na protivníka, ale ten stejně mrštně podběhl pod jeho mečem a zvednutou paží, narovnal se a vrhl síť.

Gal se na místě otočil, zadržel ji štítem a oba od sebe opět odskočili. Amfiteátrem zahřmělo volání: "Macte!" a ve spodních řadách se začaly uzavírat nové sázky. Dokonce i caesar, který rozmlouval zpočátku s vestálkou Rubrií a hrám dosud nevěnoval příliš pozornosti, otočil hlavu k aréně.

A gladiátoři se dali znovu do boje, a to s takovou obratností a s takovou opravdovostí, že se chvílemi zdálo, že jim nejde o smrt nebo o život, nýbrž o to, aby ukázali svou zručnost. Lanio ještě dvakrát unikl síti a začal teď znovu ustupovat k okraji arény. Tu se však ti, kdož mu nestranili a nechtěli proto připustit, aby si odpočinul, dali do křiku: "Útoč!" Gal poslechl a zaútočil. Retiariova paže se pojednou zalila krví a síť bezvládně klesla. Lanio se skrčil a vyskočil, chtěje mu zasadit poslední ránu. Vtom se však Calendio, který schválně předstíral, že nevládne už sítí, prohnul na stranu, vyhnul se bodnutí a vrazil trojzubec soupeři mezi kolena a srazil jej k zemi.

Gal chtěl povstat, ale v okamžiku jej opředly nešťastné provázky sítě a každý pohyb mu do ní víc a více zaplétal ruce i nohy. Údery trojzubcem jej mezitím znovu a znovu přibíjely k zemi. Ještě jednou se s vypětím všech sil vzepřel na rukou, chtěje povstat, avšak marně! Zvedl ještě k hlavě umdlévající ruku, v níž už neudržel meč, a svalil se na záda. Calendio mu přitiskl krk bodci vidlí k zemi, opřel se oběma rukama o násadu a otočil se k caesarově lóži.

Celý cirk se roztřásl potleskem a lidským řevem. Pro ty, kdož stranili Calendiovi, znamenal tento zápasník v tomto okamžiku více než sám caesar, ale právě proto zmizela z jejich srdcí i zaujatost proti Laniovi, který jim za cenu své krve naplnil kapsy. Lid se tedy rozdvojil podle toho, co si kdo přál. Na všech sedadlech se objevila z polovice znamení smrti, z polovice znamení slitování, avšak retiarius hleděl jen k lóži caesara a vestálek, očekávaje, jak rozhodnou oni.

Nero naneštěstí neměl Lania rád, protože když na posledních hrách před požárem sázel proti němu, prohrál proti Liciniovi značnou částku. Vystrčil tedy ruku z lóže a otočil palec k zemi.

Vestálky znamení okamžitě opakovaly. Tu Calendio poklekl na Galovu hruď, sáhl po krátkém noži, který nosil za pasem, a odhrnuv pancíř z protivníkova krku, vrazil mu trojhranné ostří až po rukojeť do hrdla.

"Peractum est!" ozvaly se amfiteátrem hlasy.

Lanio sebou chvíli škubal jako zaříznuté dobytče a kopal nohama do písku, pak se křečovitě vypjal a zůstal ležet bez hnutí.

Merkur se už ani nemusil rozžhaveným železem přesvědčovat, zda ještě žije. Odklidili ho a vystoupily další dvojice. Teprve pak vzplál boj celých oddílů. Lid se ho zúčastňoval duší, srdcem, očima: vyl, řval, hvízdal, tleskal, smál se, povzbuzoval bojující, šílel. Gladiátoři v aréně, rozděleni do dvou šiků, bojovali se vzteklostí divokých šelem: hruď se střetala s hrudí, těla se proplétala ve smrtelném sevření, mohutné údy praskaly v kloubech, meče se hroužily do prsou a do životů, zsinalá ústa chrlila do písku krev. Několika nováčků se nakonec zmocnila taková hrůza, že se vymotali ze zmatku a dali se na útěk, ale mastigoforové je ihned zase karabáči, zakončenými olovem, zahnali do boje. Na písku se vytvořily veliké krvavé skvrny; stále více nahých i ozbrojených těl leželo tu v řadách vedle sebe jako snopy. Živí bojovali na mrtvolách, klopýtali o krunýře a o štíty, zraňovali si do krve nohy o polámané zbraně a padali k zemi. Diváci byli bez sebe radostí, byli opojeni smrtí, dýchali jí, hltali ji očima a s rozkoší vdechovali do plic její pach.

