předchozí
Kapitola 17 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 18

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 61. ze 74
následující
Kapitola 19 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Tři dny - anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chodbách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní místnosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, dokud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu položila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smrti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe a do Krista a připravené odletět. Jen tu a tam se ještě ve Viniciově srdci vzepjala náhlá bolest jako vichřice, někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se každým dnem více odpoutával od světa a oddával se smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět, na město, na své známé a na životní události jako ve snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizivé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž pocit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v zamyšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce, o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů, stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to, aby je Kristus od sebe neodloučil; a protože každá chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zamilovali si Krista jako pouto, které je má spojit v nekonečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpení, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už spasena a svatá, k věčnému prameni života.

Petronius byl udiven, když viděl ve Viniciově obličeji stále větší klid a jakési divné záblesky, které tam dřív nevídal. V některých okamžicích se v něm rodily dokonce domněnky, že Vinicius našel nějakou novou cestu k záchraně, a bylo mu nemilé, že jej, Petronia, do svých nadějí nezasvěcuje.

Konečně, když už to nemohl vydržet, řekl mu: "Vypadáš teď jinak, nic tedy přede mnou neskrývej, protože ti chci a mohu pomoci. Přišel jsi snad na něco?"

"Přišel," odpověděl Vinicius, "ale ty mi už nemůžeš pomoci. Po její smrti se přiznám, že jsem křesťan, a půjdu za ní."

"Nemáš tedy naději?"

"Ale ano, mám. Kristus mi ji vrátí a už nikdy se sní nerozloučím."

Petronius se začal procházet po atriu, v obličeji výraz rozčarování a znetrpělivění. Pak řekl:

"K tomu není zapotřebí vašeho Krista, protože tutéž službu ti může prokázat náš Thanatos."

Vinicius se však smutně usmál a řekl: "Ne, můj milý, to je v tom, že ty to nechceš pochopit."

"Nechci a nemohu," odpověděl Petronius. "Teď není čas na disputace, ale vzpomínáš si, co jsi říkal, když se nám nepodařilo vysvobodit ji z Tulliana? Já jsem ztratil už veškerou naději, ale ty jsi řekl, když jsme se vrátili domů: 'A já věřím, že mi ji Kristus může vrátit.' Ať ti ji tedy vrátí. Jestliže hodím do moře cenný pohár, nemůže mi jej vrátit žádný z našich bohů, není-li však ani váš bůh lepší, pak nevím, proč bych jej měl uctívat více než staré bohy?"

"Však on mi ji vrátí," odpověděl Vinicius.

Petronius pokrčil rameny.

"Víš už," zeptal se, "že křesťané mají zítra osvětlit caesarovy zahrady?"

"Zítra?" opakoval Vinicius.

A tváří v tvář strašné skutečnosti se v něm srdce přece jen sevřelo bolestí a úděsem. Pomyslil si, že to snad bude poslední noc, kterou bude moci strávit s Lygií, rozloučil se proto s Petroniem a vydal se rychle za správcem puticulů pro svou tesseru.

Ale tady ho čekalo zklamání. Správce mu totiž známku nechtěl dát.

"Promiň, pane," řekl, "ale udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Nemohu však dávat všanc svůj život. Dnes v noci mají křesťany odvádět do caesarových zahrad. Ve vězení bude spousta vojáků a úředníků. Kdyby tě poznali, zahynul bych já i mé děti."

Vinicius pochopil, že by naléhal marně. Zableskla vněm však naděje, že vojáci, kteří ho předtím vídali, pustí jej dneska i bez známky. Když se tedy přiblížila noc, převlékl se jako obvykle do režné tuniky, ovázal si hlavu hadrem a vydal se k branám vězení.

Avšak toho dne prohlíželi známky ještě důkladněji než obvykle, ba co víc, setník Scaevinus, drsný voják, oddaný duší i tělem caesarovi, poznal Vinicia.

Avšak v jeho hrudi, pobité železem, doutnaly zřejmě ještě nějaké jiskérky soucitu s lidskou bolestí, protože místo aby udeřil na poplach kopím do štítu, odvedl Vinicia stranou a řekl mu:

"Pane, vrať se domů. Poznal jsem tě, ale budu mlčet, protože tě nechci zahubit. Dovnitř tě vpustit nemohu, ale vrať se a bohové kéž ti sešlou uklidnění."

"Pustit mě tam nesmíš," řekl Vinicius, "dobrá, ale dovol mi, abych tady směl zůstat a viděl ty, které budou vyvádět."

"To mi rozkaz nezakazuje," odpověděl Scaevinus.

Vinicius se postavil před bránu a čekal, až začnou vyvádět odsouzence. Konečně k půlnoci se dokořán otevřely vězeňské brány a objevily se dlouhé řady vězňů, mužů, žen i dětí, obklopených ozbrojenými praetoriánskými oddíly. Noc byla velmi jasná a byl úplněk, takže bylo možno rozeznat nejen postavy, nýbrž dokonce i obličeje těch nešťastníků. Šli po dvou v dlouhém pochmurném průvodu a za ticha, přerušovaného jen řinčením zbraní vojáků. Vedli jich tolik, že se zdálo, že všechny sklepy budou teď prázdné.

Na konci průvodu viděl Vinicius jasně lékaře Glauka, avšak ani Lygie, ani Ursus mezi odsouzenci nebyli.


předchozí
Kapitola 17 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 18
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 19 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!