Téměř všichni poražení konečně padli. Jen několik raněných pokleklo doprostřed arény, a třesouc se na celém těle, vztáhlo ruce k divákům s prosbou o slitování. Vítězům pak rozdali odměny, věnce a olivové ratolesti a nadešla chvíle odpočinku, která se na rozkaz všemohoucího caesara změnila v hostinu. Ve vázách zapálili vonné pryskyřice. Postřikovači skrápěli diváky deštíkem, vonícím po šafránu a po fialkách. Zřízenci roznášeli chlazené nápoje, pečená masa, sladkosti, víno, olej a ovoce. Lid pojídal, bavil se a provolával slávu caesarovi, aby ho pohnul ještě k větší štědrosti. Když byly ukojeny hlad a žízeň, přinesly stovky otroků koše plné dárků. Pacholata převlečená za amorky vytahovala z nich nejrůznější věci a rozhazovala je mezi lavice. Když rozdávali tessery do loterie, došlo k rvačce: lidé se tlačili, sráželi se navzájem, šlapali po sobě, křičeli o pomoc, přeskakovali sedadla a dusili se ve strašné tlačenici, protože ten, kdo dostal šťastné číslo, mohl vyhrát dokonce i dům se zahradou, otroka, nádherný oděv anebo nevšední divokou šelmu, kterou pak mohl prodat do amfiteátru. Proto vznikaly při rozdávání takové zmatky, že často musili zjednávat pořádek praetoriáni; a po každém takovém rozdávání vynášeli z hlediště lidi s polámanýma rukama a nohama anebo dokonce lidi ušlapané k smrti.

Avšak bohatší lidé se nezúčastňovali boje o tessery. Tentokrát se augustiáni bavili pohledem na Chilóna a vtipkováním na jeho marné úsilí, které vynakládal, aby lidem ukázal, že je schopen dívat se na zápasy a na prolévání krve stejně dobře jako kdokoli jiný. Marně však vraštil nešťastný Řek obočí, marně se kousal do rtů a zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Ani jeho řecká povaha, ani jeho osobní zbabělost nesnášela takovou podívanou. Obličej mu zbledl, na čele se perlily kapky potu, rty zsinaly, oči zapadly, zuby se rozdrkotaly a těla se zmocnila třesavka. Když zápasy skončily, trochu se vzpamatoval, ale když si ho pak začali dobírat, zmocnil se ho pojednou hněv a začal se zoufale bránit.

"Nu, Řeku! Nesnášíš pohled na rozsápanou lidskou kůži?" řekl Vatinius a zatahal ho za bradku.

Chilón na něj vycenil své dva poslední zuby a odsekl:

"Můj otec nebyl švec, neumím ji tedy spravovat."

"Macte! Habet!" zvolalo několik hlasů.

Avšak ostatní si ho dobírali dál:

"On za to nemůže, že má v hrudi místo srdce kus sýra!" zvolal Senecio.

"A ty nemůžeš za to, že máš místo hlavy měchuřinu," odpověděl Chilón.

"Nechceš se stát gladiátorem? Hezky by ses vyjímal v aréně se sítí."

"Kdybych do ní chytil tebe, chytil bych smrdícího dudka."

"A jak to bude s křesťany?" zeptal se Festus z Ligurie. "Nechtěl bys být psem, abys je mohl kousat?"

"Nechtěl bych být tvým bratrem."

"Ty méonský trubče!"

"Ty ligurský mule!"

"Zdá se, že tě svědí kůže, ale neradím ti žádat mě, abych tě podrbal."

"Drbej si sám sebe. Jestliže si rozdrápeš vředy, zničíš to nejlepší, co na tobě je."

A tak všelijak napadali augustiáni Chilóna a on je zase za všeobecného smíchu kousavě odrážel. Caesar plácal do dlaní, volal neustále: "Macte!" a popuzoval je proti sobě. Po chvíli však přistoupil blíže Petronius, dotkl se vyřezávanou hůlčičkou ze slonoviny Řekovy paže a řekl studeně:

"To je všecko v pořádku, filozofe, ale v jednom ses spletl: bohové tě stvořili jako zlodějíčka, jenže z tebe se stal démon, a proto nevydržíš!"

Stařec naň pohlédl svýma zarudlýma očima, ale tentokrát nenašel nadávku. Chvíli mlčel a pak odpověděl jakoby namáhavě:

"Vydržím!"

Zatím však trouby oznámily, že přestávka ve hrách skončila. Lidé začali opouštět průchody mezi sedadly, kde se shromáždili, aby se trochu protáhli a popovídali si. Vznikl ruch a obvyklé hádky o sedadla, na nichž dříve seděli. Senátoři a patriciové spěchali ke svým místům. Šum hlasů pomalu utichal a v amfiteátru zavládal opět pořádek. V aréně se objevila skupina lidí, která rozhrabovala hrudky písku, slepené ještě tu a tam sedlou krví.

Přicházela řada na křesťany. A protože to byla nová podívaná pro lid a nikdo nevěděl, jak se budou chovat, všichni je očekávali s určitým napětím. Dav se tvářil soustředěně, očekával totiž nevšední výjevy, ale zároveň se tvářil i nepřátelsky. Vždyť přece tito lidé, kteří se teď měli objevit, spálili Řím a jeho staleté poklady. Vždyť přece tito lidé pili krev nemluvňat, otravovali vodu, proklínali celé lidstvo a dopouštěli se nejohavnějších zločinů. Rozjitřené nenávisti nemohly stačit sebekrutější tresty, a jestliže se srdcí diváků zmocňovaly nějaké obavy, pak to byly jen obavy o to, zda se muka vyrovnají zločinům těch nebezpečných odsouzenců.

Slunce bylo už vysoko a jeho paprsky, procezené purpurovým velariem, naplnily amfiteátr krvavým přísvitem. Písek zrudl jako oheň a v tom světle, ve tvářích lidí i v prázdnotě arény, která se za chvíli měla naplnit lidskými mukami a zvířecí vzteklostí, bylo něco strašného. Zdálo se, že se ve vzduchu vznáší hrůza a smrt. Dav, jindy veselý, teď pod vlivem nenávisti zarputile mlčel. V obličejích se zračila neúprosnost.

Vtom dal praefekt znamení. Objevil se týž stařec, převlečený za Charóna, který vyvolával na smrt gladiátory, přešel pomalým krokem celou arénu a za mrtvého ticha opět zabušil třikrát kladivem do brány.

Celým amfiteátrem se ozval šum:

"Křesťané! Křesťané!"

Zaskřípaly železné mříže, v tmavých otvorech se ozvalo obvyklé volání mastigoforů: "Na písek!" a v okamžiku se aréna zaplnila zástupem jakýchsi silvánů, oděných do koží. Všichni běželi rychle, horečně, a když byli uprostřed kruhovitého prostranství, poklekali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Lidé se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni takovou zbabělostí, začali dupat, hvízdat, házet do arény prázdné nádoby po vínu a ohlodané kosti a řvát: "Zvěř! Zvěř!" Avšak tu se stalo něco neočekávaného. Ze středu huňatého zástupu se ozvaly zpěvavé hlasy a už se rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé:

Christus regnat!

Lidí se zmocnil úžas. Odsouzenci zpívali, zvedajíce zraky k velariu. Diváci viděli obličeje sice pobledlé, ale jakoby nadšené. Všichni pochopili, že tito lidé neprosí o milost a že - jak se zdá - nevnímají ani cirk, ani senát, ani caesara. "Christus regnat!" se ozývalo stále hlasitěji a v řadách lavic, stoupajících až tam někam nahoru, tázal se nejeden z diváků sám sebe: co se to děje a kdo je to ten Christus, který kraluje v ústech těchto lidí, majících zemřít? Ale už se otevřela další mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé smečky psů: obrovských žlutých molosů z Peloponésu, pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podobajících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni, měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo celý amfiteátr. Křesťané dozpívali a klečeli teď bez hnutí, jako by zkameněli, opakujíce jen plačtivým sborem: "Pro Christo!" Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost odvahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na stěny lóží, jako by se chtěli dostat k divákům, jiní běhali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásledovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali. Zavřeštěly tisíce hlasů. Někteří diváci napodobovali řev zvířat, jiní štěkali jako psi, opět jiní pobízeli psy ve všech možných jazycích. Amfiteátr se třásl křikem. Rozdráždění psi ihned přiskakovali ke klečícím postavám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se jeden moloský pes zakousl svými tesáky do paže ženy, klečící vpředu, a přitáhl si ji k sobě.

A vtom se už mezi křesťany vrhly desítky psů, jako by jim první pes prorazil cestu. Dav přestal křičet, aby se mohl dívat s o to větší pozorností. Ve vytí a chrapotu bylo ještě slyšet žalostné mužské a ženské hlasy: "Pro Christo! Pro Christo!", ale v aréně se už vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla teď z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali z tlam krvavé lidské údy. Zápach krve a roztrhaných vnitřností převládl nad arabskými vůněmi a naplnil celý cirk. Nakonec bylo už jen tu a tam vidět jednotlivé klečící postavy, které však vzápětí obsypávaly pohyblivé, vyjící smečky.

Vinicius, který se v okamžiku, kdy křesťané vběhli do arény, zvedl a otočil, chtěje dodržet slib a ukázat fossorovi, kde asi je mezi Petroniovými lidmi skryt apoštol, nyní opět usedl a seděl s obličejem mrtvoly, dívaje se skelnatýma očima na příšernou podívanou. Zpočátku trnul obavou, že se fossor mohl zmýlit a že Lygie může být mezi oběťmi, ale jakmile uslyšel volat "Pro Christo!", jakmile viděl muka tolika obětí, které i ve smrti nezapřely svou víru a svého Boha, zmocnil se ho jiný pocit, drásající srdce jako nejstrašnější bolest, ale přesto nepřekonatelný, pocit, že jestliže Kristus sám zemřel v mukách a jestliže tady teď pro něj hynou tisíce, jestliže teče moře krve, pak jedna kapka neznamená nic a bylo by hříchem třeba jen prosit o slitování. Tato myšlenka vála na něj z arény, pronikala jím spolu se sténáním umírajících a s pachem krve. Ale přesto se modlil a opakoval neustále seschlými rty: "Kriste, Kriste, i tvůj apoštol se za ni modlí!" Potom ztratil vládu nad sebou, přestal vnímat, kde je, jen se mu zdálo, že krev v aréně stoupá a stoupá, že se zvedá a že brzy poteče z cirku na celý Řím. Nakonec neslyšel už nic, ani vytí psů, ani křik lidí, ani hlasy augustiánů, kteří začali pojednou volat:

"Chilón omdlel!"

"Chilón omdlel!" opakoval Petronius a pohlédl tam, kde Řek seděl.

A Chilón skutečně omdlel a seděl bílý jako plátno, hlavu zvrácenou nazad, ústa široce rozevřena, podoben mrtvole.

V témž okamžiku začali do arény vyhánět nové oběti, zašité do kůží.

Klekaly okamžitě jako jejich předchůdci, avšak psi je už nechtěli rozsápávat. Sotva několik se jich vrhlo na ty, kdož klečeli nejblíže, ostatní si lehli, zvedli zakrvavené tlamy a začali těžce oddechovat, docela zchváceni.

Tu začal znepokojený, ale krví zpitý a zdivočelý lid pronikavě křičet:

"Lvy! Lvy! Pustit lvy!"

Lvi měli zůstat na zítřejší den, avšak v amfiteátrech vnucoval lid svou vůli všem, dokonce i caesarovi. Jediný Caligula, vyzývavý a vrtkavý ve svých rozmarech, odvažoval se někdy odporovat, ba stávalo se dokonce, že rozkázal tlouci lid klacky, avšak obyčejně podléhal i on. Nero, kterému byl potlesk nade vše na světě, nevzpíral se nikdy, tím méně teď, když šlo o uchlácholení davů, rozlícených požárem, a o křesťany, na které chtěl pohromu svalit.

Dal tedy znamení, aby otevřeli cuniculus. Když to lid spatřil, okamžitě se uklidnil. Bylo slyšet skřípání mříží, za nimiž byli lvi. Psi, sotva je spatřili, shlukli se do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňučíce. Lvi se jeden po druhém řítili do arény, obrovští, plaví, s velikými huňatými hlavami. Sám caesar k nim otočil svůj unuděný obličej a přiložil si k oku smaragd, aby lépe viděl. Augustiáni přivítali lvy potleskem; dav je počítal na prstech a zároveň lačně sledoval, jakým dojmem na ně zapůsobí pohled na křesťany, klečící uprostřed a opakující opět ta slova, mnohým nesrozumitelná, všechny však dráždící: "Pro Christo! Pro Christo!"

Avšak lvi, třebaže notně vyhladovělí, nespěchali s útokem na oběti. Rudé světlo v aréně je zaráželo, mhouřili tedy oči jakoby oslněni. Někteří protahovali líně svá zlatavá těla, jiní zase otevírajíce tlamy zívali, jako by chtěli divákům ukázat své strašné zuby. Pak však na ně začal působit pach krve a rozsápaných těl, jichž v aréně ležela spousta. Jejich pohyby zneklidněly, hřívy se ježily, nozdry chrčivě vdechovaly vzduch. Jeden přiskočil znenadání k mrtvole ženy s rozdrásaným obličejem, položil přední tlapy na její tělo a drsným jazykem začal olizovat sedlou krev. Druhý se přiblížil ke křesťanu, jenž držel na rukou dítě, zašité do kolouší kůže.

Dítě se zmítalo křikem a pláčem a křečovitě objímalo otce kolem krku; otec, chtěje mu aspoň na chvíli prodloužit život, snažil se je odtrhnout od krku a podat těm, kdož klečeli dále vzadu. Avšak křik a pohyb rozdráždil lva. Pojednou krátce, úsečně zařval, jediným úderem tlapy rozmáčkl dítě, a popadnuv do tlamy otcovu lebku, v okamžení ji rozdrtil.

Sotva to spatřili všichni ostatní lvi, vrhli se na křesťany. Několik žen nebylo s to zadržet v sobě výkřik hrůzy, avšak lidé přehlušovali tyto hlasy potleskem, který však brzy opět utichl, protože touha dívat se zvítězila. A bylo vidět strašné věci: hlavy mizející v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesáků, vyrvaná srdce a plíce; bylo slyšet praskot kostí v zubech. Někteří lvi uchopili své oběti za boky nebo za bedra a pobíhali šílenými skoky po aréně, jako by hledali chráněné místo, kde by mohli kořist pozřít. Jiní se spolu rvali, vzpínajíce se proti sobě, objímajíce se tlapami jako zápasníci a naplňujíce amfiteátr hřímavým řevem. Lidé vstávali ze svých míst anebo opouštěli sedadla a sestupovali průchody níže, tlačíce se na život a na smrt, jen aby lépe viděli. Zdálo se, že rozlícené davy vtrhnou nakonec samy do arény a začnou zároveň se lvy rozsápávat křesťany. Chvílemi bylo slyšet nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení, cvakání zubů a vytí moloských psů, chvílemi jen sténání.

Caesar, smaragd u oka, díval se nyní pozorně. V Petroniově obličeji se objevil výraz odporu a pohrdání. Chilóna vynesli z cirku už předtím.

A z cuniculů vyháněli nové a nové oběti.

Z nejvyšší řady amfiteátru na ně shlížel apoštol Petr. Nikdo se na něho nedíval, všechny oči byly totiž upřeny do arény, vstal tedy, a jako kdysi v Corneliově vinici žehnal na cestu na smrt a na věčnost těm, které měli zajmout, tak nyní žehnal znamením kříže těm, kdož hynuli v zubech šelem, jejich krvi, jejich mukám, jejich mrtvým tělům, změněným v beztvaré kusy hmoty, a jejich duším, odlétajícím z písku zalitého krví. Někteří křesťané pozvedali k němu zraky a v takových okamžicích se jejich tváře rozjasňovaly a oni se usmívali, když viděli tam vysoko nahoře znamení kříže. Petrovi drásala ta podívaná srdce. Modlil se: "Ó Pane! Buď vůle tvá, protože ke slávě tvé a pro svědectví pravdy hynou tyto ovečky mé! Tys mi je rozkázal pást, odevzdávám ti je tedy a ty je pak sečti, Pane, přijmi je, zhoj jejich rány, uklidni jejich bolest a dej jim ještě více štěstí, nežli tady zakusili muk."

A žehnal jedněm za druhými, skupině za skupinou, s tak velikou láskou, jako by to byly jeho děti, které teď odevzdává přímo do Kristových rukou. Vtom caesar, buď stržen náruživostí, anebo proto, že chtěl, aby hry předčily vše, co do té doby Řím viděl, pošeptal několik slov praefektovi města a ten sestoupil z pódia a odešel ke cuniculům. A dokonce i lid užasl, když po chvíli spatřil, že se opět otvírají mříže. Teď vpustili do arény zvířata všemožného druhu: tygry od Eufratu, numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly. Celá aréna se pokryla jakoby rozvlněnou hladinou pruhovaných, žlutých, plavých, tmavých, hnědých a skvrnitých kožišin. Vznikl zmatek, v němž nebyly oči sto rozeznat už nic než strašné zmítání a vzdouvání zvířecích hřbetů. Podívaná ztratila zdání skutečnosti a změnila se v jakousi orgii krve, v jakýsi hrůzostrašný sen, v horečnatou vidinu chorých smyslů. Míra byla dovršena. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen, které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno. Obličeje zpopelavěly. Různé hlasy začaly volat: "Dost už! Dost už!"

Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyražení pro lid. Ve všech průchodech mezi lavicemi se objevily zástupy černých Numidů, ozdobených pery a náušnicemi, s luky v rukou. Lid vytušil, co teď bude následovat, a přivítal je voláním uspokojení. Numidové přistoupili k roubení arény, přiložili šípy k tětivám a začali z luků střílet do té spousty zvěře. Byla to opravdu nová podívaná. Štíhlá černá těla se zakláněla, natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou. Drnčení tětiv a svistot opeřených šípů se mísily s vytím zvířat a s obdivnými výkřiky diváků. Vlci, medvědi, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako skoseni jeden vedle druhého. Tu a tam lev, ucítiv hrot šípu v boku, otočil prudkým pohybem hlavu se vztekle svraštělou tlamou, chtěje uchopit a rozdrtit střelu. Jiná zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho, dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních smrtelných křečích.

Tu se do arény vhrnuly stovky cirkových otroků s rýči, lopatami, metlami, kolečky, koši na vynášení vnitřností a s pytli písku. Proudili jeden za druhým a na celém kruhovitém bojišti se rozproudila živá činnost. Vyčistili arénu od mrtvol, od krve a kalů, přeryli ji, urovnali a posypali tlustou vrstvou čerstvého písku. Pak přiběhli amorci a rozhazovali po aréně lístky růží, lilií a nejrůznějších květů. Znovu zapálili kadidelnice a sundali velarium, protože slunce bylo už dost nízko.

Lidé se užasle dívali jeden na druhého a vyptávali se navzájem, jaká podívaná je to dneska ještě čeká.

A čekala je podívaná, jaké se nikdo nenadál. Na aréně, posypané květy, se totiž pojednou objevil caesar, který před chvílí opustil pódium. Měl na sobě purpurový plášť a zlatý věnec na hlavě. Za ním kráčelo dvanáct zpěváků s kitharami. Caesar, v ruce stříbrnou loutnu, došel slavnostním krokem doprostřed arény, uklonil se několikrát divákům, zvedl oči k nebi a chvíli tak stál, jako by očekával inspiraci.

Pak udeřil do strun a začal zpívat:

Ó zářný synu Létóin,

vládce Tenedu, Killy a Chrysy,

jak mohls, maje v péči své

Ilia svatý hrad,

vydat jej hněvu Achajců,

strpět, by oltáře posvátné,

planoucí věčně ke tvé slávě,

Trójanů ztřísnila krev?

K tobě starci vetché ruce,

ó Stříbrnoluký, mířící v dál,

k tobě matky z hloubi svých lůn

zvedaly slzavý hlas,

s dětmi bys jejich soucit měl.

Pláč ten kamenem by pohnul,

ty soucitu míň však měls než kámen,

Sminthejče, s lidským bolem.

Píseň se pomalu měnila v žalostnou, bolestnou elegii. Cirk ztichl. Po chvíli caesar, sám dojat, pokračoval:

Mohl jsi zvukem formingy božské

přehlušit nářek srdcí a křik,

vždyť oko ještě dnes

slzou se leskne jak rosou květ

při zvucích bolestných písně té,

jež křísí z popela a prachu

požáru, porážky, zhouby den...

- Sminthejče, kdes tenkrát byl?

Tady se mu zachvěl hlas a oči mu zvlhly. Na řasách vestálek se objevily slzy, lid poslouchal ještě chvíli, tichý jako pěna, ale pak propukla dlouhá, neutuchající bouře potlesku.

A zvenčí, vraty vomitorií, která byla kvůli průvanu otevřena, pronikalo do hlediště skřípání vozů, na něž nakládali krvavé ostatky křesťanů, mužů, žen i dětí, a odváželi do jam zvaných puticuli.

Apoštol Petr uchopil do dlaní svou třesoucí se hlavu a v duchu volal:

Pane! Pane! komu jsi to odevzdal vládu nad světem? A proč chceš založit trůn svůj právě v tomto městě?


předchozí
Kapitola 12 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 13
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 14 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!